VOGUE CS aneb prvních 5 kousků očima předplatitele

Čekala jsem na něj dlouhé roky. Snila jsem o něm, představovala si, jak se ho dotýkám. Snažila jsem se být tak dobrá, aby si mě všiml. A abychom pak už byli spolu. Jenže když se konečně objevil, byla jsem zadaná. Prostě velká a nenaplněná láska.

VOGUE

Jak hodnotím lokální variaci kultovního magazínu po prvních 5 (resp. 6) číslech?


Popravdě. Kdyby borcí nevydali tiskovku o tom, jak super se jim daří, zapomněla bych snad, že nějaký Vogue CS vůbec existuje. Tento měsíc mi do schránky nic nepřišlo, na stáncích nic není… Nebýt jednoho tweetu co mi ukazoval můj muž, ani by mě nenapadlo, že jsem před svátkama dostala dvojčíslo. Nevěřila jsem. Musela jsem si ten časák vytáhnout z knihovny, podívat se… a vážně. Fakt že jo. Redakce si dala vánoční prázdniny!

Chápejte, nemám nikomu za zlé, že chce mít přes svátky volno. Já mezi svátkama taky pracuju jenom minimálně. Spíše mě štve, že vůbec nemám pocit, že by ten odpočinek byl zasloužený. Zasloužený po totálně nabušeném vánočním čísle a nebo aspoň totálně nabušeném dvojčísle. Ale ne. Fakt nemám pocit že ve Vogue se před svátkama maká byť jen vzdáleně tak, jako v retailu nebo na účtárnách. Respektive, myslím, že jediný kdo se nezastaví je produkční. A správce sociálních sítí. Ostatní lítají po světě. Ano. Vidím vaše fotky na Instagramu.

No, ale tak budiž. Vánoce jsou vánoce. Buďme k sobě milí. Takže vám ty hodiny v letadlech nezávidím. Jen mě vytáčí, že je trávíte s hedvábnými spacími maskami na očích, a ne psaním zajímavých textů.

To bych ale asi chtěla moc, když jediný kdo v redakci umí psát, je Martin Váša. Roky psal na blog InVogue, takže by celé číslo hravě naplnil a celý svět by to nesmírně bavilo – jenže to by asi nebyl prostor pro “slavné osobnosti” a “ty nejtalentovanější z české a slovenské scény”. Tvl. tyhle marketingové kecy předem… za to by si ten markeťák zasloužil velkou pusu na pódiu :-D (potenciál Czech Press Photo 2019?)

Ale tak, třeba jsem mimo já. Třeba je to časopis primárně o vizuálu. (To by potvrzoval i zvolený font, který je s unavenýma očima prakticky nečitelný.) Tak proč mě na předvánočním čísle nejvíce bavil advertorial s kosmetikou Dove? (!!!) Proč editorialy přeskakuju? Je to proto, že mě z pohledu na rozmazané fotky třeští hlava? Pochopila bych, že 80. frčí. Ale až tak, že musí být všude? Nebo si fotografové neumí vypucovat skla?

I tak jsem poctivě každý měsíc klusala ke schránce, těšila se a vzrušeně trhala igelit. Tak co? Konečně? Už? V lednu bych to dělala stejně (marně) a v únoru taky… nebýt drobnosti.

Při užívání webu (laciná náhražka papírové drogy) na mě vyskočilo pop-up okno s prosbou o vyplnění dotazníku. Protože mě výzkumy živí, pustila jsem se do toho. A on to byl marketingový dotazník pro značku drogerkových řasenek? WTF? Jak hluboko jste klesli!

Mám zrušit předplatné? Jde to vůbec? Jenže, co když to vůbec nechci dělat? Co když prostě nechci uznat, že můj vysněný idol má plesnivé nehty na nohách a vylizuje hořčici přímo z kelímku prsty, které si pak utírá do kalhot? Co když mám pocit, že stačí poslat ho na kožní a pořídit papírové utěrky? Kdo takový nenaplněný vztah zažil, asi to zná. Snů se těžko zbavuje. Takže když na mě v listopadu vyskočil inzerát poptávající redaktory on-line verze, s bušícím srdcem jsem nabouchala ten nejvíc nadupaný motivák ever.

Ozvali se za tři týdny. Nezájem vyjádřený nezájmem. Dokonce bez podpisu. Ale prý ať pošlu CV, ať si ho mohou založit do databáze. Hm. V tu chvíli mi bylo jasné, že celých mých 9 let psaní pro všechny možná nezávislá média o módě, celý tenhle blog, roky neplacené práce, snahy a vzdělávání, byly k ničemu. Jo, děvče, nejsi ani tak Vogue, aby tě aspoň pozvali na rande. Aby ti odepsali v rozumném termínu. Sorry. Nepatříš mezi ty lepší v Československu. CV člověka na volné noze, živícího se analytikou, copywritingem a výzkumem totiž těžko obstojí vedle všech těch PR asistentek libovolné trendy značky.

No, ale tedy budiž. Poslala jsem to. A moje city ochladly. A pak jsem se dozvěděla nějaké drby ze zákulisí. A začala jsem mít pocit, že v takovém domečku bych zatím bydlet ani nechtěla. Potvrdily se mi mé pocity, které jsem měla už od druhého čísla. Tohle není bible. Tohle je téměř amatérský časopísek. I lokální Smíchovský plátek, ručně psaný a tištěný na kopírce, dává dlouhodobě větší smysl.

Možná řeknete, že už mi hrabe z práce a dítěte, blbě kritizuju a všude vidím pracovní příležitosti. Může být. Ale copak vy nemáte pocit, že ve VOGUE CS vůbec netuší, pro koho píšou?

Ze světové značky se v lokálním pojetí stala mediální obdoba jednoho veleúspěšného politického hnutí. Všichni makají, všichni něco prohlašují, angažují se známé tváře a blízcí. Ten kdo to vede už přece má zkušenosti, a tak to musí fungovat. Obsah je prostě pro všechny lepší (čau lidi). Sledovat mediální výstupy je lahoda. Instáč a FB jedou, web krásný, super fotografové, světové modelky… jen se jaksi nic skutečného neděje. Všechno je podřízeno marketingu.

Problém je ten, že dělat luxusní časák, to je něco jiného než vést populistickou partaj. Čtenáře dlouhodobě neutáhnete na náhodné výstřely a rozmazané představy. Čtenář (i volič) touží po jasné vizi a jednoznačnosti. Časopis, který se snaží nenasrat havlisty ani klauzisty, který jede tvrdě po prodeji a konzumu a zároveň básní o nezávislém umění a přirozenosti, který przní ženy šílenými beauty kreacemi a plamenně brojí za feminismus. Časák, který se tváří že je Československý, ale o Slovensku se v něm prakticky jen mlčí. Který si pečlivě vybírá kdo pro něj bude psát – aby otiskával slavné dcerce něco, co vypadá (a bohužel i dává smysl) jako vlákno komentářů na instáči. (Věřím, že je skvělá v tom, co dělá. Ale psaní to fakt není.)

Výsledkem je podivná skrumáž, která se sice pokaždé skrývá za nějaké téma, ale není schopna ho udržet o nic lépe, než feťák v rauši svou moč. Kvalita textů skáče jak opice na gumě a editorialy si užívají jen ti, kteří jsou osobně přítomni focení (a neváhají o tom napsat krásné a oduševnělé reportáže na FB – které se bohužel do printu vůbec nedostanou). Jako by tvůrci netvořili pro čtenáře, ale jen sami pro své vlastní PR a uspokojení. Per suo diletto. Diletanti.

Rozumějte, chápu, že tenhle časopis není pro každého (to není žádný časopis). Ale vydavatelé a redakce by se měli rozhodnout, pro koho teda je. Pro majitelky architektonických a designových studií? Nebo mladé milenky milionářů ze satelitních haciend? Pro millenial právničky? Pro rozvedené podnikatelky, které si mohou chanelku koupit ze svého? Každá cílovka chce něco jiného. Zdá se ale, že ve VOGUE CS se nejenže nezeptali, ale ani se nad tím nezamysleli. (Trochu smutné na to, kolik je v tom prachů. Ale chápu, že uživatelský nebo strategický výzkum je v naší kotlině ještě dost neznámá věc a i bohaté firmy si ještě pořád myslí, že cílovku stačí vymezit věkem, pohlavím a příjmem. Takže pokud to čteš, milý VOGUE CS, věř, že ti můžu pomoct.)

Teď tedy vůbec nevím, jestli za 14 dnů zase poletím ke schránce - a nebo ji otevřu jen omylem, kvůli výpisu ze sociálky. Chci věřit, že měsíc k dobru redakce využila k analýzám dat z prodejů, kvantitativnímu a kvalitativnímu výzkumu a na základě výsledků k tvorbě relevantního obsahu. Ne jenom k napsání tiskovky (bez které by na VOGUE CS už všichni zapomněli) a návštěvy Couture Weeku v Paříži. Chci věřit tomu, že za moje peníze dostanou redaktoři alespoň living wage vhodnou pro slušný život v centru Prahy – a ne že budou žrát suchá chleba a prachy se protočí na bomba de-luxe editorialu s 16 komparzisty.

Moc bych si přála, aby VOGUE CS fungoval, aby pro něj psali zajímaví lidé super texty, aby v něm bylo aspoň 30 % Slovenska (nejen ve jménech fotografů a lokací) a dělal radost nejen svému vedení. (Jistě, je příjemné že tě na Couture weeku poplácávají po ramenou, ale to je asi tím, že Česko považují za stejně zaostalé jako Bangladéš a nic z žádného vydání si nikdy nepřečetli.)

A nebo ať jenom ví, co chce. Ať v něm třeba žádné texty nejsou, jenom fotky, co mi podrazí kolena. (Evelyn Benčicovou všude!) Klidně ať to jsou jenom reklamy. Ať to je jenom o frivolitách smetánky nebo o umění nebo cokoli. Dokud mi na to bude stačit rozpočet, ráda vás podpořím. Jen ať už je konec tomuhle trápení.


A kdyby to nevyšlo, pro jistotu jsem si předplatila Elle. Nějak se v poslední době zlepšili. (Píše tam jistá sl. Anna Basiková, a kdyby se jí někdo trochu pověnoval po faktické i stylistické stránce a dal jí rozumný prostor, časem může být dobrá. Je ale otázka, jestli český mediální trh vůbec chce lidi, co dobře píšou…)


Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz