velký krok EXI(S)T 2016

Zlín je tak zapadlý, že sem i ráno vchází opožděně a v mlhavém oparu, stejně jako vlaky, trolejbusy, auta a foodie trendy. Objevila jsem bageterii s hamburgerárnou, kde osobitým způsobem interpretují trend zapékaného pečiva a vyvrcholení lokálního foodie zážitku pak přišlo v Otrokovické nádražce Mašinka, kde pani prodavačka asi nemá pračku (nebo se holt nevešla a tak se řádně otřela o něco co kdysi pravděpodobně hořelo). Kombinace plnotučné hořčice, studené anglické slaniny, čerstvého rohlíku a rafinovaně schovaných, průsvitně tenkých koleček okurky, to je snídaně která vhodně doplní hrnek extra silného turka, bez mlíka, s cukrem. 

Tyhle drobné radosti, vycházející z neuvěřitelné atmosféry místa, dělají Zlín tím, čím je, magickým místem za sedmero horami. I když mi cestou zatrnulo. To ve chvíli kdy se z rozhlasu v Pendolinu, na nádraží v Pardubicích ozvalo “Vážení cestující, jeden z cestujících nám právě skočil pod vlak. Pokud je mezi cestujícími zdravotník či lékař, prosíme aby se dostavil k prvnímu vozu. Vážení cestující, omlouváme se za zpoždění které bude pravděpodobně hodinu.” I když jsem si cestou utírala slzy, když jsme v jiném vlaku zastavili před Olomoucí a hodiny neúprosně ukazovaly, že spoj na Zlín nemáme šanci stihnout. Ale rozhodla jsem se nevzdat to. Protože jestli ta cesta vypadá takhle, na konci nutně musí být nějaká hodně dobrá odměna.

Na přehlídku jsem vpálila sežmoulaná, smradlavá a s kufrem, už v průběhu. A tak vlastně ani přesně nevím, kdo předváděl, co předváděl, jaké byly detaily, vize a jakou chuť měl kouzelný poprašek, který z hader dělá umělecké dílo. Nestihla jsem vytáhnout si bloček a pero, nestihla jsem ani očima přesně zachytit tvary a duši oblečení, ale nějak mě to netrápilo. Je krásné být host a nemuset. (Proto kolekce okomentuju až později - poraďte - podaří se mi někde sehnat k nim i textovou část bakalářky/diplomky?)

Na aftrpárty mi pak nějaká slečna návrhářka nabídla lahvičku se zbytkem jemně perlivého rajce. “Hele, voda, dáš si? Je to jenom voda.” Ve tři ráno, pod tmavým nebem před klubem, jo, napila jsem se. “Tak, a teďka tuhle situaci, tuhle situaci musíš popsat, a od ní napsat svůj článek, to je strašně důležité.” 

Jasně. Je to strašně důležité, je to důležité jako všechny ty “opilecké” kecy. Protože každá minuta na tom správném místě, bez ohledu na alkohol, vyvrtává do našich slupek drobné dírky. Dírky skrz které pak ven, v podobě keců, tryská to nejdůležitější, čim jsme si nejistí. Ty rozhovory jsou jako vzájemný striptýz dvou obětí kyselinových útoků. Všechno to co schováváme, plíseň mezi prsty a křivé nohy, je to slovní tanec, oťukávání a drobné triumfování v divnosti. Až nakonec stojíme jenom ve spodním prádle, a je to úleva a lehkost, hele, ty to máš taky? Jasně že jo. Celkem nepříjemné, co? 

Mohlo by se snad zdát, že paralela s fyzickými akty a tělem souvisí spíše s diskusemi seniorů v čekárnách praktiků. Ale právě aftrpárty Exi(s)t byla svým způsobem čekárnou. Posledním místem kde se setkají staří přátelé předtím, než přijde diagnóza. Dospělácký život. 

Ukončení magisterského studia je celkem stresující záležitost. Nejde ani tak o to napsat a obhájit diplomku. Nejde ani tak o to naučit se otázky ke státnicím a vyklepat ze sebe vědomosti ve správnou chvíli. Pokud nepatříte mezi ty šťastné, kteří jsou rádi že už se nemusí otravovat se školou a mohou se naplno věnovat své už rozjeté kariéře, místo zalykání radostí se po obdržení známek můžete topit v šedé a lepkavé nejistotě. Pohledy plné očekávání, které na vás vrhají rodiče a prarodiče jsou hřebíčkem do rakve. Schodiště náhle skončilo a zatímco jste našlápli do vzduchoprázdna, někdo za vámi zabouchl dveře. V tu chvíli balancujete na hraně, plní emocí z prožitých let ve škole, ze zážitků u zkoušek, v toho jak ocenili vaši práci. Na jedné straně stojí vaše vlastní sny, to co považujete u jiných lidí za úspěch, to co vnímáte ze sociálních sítí, všechny ty ideály za růžovým sklem. Hned vedle číhají nestvůry, kterými vás straší starší kolegové, daně, pojištění, nezaměstnanost. A do toho si někdo neodpustí “Bože, ty toho naděláš, tak si prostě najdeš normální práci jako normální člověk. Nemusíš být něco extra.” Jako komáři vás otravují všechny ty musíš, měl bys, normální, takhle se to dělá, tak to to správné, nebuď divný a moc to řešíš. “Když mi bylo tolik co tobě, už jsi byl na světě.” prohlásí máma a lehce v tom naznačuje touhu po vnoučatech, a tom, aby byl váš život stejně jednoduchý, jako ten její. 

Jééj. S tím naděláte. Řekl by Filip, guru homeopaticky koncentrované zodpovědnosti, a přidal nálepku sraženého králíka. 

Jestli se po tom celém kolotoči cítíte zodpovědně ale trochu bezradně, mám pár rad. 

Přiznejte si to. Jistota je pryč, mládí je pryč, lepší to nebude. Nic z toho, co od vás chtějí rodiče nebo společnost ale nemusíte. Nemusíte být “úspěšní”, krásní, mít vlastní módní značku a jezdit v drahém autě. Nemusíte mít vztah, stálé bydliště ani práci. Nemusíte vlastně vůbec šít a už vůbec nemusíte dělat kolekci každého půl roku. Nemusíte nic. Můžete cokoli. Nebojte se. Cokoli uděláte, když to bude vycházet z vás a ne z ostatních, vás posune tam, kde máte být. Zastavte se. Dejte si pivo na sluníčku v pondělí dopoledne. Sedněte si na lavičku a pozorujte lidi. A psy. A stébla trávy. Pokud cítíte nejistotu, přečtěte si něco o životním a existenčním minimu, propočítejte své minimální měsíční náklady. Pokud nechcete na pracák, přičtěte k nákladům 1148 Kč na zdravotní pojištění a poohlédnete se po takových jednorázových jobech, které vám potřebný minimální příjem zajistí. Do září jste studenti a pak můžete učit děti kreslit, pózovat na figuře, obrážet filmy jako komparz. Připravte si tuhle záchrannou vestu a vykročte do zóny zázraků. Ať už to je nekonečná šňůra pohovorů ve firmách, rozjezd vlastního brandu nebo hledání sama sebe v divočině.

Když jsem získala inženýrský titul, nevěděla jsem, co si počít, kde začít, kam jít, stála jsem uprostřed pole v mlze. Šlapala jsem vodu co to šlo a trvalo půl roku, než jsem našla práci - v openspace, v korporátu, úplně mimo všechny obory mého zájmu. A mělo to svůj význam. 

Jestli trpíte srovnáváním, srovnávejte se se mnou a ne s tím, co vám lidi ukazují. (vedle mě vyjdete vždycky líp, věřte mi) 

Jestli trpíte hořkostí, přiznejte svým bývalým vyučujícím lidskost, chyby a nedokonalosti a přijměte je jako sobě rovné, sobě nízké. Jsou jako vy, jen místo aby vykročili do světa, zůstali v bezpečí školy. 


A hlavně, ať už máte jakékoli pocity, užijte si úžasné léto. Děkuju moc za pozvání, děkuju moc za kouzelné přivítání a vůbec, za to, že tvoříte. 

Ustřižený cop na Korzo Krymská

Posledního půl roku jsem strávila v BOHO vinatge cocept store, to místo mám ráda, a majitelku Patricii Madarovou a její rodinu mám ráda opravdu hodně. Když mi nabídla, že bych si před obchodem v rámci Korzo Krymská mohla otevřít vlastní stáneček, rozhodla jsem se že jo.

Ve čtvrtek padla nabídka, v pátek jsem se rozhodla a v sobotu už stála s nůžkami v ruce před obchodem. V neděli jsem se cítila jako intenzivně ohraná hračka. A teď bych do toho šla klidně znova. Zážitek.

Se mnou a s vlasama je to dlouhý příběh, jehož začátky se ztrácí kdesi v mlhavém dávnověku. Zanedlouho to bude sedm let, co jsem si poprvé sáhla na cizí vlasy a začala uvažovat nad tím, jestli bych se hairstylingu neměla věnovat naplno. To uvažování bylo dlouhé a ani teď není tak úplně u konce. Postupně jsem česala plesy, svatby, módní přehlídky a focení. A bylo to jenom mírně mimo komfortní zónu. Neříkám, že se mi netřepaly ruce, ale jak to říct, při hairstylingu je fajn, že voda vrátí všechno do původní podoby. (Pokud vlasy neshoří.)

Loni na podzim přišla nová výzva. Dostala jsem se jako asistentka maskérů komparzu k natáčení seriálu. Dobové účesy, důraz na rychlost a pevnost. Jenomže u filmu nejde o jenom o účesy. Kadeřník bez nůžek si moc nestřihne. Jenom lakem ze zálesáka vojáka neuděláte.

Koupila jsem si první nůžky, našla první dobrovolníky a pustila se do učení. Na pankáče, jako se vším. A po půlroce a s prvními stálými klienty (zní to vznešeněji, než to je) se odhodlala přijmout výzvu. Korzo Krymská.

Kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách. A platí to i naopak. Na eliminaci možných průšvihů bylo třeba se pořádně zamyslet. Jaká jsou technická omezení? Jaká jsou praktická omezení a hlavně, na co si ještě můžu troufnout? Může mi do toho kecat úředník? (Ano, může. Stejně jako u tetování, na profesionální střih vlasů musíte mít papír.) A co lidi? Jak je přesvědčit?

Nakonec jsem se definitivně rozhodla nehrát si na hrdinu, a vzít to pozitivně. Kdy jindy mám možnost bezplatně potrénovat na různých typech vlasů?

Jak jsem snížila rizika pro mě i pro stříhané?

V kadeřnictví vám vlasy umyjou a stříhají mokré. Na ulici tohle nejde, rozprašovačem se provlhčí jen mírně a navíc, raději stříhám nemyté vlasy. (Je tak hezky vidět a cítit jejich struktura, směr růstu a slabé a silné stránky a desinfekce to jistí.)

Druhá věc je, že jsem začátečník. A tak jsem na listy papíru nakreslila mou omezenou nabídku. Zastřižení roztřepených konečků, zastřižené ofiny, zkrocení pánské hřívy a pletení copánků. Ukažte si, co chcete, to dostanete. Díky tomu jsem se dokázala domluvit i s lidmi hovořícími jinými jazyky (např. českým znakovým jazykem) nebo malými dětmi. A jak se domluvit na tom, o kolik zastřihneme? Ocelová šublera (posuvné měřidlo) se ukázala jako funkční nástroj kterému rozumí všichni.

Nakonec, bylo třeba promyslet obchodní model. Bylo by fér stříhat zadarmo, ale toho, co je zadarmo, si lidé obvykle neváží. Stříhat za ceník nepřipadalo v úvahu, kvůli úřadům, i když jsem si přála, aby se mi vrátily aspoň náklady na cestu. A tak byla cena dobrovolná. Sedněte si, vyberte si, co chcete, ostříhám vás a jestli budete spokojení a budete chtít něco zaplatit, můžete. U pokladny, mimo můj dohled, je velká sklenice na "spropitné". Anarchomodel, každému podle jeho potřeb, každému podle jeho možností.

Cedule "cena dobrovolná" myslím si, zafungovala. Lidé, kteří se do normálního salonu nedokopou a doma se neostříhají to vzali sportovně a nakonec jsem měla plno. Ty, kde bych mohla napáchat více škody než užitku, jsem rovnou posílala jinam, ti, kteří chtěli něco extra, byli varováni. Přes mírně vyděšené výrazy v průběhu, nakonec se všichni usmívali. Tak nevím.

Každý kadeřník asi viděl, že dělám dost věcí blbě. Já sama si taky dost dobře uvědomuju, že některé věci jsem mohla udělat jinak a lépe. Když už jsem balila, klepaly se mi ruce, píchalo mě celé tělo a neviděla jsem skoro na oči, přišel ke mě jeden pán. Že mě pozoroval, že je škoda, že už balím, že doufá, že se to uskuteční ještě někdy. Protože když ho stříhají v salonu, je to tak profesionální a sterilní, že je mu to až nepříjemné. A na mě je vidět láska a vášeň.

 

A jak to bylo s tím ustřiženým copem?
Oslovila mě maminka (ne moc nadšeně)  že její dcera by se chtěla nechat ostříhat. Ale jistě, beze všeho, co si budete přát? Slečna s nádhernou černou vlnitou hřívou do pasu ukázala po ramena. Opravdu? Ano. A vlasy budete chtít? A... ano. Poznačila jsem délku, svázala vlasy do copu a ustřihla. Tak 35 cm. Když slečna odcházela, vypadala spokojeně, jen trochu překvapeně. Ale extrémně jí to slušelo. Z obyčejné holky se proměnila v osobnost.

šedé vlasy - síla přirozenosti, krása sebevědomí

Naše vlasy o nás vypráví, šeptají o našich úspěších i prohrách, o našich touhách i obavách, o našem zdraví i náladě. A jestli o člověku něco vypovídá opravdu hodně, je to barva jeho vlasů. Nemyslím teď vtipy o blondýnkách, ale volbu mezi přirozenou barvou a tou vybranou, mezi přirozeným nabarvením a divokými odrosty, mezi pečlivě udržovaným efektem a opuštěnou pustinou. Špatně nabarvené vlasy o vás říkají mnohem více než ty, které nejsou barvené vůbec. A nejsou to hezké věci.

Sama nejsem fanatický zastánce nebarvení. Jsem ale krutý fanatik, když dojde na odrosty, barevné helmy a různé pokusy, které z krásných žen dělají použitá košťata. V tramvajích pozoruji ženy všeho věku a je mi smutno. Proč žena, která má nádherný přírodní odstín sahá po nějakém jiném, který navíc není schopna dobarvovat tak pravidelně, aby byl přirozený? Ta myšlenka se mi pořád honila hlavou. Vzpomínám na svou bývalou tchyni, která má prokvetlé vlasy které si každý týden barví hennou. A všechny její šediny září jako paprsky žhavé mědi, zatímco původní hnědé jsou klidný mahagon. A pak vidím moji mámu, která všechny ty nádherné šediny překrývá hnědofialovou helmou od palete. Prý se na ně ještě necítí. Prý by to stejně nešlo vrátit. A rozhodně nechce nechat vlasy odrůstat.

Nechtělo se mi věřit tomu, že když si žena jednou nabarví své šedivějící vlasy, už se to nedá vrátit zpět k přirozeným odstínům. Jde to. Není to za chvilku, není to hned, ale jde to. Kadeřnice Viera Banášová ze salon Petra Měchurová to dokázala!

Stáni Jáchymové už se přehoupla šedesátka, ale na její energii to nijak není znát. Ještě donedávna žila na statku za Prahou a ani teď nepatří mezi staré a unavené ženy. Je hrdá na svou vnučku youtuberku Moni Gross, věnuje se sběratelství figurek z kindervajíček, výrobě šperků a spoustě dalších aktivit.

Tmavooká bruneta vyzkoušela různé účesy, od dlouhých až po ty nejkratší, s trvalou i bez.

"Jednou přišla do práce kolegyně, a hrozně se chlubila, jaké má krásně nabarvené vlasy. Nosila se jako pávice. 'To jsem si barvila sama!', chválila se. 'A co ti kocouři?', zeptala jsem se jí. Vzadu na hlavě, kam si neviděla a nedosáhla, měla nenabarvená kolečka a fleky... Jak jsem to viděla, nikdy bych se nebarvila sama!" odpovídá na dotaz k barvě Stáňa, která chodí buď k místní kadeřnici, nebo povolává na pomoc ruce kamarádek a rodiny. Kdysi se barvila na "přírodní" tmavě hnědou, ale ta jí chytá do černé, a tak poslední léta volí spíše oříškové a plavé odstíny.

Stáňa nám dala volnou ruku a popravdě, už při prvním pohledu na zanedbanou nerovnoměrnou barvou a odrosty mi bylo jasné, že změna bude určitě k lepšímu. Jak moc lepšímu? To si ani kadeřnice Viera Banášová netroufla odhadnout. Stahování barvy je vždycky tak trochu sázka do loterie.

Jak to probíhalo a jak to nakonec dopadlo?

Protože si Stáňa vlasy barvila poměrně poctivě, bylo nakonec potřeba odbarvit je nadvakrát. Nejprve Viera aplikovala směs na celé vlasy, mimo odrostů, pak znova, v silnější formě, jenom do délek. Výsledkem byly žluťoučké vlasy střední skrvnitosti. Co na to Stáňa? "To už je konec? Protože jestli jo, jdu naproti do Kotvy pro šátek."

Konec to samozřejmě nebyl. Sotva bylo odbarvování hotovo, Viera se pustila do barvení. Stáňa má štestí na nádherné husté vlasy, které Vierka ještě podtrhla klasickým, ale rozhodně ne babičkovským střihem. Kromě správné barvy je důležitá hlavně dodatečná péče, masky a oleje. Před finálním vyfoukáním pak stylingový přípravek. 

Účes který Vierka vytvořila byl dokonalý a klidně by ho mohla nosit i teenagerka. Pak se do práce pustila vizážistka Martina. "Použila jsem hydratační podkladovou bázi, ještě lepší by ale byla vyhlazující. Fluidní makeup jsem zapracovala štětcem, aplikovala jemný konturing tmavým pudrem, a navrch použila transparentní pudr. Jednotlivé vrstvy jsem fixovala termální vodou nebo fixátorem, aby si hezky sedly a nevpíjely se do vrásek. Tvářenka ani stíny ve vyšším věku nevadí, zvláště ty lehce perleťové. Jen jsem pod ně opět použila antiaging bázi, která zabrání slévání do vrásek. A pak samozřejmě obočí, řasenka a rtěnka."  Ještě než jsem Stáňi oblíkla top od Lote, už byla za hvězdu. Jaké to je, vypadat najednou jinak?

Na druhý den mi Stáňa napsala: "Dobrý den, musím se pochlubit, všichni mi chválí barvu. Ta je super, sice ji nedokáži pojmenovat ale do tmavších vlasů už nepůjdu."

Pokud byste sobě, mamince nebo babičce chtěli dopřát podobně nádherné vlasy, Vierka pracovala s přípravky Multitechnik a Erasor na odbarvení ( 9% vol. ) a barvami Inoa v odstínu 9.22 a 10.01 v délkách (6% vol.). Objednat se můžete na recepci

salonu Petry Měchurové