Kočičí mateřství – plaz a lezec

Ani se pořádně nevyspíte, a první půlrok je pryč. I kdybyste náhodou nechtěli začít s příkrmy, překvapeně zjistíte, že potomek se už nakrmil sám, kusem časopisu. Dřív než se rozhodnete, jestli převařovat vodu, načapete drobečka jak olizuje podlahu. S gustem. Jakmile se dítě začne plazit, váš život se změní. Navždy.

Miminko se pomalými krůčky, den za dnem, mění v batole.

Vaše věci už nejsou vaše, záhadně vlhnou a rozpadají se. Čistota a pořádek se stávají relativními pojmy. O spánkových rytmech mimina raději nemluvíte nahlas, abyste to nezakřikli.


Nově získaná schopnost samostatného pohybu prostorem je neskutečný skok. Svět se otevírá. Nezávislost začíná! Z bezbranného klubíčka se stala fikaná housenka, která se doplazí kam potřebuje a nakousne, na co přijde. A do těch základních změn přichází požadavky specialistů na zavedení příkrmů. (Stres!) Prostě změny vlastně srovnatelné se samotným narozením.

Naše mámy nás v tomhle věku strčily za mříže, dovnitř vymezeného prostoru vhodily jen ty vhodné, úplně nejbezpečnější předměty. Rozmixovaná polívka ve sterilizované lahvičce, bryndák a stolička, a zase do vězení. Přežili jsme to. Ale koťata nemají sterilní ohrádky a taky se dožívají dospělosti. Co když to chcete dělat jinak, po kočičím, bez ohrádek a zákazů? Jaké jsou ty hlavní výzvy?

Čistota, půl dne pryč

Kotě se naučilo lézt a celé zvědavé vyráží ven z hnízda. Jestli jste doteď zvládali zajistit sterilní prostředí i potravu, tohle pro vás bude šok. Mimino olíže, na co přijde. Kolečka kočárku, podrážky bot, přicucne se k podlaze u záchoda jako ten sumeček ke sklu akvárka. A za děťátkem samotným zůstává mokrá stopa, vyvedená v barvě posledního jídla. Drobečky. Kousky. Cucky. Oblečky zastávají funkci mopu na podlahu. Stačí otočit se a… sorry mami, ale já na té hrací podložce NEBUDU!

Mrně svůj svět poznává chutí a nejvíc ho lákají ty nejšpinavější a nejpodivnější věci. Človíček v tomhle věku už fakt není blbý. Ví co chce a umí si to vykomunikovat. A tak se klidně stane, že zatímco vaše hodné miminečko bude způsobně sedět na dece, jak jste mu přikázali, stejně starý harant (mé dítě) mu bude tajně nosit špinavé klacky. Nepochybujte o tom, že budou ožužlány ještě dříve, než si jich všimnete - a po odhození opět nahrazeny novýmy kusy. Protože kámošovi se přece pomáhá ;-)

Co teda s tím?

Nestýkejte se s divokými dětmi divokých matek – a nebo to prostě jen držte v rozumných mezích. To že mrněti vytáhnete z pusy králičí bobek není běžné, ale stalo se. Než dáte potomkovi volno, zkontrolujte stav všech ekl věcí v okolí a kdyžtak se přesuňte jinam. Kde je čistěji.

Životu nebezpečno

Samohybné miminko znamená i mnohá nová nebezpečí. Pokud neuznáváte žalářnickou praxi, je třeba změnit svět na bezpečnější místo. Odstranit drobné, ostré, jedovaté a jinak nebezpečné věci. Nikdy nedávat horké kafe na stůl s ubrusem (protože nikdy nevíte, kdy se lumpák poprvé postaví a právě takhle staré děti jsou chudáčci nejčastěji opařené…). Zatímco řetízek, kousek plastu, mince nebo korálek zažívacím traktem projde zcela bez problému, magnety nebo baterie jsou životu nebezpečné. Převislé pokojovky ať si klidně visí, ale minimálně metr od nájezdové plochy mrňouse. Dostat květináčem po hlavě totiž není žádný med ani pro dospěláka. Jestli jste ještě nepřivrtali knihovny, je nejvyšší čas začít. Děti šplhají jako veverky ještě dříve, než se naučí chodit. A že máte nad postelí okno? Pak pořiďte bezpečnostní zavírání. Jednou ráno objevíte potomka stát na parapetu. A to přitom byl tak potichu, že jste si mysleli, že ještě spí!

Všechny tyhle věci vám naženou hrůzu a nejenom napoprvé. Časem si naštěstí trochu zvyknete a naučíte se potenciální nebezpečí vyhodnocovat. Na rozdíl od ostatních matek v koutku mě to, že Sládě leze po lavici, nijak nevzrušovalo. Malá výška, dole koberec, vyspané dítě. Pohoda. Z toho kouká maximálně řev. A spíše ani to ne. Sládě ví, jak nespadnout. Trénovali jsme to.

Jsou věci, které jsou nebezpečné za každých okolností, i pro dospělého. Ostré nože, elektřina, jehly, střepy, výše zmíněné baterky, jedy, chemikálie a všeobecně všechno co je horké a nebo těžké a vysoko. A pak jsou tady ty variabilní věci. Mám za to, že pokud nedokážu zabránit setkání s nebezpečím, je třeba potomka naučit, jak se má v danou chvíli chovat. Aby se dokázal ochránit sám. Zatímco malý zajíček se do trávy přikrčí intuitivně, človíček s tím potřebuje trochu pomoct. A nebo aspoň nebýt rušen při praktikování intuitivních postupů.

První věc je zadušení. Krajně děsivá záležitost.

Všichni víme, že malé děti nesmí dostat do ručiček malé věci, aby se náhodou neudusily. Doma to zařídit umíme. Ale co v přírodě? Nepouštět dítě z kočárku/nosítka?

Já jsem zjistila, že kdybych všechno hlídala, omezím Sláděti prakticky všechen volný pohyb, nebo sobě zcela zlikviduju volný čas (mimo dobu spánku). Ne že bych to nezkoušela, ale protože je mé dítě výjimečně cílevědomé a tvrdohlavé, kolem každého pokusu o omezení bylo opravdu hodně řevu. A tak jsem to vzdala. Uklidila jsem, co šlo a dovolila, co šlo.

Sládě se dusilo jednou, po tom, co si užužlalo minikousek jablíčka z ohryzku, promluvila na něj babička a ono se leklo. Takže když už je něco uvnitř pusy, to poslední co chci je dítě překvapit a vyděsit. Kaštany, ořechy a šišky, vlastně cokoli, co má více než 2 cm v průměru, jsem (ač nerada) dovolila žužlat v klidu a pod dozorem – a když už to bylo v puse, chodila kolem po špičkách a doufala, že dítě ví, co dělá. Naopak cokoli nedejbože menšího než 1 cm bylo no way. Kačírek na hřišti nebo na pláži? Tak to fakt ne. Na druhou stranu, mohla jsem nabídnout větší kámen na výměnu ;-)

Druhá věc jsou výšky a pády z nich.

Gravitace je svině. Hlavně když se mládě začne stavět na zadní, ručkovat a šplhat do výšek. Schody, lavičky, postele… pokud jsi tam schopné vylézt, jen si lez. (Stejně bys to dělalo až se otočím.) Mojí povinností je však upozornit tě, že si můžeš rozbít nos, ukázat ti, jak se to dělá bezpečně, jistit tě, aby sis neublížilo ale zároveň ti nechat pocítit, když jsi se přepočítalo.

“Pozor! Pozor, je tam díra. Můžeš spadnout.” “Hahaha!” “Pozor, je tam díra. Spadneš.” “Hm. *krátké zamyšlení*” “Pozor.” *záblesk v očích *matka přiskakuje *dítě se vrhá dolů *matka chytá za končetinu, zpomaluje pád, nechá potomka lehce s sebou ťuknout o zem a pak ho pomalu pokládá ve stejně divné poloze, jako by spadl “EH? Bú?” “Říkala jsem ti, pozor, je tam díra.” “Búúú!” “Tak pojď sem, už to nebolí.” *ňuňkání “Podívej, vidíš? Tady je díra. Pokud nechceš spadnout, musíš dávat pozor, kam dáváš nohy.” “Hm.”

Sládě takhle jednou skočilo po hlavě z přebalováku, jednou z kočárku. Zcela záměrně. A leze všude. Za ty měsíce už ví, co to znamená pozor. A ví, že když říkám pozor, znamená to opravdu pozor, nebezpečí.

S odstupem času tohle hodnotím jako boží věc. Jasně, když jsem kousek a chytám, dítko se zcela bez zábran vrhá do hlubin, jako by mělo křídla. Ale když jsem dál je vidět jak přemýšlí a počítá, co si může dovolit a co ne. Když řeknu pozor, zarazí se a zpomalí. A když si i přes varování nabije čumák, skoro nebrečí – zatímco kdybych ho sundala před tím než se samo rozhodne, bude to deathmetalový nářez.

(Někdy to jsou velmi napínavé situace. Sládě stoji na vrchním schodě v Cafe 1, jedno chodidlo už napůl za hranou stupně. Nechce se mu lézt dolů tak, jak se má, zadkem napřed. A tak přemýšlí, jak to občůrat. Čelo se mu krabatí od usilovného přemýšlení, kouká po mě, jestli se náhodou nezvednu a nepomůžu mu sejít po nohách. A pak si sedne a sjede schody po zadku. Uf.)

Podobně jako “pozor díra” funguje i “pálí pálí”. To je trouba, hrnec, horký čaj, oheň, ale i svíčka nebo horké jídlo. Někdy je zvědavost větší (svíčku na Štědrý večer Sládě zhaslo prstem), sporák je však respektovaný. Ukazuju horkou páru, žhavou plotýnku, hrnec, oblékám si rukavice a nechám prcka sáhnout si, jak jsou zahřáté. A beru to jako vážnou věc. Žádné plané varování. A doufám, že to bude fungovat, aspoň do puberty, protože opaření a popálení jsou moc au. (Zatím, když řeknu pálí pálí, mrňous se opatrně ale rychle vzdálí aspoň o tři kroky)

Poslední variabilní nebezpečí jsou ostré předměty.

Nůžky. Špendlíky. Vidličky. Uvzaté Sládě mi první jehlice vyškublo z ruky už v půl roce, snažilo si je strčit do pusy – a je asi jasné, jak moc mě to vyděsilo, vzhledem k nekoordinaci malých ručiček. Ano, změnila jsem po tom způsob práce a ukládání věcí. Zavedla slovo NE. Ale nezanevřela jsem ani na postupné vzdělávání, protože ne vždy dokážu kontaktu zamezit. (Samozřejmě, zkusila jsem nebezpečný předmět z ručičky i urychleně vyrvat. Ale to u nás nefunguje. Jednak, vylekané dítě neví, co dělá. A druhak, tvrdohlavec v ohrožení začne ječet a šermovat kolem sebe ručičkama s ostrým předmětem. A to je už hodně nebezpečné.)

*Pletu, na konci řady mi dítko zabaví jehlici. “Eho?” “To je jehlice. Píchá. Pozor.” “Eh?” “Ukaž ručičku, ukážu jak píchá.” *Sládě pomalu a ne moc ochotně podá ruku. *lehce, aby to nebolelo ale aby to bylo cítit, ho píchnu “Píchá. Pozor!” “Hm.” A mé dítko se o předmět buď přestane zajímat, nebo s ním zachází velmi opatrně. Dneska už se (u sedícího dítěte) nebojím jehlic, ostře ostrouhaných pastelek ani dětských manikúrních nůžek. (Jak moc to usnadňuje stříhání nehtů!)

Zkrátka, co se zákazů týče myslím si, že po Sláděti nemůžu chtít aby nedělalo něco, co já sama dělám. Dvojí metr je nefér a argument typu “jsi ještě malé” nebo “to bys neuměl” je pro mě mimo. Zvláště když šmudlíka chvíli po tom pochválíte, jak už je velký a samostatný. Platí, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Takže pokud nějaké věci nedokážu utajit (jezení chipsů), musím je aspoň ukázat a vysvětlit.

Krmím krmím, patlá patlám

Poslední věc, kterou budete v půlroce řešit, jsou příkrmy. Schválně říkám poslední – protože fakt není nejdůležitější. Přestože vám to všichni budou říkat, budou se ptát a budou mít názory. Přesně 6 měsíců od narození se nestane žádný velký třesk, v oné noci se nijak skokově nezmění metabolismus miminka, mateřské mléko po 183 dnech kojení náhle neztratí výživovou hodnotu.

V přírodě se to děje přirozeně a samo. Kočičí junior prostě pozoruje, ožužlává, zkouší co to máma má a jednoho dne i polkne. A když mu to chutná, pokračuje. Není v tom žádná věda. Takže pokud doma nemáte alergika (poznáte většinou už při kojení), nemá smysl si tím dělat vrásky. První věc, kterou Sládě snědlo, byl pomeranč. V 5 měsících mi ho prostě vyrvalo z ruky.

Příkrmy jsou jen příkrmy.

Nic to nemění na tom, že i já jsem, přesně podle doporučení, vařila mrkvičky, hrášky, kupovala bio super skleničky a ohřívala je v teplé lázni, balila na výlety i procházky… a pak to seškrabávala z podlahy a vyhazovala, protože potomek zbouchal půl lžičky a dost. Jak to, že nechce jíst? Co dělám špatně? Co když umře hladem? Celá ta vědecká masáž kolem příkrmů mi dělala akorát stres. Zbytečný, protože mimino rostlo a přibíralo úplně bez problému. Co bych si dnes doporučila?

Začněte kdy chcete. 6. měsíc je orientační. Dříve to mrně možná jenom ožižlá a nesní, později ho poznávání novinek třeba bude zajímat o dost méně. Ale je to individuální. Jako všechno.

Nejsou to státnice. Neexistuje žádné jediné správné řešení. Kolikrát denně, jak moc, co přesně a v jaké konzistenci? To je asi jenom na vašem prckovi. Pokud ještě kojíte, fakt se s tím není třeba trápit. Byly dny, kdy mé 9. měsíční dítko nesnědlo ani drobek. Bohužel pro mě si umí říct, co chce a co ne. A někdy chce jen prso. I teď. (Což je pro mou nekojící a technokratickou mámu nepochopitelné.)

Jezte společně. Mě to, vařit zvlášť dítěti a zvlášť sobě po chvíli dost štvalo. A tak jíme spolu. Totéž. Zeleninové polévky, těstoviny, pečená a dušená masa… ze začátku jsem to lehce prohnala tyčovým mixérem, postupně méně a méně. Ve vaření jsem zrušila sůl a cukr, častěji používám cibuli a česnek a jiná další nedráždivá koření. Výhoda tohohle přístupu je, že já sama jím zdravěji a pravidelněji. A taky už se nic nevyhodí.


Dívám se na 14měsíční chodící a samostatné Sládě a snažím se vzpomenout si, co se osvědčilo, které kroky se ukazují jako super a které jako chyby.

Tyhle tři věci - čistota, jídlo a nebezpečí, považuju za klíčové body. Každá minuta pozornosti se mi vrací, stejně jako nepozornost a lempláctví. (Hádejte kde všude jí mé dítě, které mělo původně jíst jen ve stoličce…) Přijde mi, že ostatní věci se pořád mění (spací rytmy), nebo jsou totálně individuální (způsob uspávání, záležitost kolem zoubků, jestli někoho více baví knihy, panenky, auta, hudební nástroje nebo zvířata…).

Vím, že po svém dítěti nemůžu chtít něco, co sama nedělám. Pokud chci, aby si okolí vážilo, bylo soucitné ale zároveň se umělo bránit, musím se chovat stejně.

Mým úkolem je naučit mládě všemu, co umím sama, všemu, co může potřebovat k životu v tomhle světě. Naučit ho důvěře ve vlastní schopnosti a dobro a naopak opatrnosti, když dojde na nebezpečí a zlo. A mám pocit, že se mi to zatím daří.

Tak hodně štěstí i vám a vašim mrňatům!

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz