Jak nebýt kazišuk

Byli jsme takhle jednou na návštěvě u přátel. Sláďátko a já. A jak už to tak u batolat bývá, došlo i na přebalování. Děti se smějí, lezou a chodí, ze sundané plínky mají děsnou radost a rozbíhají se do všech stran. Haha, mámo, že mě nechytíš!

Doma to znamená nechat Sládě pětkrát oběhnout stůl, honit ho a u toho funět, jak moc je to namáhavé. “Jen počkej! Až já tě chytím! Ty dostaneš! Ty dostaneš na zadek! Plínu!” Až po pěti kolečkách se mrňous nechá lapit, odnést na přebalovák a klidně obléknout. A co když spěchám? Zkoušeli jste někdy nasadit plínu hladovému tygrovi nebo divokému býku?

Na návštěvě však dostává celá situace až filmové rozměry. Jednak, samozřejmě, jde o šílenou grotesku, ve které dvě znavené matky honí jedna přes druhou dvě chechtající se a výskající batolata. Ta se však snadno může změnit v rodinnou komedii, kdy si děti se zájmem vzájemně poměřují pindíky. A nebo v úvodní scénu psychologického thrilleru. To když na scénu vstoupí starší sourozenec, nadzvedne mrněti cíp bodýčka a nepokrytě zkoumá jeho rozkrok.

Co teď?

Než jsme stihly cokoli udělat, situace se zase rozplynula v chaosu. Pro tentokrát.


Děti se (nepřekvapivě) rodí po sexu. Sám porod většinou taktéž odehrává “dole bez”, kojení pro změnu “topless”. Člověk si zvykne. A stejně vás ta kojenecká erekce překvapí. I přes nejrůznější vlastní zkušenosti často chceme věřit iluzi, že děti jsou bytosti zcela asexuální. Přitom vztah k tělu a vlastní sexualitě se rodí postupně, od prvního nádechu.

Jak to nepokazit a nenadělat více škody než užitku? Obzvláště v situaci, kdy ani, ehm, nedokážeme veřejně nahlas a zřetelně pojmenovat své vlastní vnější pohlavní orgány? Jak nebýt “kazišuk” všemožných budoucích milostných eskapád vlastního potomstva?

Jen se souhlasem

Před lety se mi svěřil kamarád s emocí, kterou nedokázal zpracovat. Ráno se probudil ze slastného snu… a on to tak docela nebyl sen. Nebyla to ani jeho žena. Jeho penisu se, s velkou zvědavostí, dotýkal tříletý syn. Ehm. Co na to říct.

Děti jsou zvědavé a naopak, snaží se vyhovět. Pokud je chceme alespoň trochu ochránit před zneužíváním a stejně tak je naučit úctě k druhým, je třeba naučit je, že každý dotek musí být předem odsouhlasen. A pokud není, je to špatně. Moc špatně.

(Zním to divně a příliš přísně? Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Signály (ne)souhlasu se člověk naučí rozeznávat jen praxí. A sorryjako, na děti by neměl sahat, pokud si to samy od sebe nevyžádají, nikdo. Když jde o genitálie tak i mytí od maminky a kontrolu u paní doktorky bez předchozího souhlasu považuju za dost na hraně.)

Když se miminko narodí, jsme rádi, že jsme rádi. Že ho dokážeme udržet voňavé a zdravé. Přebalujeme, čistíme, utíráme, mažeme a zase znova. A je velmi snadné do toho upadnout jako do rutiny. Odborníci proto doporučují s potomkem už od prvních dnů mluvit a říkat mu, co bude následovat. Teď ti sundám plenku. Teď ti roztáhnu nožičky. Teď zastudí vlhčený ubrousek. Teď tě umyju.

První měsíc jsem si připadala divně. Asi jako člověk, který si pro sebe vykřikuje na prázdné ulici. Jenže… ono to svůj efekt má. A možná zprvu nejde ani tak o dítě, jako o rodiče. Pojmenovávání jednotlivých kroků hygieny nás velké učí úctě – a z toho (v tu chvíli) posmoleného mrňouse dělá plnoprávného člověka. Nutí nás to zpomalit, dítě se postupně naučí, co přijde, spojí si pocit/úkon se slovem. Cítí, že si ho vážíme, a má možnost reagovat. A my bychom měli jeho reakci respektovat – a třeba ten perlan namočit do teplé vody ;-) Neznamená to sice, že uječeného pobíhavce přestanete přebalovat, ale pokud má 10m dítě problém se před vámi zcela odhalit, bobek odstraní proud vody ze sprchy a díky designérům za natahovací plenky. A odměnou za respekt vám bude důvěra. (Je to jen období.)

(Jedna žurnalistka přebalování přirovnala k vyšetření u gynekologa. Byť třeba ne vždy rozumí tomu, co lékař říká, pokud by ji předem neupozornil na každý krok, bude vyděšená a ve výsledku si bude připadat zneužitá a ponížená. Pokud rovnou z jekotem neuteče z ordinace…)

A vy se naopak můžete naučit důvěřovat svému potomkovi. Aby měl možnost rozhodnout se, jestli chce pomoc s hygienou nebo ne. Jenže jak na to, aby ratolest “nezhnila” ve vlastní špíně? Jako fajn cestu vidím i ty nejmenší prďoly postupně naučit, jak se postarat sám o sebe. Umývá se to takhle. Utírá se to takhle. Maže se to takhle. Chceš pomoc od rodičů? Dostaneš ji, ale ne proti své vůli. Vždycky se tě nejprve zeptám, jestli pomoc chceš a potřebuješ.

Jasně, občas to je o nervy a čas. Zvláště když spěcháte k pediatrovi a chcete mít miminko dokonalé. Ale ten konečný výsledek! Sorry, “nápomocný” strejdo, já tě ve vaně nepotřebuju. Umím to sám.

Celé tohle divadlo má nakonec ještě jeden bonus. Prcek se naučí respektovat ostatní. Nebude jiným dětem zvedat cípy bodýčka, když jsou polonahé. Nebude sahat na spícího tátu. A třeba se i naučí bránit ty, kteří respektováni nejsou.

Tělo není fuj

Já sama nahotu považuju za přirozenou díky tomu, že jsem tak byla naučená z domu. Byť dneska už nahého tátu vidět spíše nechci, jsou i rodiny, kde chodí nahé všechny generace a neřeší se to. Když jsem na návštěvě u rodičů, je tajným znamením zámek na koupelně. Pokud není zamčeno, znamená to vstupte. Pokud je zamčeno, zaklepejte a zeptejte se, jestli to nevadí. Respekt především. K nahým i stydlivým.

Nekoupila jsem kojeneckou vaničku a ani to nemám v plánu. A když jsem večer unavená a není kdo by mi pomohl, vlezu si do vany nebo sprchy spolu s mrňousem. Pak se spolu utíráme, natíráme, oblékáme… Bez oblečení vlastně trávíme celkem dost času. Občas vlezeme do jedné vany všichni tři. A naše nahé zadky/předky jsou tak pro nás stejně “sexy” jako kotníky nebo pupky. Vůbec.

Jaké to má výhody? Třeba tu, že dítě nemá potřebu zírat na každého méně oblečeného člověka. Ví, jak vypadá nahý dospělý. V čem se liší od mrněte. V čem se liší máma od táty. Nemusí si tyhle základní informace zjišťovat pokoutně a učí se přirozené diverzitě v tvarech i chlupatosti.

A učí se že mít tělo a mít ho rád je normální.

Ano, máš to tam. A já taky. Tak to má být. Klidně se dívej, máš to dovoleno. Ale sahat dovoleno nemáš. Vždyť víš.

(A tohle je taky důležité. To že je dovolena jedna věc automaticky neznamená, že je dovoleno i něco dalšího. Hranice a jejich plné respektování jsou zásadní. Protože přece nechcete své děti učit, že hluboký výstřih dámy automaticky znamená výzvu ke kojení…)

Náročné otázky

Dítě sedí u stolu. Mělo by svačit. A místo toho má obě ruce zaražené v rozepnuté plíně.

Mateřské selhání! Máš ho hlídat! Kdyby bylo správně oblečené…!

Ale houby.

Jasně zlatíčko. Je to tam. Pořád to tam je a vždycky bude. Není ale slušné si tam sahat u stolu nebo mezi lidmi. Takže šup, ruce ven, jestli nechceš jíst, fajn. Plínu sundáme a můžeš si to všechno prohlédnout v ústraní, než nachystám novou. A pak se znova hezky oblékneme.

Protože pokud váš potomek nemá asexuální orientaci, stejně se sexu nevyhne. A vy jste ti kteří mu k tomu buď přidají kopec výčitek, nebo naopak schopnost si to odpovědně užít.

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz