šedé vlasy - síla přirozenosti, krása sebevědomí

Naše vlasy o nás vypráví, šeptají o našich úspěších i prohrách, o našich touhách i obavách, o našem zdraví i náladě. A jestli o člověku něco vypovídá opravdu hodně, je to barva jeho vlasů. Nemyslím teď vtipy o blondýnkách, ale volbu mezi přirozenou barvou a tou vybranou, mezi přirozeným nabarvením a divokými odrosty, mezi pečlivě udržovaným efektem a opuštěnou pustinou. Špatně nabarvené vlasy o vás říkají mnohem více než ty, které nejsou barvené vůbec. A nejsou to hezké věci.

Sama nejsem fanatický zastánce nebarvení. Jsem ale krutý fanatik, když dojde na odrosty, barevné helmy a různé pokusy, které z krásných žen dělají použitá košťata. V tramvajích pozoruji ženy všeho věku a je mi smutno. Proč žena, která má nádherný přírodní odstín sahá po nějakém jiném, který navíc není schopna dobarvovat tak pravidelně, aby byl přirozený? Ta myšlenka se mi pořád honila hlavou. Vzpomínám na svou bývalou tchyni, která má prokvetlé vlasy které si každý týden barví hennou. A všechny její šediny září jako paprsky žhavé mědi, zatímco původní hnědé jsou klidný mahagon. A pak vidím moji mámu, která všechny ty nádherné šediny překrývá hnědofialovou helmou od palete. Prý se na ně ještě necítí. Prý by to stejně nešlo vrátit. A rozhodně nechce nechat vlasy odrůstat.

Nechtělo se mi věřit tomu, že když si žena jednou nabarví své šedivějící vlasy, už se to nedá vrátit zpět k přirozeným odstínům. Jde to. Není to za chvilku, není to hned, ale jde to. Kadeřnice Viera Banášová ze salon Petra Měchurová to dokázala!

Stáni Jáchymové už se přehoupla šedesátka, ale na její energii to nijak není znát. Ještě donedávna žila na statku za Prahou a ani teď nepatří mezi staré a unavené ženy. Je hrdá na svou vnučku youtuberku Moni Gross, věnuje se sběratelství figurek z kindervajíček, výrobě šperků a spoustě dalších aktivit.

Tmavooká bruneta vyzkoušela různé účesy, od dlouhých až po ty nejkratší, s trvalou i bez.

"Jednou přišla do práce kolegyně, a hrozně se chlubila, jaké má krásně nabarvené vlasy. Nosila se jako pávice. 'To jsem si barvila sama!', chválila se. 'A co ti kocouři?', zeptala jsem se jí. Vzadu na hlavě, kam si neviděla a nedosáhla, měla nenabarvená kolečka a fleky... Jak jsem to viděla, nikdy bych se nebarvila sama!" odpovídá na dotaz k barvě Stáňa, která chodí buď k místní kadeřnici, nebo povolává na pomoc ruce kamarádek a rodiny. Kdysi se barvila na "přírodní" tmavě hnědou, ale ta jí chytá do černé, a tak poslední léta volí spíše oříškové a plavé odstíny.

Stáňa nám dala volnou ruku a popravdě, už při prvním pohledu na zanedbanou nerovnoměrnou barvou a odrosty mi bylo jasné, že změna bude určitě k lepšímu. Jak moc lepšímu? To si ani kadeřnice Viera Banášová netroufla odhadnout. Stahování barvy je vždycky tak trochu sázka do loterie.

Jak to probíhalo a jak to nakonec dopadlo?

Protože si Stáňa vlasy barvila poměrně poctivě, bylo nakonec potřeba odbarvit je nadvakrát. Nejprve Viera aplikovala směs na celé vlasy, mimo odrostů, pak znova, v silnější formě, jenom do délek. Výsledkem byly žluťoučké vlasy střední skrvnitosti. Co na to Stáňa? "To už je konec? Protože jestli jo, jdu naproti do Kotvy pro šátek."

Konec to samozřejmě nebyl. Sotva bylo odbarvování hotovo, Viera se pustila do barvení. Stáňa má štestí na nádherné husté vlasy, které Vierka ještě podtrhla klasickým, ale rozhodně ne babičkovským střihem. Kromě správné barvy je důležitá hlavně dodatečná péče, masky a oleje. Před finálním vyfoukáním pak stylingový přípravek. 

Účes který Vierka vytvořila byl dokonalý a klidně by ho mohla nosit i teenagerka. Pak se do práce pustila vizážistka Martina. "Použila jsem hydratační podkladovou bázi, ještě lepší by ale byla vyhlazující. Fluidní makeup jsem zapracovala štětcem, aplikovala jemný konturing tmavým pudrem, a navrch použila transparentní pudr. Jednotlivé vrstvy jsem fixovala termální vodou nebo fixátorem, aby si hezky sedly a nevpíjely se do vrásek. Tvářenka ani stíny ve vyšším věku nevadí, zvláště ty lehce perleťové. Jen jsem pod ně opět použila antiaging bázi, která zabrání slévání do vrásek. A pak samozřejmě obočí, řasenka a rtěnka."  Ještě než jsem Stáňi oblíkla top od Lote, už byla za hvězdu. Jaké to je, vypadat najednou jinak?

Na druhý den mi Stáňa napsala: "Dobrý den, musím se pochlubit, všichni mi chválí barvu. Ta je super, sice ji nedokáži pojmenovat ale do tmavších vlasů už nepůjdu."

Pokud byste sobě, mamince nebo babičce chtěli dopřát podobně nádherné vlasy, Vierka pracovala s přípravky Multitechnik a Erasor na odbarvení ( 9% vol. ) a barvami Inoa v odstínu 9.22 a 10.01 v délkách (6% vol.). Objednat se můžete na recepci

salonu Petry Měchurové

Jak (ne) založit udržitelnou značku

Duben je měsíc udržitelnosti v módě. Slow fashion která pomalu vzniká, pomalu zaniká, oblečení které dlouho vydrží a nebudete ho chtít zahodit po prvním vyprání. 

Přirozeně i slow fashion (jako kterákoli jiná) tlačí na nákup a na konzum a je ráda za všechny ty impulsivní nákupy, které si později nedokážete vysvětlit. Na druhou stranu, i když jste si ten klobouk vzali jen jednou a od té doby se na něj práší, protože znáte autora tak víte, že on aspoň mohl koupit svému mláďátku sterilizátor na lahvičky, nebo dřevěnou postýlku. Teď ale moc nechci mluvit o procesech, které propojují slow výrobce, ale o tom, co taková slow značka obnáší. Z praxe. Protože sama jednu takovou mikroznačku mám, můžu vám dovolit nakouknout jí až do krku.  Malý příběh o tom, co jsem udělala špatně - a jak to vy můžete udělat lépe. 


Jak jsem si založila slow fashion značku a dostala ji do obchodu

Na podzim roku 2014 jsem se šla podívat po obchodech a v jednom ze slow a local fashion krámků jsem objevila ručně pletený svetřík ze 100% akrylu, za přátelskou cenu vyšší než 4 000 Kč. Když jsem šla kolem o týden později, byl už prodaný a to, že někdo chce takové prachy za nehřející akrylový hadr mě vytočilo tak, že jsem si řekla coby, to zvládnu taky. 

"Vymyslela" jsem proto jednoduchý, unisex a praktický produkt, který je možné dát i jako dárek. Kruhová šála není nic originálního, ale splňuje požadavky na slow produkt. Praktické a jednoduché věci nevycházejí z módy a může je nosit i někdo, komu móda nic neříká.

Rozhodla jsem se prodávat v obchodě, který nabízel onen iniciační svetřík. Nákupčí jsem donesla jedna jeden vzorek zdarma už předem s tím, že bych mohla pro její obchod vyrábět další, pokud by se jí líbil. A protože se líbil (nosí ho tak nějak dodnes) domluvily jsme si schůzku. 

V té době jsem pracovala na nákupním oddělení v Makro a tak jsem už trochu chápala pestrý svět peněz, schovaný za výraznou cenovkou. Neměla jsem žádné iluze o dobrosrdečnosti obchodníků a i když mi kompletně chyběl vhled do problematiky maloobchodu s oblečením, řekla jsem si, že brutálnější než u potravin podmínky nebudou. (mno, ano i ne)  Inspirována výběrovými řízeními pro výrobce own brandu a přístupem pekařů a lahůdkářů, přichystala jsem se na schůzku. 

Produkt už byl jasný předem a schůzka byla hlavně o specifikaci materiálového složení, velikosti a barev, které se budou vyrábět. Přinesla jsem tři materiálové vzorky s kompletními tištěnými vzorníky barev, včetně předběžných kalkulací a cen. A byla jsem zvědavá. Nákupčí se nakonec rozhodla pro nejdražší a nejluxusnější materiál, vybrala si čtyři barvy a domluvily jsme se na dvou rozměrech. Pro začátek, na vyzkoušení, celkem 8 artiklů k dodání. 

Pak přišlo to hlavní. Jednání o ceně. Jak říkám, nebyla jsem úplně nezkušená, ale co se týče prodávání sama sebe, úplné jelito. Místo abych přišla s hotovou kalkulací, na místě jsem tak trochu vařila z vody. Z toho nejluxusnějšího materiálu jsem si netroufla plést předem a tak jsem jenom odhadovala spotřebu, a práci jsem nedokázala odhadnout vůbec. A tak, místo, abych jasně řekla, co jsou moje požadavky a stála si za tím, mít za svou práci férovou cenu, prohlásila jsem naivně, že pod náklady na materiál nepůjdu - a kolik to asi je. Obchodník který by na to nereagoval s mazaným zábleskem v očích by zkrachoval hned po otevření. 

Sotva jsem zmínila minimální číslo, dostala jsem odpočítanou prodejní cenu a informaci, že jsem příliš drahá. Že pokud bude nákupní cena 900 Kč, pak jsme na prodejní ceně přes 2000 Kč a za to si šálu nikdo nekoupí. Na to jsem neměla co říct, trochu mi to vyrazilo dech. Naštěstí nákupčí je laskavý a když by samozřejmě bylo skvělé, kdybych cenu stáhla pod 700 Kč, je ochoten vyjít mi vstříc a ukrojit si ze svého. Uf. Plácli jsme si. Ze schůzky jsem odcházela vyždímaná a nejistá. 

Nakoupila jsem materiál a začala jsem ho zpracovávat. 

Co mi došlo až za chodu (a mělo dojít předem)

Už při výrobě prvních kusů mi došlo, že jsem se přepočítala. S vědomím, že se jedná o pár věcí a vlastně je to moje hobby a můžu s prodejem kdykoli přestat, jsem to moc neřešila. Jenomže jak říká jedna známá, nastav si takovou cenu, abys za ni byl ochoten vyrábět stejnou věc i podvacáté. A to mi jaksi nevyšlo. 

Dokud jsem stíhala šály vyrábět jako hobby, bylo to v pohodě. Ale prodaly se a přišly další objednávky. Prodejce byl spokojený a já... jsem obětovala spánek. Začalo to být dost diskomfortní. Musela jsem optimalizovat. 

Jak vzniká můj produkt a proč je tak drahý

Šály, které vyrábím, jsou hodně slow a každý milimetr výrobku mi rukama projde třikrát. To, co je odlišuje od "konkurence" je originální materiál. Ručně předená ovčí vlna typu merino, o tloušťce vlasu 24 mikronů, která hřeje jak čert, nekouše a dá se prát v pračce. Něco to ale stojí. 

Aktuálně, na průměrnou  optimalizovanou šálu o šířce 35-40 cm, kterou kolem krku obtočíte dvakrát, spotřebuju 400 g česaného merina. Jenom na základním vstupním materiálu je to tedy 400 Kč. 
Česanec dále předu na kolovrátku, a to nejprve na jednonitku, pak na finální přízi stočenou ze dvou jednotlivých nití. Upředení materiálu na jeden průměrný šál trvá 200 minut, hotovou přízi pak ručně pletu, což zabere další 4 hodiny. 

Moje náklady na jednu šálu jsou 400 Kč a 7 hodin práce. Když šálu prodám přes obchodníka, za 7 hodin práce dostanu 500 Kč, ze kterých ještě platím pojištění a daně. Jinak řečeno, na hodinu nemám více než 70 korun. Může takhle fungovat udržitelná značka? Myslím si že ne. Teď, když skončila sezona pletených šál už můžu říct, hele holka, tohle se ti moc nepovedlo. Příští rok buď nebudu prodávat šály přes prodejce, nebo budu muset sehnat někoho, kdo mi je vyrobí levněji. 

Jak to udělat lépe a udržitelněji

Nemá smysl řešit stránku poptávky a už vůbec tady nemá smysl řešit obchodní marže. Obchodník musí zaplatit pronájem, personál, nákupku a ještě sám sebe. Nemá kam couvat. Finta je v tom, že na jedné straně stojí zkušený obchodník a na druhé straně nezkušený výrobce, návrhář. 

Jak se můžete poučit z mých zkušeností:

Na trh uvádějte hotový produkt. Vždycky by měl být prostor pro úpravy a optimalizaci, ale nikdy nenabízejte nic u čeho nevíte, kolik se spotřebuje materiálu, nevíte, jestli ho koupíte za stejnou cenu znova a nevíte, kolik času vám zabere výroba.

Započítejte všechny náklady. Vždycky počítejte všechny náklady, které s prodejem souvisí. Chodíte pro látky na druhý konec města? Započítejte do nákladů i jízdné a čas. Do nákladů započítejte nejen spotřebovaný materiál na jeden konkrétní kus, ale i opotřebení šicího stroje, špendlíky, nájem dílny a dopravu k zákazníkovi. Prodáváte z eshopu? Pak je nákladem i programátor, který vám ho postavil. A nezapomínejte na daně. A nezapomínejte ani sami na sebe. Kolik na hodinu byste dostali v jiné práci, která by vás podobně bavila? To je ono!

Nastavte takovou cenu, abyste to byli ochotni vyrobit i po dvacáté. Takovou cenu, aby když vás kamarádi táhnou na pivo ale zítra máte odevzdat objednávku, mohla zvítězit práce. Párkrát se dá zpoždění odpustit ale nespolehlivý dodavatel, toho nikdo nechce.

Nechte si prostor pro slevu. Každý má rád slevy. Nechte si prostor pro vyjednávání.

Počítejte s tím, že cena v maloobchodě bude dvojnásobkem té vaší. Šok? Přejde.

Zvažte jak budete řešit, pokud se věci nebudou prodávat nebo naopak, budou se prodávat hodně. Úspěch může značku položit na lopatky. Promyslete si, co budete dělat, pokud přestanete stíhat výrobu. Nezapomeňte, den má jen 24 hodin a reálně jste schopni na omezenou dobu pracovat tak maximálně 90 hodin týdně. 


Když si projdete všechny body a pořád to vypadá udržitelně jděte do toho a počítejte s tím, že:

Pokud budete prodávat na více místech v ČR současně, ještě stále patří k dobrým mravům držet cenu. Některé značky to řeší tak, že mají nastavenou fixní maloobchodní cenu, a jednotlivým prodejcům dělají individuálně velkoobchodní ceny. Některé značky mají nastavenou minimální maloobchodní cenu. K tomuhle ale určitě budou mít co říct opravdoví odborníci v komentářích. Já jsem jen letmo nahlédla. 

Je slušnost fakturovat a proplácet faktury na určité bázi, ale ne vždy to vyjde. Taky se vám může stát, že za zimní zboží dostanete peníze v červenci. 

Neprodané zboží se vám po sezoně vrátí. Prodej je, až na výjimky, komisní. 

Výrobek na sobě musí mít informaci o složení a péči. Takže visačku. Počítejte s náklady na grafika, na tisk, na přidělávání visaček. 

Výrobek mohou lidé reklamovat. Buďte připraveni a nedivte se. Lidé nečekají, že chlupatá vlna bude pouštět chlupy na černou bavlnu, že hrubá vlna bude kousat a že taška, když ji narvou, povolí ve švech. Slow fashion představuje dokonalý produkt. Víte jak. 


Slovo závěrem

Udržitelná móda je férová ke všem v řetězci. Je to o důvěře. Jestli chcete, aby byli lidé féroví k vám a nakupovali za férové ceny, musíte být i vy féroví k ostatním. Nastavte takové ceny, abyste mohli oblečení kvalitně zpracovat, abyste mohli zaplatit fotografovi a modelce, abyste mohli zaplatit sami sobě. Snažte se o to, aby byl váš proces výroby transparentní a nenapadnutelný. Vždycky myslete na to že existuje někdo, jako je Petra Ptáčková. Že existuje někdo, kdo vyrábí dokonalé produkty za velmi vysoké částky, ale úspěšně je prodává. Pokud budete transparentní, nemusíte se bát vyrazit do zahraničí, kde už si za férovost jsou ochotní připlatit. 


Ps: Jak jsem dopadla? Hledám nové distribuční kanály. Takové, kde budu moct pracovat s velkoobchodní cenou 1500 Kč. To mi umožní dělat šály ve vyšší gramáži a tedy ještě více ňuňu, dá mi to prostor pro marketing a hezké balení a dá mi to možnost plnit bez zpoždění termíny dodání. A samozřejmě, řeším nové produkty. Nakonec a hlavně, jsem řemeslník, ne módní návrhář. Začínám s výrobou příze jako takové a s pletením pro jiné značky. 

CV

Olga Karpecká

Kontakt: o.karpecka@gmail.com, (+420) 728 561 744

2008 - 2013 - VŠE v Praze, Fakulta informatiky a statistiky, titul Ing.

Projekty a pracovní zkušenosti: 

Rekola.cz - koordinátor marketingu a produkce
Originální český bikeshareing spustil 21.3. svůj už třetí rok provozu. Příprava materiálů, nové natextování webu a plán komunikace, v kamarádském a neziskovém startupu jsem pomohla, jak se dalo a pokračuju na dobrovolnické bázi. 

Fashion Map goes live @boho
Společný projekt portálu Fashion Map a Boho vintage concept store. Tříměsíční pop-up mladých návrhářů včetně doprovodných akcí, od designu a realizace prostoru, přes vyjednávání s dodavateli až po praktické personální zajištění projektu. 

Vseproonline.cz - copywriter
Jak se dostat na přední pozice ve vyhledávači? Nestačí jen know how, je nezbytná i záplava SEO optimalizovaných textů které jsem vytvořila pro klienty z různých oborů. 

.11 - copywriter, produkce
Copywriting je krásný. Ať už pro VIP fitness klub nebo pro centrum bezpečnostních schránek, funkční a srozumitelné weby jsou základem prezentace firmy. 

Praha 3 - produkce Seafood festival a Vinohradský gurmet 2015
Dobré jídlo je základ. Jak dostat na jedno místo ty nejlepší restaurace a zároveň dostatek hladových návštěvníků? Jak postavit stánky na omezený prostor a zajistit, aby byli všichni spokojeni a dobře se bavili? Od kontaktování restaurací, přes smlouvy až po realizaci na místě a následný úklid po akci, jako produkční jsem se nezastavila. Ale ten pocit z dobře vykonané práce a překonání všech problémů, za ten bolavé ruce a únavu stojí. 

Underline a.s. - account executive, produkce (leden 2015 - listopad 2015)
Běžnou exekutí práci vytrhla zakázka na stínové produkci akčních letáků pro klienta z retailu. Komunikace s klientem, vedení teamu grafiků a napínavé chvíle před uzávěrkami prověřily schopnosti všech. Pracovat pod extrémním tlakem devatenáct hodin denně je na omezenou dobu reálné. 

MAKRO Cash & Carry ČR s.r.o. - asistant to buyer - Bread and pastry & Delicatessen 
(leden 2014 - leden 2015)
Každé dva týdny administrativa letákových akcí, průběžně administrativa cen a komunikace s dodavateli. Nudná rutina. Kolik ale potřebuje pekárna pecí, když v šest hodin ráno musí být rozpečeno deset bochníků chleba a o hodinu později třicet francouzských baget? A jaké bagety nabízí nejlepší poměr ceny a kvality? V projektu pekárny pro Makro Brno jsem se postarala o praktický výběr sortimentu i přípravu degustací a vytvořila flexibilní kalkulátor počtu pecí.

Fashion Map.cz - redaktor (srpen 2013 - dosud)
Ne všechny texty na nezávislém portále o české módě musí být pochvalné. Rozhovory, kritické reportáže a kritiky kolekcí návrhářů, včetně kompletního vykrývání fashionweeků v ČR (MBPFW, Unique FW) i v zahraničí (Budapešť, Kodaň). 

Mui.cz  - redaktor, produkce
Jak postavit lifestylový online magazín pro ženy? Nesmí chybět móda, krása ani vaření a tvoření a k textu bezpodmínečně patří krásné fotografie. Zorganizovat team na focení, připravit lokaci a scénu, případně vše i vyfotit a fotky upravit a hlavně, něco hezkého k tomu napsat. Škoda, že majitel neodhadl své možnosti a projekt trval jen krátce. 

Mars Czech s.r.o. - VŠE Ambassador - stáž
Jak přesvědčit nadané studenty, aby své životopisy poslali právě do vaší firmy, abyste si jako zaměstnance mohli vybrat ty skutečně nejlepší? Jak prezentovat společnost na veletrhu a předat její vize tak, aby to fungovalo? Koncept microsite i povedená prezentace zahrnující pohodlné sedací vaky i živé psy přinesly dvojnásobek životopisů oproti předešlému roku. 
Apricot s.r.o. - FB specialist, blogger
Přiveďte na FB stránku obchodního centra co nejvíce fanoušků. Produkce focení na bilboardovou reklamní kampaň včetně castingu, ale i kreativa soutěží spojujících digitální svět s reálným přinesly nové fanoušky a ušetřily náklady na hostesky a pomocný personál. První setkání se světem reklamy mi přineslo množství zkušeností. 
www.mdls.cz  - produkce, šéfredaktor
Jak z obyčejného online magazínu o modelkách udělat významné módní médium? Vytvoření a realizování konceptu na podporu mladých fotografů, designérů, MUA a stylistů přineslo nové editorialy, a nové čtenáře a inspirovalo i konkurenci. 

Další zkušenosti a praxe:
dTest - asistent marketingu
Pivovary Staropramen - operátor telesales
Factory AD - prodavačka v pop-up českého designu
Česká televize - projekt Já Mattoni - runner
The Last Visa - hairstylist pro kompars
Konzultace bakalářských a diplomových prací v oboru demografie a marketingu, spolupráce s módními designéry (Lote, Liliana Pham, Kamila Vodochodská, Nanay Afandayeva…)

Orientační Textfolio





SEO texty

ESKA pro Soffa mag

Snaha - tisková zpráva

Vaševýživné.cz
https://docs.google.com/document/d/1JFTtQeoZWiGbkF_Zzc7e3FgRInRUPVWlZTJzdR9iJGw/edit?usp=sharing

Ľubica Skalská slow fashion

Duben je měsíc udržitelné módy a už od 1. apríla se v obchodě Recycle with love na Letné (Veverkova 8) koná DENIM_POP_UP. Kromě stálic slow fashion jako je Jakoby nebo Mongol tady najdete i speciální limitku od Terezy Otáhalíkové, mikrokolekci od Milion dolar a tvorbu Ľubice Skalské.

Ľubica vedla na otevíračce DENIM_POP_UP workshop jeansové bižuterie, vystudovala textil v Liberci a přičichla si i ke kostýmu na DAMU v Praze. Poslední rok pod svým jménem produkuje upcyclovanou slow fashion. Jak moc je její business udržitelný a jak se jí v něm žije?

"Nechci být módní návrhářka, pořád někomu něco dokazovat, pořád dokazovat kreativitu a novost. Úplně by mi stačila malá značka, spolupracovat s dalšími lidmi. Ale to už teď, když jedu pod svým jménem, asi nebude tak snadné."

Nastoupila jsi na DAMU, ale nedostudovala. Jak to bylo a jak ses od kostýmů dostala k vlastní značce?

Na DAMU to bylo fakt zajímavé, ale celkem mě to přestalo bavit a ani jsem na to neměla finance, protože jsem se musela věnovat více vydělávání, než studiu. A tak jsem to ukončila. Měla jsem pak různé brigády, začala jsem šít a více se zajímat o upcycling, a stejné to je i dnes. Živím se různými brigádami, šiju kolekce a dělám workshopy. 

Prodává se ti tvoje oblečení? 

Zatím ano, ale je ještě v začátcích. Potřebuju teď více šít, více toho vyrobit, chodit na různé markety. Chystám se na Prague fashion market a na Urban market do Bratislavy, a tak. Snad to mě finančně podpoří a víc se mi tam toho prodá. Do toho ještě pracuju na eshopu, kam budu věci přidávat pravidelně. 

Jak máš nastavené ceny?

Hlavně chci, aby se prodávalo. A protože to prodávám v obchodech, které si přidávají vlastní marži, snažím se o co nejnižší cenu. Takže to, pro mě, není zase tak výhodné. 

Kde všude prodáváš?

Hlavní prodejní místo je Recycle with love a pár věcí mám i v Parazitu, ale tam je to spíše moje bakalářská kolekce, neupcyclovaná. Lépe se mi prodává v LWL, mám pocit že to tam lidé mají víc spjaté s upcyclingem, že už tam za ním jdou přímo. V Parazitu se naopak prodávají spíše ty více extravagantní věci. Obchod je dost plný, takže pokud oblečení není extrémně výrazné, ztratí se v tom. A já se  se snažím dělat takové minimalistické, nositelné hadry.  

Máš už nějak vymyšlenou cenovou politiku na eshopu? 

Zatím jsem nad tím ještě úplně neuvažovala, ale plánuju dávat trochu nižší cenu. Asi jako bez marže v obchodě. Aby to bylo pro lidi přijatelnější a když si to budou chtít vyzkoušet, mohou u mě doma...

Nemáš strach z toho, že lidé budou po jednom použití věci vracet a chtít peníze zpět? 

No, nad tím jsem vůbec neuvažovala, snad lidé takoví nejsou. :-) 
Já jsem zvažovala prodávat hlavně doplňky jako jsou batohy, a univerzálnější střihy. Prostě takové věci, které lidé nemusí vracet, kde je menší riziko že jim to nebude sedět, že budou třeba malé průramky. 

Prodávala jsi svoje oblečení ještě někde jinde? 

Nějaké věci jsem měla na Fleru, a možná tam ještě nějaké dám, ale prodeje byly nic moc. 

Odhadneš, proč se to neprodávalo? Vadila cena? Nebo nerozuměli upcyclingu?

Myslím, že to bylo spíš mojí politikou, že jsem to flákala. Mám ten pocit. Nebyla jsem ještě tak přesvědčená, že to chci dělat, a tak jsme to tak neřešila. 


V současnosti se Ľubica živí především brigádami a celkově jí, podle jejího odhadu, její slow fashion značka pokryje stravování. Je otázkou, jak velký je to úspěch ve chvíli, kdy se komerčnímu šití věnuje prvním rokem. Je to rychlý, nebo pomalý start? A jak nakonec nastaví ceny na eshopu?1  Každopádně, cesta k upcyclingu a udržitelnosti krátká a náhlá nebyla. 

Jak ses dostala k upcyclingu? Bakalářka jsi šila ještě běžně, kdy přišel ten zlom? (Rozhovor o bc. práci)

No, o módu se zajímám dlouhodobě, na škole i všeobecně, a zároveň mám dobrý vztah ke zvířatům, už od střední školy jsem vegetarián. Zajímá mě svět okolo a tak jsem zjistila jak to opravdu funguje ve světě módy.  Osobně jsem si za posledních 7 let nekoupila nic z obchodu s rychlou módou a tak jsem to následně chtěla i převést do svého řemesla. Proto jsem se rozhodla pro upcycling, protože to je jedna z cest, kterými mohou lidé jít a kterým se mohou oblékat. Secondhandové věci jsem přešívala už předtím, takže jsem to začala prodávat. 

Má upcycling nějaké svoje komplikace? Třeba co se týče materiálu?

Docela si vybírám materiály, s kterými mohu pracovat, hodně mi záleží na tom, aby byl materiál kvalitní. Takže když má kazy, tak aby nebyly po celé ploše, ale aby se daly vystřihnout. Vybírám kvalitní bavlnu, vlnu, to je důležité proto, aby výrobek kvalitativně odpovídal ceně, za kterou se prodává, aby byl zákazník spokojený. Setkávám se s tím, že čím starší oblečení, tím kvalitnější materiál. Takže si vybírám klidně i dvacetileté košile. Je to mnohem lepší, než nové hadry z rychlých řetězců. 

Je těžké tyhle dobré materiály sehnat?

Ne, stačí pročesat pár sekáčů. Zatím, je materiálů ještě dost. Za chvíli to ale může být docela problém a uvidíme, upcycling se asi bude muset dále posunout a být razantnější. 

Upcycling podle mě není cíl, je to jen jedna z cest jak vyjádřit nesouhlas se stavem věcí. Cílem je změna chování jednotlivce. Když si každý z nás uvědomí skutečnou cenu oblečení, nebude s ním plýtvat a bude si vybírat pečlivě a s rozmyslem.

V Pop-up v Recycle with love je aktuálně tvoje denimová kolekce. Co všechno upcycluješ?

Nejprve jsem začala pánskými košilemi, protože jsem zjistila, že jich je neuvěřitelné množství a že pánové dost plýtvají. Stalo se mi třeba, že jsem pracovala v obchodě a přišel tam turista, který v Praze byl na dva týdny. A tak si koupil 14 košil, na každý den jednu, a každý den jednu špinavou vyhodil. Tohle je pro některé lidi asi úplně normální jednání. 
     No, pánské košile jsou často z kvalitních materiálů, vydrží dlouho. Používám i hodně staré, často i takové které jsou růžové, protože je někdo vypral s červeným prádlem. Materiálu je dost. 
     A pak zpracovávám ještě denim, to je skvělý materiál, protože dlouho vydrží. 

Co se týče denimu, dělá z něj více lidí, třeba zrovna Jakoby hned vedle Recycle with love. Nebojíš se konkurence? 

Vůbec se nezatěžuju konkurencí. Myslím, že čím více lidí to dělá, tím lépe. Jen tak se recyklace dostane do povědomí a lidé si začnou uvědomovat problematiku rychlé módy. Navíc, myslím si, že každý člověk do toho dává něco osobitého, něco svého a nemyslím si, že by někdo mohl mít patent na nějaký textil. 


Když Ľubica mluví o autorském přínosu, může si být jistá, že se konkurence nemusí bát. Na oblečení, které vychází z její "dílny" často ani nepoznáte, že jde o recyklovaný materiál a rozhodně byste na první pohled netipovali, že tohle byla košile nebo jeansy. Klíčové je, že její věci prostě nevypadají recyklovaně, nevychází z retro střihů, ale mají vlastní design, který je jednoduchý, praktický a funkční. Navíc, nejde jenom o navrhování. Ľubica svou vášeň sdílí i s ostatními lidmi, prostřednictvím workshopů. 

Jak fungují workshopy? 

Aktuálně na workshopech spolupracuji se šicí dílnou č. 10, na Veverkově. Jsou pravidelně, jednou až dvakrát měsíčně, a jsou zaměřené, jak jinak, na denim a na košile.  

Na workshopu s košilemi si kurzisti mohou vyrobit zástěru, panenku, sukni, tílko nebo pytle na chleba, prostě praktické věci které se v domácnosti hodí. U denimu jde o výrobu kabelky, peněženky pro děti, kterou si můžou sami navrhnout, zvířátka, a papuče, aby se nemusely kupovat v ikea. 

Snažím se naučit lidi, že místo nového iphonu si mohou koupit šicí stroj a místo seriálu si mohou ušít bačkory nebo hračky dětem, že nemusí být závislí na řetězcích rychlé módy. Takže spíše než o design se zajímám i o sociální sféru, vzdělávat lidi, aby byli samostatní, aby viděli že se to dá dělat i jinak. 

Je o o kurzy zájem? Kolik stojí?

Zájem je, mívám i plnou rezervaci, přestože nakonec obvykle někdo nedorazí. Workshopy jsou velmi dostupné, stojí 600 Kč na 4 hodiny, takže si je může dovolit klidně i student. 


Nejbližší workshop se koná 19.4. a bude věnován denimu. Cena workshopu je 600 Kč, startuje se v 17 a končí v 21:00. Pokud chcete vědět více a mít přehled i o tom, kdy se upcyclují košile, zkuste sledovat FB Pokoje č. 10 a nebo FB Ľubica Skalská-slow fashion.

Dost mě štvou trendy roztrhaných a zničených džín, které jednou nebudou vhodné ani na upcyklaci. Když jsem byla pred pár lety v jedné továrně na džíny v Istambulu, docela mě zarazil postup práce. Nejdřív se džíny složitě nastříhaly, sešily a nabarvili různými chemikáliemi. A následně se tyhle krásné nové jeansy ničily, aby se vůbec mohly nosit. Žijeme ve světě, kde je standardem absurdní chování. 

Bonus: Ľubica v Boho, s prvním vlastnoručně upředeným klubíčkem. 



1) Ľubica mi nakonec napsala, abych zatím hrubě předběžné nastavení cen na eshopu nezveřejňovala. Jsem ale přesvědčena, že je třeba to zmínit. Nastavení cen je extrémně důležitá a zároveň citlivá záležitost, na kterou se mladé značce může vyplatit i najmout si expertního poradce. Nejsnadnější cesta je nastavit cenu na eshopu stejně, jako v kamenných obchodech. Ano, nebude to konkurenčně lepší, ale návrháři se vrátí případné náklady spojené s provozem eshopu a sleva je vždy možná, stejně jako poštovné zdarma a jiné bonusy. 


Co je to vintage a jak funguje v Čechách

otázky a odpovědi z praxe

Co to je vintage?

V původním slova smyslu jde o "hodnotný výběr" z ročníku a výraz pochází, jak jinak, od francouzských vinařů. Co se týče módy,  jedná se o oblečení více než 20 a méně než 100 let staré, z nejkvalitnějších materiálů, vyznačující se precizním zpracováním a ideálně visačkou známého oděvního domu, salonu nebo tvůrce. U vintage by mělo být jasné z kterého roku a odkud kus pochází.(vykrádám sama sebe)

Jak chápat vintage v Česku?

Díky unikátním historicko-politickým podmínkám je u nás vintage trochu jiné, než na západě. Běžně se tak označuje všechno co je starší než 20 let a splňuje aspoň jednu z podmínek nutných pro "sběratelskou" hodnotu. 

  • Výborná kondice
  • kvalitní materiál
  • silný dobový a stylový kontext
  • známá značka.
Vintage může být svetr, který si máma sama upletla, staré a lehce jeté prestižky, kožená bunda, koženkové psaníčko i pionýrský šátek. Prakticky vzato, je to dost krutý rozstřel - ale vybere si každý.
      

Jak vzniká vintage?

Vintage vzniká výběrem. Na začátku je vždycky člověk, který rozsekne, jestli to je jenom starý hadr, a nebo se už jedná o hodnotný kousek. Můžete to být vy, může to být nákupčí, může to být sběratel. 
Zatímco pro sběratele není zase tak podstatná zachovalost věci a pozitivně ohodnotí i šaty po útoku hladových molů a korzet se zrezlými háky, nákupčí jde po prodejnosti. Bude tak chtít konfekční velikost, velmi zachovalý stav a kvalitní materiál. A ideálně určité období. 

Podle čeho poznám, že má věc hodnotu?

Osobně k tomu přistupuju tak, že se nejprve dívám na to, jak moc je daný kousek zvláštní, ojedinělý, jak moc vypovídá o době svého vzniku. 

I když o módě nic netušíte, pokud vám při prohlížení věci bleskne hlavou hm, nevím co to je ale je fakt divné, to je ono. U divné/zajímavě věci zkuste najít cedulku nebo pozůstatek po ní. Pak se podívejte na spodní lem a na zip, věci bez cedulky jsou většinou šité doma a mají ručně dělané zakončení - je mírně nepravidelné. Když čeknete vnitřní švy a nebudou owerlockované (jako u trička) ani cik cak obšité, pak možná držíte v ruce poklad z dob šlapacích strojů a ručního šití. Následně tu věc vytáhněte na boží světlo, spočítejte skvrny, díry a dírky od molů. Čím méně, tím lépe. Když věc v prstech trochu vrže, je to hedvábí. Když kouše po přiložení na tvář nebo krk, je to vlna. Oboje má hodnotu minimálně kvůli materiálu. 

Kožené boty a kabelky mají určitou hodnotu vždycky, stejně jako šperky, klobouky, šátky a bižuterie, včetně brýlí. Ta ale samozřejmě klesá s oxidací kovů, rozpraskáním kůže a po útoku kožojedů a červotočů. 

Kožichy a kožešiny vždy a protřepněte. Pokud vám místo za které je držíte zůstane v ruce ... pak sorry, ale kamna jsou jediné řešení. 


Odkud se berou věci ve vintage shopech?

Když se mě na to někdo zeptá, odpovídám citátem z pohádky Lotrando a Zubejda. "Kde se dalo, pantátno Převore, kde se dalo!" Mimo odpovědi všude možně je tady ta druhá, to nechtějte vědět. 

Inhouse nálezy a pozůstalosti známých a rodiny
Příjemnějším důvodem je stěhování, méně příjemným smrt. Děda se před vánocemi odstěhoval do domova důchodců, byt se prodal a bylo třeba ho vyklidit. I garáž a sklep. V botníku originál pohorky, v garáži pár 70's kousků ještě po babičce. Kravaty, pásky. Jednou stěhovali známí babičku. Taky zapomenuté domy před rekonstrukcí nebo bouráním. 

Pozůstalosti
Vyklízet byt po zemřelém je pro pozůstalé náročné. Proto existují, hlavně ve městech, specializované firmy. Předem si odvezete co si chcete nechat, v pustíte team do bytu a po pár dnech ho máte prázdný (a jeho obsah skončí v kontejneru, ve vetešnictvích nebo na blešáku). Bohužel, antikáři moc nerozumí oblečení, takže spousta vintage věcí takhle skončí na smetišti. Když má majitel vintage butiku dobrý vztah s vyklízeči, můžou ho přizvat. Win win situace, ušetří se místo v kontejneru, který je placený, a samozřejmě, nějaká ta flaška pro slušnost. Nebo může k vyklízení přizvat sám majitel bytu, a za odvezené věci si něco naúčtovat. I to je dobrá cesta. 

Dary a výkup
Tak jednou měsíčně do krámu zavítá člověk, který by se rád zbavil starých věcí. Někdy někdo něco přinese jenom tak, a nic za to nechce a to je cajk. Některé věci bereme do komise. V případě že majitel touží po odkoupení, předávám kontakt na šéfovou. Přímý výkup je pro nás hodně ošemetná věc a snažíme se mu vyhnout. 

Blešáky a sekáče
Trhy s použitým oblečením jsou vděčné místo, ale je to časově nesmírně náročné. 
Předně, blešák. Nejčastěji chodím na Kolbenku, i přes smlouvání je ale dost drahá a je třeba být otrlý jako starý pasák. O víkendu brzo vstát, pořádně se obléknout, připravit se na bahno a prach, sebou něco k jídlu a tři hodiny mezi hromadami věcí mohou začít. 

Sekáče jsou pohodlnější. Jsou většinou vytopené a uvnitř budov. Super jsou výprodeje z Textil House, ale když chcete dobrou cenu, už je to přebrané, protože o tom ví všichni. Zapadlejší sekáče a hrabárny jsou bezpezpečnější a levnější, ale popravdě, i ty jsou už zavaleny fast fashion. V praxi to znamená, že jste v krámě tři hodiny a odnášíte si dva kousky. Kamkoli přijedu, první co je, hledám seconhandy a po nákupu mi nezbývá než doufat, že investice se časem vrátí. 

Náhodná setkání
Jsou věci, které prostě najdete na ulici. Kožich, šaty, boty. Tímto děkuji všem lidem, kteří místo do popelnice pokládají použitelné věci na popelnici nebo jinam, kde na to ideálně neprší a kde je to chráněno před psy. 

To nezní moc dobře. Co se s věcmi děje, než jdou do prodeje?

Každou věc vypereme, v ruce nebo v pračce, kabáty, u kterých není jistota čistoty, jdou do čistírny. Boty a kabelky fasují desinfekci. Když je všechno suché a čisté, opravují se drobné nedostatky, nebo se aspoň registrují, kvůli stanovení ceny.

Jak se stanovuje cena?

Cena vždycky reflektuje kvalitu kusu, náklady na jeho pořízení a prodej, a také poptávku. S tím souvisí i odpor k výkupu. Pokud chceme mít prodejné věci, nemůžeme si dovolit dát za zboží vysoké částky. Obecně se snažíme cenově konkurovat lepším řetezcům s novými věcmi. Máme lepší materiály, každý kus je jedinečný, má příběh. Vlněné kalhoty jsou u nás přesto levnější než v Zaře, i když mají lepší kvalitu a často 100% kondici.

Proč je to tak drahé?

Protože z ceny se musí zaplatit nájem prodejních prostor. Pak náklady na pořízení a zprodejnění věcí (nákupní cena + čistírna). Taky personální náklady jsou slovo do pranice, někdo musí prodávat a i kdyby to byl majitel, i ten musí něco jíst. Navíc, čas investovaný do shánění nových věcí není zrovna malý. Další náklady jsou skladovací prostory. Balení. Marketing. 
Platíte za službu předvýběru.

Jak se člověk dostane k vlastnímu vintage obchodu? 

Příběhy se opakují a na začátku je skoro vždy syslí reflex. Prostě křečkujete, křečkujete, až to najednou není kam dát a buď to můžete vyhodit, prodat na netu, darovat... nebo si otevřít vlastní krám. Když máte našetřeno, jistotu podpory od rodiny a odvahu riskovat, můžete se do toho pustit. Já bych to teda určitě nedala a proto si hrozně vážím všech, kteří se do toho pustili. :-)


PS: Zbavujete se starého oblečení, rušíte dům na venkově, něco jste našli nebo už máte nakřečkováno tolik, že vám hrozí vystěhováním? Pak se zeptejte svého nejbližšího vintage obchodníka, nebo napište do komentářů. Poradím, jestli je řešením specializovaný kontejner, Boho Vintage Concept Store, fundus na Barandově nebo Umělecko-průmyslové muzeum :-)




Odložit masku

Není nic zvláštnějšího, než když lidé sundají své pečlivě budované masky. A náhle stojí nazí a čistí, sami sebou, křehcí a zranitelní, plní důvěry a plní přirozené síly. 


Čas od času pomáhám u filmu a pokud nejsem přímo runner který pečuje o herce a jejich koordinaci, setkávám se především s komparzisty. Se všemi těmi lidmi, kteří ve filmech přecházejí cestu, chodí v pozadí, jedí v restauraci, mávají v davu, zametají a opalují se na plážích. Se všemi těmi lidmi, kteří na chvíli natáčení odkládají svoje každodenní masky aby chvíli postáli nazí a pak vklouzli do nových masek, nových rolí. Se všemi těmi lidmi, které  ve filmu vnímáme jenom jako lidi, jako symboly a masky.

 Od překročení prahu kostimérny a maskérny, každý prochází zvláštním procesem dobrovolného vzdaní se své osobnosti, a zároveň elementární snahy o její udržení.

Modelky, herci nebo jiní profíci na focení přicházejí bez ideálů o své jedinečnosti, nenalíčení a ochotní bojovat jen za ty kousky sebe sama, které jim zajistí další práci. (Aneb nekonečné hádky ve chvíli, kdy pán jeden týden hraje vojáka wermachtu a druhý má být viking a proto se vzpouzí jakémukoli zásahu do kštice nebo vousu.) Profesionálové už přicházejí bez masek, ochotni přijmout cokoli jiného dočasného, schovat se za cizí identitu. A na ulici jsou nenápadní, sebevědomí, se silnou osobností uvnitř. (Která se projevuje o pauzách, takže rasistické kecy které padají z člověka se žlutou hvězdou na prsou, nejsou výjimkou...)

Neprofesionálové jsou jiní.

Každý nosíme masku. Pečlivě jsme si ji vybudovali. Máme svá poznávací znamení, své skrýše, důkazy své kreativity a své kostýmy. Máme své mimikry které nám pomáhají přežít. Mimikry, které v maskérně a kostymérně musíme odložit.

Svlékám široké jeansy, tenisky a funkční triko, znaky příslušnosti k sebevědomé (a vystresované) kastě STUFF. Slečně Romaně se na třetí pokus povedlo odlíčit se. Bez makeupu, linek a šperků je téměř k nepoznání, obyčejná, celkem hezká mladá žena. Modelka Krystýna je bez svých skinny jeans hubeňoučkým stvořením citlivým na průvan. Danka si sundala svou autorskou kšiltovku, růžové vlasy už má vymyté do zrz a bez řasenky najednou není zdaleka tak nebezpečná a divoká, jako když ji potkáte na party. Je krásná. Hubený Kristian se vysoukal z gothic oblečení, přišel o řídkou bradku a už není vůbec k smíchu, Honza po patnácti minutách vyšrouboval všechny piercingy z obličeje. Z drsného a tajemného borce je jemný kluk. I velká tetovaná slečna z produkčního týmu přišla o linky a hipsterský účes a najednou z ní místo zastydlé puberty sálá mateřské charisma. Jindy režisér David odložil čepici a sluneční brýle, bez kterých se jinak neukazuje. Vzdaly se i obě maskérky. Z křehké Aničky je bez masky nečekaně holka, které by vám asi uměla zarazit krumpáč do hlavy.

S oblečením a účesem dostáváme každý novou masku, filmový kostým. Už nejsme osobnosti, ale osoby a i kdyby ne, pokud jsme nikdy předtím v podobné masce nestáli, zdaleka nás nezakryje tak dobře jak ta, kterou nosíme a budujeme celé roky. Přes dobové hadry, s holýma nohama a bez makeupu, prosvítá z nás mnohem více naší duše, než ve všední den.

Vězni, mrtvoly, vojáci, dozorci, vystupujeme z transportu do gulagu, kolem nás horká letní step, green screen a brzké pražské jaro. Kluci, kteří by jinak přes své masky nemohli moc dobře komunikovat, narazili sud. Jsme si rovni. Nikdo už si nepamatuje, čím je v civilu. Staré masky leží v maskérně a nové pořád padají. Všem je nám stejně zima, všichni jsme stejně unavení, stejně sami sebou a kamera, místo aby se odrážela od našeho pozlátka, natáčí naše duše.

Není nic neobvyklejšího, než když jsou lidé sami sebou. Nekontrolují svá těla, své pohyby a tvary, nemají o sebe strach. Jsem vděčná za to, že z titulu toho co dělám, mohu ostatní vidět i jinak, než chtějí být viděni.


Ps:

Jak zvířátka spí

Kdysi jsme sestře koupila stejnojmennou bohatě ilustrovanou knížku, s mořskou vydrou na přebalu. Nádherná ňuňu věc. A když jsem na zelený čtvrtek jela jediným večerním/nočním vlakem z Prahy, kolem druhé hodiny ranní se mi s celou silou připomněla.

Do vlaku už nebylo možné koupit rezervaci. Všechna místa beznadějně plná a ze začátku stejně beznadějně plná i chodbička. Ustlala jsem si na zemi, uprostřed chodbičky "dvojkupé" a klidně usnula. Stejně jako obrovský starý cikánský robotník na sedačce vedle. Stejně jako malý chlapeček s maminkou v rohu. Stejně jako děda na sedačce u okna, tetovaný vyholený drsňák u dveří, starší punkáč u stolku a mladý student naproti. Hodiny cesty nocí před námi, všichni odložili masky, stulili se na sedačkách jako veverky, nebo se roztáhli jako ještěrky na slunci. Sami sebou. Bez ohledu na to že se někdo dívá.

Jen ostraváci vedle chlastali a hulákali, ale ti jeli jenom kousek a měli u sebe slečnu rugbistku, žejo.












Recykluj - LAFORMELA - CHATTY - Jakub Polanka - MBPFW16 day3


(Foto: MBPFW official a Martin Řezáč)

Recyklace, upcycling, readymade objekty a workwear. Všechny tři hlavní hvězdy třetího dne MBPFW se jednoznačně shodly na tom, že žena bude v zimě 2016 především silná a samostatná.

V sobotu byl bezpochyby hlavní den MBPFW a i když se zároveň večer vyhlašovaly ceny Czech Grand Design (žeby nějaké drobné nedorozumění mezi organizačními teamy?), všechna show byla poctěna vysokou návštěvností.

Jako první z hvězdné trojice na molo nakráčela kolekce LaFormela. Aktuální výtvarná kolekce tria se mi líbila, stejně jako ta pro FW15. Taky rozumím konceptu propagačních fotek pod artdirekcí Terezy Bílé, které přesně vystihují podstatu značky a vzbudily očekávanou diskusi (i když mi osobně nesedla barevnost fotek).  A teď je tady návrhářské trio už v plně profesionální kondici a zase trochu dál.

Kolekce FW16 od LaFormela je čistá, na poměry až minimalistická, postavená hlavně na stylingu Lukáše "Salivy" Hoffmana. Klíčem ke kolekci je mikina nebo svetr, řetězy, kovové cvoky a průvleky, rukavice do nápletu a potištěné popruhy a taky aplikace. Na tom tak nějak všechno stojí nebo spíše visí, mikiny jsou podobně jako huňatý kabát všemožně namotané a kdyby chyběly zásadní prvky jako jsou kovová oka, asymetrická plisé sukně a návleky na nohy nebo V dekolt u prádlových šatů, kolekci bychom klidně mohli přiřadit i jiné značce. THE END IS NEAR  jak hlásá nápis na jednom kurtů, ale v zásadě, kromě předzvěsti konce módy, to nic moc neznamená. LaFormela předvedla "post normcore grafický punk", který je stravitelný i pro ty, které jinak přemíra kreativity děsí. A že některé modely předvedli pánové? Někdo si ani nevšiml.

Pro mě LaFormela představuje vizionářskou značku a v tomto směru je všechno tak, jak má být. "readymade", styling, barvy, punk, chlupy, dojem upcyclingu... jen mi řekněte, proč mě to nebavilo? Je to dobré, je to estetické, vlastně to je celé super, jen jsem asi od značky čekala něco trochu divočejšího? Nebo méně street?

Ps: Nikdy nic neočekávej. Nikdy nic neočekávej. Nikdy nic neočekávej. :-)





Čekali byste od městské Chatty monterky? Ale copak modrý denim není původně pracovní oblečení?
Popravdě, ani Chatty netrumfnuly to, co vypustily do světa ve skateparku na štvanici. Ale to je jenom tím, že SS16 je tak úžasná kolekce, že přibít jí bude sakra těžké. Pracovní FW16 je jenom o dva chlupy níže a tedy výborná.

Návrhářky už definitivně a odvážně pracují s avantgardními prvky jako je velkolepé zavinování a předlouhé rukávy, bravurně pracují se svými kultovními materiály, vzory a detaily. Je to dospělé a zároveň hravé a optimistické, protože když žijete sama a není kdo by vám přispěchal na pomoc s vypáčeným zámkem, optimismus a dospělost jsou to jediné, co vás zachrání. Není to o monterkách a o velkých pracovních kabátech a funkčních detailech, jako je "podbradek" u límce. Není to ani o stylingu který zahrnuje pracovní rukavice a ručníky v kapsách kalhot. Je to především o tom nadechnout se, vyhrnout rukávy a pustit se do díla. A to se povedlo.

Ps: Vyhrnuté rukávy! Proč jsou modely asymetrické? Protože kolekce je primárně pro praváky. Na co si vyhrnovat oba rukávy, když do stupačky strkáte jenom pravou ruku? Ten promyšlený detail, který se opakuje na nejednom modelu mě hodně pobavil a jako prakticky single žena dávám návrhářkám naprosto za pravdu. :-D

PPS: O šatech s "retiazky" mluvila Míchaela Hriňová, toho času na stáži u Chatty, jako o své skoro noční můře. Nedokázala jsem si to představit ale když jsem je viděla na mole, Míšo, tvoje práce stála za to, jsou nádherné.





  


Uniformy. Styling. Workwear. Upcycling. Jakub Polanka.

Jakub Polanka se po SS16 inspirované "japonskými silničáři" (víte jak to myslím ;-) vrací zpátky k oblíbené vojenské a bolestně citlivé tematice. Více než půl roku návrhář sháněl materiál pro svou kolekci, od kožených bund až po historické uniformy. V dílně pak dostaly nové pobití mosaznými cvoky, prošly faceliftem nebo kompletní rekonstrukcí. Nebo posloužily jako střihový základ pro nové modely.

Téměř bez černé, se skutečnými ženami, oversized "fanouškovskými" šálami a důrazem na styling.
Světle modré košile, pajetky, barevný nástrik. Kůže a ovčí kožešina. A jasné poselství.

Obsah je uvnitř. Člověk je ten, kdo tvoří model. Bez osobnosti to je jen hromada hader. Bojuj, nebo zmizíš.

Klaním se.









Hra je život - Monika Drápalová a Kateřina Geislerová - MBPFW day2

Foto: Tomáš Gál

Hrajete si? Ano? Skvělé. Ne? O dost přicházíte. Minimálně o to, čím byly vynikající kolekce Moniky Drápalové a Kateřiny Geislerové.

Znamenají děti přerušení a konec kariéry? Monika a Kateřina, obě matky, obě se zahraniční zkušeností, obě profesionálnky, jsou důkazem že rozhodně ne. Spíše naopak. Děti a jejich hr a ničím neomezovaná kreativita jsou zdrojem nekonečné inspirace. Zapomeňte na to, že jste dospělí, vykašlete se na poučky, pravidla a doporučení a uspořádejte si, aspoň na chvíli, svět podle sebe.

Monika Drápalová představila novou ideu, kterou se má ubírat značka Free Circle. V zákulisí se leccos šušká ale důležitý je výsledek. A ten mnohým vyrazil dech a mnohé nechal v nechápavém úžasu. Kolekce kterou předvedla je top, neuvěřitelná, hravá, důkladná, plná nadsázky a dělá si legraci ze všech, kteří oděv berou příliš vážně.

Free Circle je luxusní značka oblečení pro městskou cyklistiku. Monika s první kolekcí pro tuto značku vyhrála ocenění Czech Grand Design ale než se ceněná kolekce dostala do běžné výroby, technologie a vůbec celé uvažování se posunuly natolik, že už, ač tvarově nadčasová, je vlastně neaktuální (resp. už je celkem normální, ne roky popředu). Free Circle se dívá dopředu s velmi speciální vizí zakázkové krejčoviny a kolekce, kterou Monika prezentovala, vychází z rešerží pro tuto vizi.

Je skvělé když se věci a informace spojují, když fragmenty, které náhodně zaslechnete z různých stran a to co vidíte, dávají dohromady ucelenou a propracovanou ideu. Přesně tak tomu je o testovací, textilní kolekce Drápalové. Proč testovací? Protože proces, který za kolekcí stojí je zjevně opačný, než bývá zvykem. Zatímco jindy je nejprve tvarová vize a až pak materiál, tady je to jiné a inspirace nevychází z tvaru a z lidí, ale ze samotného materiálu, z jeho tvorby, z jeho technologie. Monika, pravděpodobně v rámci úvah nad novými možnostmi tvorby pro Free Circle, testovala možnosti digitálního tisku, vlastnosti technických materiálů pod mikroskopem a materiály samotné.

Při digitálním tisku je z úsporných důvodů na metráž natištěna jenom ta plocha, která odpovídá střihovému dílu. Na bílé ploše se tak objeví barevné šaty, třeba s obrysem, které stačí vystřihnout a sešít. Podobně, jako u papírových oblékacích panenek. (pamatujete si?) Tyto dvě myšlenky, vystřihování a nepřesnost tisku, stejně jako 2D a vzpomínka na papírové postavičky, na které se oblečení pokládá a připevňuje ohýbacími rožky (pacičkami), technologie versus dětská hra, to je základ kolekce. "Pacičky" jsou v kolekci nacpané suchým zipem a reálně tak plní svoji funkci. Tisk je zvýrazněn černými "vodícími" linkami a samotné vzory představují pod mikroskopem zvětšené materiály, někdy ve foto kvalitě, někdy převedené do grafiky (Až ta vlákna vypadají jako stopy po kole na sněhu.) Hra, vtip, nezávaznost, objevování... a technologie. Neopren, technické úplety, nepromokavé ale prodyšné materiály, Monika v kolekci textuje možnosti práce s novými funkčními textiliemi, testuje, jak se chovají, jak pracují. A ten test je navíc krásný.


Lehký technický kabát
"pacičky" v praxi


























Ani Kateřina Geislerová přes zimu nezahálela. Její kolekce, přestože jí nedokážu přidělit nějaký konkrétní název, je experimentální, tvořivá a nositelná. Nechybí autorčiny kultovní střihy a modely, dokonale zpracované kalhoty, motiv přilby, zakulacená ramena a celá ta bojovná ženskost. Kateřina se navíc beze studu hlásí k neveganské větvi české módy.

Kolekce je vcelku normální a hodně jí dává styling. (návleky na nohách, vrstvení...) Normální až na to, že Kateřina doteď pracovala spíše s jasně ušitými modely, na jejichž místo se pomalu ale jistě vkrádá experiment. Experiment, to je lehkost, hra, objevování neobjeveného a v tomto konkrétním případě něco co mě, jak se říká, chytá za srdíčko. Geislerová se pustila do pletení, do proplétání, do uvolňování. Ruční úplety jsou objemné, ňuchňavé, fascinující svou organickou beztvarostí, která má svůj řád, ale ten nejde na první pohled odhalit. Vím, že uplést svetr není tak jednoduché. A takhle abstraktní svetr, jakože wow. A baví mě i barevné kožešiny kolem krku, splétaná sukně, všechny ty drobné experimentální motivy. Jako když Geislerové elegantní žena - bojovnice stroskotá s výletním parníkem na polárním kruhu, zvolna srůstá s prostředím, mění svůj šatník podle podmínek a vydává se do bílé pustiny sama. Sama a odvážně, hledat potravu, hledat život, hledat sama sebe. Spoléhá se jenom sama na sebe a už nemá potřebu cpát se do krabiček, které jí přisoudila společnost. Protože společnost není.







Lavina padá a můžeš se jen dívat - ODIVI a ether - MBPFW16 day 2

Foto: Martin Řezáč

ODIVI a ether.

Veganské oblečení versus oblečení a doplňky z kozinky a hověziny.

Iva Burkertová, plná energie, drajvu a rebelství versus zkušená Eva Vontorová, dospělá žena vyučující na VOŠON.
A přece bylo jejich spárování v jeden blok naprosto logické a harmonické. Obě předvedly super práci.

Iva Burkertová, jak už jsem psala tady, šlape do byznysu a už loni svoji kolekci vyvezla i do zahraničí. SS16 byla plná mramoru a nevinnosti a svým způsobem se zdála být vrcholem určité éry. Po včerejšku je jasné, že i tak by to mohlo být.

Když na molo MBPFW16 vstoupila první modelka, byla to ještě ODIVI, jak ji známe. Stačilo ale pár modelů navíc a bylo jasné, že tohle je nová éra, takhle vypadá kolekce značky, připravené dobýt svět.
Bylo to jako lavina vysoko v alpách. Nenápadně se utrhne, a pak, není možné nic, jenom se s povolenou čelistí fascinovaně dívat, až se z oblaku sněhu vynoří nová, bílá pláň, a svět je navždy změněn. Představte si ledovec, ostré slunce, skály, modré nebe, nekonečné sjezdovky i pustinu pro freeride a hlavně, pohodlnou chatu, kde si po náročném dopoledni ve vysoké rychlosti dáte odpolední drink, saunu a voraz.

Kolekce byla výborně nastylovaná, vyprávěla příběh líně strávených hodin vysoko v horách a nechyběly ani vlastní boty (pravděpodobně upcyclované z fake Vans sneakers). Dalo by se říct, že to je kolekce jako stvořená pro Adélku Chloe Mazánkovou z The Aesthet. Ale nejde jenom o příběh, konzistenci a promyšlený detail. ODIVI se pustila do krejčoviny, osahává a na světlo vytahuje technologie šití a kromě konfekčního streetu nabízí i porci náčrtků a umění. Prostě jenom s otevřenou pusou koukáte, co bude dál, a dál, a dál, jako když se jedna za sebou odtrhávají laviny pod hřebenem.
Kromě návaznosti ve formě chlupatých mikin, pro značku typických obdélníkových střihů a elastických šatů, jsou tady i úplné novinky. Je to hlavně práce s materiálem - barbarské nezačišťování, paprskovité plisé (znáte z LaFormela), autorský prošev i partie mezi materiálem a střihem. Iva testuje možnosti, struktury, vlastnosti, protože si to může dovolit, kolekce postavená na nositelných kultovních záležitostech značky se prodá i tak. Nakonec, co je fascinující ze všeho nejvíc, jsou kabáty a prošívané bundokabáty. Zatímco v Temporary Kings to vypadalo, že za bundou stojí především lidé v dílně, teď jsou modely dokonale krejčovsky propracované a je patrný proces vzniku. Bílá bunda z prošívaného bavlněného plátna vypadá jako kaliko ostatních modelů a... nečekala jsem to. Rozhodně ne. A ty kabáty? ÁCH! Konečně žádné omezení pro tvar fazony, proč se nerozšoupnout když žijeme len raz?

Ps: Zlí jazyková tvrdí, že ODIVI na kolekce nepoužívá zrovna drahé materiály. Ale ono to vůbec nevadí. Tahle "yetti" FW16 je důkaz, že o materiálu to není. Že kdo umí, ten si poradí i s potíraným keprem z flexu a velké divadlo udělá i s konfekčním šusťákovým proševem.










ether měla po takovém ultimátním zážitku docela těžkou startovací pozici a mimo to tak úplně nevím, jak moc dokážu být objektivní v recenzi, protože některých linek jsem se dotkla i já sama.

Abych jen nechválila, je vidět, že kolekce vznikala postupně, dokončovala se v rychlosti a autorka nemá s textilem zase tak velké zkušenosti, jako s kůží. Modely, na kterých je to nejvíce patrné si asi, bohužel, moc lidí nekoupí, cože je trochu škoda, protože práce za nimi nebyla zrovna malá. Ale věřím, že do příště to po tomhle napínavé procesu bude zase o level výše. :-)

Eva Vontorová se svou nejnovější kolekcí jakoby "navazuje" na starší tvorbu ODIVI. Mikiny, prošívané bundokabáty, unisex, kolekce je na značku "kabelek pro ty co si je mohou dovolit" překvapivě streetová a mladá. A je to osvěžující a pro ether revoluční. Ne úplně praktická psaníčka a tašky nahradily pohodlné a hlavně objemné batohy. Už to není jen pro dámičky, ale i pro ty, kteří chtějí i pohodlí bez podpatků.

ether pracuje se dvěma hlavními prvky, jedním jsou třásně, druhým pak dynamická linka s až secesním charakterem. Oba hlavní prvky jsou v různých kombinacích a umístěních a nebýt kolekce minimalisticky barevná (což mě překvapilo), byl by to opravdový energetický masakr. Takhle je to nenápadná dynamika vhodná i pro nesmělé. (Tolik k tomu, co jsem znala z kalika.)
V kolekci se ale objevily i kousky, které jsem (naštěstí) nikdy předtím neviděla a které jsou prostě boží. Kabáty s protizáhyby v bocích a nebo sukně s podobným řešení v přední části, kde je prostor vyplněn třásněmi, to je reálně nositelná statement věc, která by klidně mohla proniknout i do širšího povědomí a šatníků. V kontrastu s vlnovkami a streetem jsou klasické detaily, jako vypracování výpustek u kapes, se špičatými konci. Z toho mám radost.






Nejvíce ňuňu batůžek!

PPS: Sedět na lavici "hostů návrháře" byl zajímavý vhled do komunity, resp. mimo ni.. Po přehlídce ODIVI se lidé co seděli po mé pravici zvedli, a odešli. Po přehlídce ether se mě paní po mojí levici zeptala, co že to bylo za značku, ta první.

ODIVI x NobodyListen, ale všichni se dívají

Fashionweek oficiálně začal. V Popup Galerii Czech Fashion Council si můžete prohlédnout práce "mladších" studentů ze Zlína, v La Gallery Novesta pak rovnou zakoupit práce těch zkušenějších (na Novestu netradičně punkově nainstalované Hanou Frišonsovou)

Z Zatímco na obě "zlínské" události jsem přišla už s křížkem po funuse, v Ex Post, kde byla prezentace kolekce STORY001 ODIVI x NobodyListen, ještě zdaleka nekončili. 

Iva Burkertová patří mezi ty úžasné odhodlané ženy, které ví co chtějí, jdou si za tím a svět jim dobrovolně (a zaslouženě) padá k nohám. Svoji značku zprofesionalizovala, dala jí konfekční parametry (takže to je žhavé zboží pro obchodníky) a po nabušené sportovní FW15 se posunula dále. Heart Issue(s) neboli SS16 byla prezentována nejen v Praze, ale i v Budapěšti, a podle výrazů lidí v hledišti, co si pamatuji, byla úspěchem. Už na podzim Iva mluvila o tom, že kolekci by chtěla posunout do konfekčnější roviny a zdá se, že STORY001 je výsledkem této snahy. Povedeným výsledkem. 

ODIVI není jenom značka, je to filosofie, je to životní styl, je to energie. Je to komunita. 

Kolekce STORY001 je minimalistická, pánská, chlupatá a vychází z Heart Issue(s). Ti kteří ji viděli by o ní určitě rádi řekli i to, že je krásná a že ji chtějí domů.

Mě ale, mezi všemi těmi úžasnými mladými lidmi napadaly jiné myšlenky. STORY001 je kolekce která není jenom hezká a jenom OdIvy, ale má v sobě něco hlubokého a znepokojivého.

Asi si umíte představit streetwear.  Ideálně s přesahem do skate, snb a odpovídajících hudebních stylů. Jsou to tenisky, oversized trika, kšiltovky, mikiny, bundy. Odrthejte cedulky, nápisy, náplety a značky a pokud budete mít štěstí a budete šikovní, vznikne něco jako streatwear minimalismus. Velké tvary které umožňují pohyb, skrývají inspiraci k sexistickým poznámkám a zároveň se nepodbízejí. A nemůžeme zapomenout ani na člověka, který tohle nosí. Je silný, samostatný, miluje zábavu s přáteli, kromě sportu i hudbu, je vyrovnaný a s věcmi v životě se zbytečně moc neštve, ale je to prostě chlap a růžovou nenosí. 

Asi si umíte představit chlupatou mikinku. Takové ty ňuchňavé ponožky, huňatý župánek, sametové pyžamko. Vestu z umělého beránka. A stužky a mašličky. Prostě to všechno, co si i mnohá žena nechá na doma. 

STORY001 spojuje oboje dohromady a je tak sama o sobě diskusí o pojetí moderní mužnosti. Minimalismus, vyloženě chlapské streetové tvary, jako je třeba bomber. A chlupaté materiály, vlastně asi všechny chlupaté materiály, které se v dané barevné paletě daly sehnat. Od "umělého beránka" přes různé ňuchňavosti až po samet a semiš. 

Zvykli jsme si na to, že pánové nosí skinny jeans, hluboké výstřihy, fiží, krátké bundičky, že se nebojí barev. Zvykli jsme si na to a už to moc neřešíme.  Tak jako ženy vykradly pánské šatníky, dá se očekávat, že pánové nezůstanou pozadu. Když se nějaký náš blízký z necentrální oblasti vzpouzí růžové barvě a nebo je ochoten riskovat zdraví jen proto, aby ho někdo neviděl s šátkem se stříbrnými nitkami, přijde nám to trochu moc. Jasně, jsou muži kteří mužnosti moc nepobrali. Ale kdo má silnou mužnost, tak ten se přece nějakým kusem látky nemůže cítit ohrožen. 

Jasně, v kolekci nechybí ani klasické teplákovky a trika a nechybí ani roztrhané hadrovité svršky (být to před pár lety, nakupuju jako divá). Ale hlavní těžiště leží v testování hranic hebounkou chlupatinou. 

Je to hec a výzva, jako když poprvé stojíš na hraně černé sjezdovky, jako když v hospodě přijmeš sázku na běh na 10 km, jako když skáčeš z útesu do moře. 

Je to hec, ukaž, jak silnou máš mužnost, vládni nebo buď ovládán. Rozhodni a nebo se podřiď.  

Jsem zvědavá, kolik mužů přijme výzvu. A nemusí poslouchat ani mluvit. I kdyby mlčeli, každý je uslyší. A bude se dívat. 

Ps:
Nejlepší fotografie kolekce jsou na blogu My raspberry life by Veronika D.

Fashion Point 2016

Zlín je tajemné místo za devatero horami, kde je možné všechno. Stačí v mikrobistru koupit "gyros čedaros" a nechat zázraky, ať se dějí. Fashion Point je jeden z nich.

O akci jménem Fashion Point jsem se dozvěděla náhodou, když jsem pro článek o Doteku lustrovala Lukáše Krnáče. Na první pohled to vypadalo, že ve městě, kde je nebe na dosah ruky, se rodí další z poloamatérských akcí "do portfolia". Tedy taková ta akce kam byste šli kvůli kamarádovi, ale jenom tehdy když to bude kousek od domu a vy se zrovna koušete nudou. eh. děkuju. 

Pak jsme si s Lukášem psali, objevil se program, rozhodla jsem se jet, zjistila jsem, že už není místo, napsala jsem o místo, zjistila jsem že kvůli dopravě nestihnu show, dostala jsem přístup do backstage. A na tak vstřícný přístup není výmluvou ani zlomená noha, natož "tři hodiny ve vlaku a budíček o půl páté". A už vůbec ne "ale když tam toho Šagáta nakonec nemáte"...

Tak jsem jela a koukala. Díky silné sponzorské základně byl vstup zdarma, šatna zdarma, ke koupi speciálně vyrobené reklamní předměty, brožurky, slevové kupony, velké panely s making of kolekcí i výstavka bot. A taky fashion market. Bylo zkrátka vidět, že pořadatelé nemuseli prosit o každý haléř. (A tak to má být. Jsme v jiné době, není jediný důvod proč by se měly fashion akce studentů pořádat vlastním nákladem a z vlastního kapesného. Navíc pořadatelé s financemi hospodařili velmi rozumně. Žádné zbytečnosti.)

Na Fashion Point Zlín bylo přesto znát, že pro nemalou část pořadatelů šlo o první akci. Hrozně mi to připomnělo moje začátky. Na začátku je nadšení a "já jsem už viděl, jak se to dělá", pak odhodlání a "dort Pejska a Kočičky", pak trochu zděšení a stres z toho, že to v rukách trochu klouže, máchnutí, co už, že se to nepoto a nakonec velká úleva, že to je za mnou. A že to snad nikdo nebude vytahovat a pokud příště, tak ne sám a určitě "méně je více". Z každého místa byla cítit profesionalita a odhodlání toho mrskajícího se kapra nepustit. Protože když vám den před odřekne hlavní hvězda a lidi už chodí, ale vy ještě stojíte před sálem s hřebíky v hubě a kladivem v ruce, nic jiného než chladná profesionalita nepomůže. Klobouk dolů, perfektně zvládnuto a těším se na příště. Určitě to pro všechny pořadatele bude mnohem větší pohoda. ( I když, z praxe, není to větší pohoda, jenom už máte menší očekávání.)

Do Zlína jsem ale nejela ani tak na přednášky, jako za rodinným zlatem, kolekcemi studentů. Dotek byl fajn, ale z ukázek mi bylo jasné, že tohle má ambice být jinou ligou. A taky že jo. A i když jsem hadříky mohla vidět jenom na ramínkách v backstage, už tak to stálo za to. Holky ukázaly, že Zlín, to klidně může být nová Praha.

Jako první svoji kolekci prezentovala Adriana Šatková. Podle všeho to nebyl záměr, ale použití zeleného syntetického úpletu a bílého pracího kordu, roláky, tvar bundy a sukně... to jsou 70's jak vyšité. Adriana se se svou kolekcí EVA trefila do aktuálních trendů a i když styling to spíše potlačil, tohle je fajn fajn. "Moje kolekce byla inspirována silnými ženami, až jsem se dostala zpátky až k první ženě Evě, do rajské zahrady. Je tam zobrazený proces, jak se první, nahá žena, začala oblékat. Je tam i silný prvek  dlouhých rukávů, který symbolizuje poctu silným ženám. Ženám, které toho mají na svých zádech až příliš." Říká ke kolekci Adriana.
         To důležité ale přichází až v druhém sledu. Velmi speciálním prvkem je použití oholené ovčí kůže. Je to vestička s vyřezávaným stromem poznání na zádech, ale hlavně, vypasovaná vesta na zip, která snad až připomíná zbroj. Jak se do jinak vegan friendly kolekce dostal takový materiál? "V kolekci mám věci, které jsou z pravé kůže, z ovčí kůže, kterou jsem si sama zpracovala. V okolí jsem našla ovčí farmu, kde kůže vyhazují. Tak jsem si je vzala, sama jsem je vyčinila, ošetřila, upravila." Adriana se odhodlaně vrhla do práce, která je náročná, smradlavá a s nejistým výsledkem, zachránila materiál, který by se jinak stal odpadem a mimo jiné, dala jinak easy kolekci zajímavou hloubku. Kde je, na cestě z ráje, ta chvíle poznání, ten bod, kdy už se musíme obrnit, zapnout zip a zahodit city, abychom přežily?


To Anežka Berecková představila kolekci lehkou, jako pírko ve větru. Lehounkou hedvábnou organzu s podporou z tylu a průsvitný šifon ozdobila ručně všívanými ornamenty z peří. "Mám hrozně ráda jemné, průsvitné materiály, takové lehké, ladné, trošku naivní, a hledala jsem nový přístup k materiálu. Peří jsem zvolila proto, že jsem z vesnice a každý tam chová nějaké kachny, slepice. K peří mám tedy snadný přístup a doma jsem ho měla dost a už dlouho jsem z něj chtěla něco udělat." I když to nebyl Anežčin záměr, v konečném výsledku je kolekce mnohem více taneční, než "venkovská". Kolové sukně, zavinovací šaty a dlouhá tunika, to všechno mi připomnělo spíše baletní sál, než dvoreček. Střihové řešení ale nebylo prvotním záměrem. Anežka k tomu dodává: "Nechtěla jsem dělat úplně rozevláté věci, protože by na nich peří nevyniklo. Když ale šijete polovypasované střihy, už je potřeba zapínání. A na jemných materiálech se nehodí zipy a zavinování je tak ideální řešení."  I když kolekce prý vznikla jen tak, pro radost a pocit, bez hlubší myšlenky, pokud rádi fotíte baletky nebo sami tančíte, mějte ji v merku. I bez hlubokého poselství je prostě moc hezká.

Barbora Mrňáková na Fashion Pointu prezentovala těžší kalibr. Někde tam, kde začíná a končí tepláky, se uzavírá kruh, hlavní střihový motiv kolekce. Kruhová sukně, kruhová mikina, kruhová vesta, dokonce i rukávy mají tvar kruhu, stejně jako šortky. Kruh s teplákoviny se uzavírá kruhem z pružného nápletu a aby to nebyla jenom kulatá nuda, Barbora přidala divoké tkaní z cárů materiálu. Z barev bleděmodrá, vanilková, meruňková, ale i klasicky černá, bílá a šedá, Barboře se povedlo vytvořit velký zmrzlinový extravagantní street s trochu haute couture feelingem. Inspiraci pro silnou a moc dobrou práci autorka našla až na samém konci světa.
            "Kolekce vznikla na základě mé cesty do Santiaga de Compostela, kam jsem podnikla pěší pouť. Když dojdete do Santiaga, je z něj ještě taková menší pouť, asi na pět dní, na místo které se nazývá Finisterre. To v překladu znamená konec světa. Je to mys, z kterého nevidíte nic jiného, než Atlantický oceán. Podle starodávné tradice poutníků je zvykem rituálně spálit oblečení, ve kterém jste absolvovali celou pouť na znamení zrození nového člověka, a pak už jen pozorovat západ slunce. A to bylo něco, co ve mě zůstalo, hrozně dlouhý západ slunce nad oceánem." Ve streetovém pojetí nejsou jednoduché geometrické tvary ničím novým, jak už známe třeba od ODIVI. Ani myšlenka kruhu jako slunce a jako koloběhu života není nijak zvláštní. Kompletní propojení, navíc s podílem ruční práce, to už zase tak obvyklé není. Jak se Barbora pustila do tkaní? "Chtěla jsem tkát z nití, tradiční technikou, a znázornit ten západ slunce. Ale na zkouškách to nevypadalo dobře a nakonec jsem se rozhodla pro jiné pojetí. Ten prvek už nenese nic konkrétního, jen kolekci doplňuje a oživuje." Tkané části jsou pro kolekci úplně zásadní. Ještě štěstí, že s tou tradiční technikou to nevyšlo. Tohle je bomba.


Vivien Babicová si nehraje na romantiku lehkost, ženskost ani náročné ručně vypracované detaily.
Repasované jeansy a náplety, trochu kousavý úplet a trochu moc tuhý oversized kabát, osobitá ready to wear kolekce se inspirovala pánským workwearem. Pohodová na styling a běžné nošení, drsná přesně tak, jak to single žena pro probíjení se životem potřebuje, ale ne nudně monochromatická a bez detailu. Vivien se inspirovala svým dědou, horníkem. "Kolekce je inspirovaná tvrdou prací v dole. Všechno vychází z pánských nadrozměrných střihů, které převádím do dámských a unisex modelů." Vivien pracuje s jeansovinou, potíraným plátnem a s detaily koženého zapínání. Zajímavá je i dekonstrukce úpletu. "To jsem odpárala staré náplety z mikin a ze svetrů, a přišila na nové kusy. Náplety už byly zničené a  vyšlenka vychází z toho, že v minulosti lidé na práci v dole nosili pod pracovní kombinézu běžné oblečení, které už ale bylo zničené a nehodilo se na veřejnost." Zatímco tak jiný zlínský odrozenec Honza Černý pracuje s pracovním oděvem jako s čistou, novou, tuhou a nažehlenou uniformou, Vivien Babicová vnímá pracovní oděv mnohem více jako kroj, do kterého si každý nositel vnáší vlastní prvky, vlastní detaily, který se dědí ze dne na den a mění se každým novým nošením. Baví mě ten hrozně aktuální, autentický sustainable přístup, vycházející z tradic.


I třetí kolekce byla tvrdá. Gabriela Petrová pracovala s vlněnou tkaninou a nápletem, s odstíny šedé a drobným kárem (jak se tenhle vzor odborně jmenuje?) Jednoduché až minimalistické tvary, ale i ženský objem rukávů, váha oděvu a pevná konstrukce a dojen odtrženosti, opuštěnosti, samostatnosti, někde na hranici mezi zoufalým osaměním a odhodlanou vnitřní silou. Brnění které potřebuju. Ale proč je tady ta růžová kožená páska a ta prapodivná stříbrná spona, která z tvrďáckého kabátu pro silnou ženu dělá bubi přehozík? "Ve své kolekci jsem se inspirovala subkulturou grafiti, po stránce vizuální i filosofické. Snažila jsem se do toho nahlédnout víc a zpracovat v širším rozsahu zásah ve veřejném prostoru. Oděv symbolizuje šeď současných ulic a kožené barevné pásky symbolizují zásah writera, tagy. Zároveň jsem kolekci doplnila o  hliníkové přezky, které odkazují na chromové spreje, které se dodnes vyrábí z hliníku." říká k inspiraci Gabriela. Šedé bloky, to dává smysl. Odkud ale ty nadnesené tvary? "Co se týče střihu, tak jsem u většiny věcí vycházela ze střihu klasické 80's  šusťákovky. Její prvky a řasení a členění jsem převáděla do jiných materiálů." Dorává autorka a já na to říkám, ano, více! Ale proč mají spony právě takový podivný tvar a proč růžová? "To vycházelo z toho, že moje kolekce má název TOY a to prostřední O má takový šišatý tvar, ze kterého vyšla i přezka. Původně v kolekci bylo více barev kožených pásků, ale nesedělo mi to. Postupným odebíráním tak zůstala jen růžová." U modelů, kde jsou pásky variabilní a volitelné, je to ještě únosné, ale kabátek, na kterém jsou pevně, chudák zapadl do kategorie "grafiti na zastávce Bukovec Škola". Škoda ho. Ostatně, do veřejného prostoru a čistých ploch betonu se přece dá zasahovat i sofistikovaněji a uvolněněji, než dalším sešněrováním pevnými koženými pásy a pravidly. Trochu mi chybí kontrast a experiment.

Kdo že byl poslední třešnička na dortu? Katarína Chválová a Merry Cherry, jednla z nejlepších kolekcí, jakou sem v poslední době naživo viděla. Nebezpečně barevná, nebezpečně hravá, nebezpečně nepředvídatelná. Po všech těch tlumených barvách je to výbuch emocí, je to ta holka co jsme jí kdysi byly, ta, co si nacpe plnou pusu třešní a nechá si šťávu téct po bradě a krku a prsou, a když to nečekáš, skočí za tebou z větve třešně ne jako kočka, ale jako obratný pytel brambor, a labužnicky se svalí do trávy. Katarína je hravá, ale na nic si nehraje, je to tak autentické a tak živé, jako vzpomínka na šťastný letní den.
                  Co o kolekci říká autorka? "Předtím jsem se zabývala udržitelnou módou a recyklací a zjistila jsem, to je těžký, uzavřený kruh. A tak jsem si chtěla odpočinout, odvázat se, udělat něco pro sebe. Protože kolekce předtím byly barevně tlumené, chtěla jsem něco nového. A v hlavě jsem si vytvořila fiktivní postavu Merry Cherry, která miluje třešně, krade je, lepí se na ni, na ruce a oděv." Katka si pohrála i s materiály. V kolekci používá vlněný úplet i lax, elastický tyl a hlavně třešně. "Velmi ráda experimentuju, třešně jsou vytvořené vakuovačkou a můžou se chemicky čistit." Informace o čištění je super zpráva, protože tahle kolekce je sice mimo hlavní trendy, ale rozhodně must have. A že se autorce její probyznys přístup, kdy promýšlí materiály až do praktického použití vyplácí? Už teď má objednávky na některé modely a vypadá to, že myšlenku bude ještě dále rozvíjet. Těším se. Hrozně. A vy můžete taky. Už zítra bude Merry Cherry k vidění na akci v Popup galerii Czech Fashion Council v Praze.

Fotky z módní přehlídky můžete vidět na FB události Fashion Point Zlín

Děkuju, bylo to hrozně fajn. A ten gyros u podchodu, ten vám fakt závidím!





Autenticita II - inspirace

Inspirace není v papírech. Je ve vzduchu.

Včera jsem dostala vyhubováno. Neznám nejnovější trendy, jak teda můžu něco kritizovat? Pokud je kvalita kolekce určena jen tím, jestli hluboce reflektuje nejaktuálnější estetické tendence, pak skutečně nemohu posuzovat, pokud tyto tendence, trochu akademicky, neznám. Smíšené emoce z dobře mířené zpětné vazby jsem utopila v locích vody přímo z kohoutku, v pivě, v oranžové mlze, ze které se přes špinavé okno kaledioskopicky zjevovaly černé krajky stromů, stožárů a konstrukcí. Utopila a na povrch jako olej vyplavala moje realita. Všechno to viděné a cítěné je pro mě důležitější, než detailní odkazy na práce světových stylistů. Móda a inspirace pro mě něčím mnohem víc organickým.

Zelené oči, s tenkým čistě hnědým kroužkem kolem panenky. Spodní víčka zbarvená do odstínu lila. Zčervenalé akcenty kloubů prstů. Tři svislé vrásky mezi obočím. Skládající se křivky spoutané kůží ženského těla. Plné, kulaté rty barvy malin i rty jako tenká šedivá jizva. Zelenkavé žíly prosvítající předloktím. Modřina. Pohřební věnec s rudými karafiáty, čistě zelený zátěžový koberec, zbytky barevných balonků všude kolem. Petržel s křišťálové sklenici, na plastové dečce. Plátek uzeného spadl na nárt v černých lodičkách.

Pachy, barvy, kompozice, zvuky.

Ležela jsem na zemi, v absolutní tmě, podlaha vibrovala beaty z klubu o patro níže. Cinkala tramvaj, zadunělo auto. V potrubí kdesi za hlavou, kapání, zrychlující kroky na chodbě za stěnou. Autentická zvuková kompozice, očištěná od dalších vjemů. Je to jako intenzivní lidskost horkého večera, pachy špinavého václaváku, lidí, věcí, zvířat, jedů, všechno v jednom.

Inspirace se rodí offline. Tam, kde se obličej pokryje vrstvou prachu a ten se potem slévá do vrásek. Ve světě odřených kolen se detaily kumulují stejně přirozeně, jako se větví strom nebo usazují sedimenty. Barvy si konkurují a nakonec, vybledlé sluncem, ladí. Inspirace vychází ze součtu nahodilostí. Právě proto jsou největším zdrojem inspirace, milovaným i nenáviděným, všichni ti puberťáci na instagramu, subkultury, ulice. Jejich styl, jejich chování, jednání, jejich detaily, to všechno, co nás tak fascinuje a co chceme nazvat trendem a někam to zaškatulkovat, je výsledek sbírky drobných zkušeností, zážitků, potřeb a emocí. Vztek a snaha odpoutat se od konvencí je náboj a energie. Všechna ta fascinující špinavá realita, všechno to, čeho se kdekdo štítí.

Mošus, pižno, je jen značkovací látka zvířat, obstřikujících rohy svého teritoria, součást parfémů. Kdyby voňavkář jen bloudil květinovou zahradou, nikdy by tuhle příměs nepoužil. Sterilní a čistý fashion svět se dotýká života jenom skrz party, drogy a chlast. Sex a exotické dovolené. Student jede vlakem, a místo, aby vnímal tep spojů kolejí, špatné odpružení, lepkavost koženky a stínování prachem a špínou v jejich pórech, horký pach žhnoucího topení, vnímá jen zprostředkovanou realitu skrz fotky na tumblr, pinterestu, instragramu. A považuje pak svou kolekci, inspirovanou sterilním globálním materiálem, za světovou.

Inspirace je organická, je ve vzduchu, jako je ve vzduchu popílek a prach a pach ozonu který se usazuje ve vlasech, jako se vzduch plní zlatem přicházejícího jara. Jsou tací, kteří se intuitivně zapasují do trendů bez toho, aby je sledovali. Takoví, kteří predikují barvy, tvary, náladu, bez toho aby trávili hodiny hledáním na internetu. Inspirace skrz setkání s opilci ve vsetínské nádražce je jiná než ta, kterou zprostředkuje fotografie týž lidí na internetu. I přesto, že u obhajob se hloubka může jevit stejná, je to stejný rozdíl, jako se pod povrch dostat pomocí bagru a rypadla a jako spustit se do jeskynního systému. Ve výsledku rozdíl rozpozná každý, kdo má podobnou zkušenost.

S módou jsem se seznamovala postupně. Nemám žádné formální vzdělání. Myslela jsem si nejprve, že všechno je v Burdě, že všechno je ve Vogue, že všechno je na internetu. Ano, je dobré vědět co se děje. Že zase frčí 70. léta, to, co mám v Pramech pod postelí. Ale bez vlastní zkušenosti, je to jen iluze, je to jen fake. V reálném světě má každý detail svůj původ, svůj důvod, který na lesklém obrázku není snadné rozklíčovat. Kde není jednoznačná intenzivní myšlenka, tam není jednoznačně intenzivní sdělení a kde není intenzivní sdělení, je to buď soubor jednotlivostí, nebo obyčejná konfekce nebo i kýč. Proto si spousta návrhářů, byť za na svůj styl práce vynikající věci, neodnese zlatou sošku. A proto jsou tak úspěšní lidé, jako je Petra Ptáčková. Lidí, kteří se nebabrají v tom, co je trendy, ale jedou si svou vlastní cestou.

Ještě jednou, móda a inspirace jsou pro mě organickou záležitostí, stejně jako styl. Řídím se pocity a intuicí a často mám větší zážitek z cesty na show, než show samotné. Irituje mě fast fahion oblečení v obchodech, bombastické proklamace, přetvářka a tiskové zprávy plné superlativ. Mladí a dynamičtí lidé mě fascinují jen do té míry, dokud nejsou karikaturou sebe sama a prázdnou kopií něčeho, co sami snad ani nepochopili, jak a proč funguje. Na druhou stranu, vážím si i těch nejobyčejnějších projevů autenticity, i těch posledních venkovských metalistů nad desátým pivem. Protože jejich estetika, včetně hádek o hokeji a diskusí o rekonstruování podlah, je silnější než ta z instagramu.

Lajf. not lajfstajl.

Ps: Jdu škrabat malbu v pokoji, pokrýt se prachem a jako archeolog objevovat vrstvy barev, omítek, sádry a válečku, které po sobě zanechaly předchozí generace. Je to super práce. Špinavá. Nejprve jsem si myslela, že nechám jednu stěnu raw. Ale... vychází to ze mě, z pokoje, ze stěny a domu, nebo to je jenom reakce na dobrý pocit z hipstersky zařízených hospod? Chci to kvůli sobě nebo kvůli jiným, abych se mohla cítit jakou součást komunity?








Kaliko a špendlíky

Bylo mi asi 10 let. Stála jsem na židli uprostřed pokoje už deset minut a nesměla se ani pohnout a skoro ani dýchat. Kolem mě kroužila babička jako sup nad stádem a tu do rukávu, tu do zadního dílu, tu do límce, píchala do mě špendlíky. Škrábalo to, škrtilo. "Nevrť se!" Nudila jsem se a začínala být opravdu naštvaná.

Jednoduchá, vypasovaná bílá halenka, snad z moc hezkého polyesterového žakáru, už v tu chvíli byla jedním z nejméně oblíbených kousků mého šatníku. (Vždycky když jsem si ji měla obléknout, vybavilo se mi škrábání špendlíků na zápěstích a ten hrozně opatrný a nepříjemný a píchavý proces svlékání našpendleného kusu.)

Rozhodla jsem se tehdy, že takové utrpení už nikdy nepodstoupím.


... A tak tu stojím, už tři hodiny. Pod nohama bílý kobereček, lodičky jsem s úlevou odložila. Kručí mi v břiše a zavírají se mi oči. Před zrcadlem poslušně zvedám ruce a otáčím se, aby slabé světlo ukázalo všechny nedokonalosti, na kterých visí dva páry očí. To vynikající čerstvě pražené kafe už snad ani nezabírá. Zív.

Jak jste si mysleli, že vznikají kolekce módních značek?

Eva Vontorová pod značkou ether vstupuje do šesté sezony. Eva rozjela značku jako brand luxusních kožených doplňků a v roce 2013 v kolekci Itiniera přidala i prvních pár kusů oblečení. První kabáty z chlupaté kůže ještě pracovaly s motivem stužky, o to více překvapila druhá "oděvní" kolekce. A až se mi nechce věřit, že už je to tak dlouho co spatřila světlo světa stále aktuální Alia.  Design postavený na kombinacích textilu různé gramáže a na detailech, skvěle zapadl do trendů a to už vůbec nemluvím o ultimátních kvalitách kolekce "rohatých" doplňků. Z přehlídky v budově právnické fakulty jsem odcházela se spokojeným úsměvem. (ether se vyvíjí zajímavým směrem silné sofistikované a spíše minimalistické divnoestetiky. Jestli na začátku byla obecně hezoučká chlupatá psaníčka, dneska se jedná o statement doplňky se silným výrazem a nekompromisním tvarovým poselstvím.)

Tím, jak se už dlouho motám kolem a značku ether vnímám jako nedílnou součást scény, nikdy jsem moc neuvažovala nad procesy, které za tvorbou stojí. Prostě tady je nějaký kvalitní a profesionální výstup, takže se dá čekat, že i všechno další kolem bude stejně světové. Proto mě moc nepřekvapilo, když mi napsala Lucie Komárková (které jsem na základě zkušenosti s její kolekcí nabídla možnost fitovat střihy na mě) napsala, jestli bych neměla čas na krátký fitting. Moje proporce nejsou zrovna modelkovské, přibližně odpovídají velikosti 38. A tak jsem do ateliéru ether přišla s tím, že prostě jen nějaká slavnější osobnost pro kterou se tvoří něco úžasného a má míry jako já, nemá čas přijít osobně, a tak ji u špendlení nahradím. A ono ne. To, že jsem "body" pro dámskou kolekci, jsem opravdu nečekala.

Většina laiků vnímá práci módního návrháře ve třech krocích. První je skica, dále je to samotné šití a nakonec prezentace hotové práce. Trochu to vychází z PR značek a prezentace těch vizuálně zajímavých kroků. To je fajn. Na druhou stranu, úplně z toho vypadává dlouhý a nijak závratně produktivní proces "vymazlování".

Skica je jedna věc. Podle skicy vzniká technický nákres. Podle technického nákresu základní střih. Podle základního střihu kaliko. Kaliko se fituje na figuríně, do tvaru základního modelu. Základní model z kalika se obleče na "body" modelku a na ní se upravuje, stehuje, dále stříhá, řeší se proporce. Souběžně s tím se řeší materiály, ze kterých bude výsledek ušitý, podle jejich tuhosti a vlastností se dále pracuje s kalikem. Až tehdy, kdy je testovací model vymazlený do posledního detailu, vytvoří se podle něj finální střih a ušije se model z luxusní látky, který nakonec, s velkou slávou, předvedou dlouhonohé krásky na mole. Profi značky mají vlastní "body" modelky speciálně vybrané tak, aby přesně zapadaly do velikostních tabulek. Pro tuhle práci není důležitý krásný obličejík, ale svatá trpělivost, milá povaha, odolnost a ty správné míry. Jak říkala slečna která pracovala jako body pro Lanvin, jsou to dlouhé hodiny stání na podpatcích na podiu, občas teče krev (nesmíte se bát ostrých předmětů jako jsou nůžky a špendlíky) a někdy je prvotní vize zobrazována z hotových věcí. Věcí, které stylista vyhrabal kdovíkde a opravdu se nechcete ptát na to, jestli smrdí po mrtvole, nebo to je jenom první dojem.

Svoje "body" má i veganská značka Ragwear a je to tak důležitá věc, že jsem měla dojem, že i základní a běžná. Na panně už přece dnes montují jenom domácí švadlenky a studenti, kteří nemají žádné ochotné kamarády nebo spolužáky. (A asi čtyři malé značky, které znám hodně zblízka.) Zkrátka a dobře, nečekala jsem, že i v ether zatím využívali jenom vnitřní zdroje. Jenomže do MBPFW zbývají dva týdny a jestli máte pocit (jako já) že jste trochu ve stresu, pak jste neviděli co se děje v dílnách. Je třeba každé ruky, každé jehly, každého špendlíku. Do Prahy se stahují studenti z Plzně a ze Zlína, na intenzivní stáže. Aby jako "body" stál kdokoli schopný držet jehlu, to je nesnesitelné plýtvání pracovní silou a časem. Není čas na hrdinství.

...po čtyřech hodinách fittingu ještě nejsme na konci, ale v koncích se silami rozhodně ano. Asistentce vypadávají špendlíky, na které nedokáže zaostřit, návrhářka už nemá sílu sledovat detaily a mě by asi neprobrala ani jehla zapíchlá do boku. Povedlo se nám ze základní čisté bílé věci vymodelovat reálně fungující oděv. Teď je  půl deváté večer a inspirace a invence klesla na nulu. Jsem mrtvá, ale mám neuvěřitelně dobrý pocit z toho, že se můžu aspoň pasivně podílet na kolekci. Předběžně se domlouváme na dalším rande, co nejdříve to je možné, čas se krátí a všechno musí být skvělé.

Po tom co jsem viděla v dílně ether a co jsem měla na sobě můžu svědomitě a upřímně říct, že na přehlídku na MBPFW, která bude 18.3. v 18:00, se těším jako malý jarda. Bude to bomba. Nenechte si to ujít :-)

PS: Pokud byste se značce ether chtěli přiblížit víc, máte čas celý den v pondělí 21. března a umíte anglicky, kontaktujte info@ether.cz

PPS: Pokud jste návrháři, nestyďte se říct si o pomoc. Fitovat na živém těle je normální. Pokud máte odvahu být "tělem", konfekční velikost mezi 36 a 40 a výšku mezi 173 a 178 cm, kontaktujte svého lokálního módního návrháře nebo oděvní značku. Dost možná nikoho nemají a budou rádi za každou pomoc. Sama jsem si už "odestála" jednu maturitní práci,  a kdykoli je třeba, chodím dělat "pannu" do Lote. Tak, jako si sami neumíme pořádně podrbat záda a co je špatně na botách nezjistíme, dokud se v nich neprojdeme, potřebují i návrháři vidět svůj model v pohybu a ze všech stran. Jen tak mohou vznikat krásné a funkční věci. :-)

Ilustrační foto tady

Dotek Zlín. Příliš levné pro bohaté, příliš drahé pro chudé.

Do třetice, Zlín.

Zlín, Berlín východu. Východ světa. Vesnice, co je město, město, co je vesnicí.

Kde jinde je charitativní fashion show v sále hotelu, s důsledně kuřáckým barem v předsálí a jednou naštvanou šatnářkou, která za kus kasíruje desetikorunu?

Kde jinde lidé před přehlídkou spořádaně čekají ve frontě jako u pokladen, aby se pak, uvnitř, divoce probojovali k neoznačeným místům? Kde jinde nejsou hostesky ani jména na židlích, ale vyrážené hlasovací kartičky, víno v neomezeném množství a lahve perlivé vody?

Zlín. Město zázraků.

Fashion Show Dotek začalo tak akorát, po usazení těch, co měli sedět, tak nějak, s krásnou moderátorkou v popředí. Zrzavé vlasy, podpatky, cullotes, měkká slovenština, mikrofon a papír. "takme všetci študeti boli z jej krajiny"

Jako první představila svou kolekci "Je mi dobre" Nikola Gurková. Nikola studuje design oděvu už čtvrtým rokem a i na střední škole se věnovala uměleckému oboru, takže rozhodně není začátečník. V PR rozhovoru k fashion show o svých představách o budoucnosti říká: "Mám sny a tie sú v podstate veľmi jednoduché, netúžim po ničom veľkolepom. Chcem len ďalej tvoriť odev a prekonávať svoje limity." "Je mi dobre" je barevná, holčičí RTW kolekce, která v sobě odráží fasht fashion trendy a nebýt nekonvenčních materiálů a kreativní fazony, byla by to celkem nuda. Vážně. Když si s týdenním odstupem snažím vybavit jednotlivé prvky, vnímám spíše dívčí celek a pestré barvy. Nebýt poznámek, zapomněla bych na to, že Nikola použila na topy chlupatý materiál (a to i na límeček, super, super :-) a až na druhý pokus si vzpomínám na úžasné kulaté, velké a otevřené fazony na kabátě a vestě, které jsou vydařené, krásně zpracované. V něčem takovém by mi taky bylo dobre. Kolekce Je mi dobre vychází z posledního Nikolina roku a je dozajista od srdíčka. Kritizovat věci, které jsou niterným odrazem duše, není hezká práce. Kromě vyjádření lítosti nad tím, že fazona nebyla více rozvedena že se motiv skutečných větviček zasekl na dvou kusech, mohu říct jediné. Nikola Gurková si velmi pravděpodobně splní svůj sen. Kdyby však chtěla být návrhářkou pro zajímavou značku a nebo si založit vlastní značku, byla by před ní ještě velmi dlouhá cesta plná výzev.

Ani Iva Klementová není v módě žádný nováček. Ve Zlíně sice studuje prvním rokem, ale ještě coby studentka oděvného dizajnu v Trenčíně vyhrála v Signal Fresh Fashion Contest prezentaci své kolekce na Fashion Live! 2014 v Bratislavě. Ivy (nebo taky Ivany) rozhodně není plný internet a k dohledání jsou jenom tři její kolekce. (Dvě velmi dobré!) Bohužel pro nás, návštěvníky show Dotek, je ta nejnovější s názvem "primitiv" jendoznačně nejslabší. Výsledkem pokusu "nepřemýšlet nad tím"je pět modelů které ukazují, že přemýšlet je prostě třeba. Kolekce zklouzla do flerovského street-handmade kýče a surrealitická aplikace na zádech ani neobvylký motiv stopy to nezachránily. Použití kontrastních barev je vždycky rizikové, černá v kombinaci s oranžovou jsou už hodně nebezpečný terén a když už dojde na takový extrém, jako je kontrastní lemování... to už není móda. To je módička která si zaslouží tleskající smajlíky na Fleru.

Lukáš Krnáč o své práci připravil dlouhé povídání. Pokud vás zajímá rozhovor přímo s autorem, TADY ho udělala moje skvělá bývalá spolužačka Veronika Benešová.  Pryč ale od odhodlaného mladého muže, zpět ke kolekci na Doteku. Řeči se vedou a voda teče, semestrální práce Identity vycházela z lidskosti jako přirozeného, potlačovaného stavu, o ochlupení, odhalení a trapnosti při svlékání. O kolekci se nedá říct vůbec nic špatného (teda, pokud nejste vegetarián, nebo vegan). Kůže, kožešina(recyklovaná) a dokonalé zpracování včetně zapojení těžkého, technického PVC, to samo o sobě je moc fajn. Minimalistické linky, ale důkladný a jednoznačný detail, tak to má být. I styling a kombinace šitých ponožek s basic kousky neruší a je to styling, ne jenom realizace prvotní skeče. Jak je teda možné, že jsem z toho nijak moc neslintala, nebyla nadšená? Možná už jsem po dlouhé zimě unavená neutrální barevností, možná ani sama nevím. Identity je dobrá kolekce. Moc dobrá. Vlastně jedna z nejlepších svého autora. A stejně jí něco nedefinovaného chybí. Možná vztek a vzdor?

I výkon Romana Častulíka, se kterým jsem si o jeho kolekci i osobně povídala, ve mě nechal zvláštní pocit prázdnoty. Romanova kolekce se jmenuje Kafe a cigára, a vychází z něj samotného. tak nějak. Béžová, šedá, černá, nedokonavý kontrast, půlení sak, vrstvení, uvolněná linka nadměrné velikosti, šířky a délky, vlna, krep, měkká a uvolněná vazba bavlny. Vypracované široké kalhoty doplněné o různé druhy topů, od poloviny saka, přes košili s vázačkou až po plášť a "něco-jako-hromada-co-zbyla-v-koutě", to všechno, včetně zahalených obličejů a klobouků vlastně známe z jiných značek a nepřináší to nic nového. Roman je stejně jako jeho kolega Lukáš akční mladý muž s velkými ambicemi, takže ke kolekci nechal vyrobit i parfém. Ale zásah do mého srdce se, opět, podivuhodně nekonal. Je to opravdu originalita, nebo mám před sebou dalšího "superborce Macháčka"? Promyšlený styling, díky kterému jsem si kolekci pracovně pojmenovala "Mondénní nepraktický Mexičan", mě dovedl až k tomu se autora zeptat. Roman mluvil o neupravených polotovarech klobouků z Tonaku, o použití velkých kýčovitých retro knoflíků. O tom, že jeho styl je mnohem více glam-punk, než nějaká jakože avantgarda, o tom, že následující kolekce bude, no, barevnější. Ulevilo se mi. Ale stejně. Je to taková malá myška, hochu, nevím co tomu chybí, ale něco to je. Jdi více do hloubky, více pod kůži, než budeš tak intenzivní až to bude bolet, nepouštěj se do velkých kroků jakou jsou parfémy, filmy a vůbec. Můžeš být hodně dobrý. Neuspěchej to.

Jako poslední svoje věci prezentovala Magdalena Mikuličáková. A já jsem se konečně mohla rozzářit štěstím. Tahle holka se rozhodla, že bude studovat to, co ji baví. Filosofii na "Masárně". A tak dlouho se kýči a estetice věnovala v teoretické rovině, až už nebylo zbytí, než se přesunout do roviny praktické. No.1 je její první kolekce a je to, no, prostě boží. Koně, satén, růžová, volány, průsvity, velké tvary, wow. Na kolekci je nejen barevně vidět, že Magdalena strávila nějaký čas na stáži u Terezie R. Kladošové, která s kýčem zdatně pracuje. To se ale nijak nevylučuje a pokud je patrná nějaká podobnost, pak jde jenom o přístup a o přirozené ovlivnění žáka učitelem. Magdalena je svá a módu nedělá jen tak, po povrchu. Doufám, že se jí nedostane předčasného vyhoření a zklamání, a že se co nejdříve setkáme s dalšími a dalšími oblečky. Tahle holka má na to být na globální úrovni a vyplatí se ji sledovat.

Potom co jsme všechny autory ocenili potleskem a došlo na základní sdělení dojmů, nastala druhá část večera, dá se říct že ta důležitější. Fashion Show Dotek je především charitativní akcí. Prezentace studentů je jenom cesta jak nalákat návštěvníky na následnou dražbu, na podporu centra Dotek ve Vizovicích. Bohužel, přestože studenti se snažili a z látek, které zdarma dostali od Evi látek a od Milety Hořice vytvořili opravdu hezké věci, úspěch se nekonal. Určitě to nebylo vyvolávací cenou. Ta byla 1000 Kč na všechno, a i když basic bavlněné overaly asi tu hodnotu v zásadě neměly, na pultech obchodů by se stejně nikdy neobjevily levněji a navíc byly jenom tři. Určitě to nebylo ani tím, že by studenti připravili nenositelné modely. Právě naopak. Z nabídky by si vybral každý. A přece se ten nejkrásnější piškvorkový kabát od Lukáše Krnáče vydražil za méně než 5 tis.

 Seděla jsem v první řadě a pozorovala tu všeobecnou pasivitu. V peněžence sotva na lístek domů a na účtě ani ne na nájem. Kluci fotografové se dokonce rozhodli koupit si šortky spolu, napůl. A zbytku publika to bylo v podstatě jedno. Téměř polovina modelů se prodala za těsně víc než vyvolávací cenu. Rána z milosti. Styděla jsem se a divně se cítili i sami autoři. Jak je to možné? Vždyť minule to tak krásně šlo? To lidi, když už, nechtějí přispět ani na charitu? Když už jim nejde o oblečení, když je design nezajímá? Možná to bylo tím, že právě probíhal univerzitní ples, a všichni důležití na show chyběli. Možná... nevím.

Byl to rozpačitý konec show, který ale nakonec zachránilo rozlévané víno a super společnost. Jmenovitě si poděkování zaslouží Tereza Otáhalíková, Jan Černý, Kuba Feranec, Michaela Hriňová, Tomáš Gál a mnozí další, díky kterým to byl pěkný den.  A pak samozřejmě Fashion Map, která mě do Zlína vyslala.

Tak, zase příště. (Někde jsem zaslechla, že 12.3. se něco koná?)






PS: autenticky

(pokračování Fashion Talk Dotek ve Zlíně)


není to hezké
je to špinavé
trochu to smrdí
jako propařená noc
zapomenuté víno
politá oschlá buchta
je to fascinující

autentické

trendy


Seděla jsem u stolku otočená zády k pódiu a snažila se rychle splnit požadavky na kvalitní text o developerském projektu. Studenti designu už prořídli ale dobře se bavili a pojídali dortíky a popíjeli flat white. Mi kručelo v břiše, rohlík v kapse kabátu hozeného pod stolem a už žádný rozpočet na kafe nebo vodu. Nenápadný chlapík v černém na pódiu byl trochu zmatený a bojoval se zapojením techniky se stejným sebevědomím, jako to dělávám já, když mám jít s kůží na trh. Prostor kavárny nadržený a zvědavý, jako před třetím rande. Blik, cvak, příjem, obrazovka sepla, došla baterka. znova. Tak aspoň hudba, podkres, to je tohle a tohle, boží, určitě to sledujte, rychlá slova jako déšť na plechové střeše, nervózní tanec. A já se za obrazovkou snažím napsat první odstavec "o projektu" šťavnatěji a dynamičtěji. Peter Šagát.

Komunikujte, mluvte, buď a nebo, duální svět, řád nebo anarchie, světlo nebo tma, vyber si hned, a znova, než slovo dojde do mozku, přichází další, ale modří už vědí a vykřikují a prezentace odtéká jako řeka.

Jako když se roztrhnou korále na posledním schodě, slova vznikají, zazní a mizí ve sklepě podvědomí. Slova, obrazy, asociace, propojení. Flow se valí kolem a strhává sebou co není pevně ukotveno, v zákoutích mysli tvoří vakuum, ve kterém se z prostého nedostatku rodí inspirace. Notebook leží pod stolem. Lapám po dechu. Není čeho se chytit. Naopak. Pustit se, zahodit kontrolu, splynout. Některé věci není možné zachytit do rukou. Popsat konkrétními slovy. Některé věci nevíš. Jenom cítíš. Prostě víš.

Autenticita. Ošklivost, osobitost, podivnost, vlastní mytologie, DIY. Konec krásy, konec tvaru, konec rozdělení, všechno je vším a každý je každým, všechno je společné, zmizelo soukromí, zmizel starý řád. Hadi, a opulence, monterky a surovost. Brutální růžový třpytivý svět plný zlata a rapu, opačné spektrum, vlasy strojkem a boj za sebe sama, rukama, tělem, skinheads.

Studenti jsou ztracení, rozpití v záplavě vody, jako akvarelová linka pod zvrhlým kelímkem. Kontury mizí, zůstává pocit. Všechno je možné, všechno je nemožné, nejde odmítnout žádné stanovisko, všechno přijímáme, abychom se posunuli dál, selfhacking místo cílevědomého trvání na chybách. Jím rohlík. Terezka Otáhalíková je nejistá, jak vím, že její práce je trendy, kdy ona sama si nepamatuje ani polovinu klíčových slov? Drobky padají na zem, pod trailové tenisky, ojeté vyhrnuté jeansy. Prostě vím, cítím. Kouzlo chaosu. disko zelená. "té firmě pantone nevěřím". To já nikdy.

Life, not lifestyle.

A najednou byl konec, všichni se zvedají, než jsem si došla do batohu, zmizel můj stůl a věci se přesunuly jinam. Servírka mi sebrala židli zpod zadku. Venku padal sníh s deštěm, intenzivní hnusně, zase ta architektura, zase ten Zlín.

Being real.

Seděla jsem v ateliéru, mezi látkami a modely, za obrovským oknem kouzelná změť bílé, černé, šedé a cihel. Maté a hrnek plný drti, zelenkavý úlomek plexi může být i náušnice (dobře, až takový magor nejsem), pletení a zabíjení času online. Líčení odešlo pryč, kolem se motali všichni speakeři a prohlíželi práce studentů, seděla jsem jako v průhledné kouli, neviditelná. K večeři chipsy a čokoláda na stravenku v bille, do fronty na šatnu, mezi princezny v šatech, s krosnou na zádech. A pak je po přehlídce, po show Dotek. Mám svůj přístup k práci, někde mezi punkáčem a šprtkou a stydím se za něj čím dál méně.  "Hele, jsem si všiml, co sis to celou dobu tak psala? To jsem ještě neviděl, to dělají jenom zahraniční editoři..." "no, jsou to, popisky, co není vidět na fotce, detaily, materiál, že to je chlupaté, jak je to sešité" "aha, a my se asi neznáme? Nebo?" "Asi jsme se někde už viděli, možná." "tak se ještě potkáme, někde"

Honza mě pozval na gyros ve stánku. S krosnou na zádech, mrholí. V místním klubu hraje Orbit, vstup je stovka a chtějí občanky. Za oknem jak v akváriu single Tomáš a úžasná Michel. Sorry, nemám na to prachy, jdeme dál. Prostor se přizpůsobí, když jsi sám sebou, šaty nebo monterky, krosna nebo psaníčko, vyrvat židle ze skladu a hned je dvacet míst. Víno na půl, čekání na vlastní představy, zakouřené, bílé podzemí. Únava i její opaky stoupají do hlavy, do končetin, do očí, každému podle jeho gusta, jsou dvě ráno. Muži do žen hučí svoje rozumy, v tradičním námluvním tanci. A naopak.

Oči mě štípaly dýmem, připili jsme si, víno jsem vypila. Byl čas, to zabalit, snad kolem třetí. Využila jsem vlastní střízlivosti a opilosti jiných, potočila Terezkou jako s malým dítětem, zvedla jsem Honzu do vzduchu, byl překvapivě lehký na tak vysokého chlapa. Ani nevím, co jsem řekla na odchod. Námluvní rozhovor s charismatickou ženou byl přerušen. Pro polibek na hřbet ruky, pohled do očí. "Ještě se někdy potkáme." "Určitě."

PS