Konec srpna

Svítá. Světlo se rozlívá v tichu a růžovém oparu, skromně a neokázale, jako by se slunce samo stydělo. Za to, že s vyhoupnutím se nad obzor, bude září a podzim zase o kus blíž.

Svítá. A ptáci jsou potichu, občas na sebe něco zahulákají, se zobákem plným zrajícího vína k snídani to jde těžko.

Svítá. Otevřu dveře ven a polije mě vlhký chlad. Chlad vadnoucího léta a posledních svobodných nocí. Temných nocí které se začínají hlasitě a zvesela a svítáním, kdy slyšíš vrzat štěrk pod nohama a chodník i stezku po které jdeš jen tušíš. A ještě v tobě doutná a chladne, všechna ta prožitá vášeň. Odřených kolen a kůry v dlaních. Pot z tance hřeje i studí, nohy jdou po paměti, rychle a bez zastavování, poháněné vypitým pivem, ozvěnou prožitého i lepivým chladem srpnové tmy. Hlavně ať už... tiše odemknout a slunce přivítat až v posteli.

Svítá. Slunce se vpíjí do květů gladiol, růžových a žlutých, obrovských, křehkých šperků. Je mi deset, s odpolednem a loučením se budu chtít skrýt v těch květech, opojena jejich krásou. S očima posedlýma chtíčem. Pak babička vezme velký nůž a pomalu kráčí mezi záhony, tiše a smutně se ptá. Tuhle? Tuhle? Uhladí listy v posledním rozloučení, květina pod čepelí jen tiče vzdechne a zavrzá, když ji držím v náručí. To už by stačilo. Děkuju. Paní učitelce jistě...ale mi? Ne. Toužím celá zmizet pod záplavou dokonalých gladiol.

Svítá. Mikinu a kalhoty, přezuvky s sebou a něco na převlečení. Pojď už. I auto se z počátku klepe chladem. Zaparkovat, v náruči pytel vypraných oblečků. Najít ty správné klíče. Klap. Na zápraží prach cesty. Uvnitř, jiný svět. Malé nožky, starý nábytek, ozvěny zašlých vůní z kuchyně, trocha lepidla a barev, papír, lino. Přezout se na maličké lavičce. Vytřeno není, ale aby náhodou… začíná přípravný týden. Umýt každou za rok oslintanou kostku v lavoru s jarovou vodou. Na zápraží zahrady rosa pomalu ustupuje slunci, školnice si dává pauzu na cigáro. Jako popelka, pod skluzavkou, na koberci snad starším než jsem sama, třídím Lego od Chevy. S každým cinknutím jsem blíže… čemu? Postavit si roubený dům a vpustit do něj drobná dřevěná zvířátka, ta, kterých se děti nesmí dotýkat, aby se neztratila. Chvíli si zase hrát. V ložnici, provoněné uskladněným mýdlem a čistým povlečením, natažená přes několik postýlek, spí máma-sněhurka. Migréna se neptá, nebo možná ano. Ptá se na schované strachy a obavy a vybírá si, tu nejlepší chvíli. Řidičák mám čerstvý ale domů řídím já.

Svítá. A den bude dlouhý. Uklidit, nachystat, zarovnat. V pár dnech dohnat práci celého léta. S hlavou zasněnou. Kdo, kde, kdy, jak, co na sebe? Těšení i netěšení, nezvědavost a nestrach. Hned po obědě, vytáhnout kolo a jet. Lesem. Ke studánce. V suchém horku pod starými duby, pod nohama praská listí, větvičky a loňské žaludy, každý krok má zvuk hořícího ohně. A žádný není tak silný jako ten uvnitř, ten co spaluje a zakazuje a nutí. Posunout se blíž, dotýkat se konečky prst a dlaněmi, až k nesmělé puse. A slunko peče a on cuká pryč. A vosy jsou hladové a bzučí kolem. Aha, to proto.

Svítá. A s polednem přijde bouřka ze západu a spláchne i to, co nemá. Teď obléknout, staré pevné boty, tepláky a mikiny, po spánku teče čůrek potu. Kolem pasu na špagát plechovku po párcích, do ruky sukovici, na hlavu klobouček a hybaj ven. A do oběda ať jste zpátky, ať mám ostružiny na odpolední čaj. Na posečené louce se znova zelení, ovce se klidně pasou. Trny mě chytají za jeansy a hřbety rukou, nedám se, jsem největší, proderu se až do středu křoví, kde spávají srnky a ostružiny jsou největší a nejsladší ze všech. Jen nevysypat tu plnou plechovku, co kinklá se jak kravský zvonec nad dveřmi chalupy.

Svítá. A mlha se chytá na kousky pavučin. Na mátové houští nad potokem, bílé kapičky fialoví barvou květů, voda ševelí a v botách to už po pár krocích čvachtá.

Svítá. A stromy setřásají tuny zlatých plodů, chodník je plný sladké vůně prvních chvilek hnití. A řeka se líně převrací, natěšená, až ji se soumrakem pozlatí hladinu. Až ponořím se nahá, pro sebe i pro fotku, pod rozpálenou skálou.

Svítá. Je konec srpna. A všechno je tak daleko a tak blízko. Ta místa už nejsou, změnila se. Stezky jsou přeťaté dálnicí, stromy pokáceli. Ani lidé už nejsou. Zavřela se nad nimi zem, zestárli a změnili se. Ani já, jaká jsem byla, už tu nejsem.

Jenom to skromné svítání. Magický koktejl vůní a zvuků, lepivá noční temnota a horký boží den, jsou tady pořád. V tajemném bezčasí. Konce srpna.

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz