Jak mít vždycky pravdu

No, myslím, že on pravdu chce prostě mít. Ne ji hledat.

Tak shrnul osobnost našeho společného známého můj muž. A bylo to jako uhodit hřebíček na hlavičku. S pánem, kterého máme na mysli, totiž není snadné diskutovat. Je to až tak nesnadné, že občas pochybujeme o tom, že je nějaké diskuse vůbec schopen.

Příklad?

Na začátku to byl banální rozhovor o bezzásahových zónách na Šumavě. Brzy se s točil v diskusi vedenou jím a držitelkou magisterského titulu z evoluční biologie. Ta ovšem skončila celkem záhy, slzami a hlasitým prásknutím dveří. Argumenty vědecké, statistické, evoluční, krajinářské… nic z toho nemělo smysl. Všechno jsou jenom pseudo žvásty.

No nic.

Od těch dob kolem pána “chodíme po špičkách” a otevíráme jen bezpečná témata (Co zahrádka?) a témata, na kterých se shodneme (Hranolky a pizza jsou relevantní jídlo.)

On totiž chce MÍT pravdu. Nechce ji hledat a nacházet. Chce ji jen MÍT, stále a navždy.


Jó, mít pravdu je krásná představa. Je to symbol důležitosti, důstojnosti, moci a síly. Kdo má pravdu, ten je pán.

Má to ale jeden háček.

Musíte investovat spoustu energie. Aby vám pravdu nikdo nesebral. Aby vám ji nikdo neponičil. Aby jste ji měli vy, a ne ti ostatní.

Úzkost z toho, že ji jednoho dne mít nebudete, začne řídit vaše kroky i myšlenky.

Jednak, potřebujete se neustále utvrzovat v tom, že tam ještě je. Zanedlouho se přistihnete, že chodíte stále častěji na místa, kde vám přikyvují. Ano, máš pravdu. Ano, tvoje pravda je pravda.

Což o to. Je to příjemné. Kdo by to nechtěl slyšet? A tak chodíme jako srnky ke krmelci. Názorové blogy a weby nám dávají pocit důležitosti a sebehodnoty, posilují kolektivního ducha a vůbec, naše ego. Vidíte? Mám pravdu! Říkají to všichni!

A že je to psáno a co je psáno to je dáno, z názoru se stává fakt a z myšlenkového konstruktu pravda… a s pravdou se přece nediskutuje. Pravda je. A kdo ji má, ten je na koni.

Tak jak si sakra někdo může dovolit tvrdit, že pravda je jiná? Nebo nedejbože, že žádná jedna pravda není?! Mimo bezpečné stádečko číhají bandy zlodějské, které vám vaši pravdu chtějí ukrást. Pošpinit. Zničit. Čím jsou ti neřádi hlasitější, tím pevněji držíte svou truhličku. Zamčenou. Bezpečně schovanou.

Už ji pro jistotu ani neotevíráte. Víte přece dobře, co je uvnitř a proč. A okolí vám jasně říká, že tak je to správně a tak to má být.

A tak často ani nezaregistrujete, že vám ta pravda trochu zasmrádla. Okorala. Že je z ní jen jakási seschlá mumie.

A i kdybyste to zaregistrovali – jste po takovém náročném boji vůbec ochotni to přijmout? Nezlomí vám srdce zjištění, že se vaše pravda prostě někam vypařila – a to už celkem dávno?

Pořád ještě chcete MÍT pravdu?

Pak je tady ta druhá rovina.

Co když to, co vnímáme jako svou “pravdu”, je jen názor? Stejně hodnotný jako kterýkoli jiný? Stejně bezcenný?

Patří ženy za plotnu nebo do vesmíru?

Jsou si všichni lidé rovni?

Existuje globální oteplování? A co ho způsobuje?

Jako člověk který MÁ pravdu jste odkázáni k tomu zaujmout stanovisko, a pak se ho zuby nehty držet. Protože ztráta by znamenala, že jste se špatně rozhodl. Že jste neměl pravdu. Že jste selhal.

Jako člověk, který pravdu HLEDÁ jste odkázáni k neustálému zjišťování, sbírání dalších střípků skládanky. Ke kritickému myšlení, zkoumání faktů a čísel, k poslouchání cizích názorů, ke změnám ve svých vlastních. Vaše ego je na nucené dovolené a hlava se nezastaví. Co když...? Co kdyby…?

První cesta je bezesporu pohodlnější. Nenáročná. Plně v souladu s programem přežití, kterým nás vybavila příroda. Cesta konzervativní.

Druhá cesta je divná. Je to cesta sluníčkářů, liberálů. Bláznů a buřičů. Mladých a naivních. Vědců, žurnalistů, výzkumníků.

Moje cesta.

Dneska vím, že pravdu nemám a pořád ji hledám – protože ona se mi během ostření někam pohne. Dokážu zaznamenat přítomný okamžik – ale vždycky to bude jen analogová fotka, bude na ní vidět jen něco a jen z jedné strany a už v době vyvolání půjde o minulost. Nebrání mi to však vážit si lidí, kteří to mají jinak. Kteří vidí scénu z jiného úhlu, spoušť zmáčkli dříve nebo později.

A dobře vím, že i mi se může stát, že ustrnu, svůj názor nazvu pravdou a na věky věků strčím pod zámek. Protože není v lidských silách vědět všechno. A na to říct Nevím je často třeba větší odvahy, než k pěstnímu souboji.

Popravdě ale, i přes tu náročnost, lidem kteří potřebují MÍT pravdu, nezávidím. Bez ohledu na to, jaký názor si tak bedlivě střeží.

A velmi speciálně pak nezávidím žádnému pravicově konzervativnímu muži. Nezávidím ten pocit ohrožení, to zpochybnění základů sebe sama, které měnící se doba nutně vyvolává. Vaše strachy, vaše hrůza ze změn a neznámého ve mě skoro budí až mateřskou něhu. Objala bych vás – kdybych nevěděla, že si to vyložíte jako provokaci a výzvu ke znásilnění ;-) A přece vás mám ráda. Vaše zoufalá snaha o udržení kontroly nad situací však vede jen k tomu, že kontrolu ztrácíte – jako byste byli příliš velcí a důstojní na to vidět, že svět už je jinde. Velmi si vážím toho, že nastavujete kritické zrcadlo – jen prosím, ať je to zrcadlo moudrým rádcem který učí zpomalit a ohlédnout se, nezapomínat na “staré dobré”. Ne vzteklým skřetem, který jen hází klacky pod nohy, sedí jako balvan uprostřed cesty a plive kolem sebe jedovaté poznámky.

Když v pralese spadne strom a nikdo to nevidí ani neslyší ani o tom neví, spadl?

A jak vy osobně definujete slovo pravda?




Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz