Co je to být matkou

Být nosorožcem není snadné –
což dítě nebo člověka
dost často vůbec nenapadne,
a někdy ani zdaleka.

Je k tomu nutná tlustá kůže
a celá řada různých vloh.
A ani to nic nepomůže,
když není na rypáku roh….
— Emanuel Frynta

Být matkou není vůbec snadné. A od doby, co jsme začali žít v tlupách, se to nijak nelepší. Mateřství totiž není jen ta část o spánku (či jeho absenci) a koloběhu tělesných výměšků. To co z něj dělá vědu je právě společenská nástavba, složitý mix “poděděných” vzorců chování, společenských norem, názorů uvnitř sociální bubliny a nakonec i vlastních frustrací. A co více, tahle sbírka zaručených rad a správných postupů umí vyděšeným holkám tak zamotat hlavu, že někdy i zabije přirozené mateřské pudy – nebo chcete-li, hormonální komunikaci mezi miminem a jeho rodičkou. Co to znamená v praxi? Rada “nechej ho vyřvat” zvítězí nad pudovým strachem o život robátka. Výsledek je takový, že rodič sice má dobrý pocit z toho, že splnil společenskou povinnost, ovšem tepovka je po dobu pláče na takové výši, že sporttester gratuluje k životnímu výkonu. Win win? Nevím. A to je teprv začátek.

Být matkou není vůbec snadné. Nejde o těch 9 měsíců obav ani o tanečky na hranici života a smrti během porodu. Ta pravá prdel začíná na když vás odvezou ze sálu – a všichni najednou nejlépe ví, co máte dělat, v ideálním případě na to má každá sestra trochu jiný pohled. Co si budem říkat. Přirozená reakce člověka v oslabení je nevyčnívat, držet hubu a krok, nezprotivit se autoritě a nenechat se “vyhodit na mráz”. Nechceme se to rozházet se sestrami, pediatrem, tchyní ani vlastní mámou. Hnedka z kraje tak řešíme nejen vlastní fiziologii a péči o hlasitého cizince, ale i to, jak se zavděčit šéfům.

Během 40 dnů hájení se naštěstí skoro každá máma jakž takž otrká, najde si svoje fígle a získá dostatečné sebevědomí na to, aby případné rozumbrady odpálkovala. Jasně babi. My to už děláme jinak. Ovšem, zatímco přemoudřelou známou uzemníte snadno, červíček intuice/prožitých mateřských vzorců čeká na svou chvíli. Příklad? Moje máma mi teď může stokrát tvrdit, že dítě se má přizpůsobit rodiči. Opačnou informaci, spojenou s tím že lidmi, kteří se neobětují pro své děti je třeba tak trochu pohrdat, mi na hard disk zapisovala pravidelně až do patnácti. A to se blbě maže.

Jo, a kdyby to byly jen odborníci, mámy a babičky. Mateřství a tomu, jak se to má správně dělat, rozumí na světě snad každý, kdo někdy viděl obrázek dítěte. Všechno jsou jasná fakta, vědecky podložená. Co na tom že v realitě jde jen o lokální tradice? Role matky v Česku má přece zažitá a jasně daná pravidla hry. Sedět doma a vařit a uklízet. A kdo hraje “špatně”, tomu je třeba to připomenout. Hlasitě pokud možno.
A kdyby to byl jen tlak médií a cca veřejnosti, po porodu je každý trochu rebel s příčinou a za osobní názor a vlastní cestu se s kojencem v náruči bojuje s trochu jiným elánem a sebedůvěrou.

Třešničkou na pomyslném šlehačkovém dortu (hozeném do ksychtu) tak často zůstává vlastní sociální bublina. Zvláště pokud rodíte v první linii. Prorážet pupkem stereotypy o “líných těhulích”, v tramvaji se rozhodovat jestli být ta s “řvoucím parchantem” nebo “militantní kojilka co cpe kozy všude”. Komentáře známých, které “rozhodně nejsou na tebe” se vás stejně trochu dotknou.

A co sakra teď?

Zahodit sociální kontakty? (A bavit se jen v rámci pískovišť?) Nasadit hroší kůži a tvářit se, že hejty na “páchnoucí matky v teplákách” neexistují a vlastně ani nemáte dítě? Ani jedno není zrovna emočně nenáročné – a že i bez toho je emoční studna běžného rodiče ve stavu obecního vodovodu v horkém a suchém létě, po napuštění všech zahradních bazénů.

Často tak, z nouze a jednoduchosti, saháme po zbrani, která svou efektivností blízce připomíná nunčaky. (Takové ty dva klacky spojené řetězem, znáte z kung-fu filmů.) Svou vlastní identitu a místo na světě se snažíme vybudovat vymezováním se. Vymezováním se proti jinému, zažitému, stereotypnímu… co na tom, že když kolem sebe frajersky mlátíme, občas se klepnem mezi oči, vyhodíme si rameno a rozbijem ret? Právě tohle vymezování se vůči něčemu vnímám jako jednu z největších bolestí on-line komunit a influencerství.

První věc je, že je fakt hnusné psát novopečené mámě hejty jen kvůli tomu, že nechce jet podle českých nepsaných pravidel a vrací se do práce hned, jak to jde. Tyhle podpásovky si prosím odpusťte. (Byť nám všem může někdy únavou fakt cukat ruka.) Pokud máte problém s něčím, co dělá jiná matka jinak, tak ji přestaňte sledovat a/nebo si udělejte pořádek sami v sobě. Mluví z vás média, rodiče, gay kámoš mysogyn a nebo vlastní nanaplněné sny? Hm? Pokud se nejedná nezáměrné publikování nahých či jinak dehonestujících a nebezpečných fotek (to si podle mě citlivé upozornění vždy zaslouží), držte raději ruce z klávesnice. Všem nám bude lépe. (Co se násilí, týrání či zneužívání týče, tam to chce psát na jiná místa…)

Ta druhá věc je vlastně vtipná – a krásně na ni poukazuje Lucie Kratochvílová, v příspěvku který má třímístný počet komentů. Jde o neustálé vymezování se vůči nějaké hypotetické většině – ať už matek nebo nematek. “Já teď už na rozdíl od ostatních nemám čas se nalíčit.” “Naučila jsem se skromnosti a už si nekupuju nic na sebe.” “Je to hrozné, nevyspím se, od porodu vypadám strašně.” A taky “To že mám tři děti přece neznamená, že budu nosit tepláky.” “Žena o sebe musí pečovat. A matka obvláště, ta je vzor pro dceru i syna.”

Jasně, všichni chceme ty endorfiny, skryté v komentech a lajcích. Všichni chceme slyšet, že to je dobré. Že jsme dobří, ba úplně úžasní. Taky je super, že existují místa, která si nelibují v explicitním popisu dětských exkrementů (nazdar všechny mimiweby), ale zároveň se netváří, že mateřství nemá své vlhké chvilky. Je však otázka - a to i na mě – proti čemu se to vlastně vymezuju, když do nekonečna píšu o náročnosti rodičovského jobu.

Ano, být mámou není vůbec snadné. Zvláště v českém kontextu, kde to většinou znamená i ztrátu zaměstnání a související identity, včetně přátel a známých. Ovšem tak jako všude i tady ovšem platí, že všechno jde, když se chce. Pořád můžete cestovat, chodit do muzeí a galerií, sportovat. Můžete i pracovat a podnikat, můžete chodit na tiskovky a módní eventy, můžete psát i přednášet. Pít víno i jíst čerstvé pečivo. Spát pod širákem. Můžete nosit podpatky i overaly ke krku, se zipem na zádech. Můžete všude chodit včas, nafotit knihu s Bárou z Čubky Sobě, jezdit metrem na Staroměstskou nebo Mírák. Všechno je možné. Jen je musíte počítat s tím, že vás to (nějakou dobu) bude stát trochu úsilí navíc. A po čase možná zjistíte, že vám to nestojí za to. Třeba si raději dáte dva přestupy, než táhnout kočár po schodech nahoru. Třeba si místo makeupu raději dáte anglickou snídani.

Je tohle ztráta identity?

Neřekla bych. Nazvala bych to spíše evolucí. Proč lpět na něčem co je překonané stejně, jako hnědouhelné elektrárny? Nikdo přece neříká, že za měsíc nebude všechno jinak. Že si už příští týden nebudete znova oblékat pusch-upku.

Myslím, že je zbytečný stres, za každou cenu bojovat za zachování předmateřských životních atributů nebo se vůči čemukoli v rámci hraní role matky vymezovat. (Ať už jde o fulltime práci, styl oblékání, rozměry postavy, témata četby nebo umělecké výstupy…)

Mi přiznání si, že prostě jsem (teď primárně) máma trvalo 9 měsíců, těhotenství nepočítám. 9 měsíců jsem se snažila tvářit, jakože to nic neznamená, snažila jsem se žít dva životy, aby si náhodou lidi nemysleli že…

A když jsem za tímhle divadlem spustila oponu, přišel postupně vytoužený klid. A sebevědomí. Mám dítě, takže mám omezený časoprostor a vysoké náklady obětované příležitosti. Takže se s tím rozhodně nebudu zbytečně frcat, účtovat profacebookované hodiny a vymýšlet dekorační vícepráce. Ber, nebo nech být. Tvoje věc.

Občas mám slabou chvilku a fakt bych si chtěla stěžovat. Na druhou stranu – kdo tady chtěl děti? Já. Kdo si tady plní sny? Já. A že každý sranda něco stojí? No jasně. Takže o čem se tu vlastně bavíme?

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz