Bodypositive hejt

Bavily jsme se takhle s kamarádkou o našich tělech. Vlastně řešíme to pokaždé, co se vidíme, pokaždé, co svými potetovanými pažemi tlačíme kočárky s čím dál většími dětmi A protože by mi jinak asi bouchla hlava, musím se o obsach těch našich kavárenských plků podělit… Btw. citace jsou parafráze převzaté od různých influencerů. Zvolila jsem je, protože skvěle ilustrují situaci.

Sebepřijetí je výzva pro všechny

“Vždycky mě vytočí, když nějaká super štíhlá holka sdílí svou fotku v plavkách a píše u toho o sebepřijetí, jako by to s takovým tělem byl nadlidský výkon.”

Ups. Takže přijmout sebe sama a veřejně to říct mají právo jenom holky, které se nějak odchylují od obecných norem krásy? Kdo jsme abychom mohli říct, kdo už má právo se zapojit do body positive hnutí a kdo ne? Z vnějšího podhledu to sice skutečně může vypadat, že štíhlé holky nemají co řešit. Co když jsou ale štíhlé právě a jen proto, že každodenně bojují za své míry? Protože neuznávají sebe sama jako hodnotné bytosti, pokud by takové nebyly? To, jak člověk vypadá nebo se tváří, nemá se sebepřijetím nic společného. Znám holky, které by raději chodily v burce, než přijmout svůj nos. Ženy s dokonalýma nohama, které si ale i v 50 letech myslí, že nemohou nosit sukně. Existují buclaté a nekonvenční ženy které se mají rády – a spousta podobně hmotných, které se upřímně nenávidí.

Absence diverzity vede k falešnému normálu

Plavání kojenců a batolat je pro mě nejlepší školou. Podobně jako jakékoli sprchy na veřejné plovárně. Každá žena má jiný zadek, jiná prsa, jiné nohy, jiné břicho. Některá je oholená, jiné to ještě neroste, další se pyšní černočernou parádou. Ve chvíli, když jsme všechny soustředěné na své po mokré dlažbě chodící potomky, je nám fuk, jak vypadáme. Řešíme jejich zadečky a bříška – a svoje vlastní prsa jen ve chvíli, kdy je problém s kojením, rozhodně ne z pohledu tvaru nebo velikosti.

No, a teď se podívejme ze sprch ven, do veřejného prostoru. Do časopisů, filmů, reklam. Všechny plavkové modelky mají stejné postavy. Všechny reklamní maminy stejný úsměv a všechny ctihodné dámy stejnou (štíhlou) důstojnost.

Pokud nechodíte na koupák (a nemáte odvahu se rozhlédnout), pak se vám v hlavě usadí poměrně jednoznačná vize normality. Normální je takový tvar, taková barva, taková výška a taková váha… vidíme to všude, tak to musí být pravda. Tak tady prosim vás nepropagujte nějaké úchylky, nemocné tlusťošky, jo? A tak jsou fotky nestandardních žen v plavkách na instagramu nahlašovány jako nevhodný obsah, zatímco vyřezávané a vycpávané krasavice mají volné pole působnosti. To co je nazváno nadváhou má přitom 33 % českých žen. Nejprodávanější velikost není 36, ale 40. Tak kdo je tady normální?

Nenormální normalita

Jako statistik se nad tím vždycky směju, normální je rozdělení četností, kde má průměr, medián (právě polovina je méně nebo více) i modus (nejčastější hodnota) stejnou hodnotu. Teoreticky je možné normální rozdělení tělesné výšky nebo váhy v populaci. Jenomže vchol je mrška pohyblivá - a zatímco před sto lety bylo normální mít 153 cm, dneska je normální mít 168 cm.

Bohužel, slovo normální je často používáno ve významu “podle normy”, tedy podle nějakého předpisu, ve smyslu dobře, správně. Takže pokud někdo významný vyhlásí, že norma ženské krásy je 90-60-90, pak to tak prostě je. Byť by těchto měr ve skutečnosti nedosahoval vůbec nikdo.

Sám sobě otrokářem

“Dělám to kvůli sebe, chci se cítit dobře, chci dobře vypadat, co je na tom k nepochopení?”

Na tom prosím není k nepochopení nic. Tuhle argumentaci však často používají lidé, kteří se ke změně chystají a mluví o ní (takže zatím nic nedělají) a nebo se ji snaží realizovat navzdory odporu a potřebují o ní hodně mluvit, aby přehlušili vlastní intuici. Je v pohodě nejíst chleba, protože mi nechutná. Je stejně v pohodě milovat chleba, toužit po něm, ale nedat si ho - abych se cítil dobře? Copak bych se necítil dobře s čerstvým krajícem v bříšku? Pakliže se musíte omezovat v tom, co vám dělá radost, asi ta štíhlost není tak docela z vaší hlavy a je možná fajn se zkusit ptát, z čí hlavy teda je. Moje štíhlost pramení z mých zkušeností s modelingem – pro který jsou lidé nad 90 cm přes boky bezcennými kusy hnijícího masa. Takže pokud nechci být bezcenná… znáte to.

Miluju své tělo, ale…

“Moje tělo je jiné, než před porodem. Větší, měkčí, zjizvené. Je to krásné, zázračné tělo, které toho zvládlo hrozně moc, dalo mi nádherné dítě a já jsem mu vděčná. Konečně se přijímám taková, jaká jsem. Po třech měsících už se sebou ALE musím začít něco dělat a konečně se pustit do hubnutí.”

Jeden moudrý muž řekl, že cokoli za ALE jsou sračky. A má pravdu. Tak co, maminky? Milujete svá těla jaká jsou, nebo chcete co nejrychleji zhubnout na teenage míry? Tyhle dvě věci se tak nějak vylučují, víme? Nebo byste snad týraly hladem někoho, koho milujete? Vím, je to šok, podívat se na sebe do zrcadla a zjistit, že na rozdíl od všech modelek Victoria Secret, vy máte i tři měsíce po porodu bříško a pár kilo navíc. Právě jste se stali oběťmi nedostatečné diverzity a falešné normality. Pokud přijímáte samy sebe a své nové tělo, pak k němu buďte laskavé, dopřejte mu dobré jídlo, pohyb a spánek. Ono se už do kondice dostane samo. Beztak s miminem maká jak šrub. Pokud potřebujete hubnout, pak klidně jděte o půlnoci běhat, živte se salátem a obětujte veškerý volný čas svému snu. Jen tenhle masochismus nezastírejte sebeláskou.

Influencer vždy a všude

Je super mít instagram a dělit se tam o své dojmy a zážitky. Nemyslete si ale, že vliv mají jen ty příspěvky, za které jste dostali zaplaceno. Vliv má každé jedno slovo. Negativita směrem k vlastnímu tělu působí jako malá kapka jedu. Kapka sem, kapka tam. Vždyť se nic neděje … a najednou je normální, muset zhubnout do plavek (nechápu, plavky jsou přece elastické). Najednou by se měl člověk cítit špatně, pokud po celodenním letu nevypadá jako čerstvě utržená broskev.

Velmi dobře chápu tu stranu věci – insta je super nástroj k přeléčení oslabenéno sebevědomí. Lajky a komenty umí pofoukat bebí, které vám v pěti letech udělala učitelka velmi nevhodnou poznámkou o tvaru vašich uší. Vyfotím se, napíšu jak to je hrozné a už se najde padesát lidí kteří mě ujišťují, že to přece vůbec hrozné není. Je to naprosto legitimní přístup – a já vám budu ráda psát, že jste úžasní, protože prostě jste. Když však řeknete A (hejt na sebe sama), řekněte prosím i B. Dodejte proč. Dejte to do kontextu. Kontext je důležitý. Bez kontextu (dva rozvody, minimálně ten první po nevěře manžela) byste mohli Václavu Klausovi mladšímu klidně věřit, že je odborník na vztahy.

Svět pro dceru

Jedeme v tom všichni společně. Všichni společně budujeme celospolečenský přístup k (nejen) ženskému tělu. Já na to mám svůj názor, vy svůj. Jsem v míru s tím, že se neshodneme. Je úplně v pohodě, že vás osobně (na rozdíl ode mě) nijak nepohoršuje dámský rozkrok v reklamě na pneumatiky. Trochu na hraně už je životní přesvědčení, že ženy které nemají postavu a obličej jako pornohvězdy, by měly chodit kompletně zahalené, či raději vůbec nevycházet z domu. Ale budiž. Držím vám palce, aby vysněná kráska kývla na vaši žádost o ruku. Nicméně, vždycky pamatujte, že jeden Číňan zažaloval svou nádhernou ženu za to, že se jim narodila ošklivá dcera. (Ano, žena byla nádherná po plastikách). Geny jsou geny, míchají se jak chtějí - a nikdo vám nemůže zaručit, že bude vaše holčička po všech směrech jako z klasické reklamy. A zapudíte ji pak?

Jednejte proto sami se sebou (a s ženami kolem sebe) jako byste si přáli, aby se sebou jednala vaše milovaná dcera (a jak chcete, aby ji vnímalo okolí).

Hejtování lidí s těly mimo reklamní parametry, ať už na základě tvaru, barvy, váhy, výšky či zdraví, to je stejné jako zdůrazňovat, že malý pinďour je velký problém.

  • Za prvé, není. (Problém je příliš velká sebedůvěra, co se schopnosti uspokojit ženu týče – a s tím související neochota naslouchat a učit se nové přístupy.)

  • A za druhé, když se tahle informace po kapkách dostane do hlav kluků, kteří za normální považují výbavu z porna (jiné dospělé pinďoury obvykle nevídají), pak tady máme partu chudáčků, kteří si musí sebevědomí dohánět rozmáchlými přehnaně macho gesty.

PS: Když se bavíme o kontextu, je třeba říct, že za sebou mám nějaké ty body issues. Když jsem se před 11 lety na krátkou dobu stala modelkou, byla jsem už od první chvíle příliš stará a tlustá. Scout za mě sice inkasoval, ale bookerka ze mě byla nešťastná. Jenom 176 cm a i po 4 měsících hubnutí jsem měla 92 cm přes boky. Umíte si to představit? Prostě hrůza. A já jsem chtěla, aby byli spokojení. Nechtěla jsem dělat problémy. Jenže mi to další hubnutí po maturitě, v Praze, poprvé mimo domov, moc nešlo. Začala jsem běhat, cvičila každý den aspoň hodinu, ale pořád nic. Naordinovala jsem si pracovní “Magnum” dietu (takže jsem za celý den snědla jen jedno double chocolate Magnum) a začala řešit, co teda jíst a že mrkev je taky moc energetická. Hm. A že musli k snídani si můžu dát jenom jednu lžíci. Asi chápete, že tohle nebyla správná cesta. Co jsem pár dnů vydržela, to jsem pak dohnala něčím sladkým a zatímco míry se ani nehnuly, nálada šla do kopru. Do toho mi umírala jedna celkem blízká osoba a zkrátka, jednoho dne mě napadlo, hele, co kdybych se fakt najedla všeho dobrého, a pak to zase někde “odložila”? Nebudu vás napínat. Vyluxovala jsem celou spíž. A udělala to. No… a pak jsem si na to nějak zvykla. Pořád jsem běhala 8 km denně, srkala carnitin, pila psyllium a cvičila, nicméně tahle porucha příjmu potravy mi stejně vyhnala váhu nahoru asi o 5 kilo. Byla jsem zoufalá. Místo 36 velikost 40, nevešla jsem se do žádného oblečení, do kytek šel i vztah a vůbec. Vyhrabávala jsem se z toho půl roku (s pomocí nového vztahu). A hlavně, navždy se změnil můj pohled na vlastní tělo. Myslím, že od toho, co mi slečna bookerka řekla “Olinko, keby tys tak z 5 kilo schudnula, ty bys bola taká krásná!” už prostě nikdy nebudu mít pocit, že jsem dost štíhlá.

Od těch časů jsem váhu řešila vždycky, když jsem měla nějaký problém jinde. Historicky zafungovala výživová poradkyně i dieta podle 4 hours body. Dělala jsem to vždycky pro sebe, abych se cítila dobře. Samozřejmě. Jak jinak.

Btw. podle instaparametrů bych měla zhubnout. Břicho rozhodně nemám tak ploché, jak bych si přála. Je to vlastně dost hrůza. Sakra. To se z těch stahovacích plavek už raději nikdy nevyvleču. A můžu vůbec s tak hrozným tělem jít někam na koupák? Aby mě nevyvedla ochranka? Ojoj… a je to tu. Budu v létě chodit ve stanu?

A víte co? Kašlu na to – je mi 30, jsem vdaná, dítě mám. Kdo se nechce dívat, ať si pořídí klapky na oči. A manžel věděl, co čeho jde. Viděl mou mámu v plavkách ještě před svatbou. Mohl utéct. Neudělal to :-D

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz