Kočíčí mateřství - novorozeňátko

Necítila jsem únavu. Vlastně ani nějaké šílené přívaly lásky. Spíše opravdu hlubokou úctu a odpovědnost. Pokud bych nemusela, tak bych od sebe toho teploučkého tvorečka vůbec neodlepila, úplně bych vyignorovala požadavek na nasazení plenky i celé oblékání. Plastovou vaničku vedle postele jsem použila jen v nejvyšším sebezapření, z touhy více neeskalovat hrozící konflikt se sestrou (který beztak solidně založil můj ochranitelský muž). Záměr vypadnout domů co nejdříve vyšel tak na 50 %. 24 hodin po narození už jsme byli doma a všechno bylo jen na mě (a muži a létající PA).

Co se mi osvědčilo na samém začátku?


Človíček na svět vstupuje buď po náročném boji, nebo zcela překvapen nečekanou změnou situace. Osobně si to představuju jako stejně pohodovou změnu, jako propadnout se černou dírou a objevit se na neznámé planetě, v těle poloslepého malého zvířátka s patnácti končetinami. V novém těle zažíváte úplně nové pocity, netušíte, jestli vás chce něco sežrat a odkud to na vás skočí. Prostě stres.

Novorozený člověk je k smrti vyděšený a není se čemu divit. Kdybyste mě během spánku přesunuli do amazonského pralesa, taky budu. Tak proč mu to dělat těžší?
Proč ho zbytečně převlékat, přehazovat z ruky do ruky, koupat, zkoumat a vůbec? Já mám pořád před očima situaci, kdy nás navštívila tchýně, dvoudenní miminko si dala na ruku podle toho, co okoukala v knížce (bohužel to byl zrovna ten obrázek, jak to nedělat). A miminko plakalo o život a já jsem nemohla nic dělat, protože mi to přišlo neslušné jí mrně nepůjčit, a babička vychovala tři děti, a odborná kniha je odborná kniha. Než mi došlo, že se Sládě především bojí a potřebuje hlavně něhu a klid, stálo to pěkné nervy, nějaké ty slzy a zoufalství na všech stranách.

Dokud se koťatům nerozlepí oči, tráví s nimi kočka prakticky veškerý čas a ven z pelechu se chodí jenom nažrat a vyvenčit. A když ty své válečky zrovna neolizuje nebo neňufká, spí taky.

Takže jsem si z postele udělala hnízdo a šestinedělí trávila prakticky jenom doma a během růstového spurtu jsem z postele téměř nevylezla. Zjistila jsem taky, že nejlépe se mi kojí po kočičím způsobu, a to v leže na boku – takže když jsem u kojení usla stejně jako děcko, nebylo to nijak na škodu. V kombinaci se společným spaním to znamenalo, že jsem dítě nakrmila (a odříhla) v leže v polospánku, okamžitě po tom, co jenom kníklo. A pokud jsme opět nezalomili už během krmení, usínání bylo i tak záležitostí vteřin. Nikdy v životě jsem toho nespala tolik, jako s miminkem! Ano, byly i nějaké prochozené noci (500 kroků žádná míra). Ale tyjo, oproti jiným si fakt nemůžu na nic stěžovat. (Naopak usínání bylo a je peklo, ale o tom později.)

Když kočka leží v pelechu, přede. Vrní jako motor a lehounce u toho vibruje. A jinak je uvolněná jako kus prázdné kožešinky. Předením si léčí tělo i nervy a uklidňuje i své drobečky.

Miminka jsou beznadějně citlivá na stres. U nás to v praxi znamenalo to, že když přišel muž z práce unavený a vynervovaný, Sládě začalo prakticky okamžitě vřískat. Nepomáhalo hluboké dýchání, zpěv, bílý šum, nepomáhalo přitulit na holé tělo. Dokud jsme si nezklidnili vlastní hlavy a myšlenky a nezpomalili každý pohyb, vřískot ustal jen na přebalovacím pultě, za doprovodu teplometu (asi jediný pevný bod ve vesmíru mimina?). Je to logické. Naprosto. Jenže stejně… zkuste si být vyzenovaní, klidní a pomalí jako lenochod, když vám dítě fialoví od řevu, mlátí s vámi hormony, emoce a mlíko samo kape až na podlahu. Být v klidu je prostě superskill – a asi proto jsou děti klidných matek (zdravíme Alici a Rút) mnohem klidnější, než ty těch hyperaktivních.

Vlastně… fakt jsem se snažila to předení nějak nahradit. Mám pocit že první tři měsíce jsem několik hodin denně zpívala, všechno, od velmi sprostých lidovek (slyš pan prof. Drahoš) přes hlasové etudy až po chorály v latině. (Konečně chápu, proč jsem chodila do sboru. Dneska už umí altové party i můj muž, občas jsme si pak, při hodinových uspáváních, dávali i různé kánony a variace.) Taky jsme od porodu nepoužívali žádné parfémy ani deodoranty ani sprcháče. Abychom tak nějak domácky smrděli. (Naštěstí byla zima.)

Kočka od mláďat odchází jen pokud jsou bezpečně ukrytá a spí.

To, co s matkou dělá řev novorozence, je fyzické mučení a kdo nezažil, nepochopí. Při únavě z celé nové životní situace není divu, že chcete zabouchnout dveře a utéct někam daleko. I já jsem to zkusila. Jednou. Sládě mělo spát, leželo vedle mě a ječelo. Po 20 minutách všeho možného jsem zbaběle zdrhla – a poslouchat to za dveřmi bylo ještě daleko horší. Takže jsem seděla vedle v pokoji a brečela taky. Nekonečných 40 minut. (Po objevení slovníku miminštiny jsem zjistila, že mláďátko chudáček tehdy brečelo únavou, neb se mu nedařilo usnout.) Well, pokud to s vámi necuká, fajn, vaše genetická linie má nervy ze železa. Ale pro mě je to, nechat dítě vybrečet, zcela proti přírodě. Proč by asi vřískalo, kdyby nemělo žádný problém?

Nakonec mě od řevu a úzkosti zachránilo nosítko a hlavně šátek, který je vhodný už od narození. Abych se vyhnula vlastní bolesti břicha z hladu, abychom nemuseli brečet spolu. Poslední hodinu před spaním, kdy jsem už byla i já se silami na konci, jsem prostě mrně přivázala a jinak dělala všechno tak, jako by už spalo. Uklidnila jsem se. Ono taky. A pak už to bylo snadné. Ukázalo se, že i pro mě je nesmírně praktické neřešit uspávání a nechat potomka, ať si v šátku usne a spí nebo kouká, jak je libo. Když už musím být s ním (protože evoluce a pudy), tak proč sama sebe týrat připoutáním se k posteli? (Když navíc, dokud mám něco v hlavě, ani prcek nezalomí.)


Na rozdíl od kočky, v noci toho moc nevidím a přestože děťátka voní, ani po čuchu se neorientuju nejpřesněji. Hodně jsem proto ocenila slaboučkou oranžovou žárovku, která barvou světla nenarušuje biorytmy. Hodí se na noční přebalování, kojení a vůbec, na všechno, co ještě neumíte i se zavřenýma očima a o půl čtvrté ráno.

Abych to tak shrnula, malé miminko je prostě téměř slepé koťátko. A pokud nechcete, aby vám ho sežrala kuna musíte si ho chránit. Už to že žije, spí a roste 2 cm za měsíc je neuvěřitelný výkon. Výchova v tuhle dobu nedává žádný smysl a není nijak možné mrně rozmazlit. Naopak, kdy jindy se s ním můžete mazlit od rána do večera? To že letíte jak namydlený blesk už při prvním zakňourání, je přirozená reakce. To že z podobných akcí máte modřiny je už méně přirozené, ale aspoň je to motivace k tomu uspořádat si byt i pro rychlé akce se zalepenýma očima ;-)

Jo, a poslední věc. Nebojte se toho a srovnávejte své mrně s ostatními. Zbláznila jsem se? Ne tak docela. Fakt nemá smysl řešit, čí miminko se dříve usmálo, zvedlo hlavu nebo více přibralo. Život není soutěž. Ale sledovat jak rychle se zahojil pupík stejně starým kamarádům nebo jaký má tvar jejich hlavička, to fakt není na škodu. Pediatři nemají čas dělat vyšetření do hloubky, takže si lecčeho nevšimnou – a všímat si musíte vy. Placatá hlavička našho mrněte se nakonec ukázala být nejen estetickým problémem. (A buďte si jisti, že Vojtovu metodu chcete cvičit se slaboučkým novorozencem mnohem raději, než s půlročním plazem s vlastním názorem a silnýma nohama.)

Napadá vás něco? Co pomohlo ve “čtvrtém trimestru” vám a vašim drobečkům?

Zážitky s větším mládětem zase příště :-)



Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz