velký krok EXI(S)T 2016

Zlín je tak zapadlý, že sem i ráno vchází opožděně a v mlhavém oparu, stejně jako vlaky, trolejbusy, auta a foodie trendy. Objevila jsem bageterii s hamburgerárnou, kde osobitým způsobem interpretují trend zapékaného pečiva a vyvrcholení lokálního foodie zážitku pak přišlo v Otrokovické nádražce Mašinka, kde pani prodavačka asi nemá pračku (nebo se holt nevešla a tak se řádně otřela o něco co kdysi pravděpodobně hořelo). Kombinace plnotučné hořčice, studené anglické slaniny, čerstvého rohlíku a rafinovaně schovaných, průsvitně tenkých koleček okurky, to je snídaně která vhodně doplní hrnek extra silného turka, bez mlíka, s cukrem. 

Tyhle drobné radosti, vycházející z neuvěřitelné atmosféry místa, dělají Zlín tím, čím je, magickým místem za sedmero horami. I když mi cestou zatrnulo. To ve chvíli kdy se z rozhlasu v Pendolinu, na nádraží v Pardubicích ozvalo “Vážení cestující, jeden z cestujících nám právě skočil pod vlak. Pokud je mezi cestujícími zdravotník či lékař, prosíme aby se dostavil k prvnímu vozu. Vážení cestující, omlouváme se za zpoždění které bude pravděpodobně hodinu.” I když jsem si cestou utírala slzy, když jsme v jiném vlaku zastavili před Olomoucí a hodiny neúprosně ukazovaly, že spoj na Zlín nemáme šanci stihnout. Ale rozhodla jsem se nevzdat to. Protože jestli ta cesta vypadá takhle, na konci nutně musí být nějaká hodně dobrá odměna.

Na přehlídku jsem vpálila sežmoulaná, smradlavá a s kufrem, už v průběhu. A tak vlastně ani přesně nevím, kdo předváděl, co předváděl, jaké byly detaily, vize a jakou chuť měl kouzelný poprašek, který z hader dělá umělecké dílo. Nestihla jsem vytáhnout si bloček a pero, nestihla jsem ani očima přesně zachytit tvary a duši oblečení, ale nějak mě to netrápilo. Je krásné být host a nemuset. (Proto kolekce okomentuju až později - poraďte - podaří se mi někde sehnat k nim i textovou část bakalářky/diplomky?)

Na aftrpárty mi pak nějaká slečna návrhářka nabídla lahvičku se zbytkem jemně perlivého rajce. “Hele, voda, dáš si? Je to jenom voda.” Ve tři ráno, pod tmavým nebem před klubem, jo, napila jsem se. “Tak, a teďka tuhle situaci, tuhle situaci musíš popsat, a od ní napsat svůj článek, to je strašně důležité.” 

Jasně. Je to strašně důležité, je to důležité jako všechny ty “opilecké” kecy. Protože každá minuta na tom správném místě, bez ohledu na alkohol, vyvrtává do našich slupek drobné dírky. Dírky skrz které pak ven, v podobě keců, tryská to nejdůležitější, čim jsme si nejistí. Ty rozhovory jsou jako vzájemný striptýz dvou obětí kyselinových útoků. Všechno to co schováváme, plíseň mezi prsty a křivé nohy, je to slovní tanec, oťukávání a drobné triumfování v divnosti. Až nakonec stojíme jenom ve spodním prádle, a je to úleva a lehkost, hele, ty to máš taky? Jasně že jo. Celkem nepříjemné, co? 

Mohlo by se snad zdát, že paralela s fyzickými akty a tělem souvisí spíše s diskusemi seniorů v čekárnách praktiků. Ale právě aftrpárty Exi(s)t byla svým způsobem čekárnou. Posledním místem kde se setkají staří přátelé předtím, než přijde diagnóza. Dospělácký život. 

Ukončení magisterského studia je celkem stresující záležitost. Nejde ani tak o to napsat a obhájit diplomku. Nejde ani tak o to naučit se otázky ke státnicím a vyklepat ze sebe vědomosti ve správnou chvíli. Pokud nepatříte mezi ty šťastné, kteří jsou rádi že už se nemusí otravovat se školou a mohou se naplno věnovat své už rozjeté kariéře, místo zalykání radostí se po obdržení známek můžete topit v šedé a lepkavé nejistotě. Pohledy plné očekávání, které na vás vrhají rodiče a prarodiče jsou hřebíčkem do rakve. Schodiště náhle skončilo a zatímco jste našlápli do vzduchoprázdna, někdo za vámi zabouchl dveře. V tu chvíli balancujete na hraně, plní emocí z prožitých let ve škole, ze zážitků u zkoušek, v toho jak ocenili vaši práci. Na jedné straně stojí vaše vlastní sny, to co považujete u jiných lidí za úspěch, to co vnímáte ze sociálních sítí, všechny ty ideály za růžovým sklem. Hned vedle číhají nestvůry, kterými vás straší starší kolegové, daně, pojištění, nezaměstnanost. A do toho si někdo neodpustí “Bože, ty toho naděláš, tak si prostě najdeš normální práci jako normální člověk. Nemusíš být něco extra.” Jako komáři vás otravují všechny ty musíš, měl bys, normální, takhle se to dělá, tak to to správné, nebuď divný a moc to řešíš. “Když mi bylo tolik co tobě, už jsi byl na světě.” prohlásí máma a lehce v tom naznačuje touhu po vnoučatech, a tom, aby byl váš život stejně jednoduchý, jako ten její. 

Jééj. S tím naděláte. Řekl by Filip, guru homeopaticky koncentrované zodpovědnosti, a přidal nálepku sraženého králíka. 

Jestli se po tom celém kolotoči cítíte zodpovědně ale trochu bezradně, mám pár rad. 

Přiznejte si to. Jistota je pryč, mládí je pryč, lepší to nebude. Nic z toho, co od vás chtějí rodiče nebo společnost ale nemusíte. Nemusíte být “úspěšní”, krásní, mít vlastní módní značku a jezdit v drahém autě. Nemusíte mít vztah, stálé bydliště ani práci. Nemusíte vlastně vůbec šít a už vůbec nemusíte dělat kolekci každého půl roku. Nemusíte nic. Můžete cokoli. Nebojte se. Cokoli uděláte, když to bude vycházet z vás a ne z ostatních, vás posune tam, kde máte být. Zastavte se. Dejte si pivo na sluníčku v pondělí dopoledne. Sedněte si na lavičku a pozorujte lidi. A psy. A stébla trávy. Pokud cítíte nejistotu, přečtěte si něco o životním a existenčním minimu, propočítejte své minimální měsíční náklady. Pokud nechcete na pracák, přičtěte k nákladům 1148 Kč na zdravotní pojištění a poohlédnete se po takových jednorázových jobech, které vám potřebný minimální příjem zajistí. Do září jste studenti a pak můžete učit děti kreslit, pózovat na figuře, obrážet filmy jako komparz. Připravte si tuhle záchrannou vestu a vykročte do zóny zázraků. Ať už to je nekonečná šňůra pohovorů ve firmách, rozjezd vlastního brandu nebo hledání sama sebe v divočině.

Když jsem získala inženýrský titul, nevěděla jsem, co si počít, kde začít, kam jít, stála jsem uprostřed pole v mlze. Šlapala jsem vodu co to šlo a trvalo půl roku, než jsem našla práci - v openspace, v korporátu, úplně mimo všechny obory mého zájmu. A mělo to svůj význam. 

Jestli trpíte srovnáváním, srovnávejte se se mnou a ne s tím, co vám lidi ukazují. (vedle mě vyjdete vždycky líp, věřte mi) 

Jestli trpíte hořkostí, přiznejte svým bývalým vyučujícím lidskost, chyby a nedokonalosti a přijměte je jako sobě rovné, sobě nízké. Jsou jako vy, jen místo aby vykročili do světa, zůstali v bezpečí školy. 


A hlavně, ať už máte jakékoli pocity, užijte si úžasné léto. Děkuju moc za pozvání, děkuju moc za kouzelné přivítání a vůbec, za to, že tvoříte. 

Daya a andělé

Chtěla bych vám představit jednu návrhářku, s kterou jsem měla možnost pracovat. Představit jednak formou mikroreportáže z focení, a také, mikrorecenze kolekce. Čeká na vás "okřídlený kočkopes".


Protože tomuto jaru vládnou andělé.


Sestoupili z oblak, stejnokroj říz vyměnili za civil a křídla do něj vmetamorfovali. A ačkoli člověk nikdy nemůže vzlétnout, okřídlený andělský civil by mohl tomuto létu vnuknout trochu nebeské lehkosti a volnosti.

Daya se inspirovala "anděly kolem nás" a co si budeme povídat, podobně ji inspirovaly i látky, z kterých je kolekce ušita.

Tímto článkem mimo jiné děkuju nejen Daye, ale i Oxance, která mi job dohodila. Konečně se může podívat, co tím způsobila. 

Byla to "první jarní" neděle, sluníčko svítilo a do tašky putovaly česací pidlátka. A po pravici klusala moje malá sestřička, a před ní její první oficiální vizážistická práce. (Byla jsem vážně zvědavá, co se naučila.)
V starobylém Vinohradském bytě se stropy tak vysokými, že by tam mohli volně létat ptáci, nás uvítala Daya a přenádherná modelka. Štíhlounká, vysoká, za sebou dlouhou cestu a před sebou taky jedno z prvních focení ani moc nemluvila svým rodným slovenským jazykem.
Zatímco návrhářka stěhovala v pokoji nábytek, na otomanu v kuchyni ležely modely, hřála se kůlma a Markét, vizážistka, se snažila, seč mohla. (Jak se jí to povedlo už musíte posoudit sami podle fotek.)
Vlasy (o kterých sní každá žena a kadeřníci o nich mají noční můry) jsem natočila a než vychladly a bylo nažehlené i oblečení, právě dorazilo fotografické duo a byt se zaplnil slovenštinou stejně jako světlem od velkých oken. 
Dříve, než jsme "předčasně" odešly, jsem si ještě stihla prohlédnout a vyzkoušet některé modely. Doufám, že právě ty objevím ve stánku na Code:Mode a že tak pozvednou celou monstrakci o kousek výš.

A teď už obrázky. 

Jako první přišly na řadu jednoduché modré košilové šaty, s vázačkou ve výstřihu. Jednoduché, hezky ušité, z bavlněné košiloviny.

 Další šaty nebyly o moc složitější. Jednoduchý střih se tvaruje pomocí tunýlku v pase, na zadní části ramenou mají náznak andělských křídel. Materiál? Letní bavlna.

 Už vidíte křídla? Šaty se zapínají na knoflíčky odshora až pod zadek a jsou z bílého bavlněného úpletu. Látka je kvalitní, takže pokud bych věřila saténové ozdobě, nebála bych se je "prát na mokro". Nesmírně pohodlné.


 Můj nejoblíbenější kousek. Zepředu jsou to jen bílé šaty z úpletu. Ale zezadu je to doslova poezie.

Ať už se jedná o šaty...
...hedvábný šátek nebo tričko, každý kousek je ručně potištěný zasněnou andělskou básní, každý jinou.

Když si vzpomenu na trička s anglickými nápisy, kterým buď nikdo nerozumí, a nebo je jenom dobře, že jim nikdo nerozumí, když si vzpomenu na bílé tričko jako základ šatníku a v nejposlední řadě na oblíbenost "jistým způsobem sportovních kombinací trička a riflí", mám radost.
A o to větší ji mám když vím, že trička jsou z kvalitní bavlny, takže se po vyprání zřejmě nepřemění na hadr na podlahu. Minimálně tahle myšlenka by vás měla nalákat do Dayina stánku. Nebo si objednat kousek, který nese poselství vašemu srdci nejbližší. (Místo pochybních frází v angličtině na prsou.)


Ale nejen básněmi je člověk živ. Občas je třeba i něco tak "přízemního", jako kalhoty nebo sukně.

Pokud patříte mezi zaryté zastánce bokovek, ale nemáte rádi svoje love handles, možná existuje kompromis.

Daya klasické šortky do pasu, s dámským zapínáním na boku, rozstříhla. Možná že v této barevnosti to někomu bude připadat trochu street, každopádně, s tričkem to vypadá příjemně svěže.

Zvláště sukně je příjemně pohodlná a pokud by měla jinou barevnou (ne)kombinaci, dokážu si ji představit nejenom na studentkách, ale i v kancelářích chromoskleněných budov.

Co jsem roztrhla zase slepuju. Růžový bavlněno úpletový top s náznakem křídel na zádech.


A nakonec, vrchol dne. Šaty/kabátek, z bílé teplákoviny. Anděl odlétá domů.

Pokud se vám něco líbí, nebo byste si to rádi "osahali na živo", pak dojděte buď na Code:Mode, nebo do ateliéru Dayi, nebo se prostě kouknete TADY.

(PS: Ta trička podle mě opravdu stojí za to, jsem z nich nadšená a dokonce se zdá, že se můžeme těšit ještě na nějaké překvapení. Tuším, že to byl Riccardo Tisci z Givenchy který řekl, že dobrá kolekce je snadno nositelná a kombinovatelná. A minimálně o potištěných věcech a střihově zajímavých kalhotách a sukních bych řekla, že jsou v tomto směru dobré. )