Kočičí mateřství – velké mimino

Stane se to z ničeho nic. Jen se na chvíli otočíte a najednou je něco jinak. Ano. To jinak je vaše dítě. Nechali jste ho ležet na zádech a ono leží na břiše. Až by se dalo říct, že to je definice smíšených pocitů. Máte neskutečnou radost, že se prcek zdárně vyvíjí a je tááák šikovný. (Po kom asi?) A zároveň víte, že teď už ho asi na přebalovacím pultu nikdy nenecháte bez dozoru. (Necháte, samozřejmě…)

Někdy kolem 4-5 pátého měsíce se z malého miminka stane velké mimino.

Slintá. Otočí se. A už si i začíná všímat jiných věcí než mámy a dokáže si je podat. (A jak!) Postýlku přeorá jako stádo divočáku a občas se přepočítá a dokutálí se do díry, ze které neví jak ven. A když náhodou zapomenete nedaleko něco zajímavého, jsou to neuvěřitelné výkony. (Věřte mi. Od snídaně do postele už nemůžete odcházet. Pokud teda nechcete mít chleba s tvarohem a klíčky rozpatlaný po polštářích i potomkovi…)


Velké mimino už zkrátka celkem samostatné a vyžaduje trochu jiný přístup, než slepé holátko.

(Přestane spát a začne spát jinak. I krmení se změní. Pokud jste měli pocit, že už svému potomkovi rozumíte… tak už zase ne. Vítejte v klubu. Všechno je jen období.)

“Jé. Tyhle ruce jsou moje a poslouchají mě! Co s nima dnes provedu?”

Pohybující se Sládě přineslo první potřebu lehkého přestavění bytu. Už nebylo možné dítko dlouhodobě uchovávat na gauči nebo ve fatboyi. A tak se centrem bytu stal velký futon. 3m2 se ukázaly jako prostor tak akorát dělaný celodenní pro válení a společný fyzický tréning nově nabytých superschopností mimina. Jak takový tělocvik vypadal? Nejedná se o nic náročného (pro matku). Prostě si lehnete na futon a necháte mládě, ať po vás šplhá, plazí se, slintá a ňuňá. Ideální kombinace výchovy a odpočinku, přesně jako z příručky pro výchovu koťat.

“Jé. Au!”

Zvýšená pohyblivost má i své nevýhody. Občas bolí. Primárně samozřejmě rodiče, protože prstíky a drápky jsou vynikající zbraň, ideální nástroj na prozkoumávání vlasů, obličeje a hlavně očí. Možná právě tady začíná výchova a nastavováni hranic a mezí. Občas jsem se až bála, jestli mé dítě náhodou netrpí sadismem – ale podle rozhovorů s dalšími matkami na plavání je to prý běžné. (Zkrátka, vypadala jsem občas jako po hodně divokém sexu – bohužel, to nebylo nic aktuálního, ale následky aktu více než rok zpátky.)

Něco jsem Sláděti v rámci hry vždycky dovolila a dovolím. Ale čím je starší, tím ostřeji se ohrazuju a hájím svůj prostor. Převedeno do kočičího světa, nechám si ožužlávat konec ocasu, ale pokud mě ty spratku kousneš, varuju tě, oženu se po tobě. A pokud nepřestaneš ani pak, končím hru a odcházím o půl metru vedle, nebo tě znehybním, ať se trochu zklidníš. Ubližovat si nenechám.

Pohyblivost a schopnosti ale přinášejí nové poznávání bolesti i prckovi (a opět rodičům). Třeba takový futon, má oproti pěnovkové nebo látkové hrací podložce s hrazdičkou spoustu výhod. Vlezete se na něj všichni a je vyvýšený, takže na něm není zima, jde na něm rovnou kojit či spát, je z něj vidět… a jde z něj spadnout. 10 centimetrů není nijak velká výška, ale to zadunění je děsivé a následný řev taktéž. (Nehledě pak na to vidět ty šílené parakotouly.) Poprvé jsem měla strach jestli se něco nestalo, výčitky, připadala jsem si jako špatná matka… nikdy z toho ale nebyla ani boule a tak jsem raději vylepšila vyměkčení kolem a dala Sláděti možnost učit se vnímat prostor. Záhy se naučilo kutálet a slézat samo, bez úderu hlavou o parkety.

Myslím, že bolest k životu patří, pomáhá nám zjistit, že tady končí legrace. A ač to je těžké, nemůžeme své potomky před bolestí zcela ochránit. Přijde mi proto důležitější naučit mimino s tímhle záchranným pocitem pracovat. Nechat prožít, obejmout, pomazlit, pofoukat a moc to nehrotit. Vlastně… mnohem těžší je vyrovnat se s dětskou bolestí pro nás, mámy. Začíná to prdíkama, bříškem a bezmocí. Pokračuje nečekanými událostmi, kterým jsme mohly zabránit snad jen tygřím skokem přes půlku místnosti a vlastním pádem (nebo neustálou přítomností, ani se neohlédnout...). A dříve nebo později se stane i lvl nejvyšší. Například si při vytahování dítěte z nosítka horem neuvědomíte, že v metru je snížený strop a štangle navíc… Mít v sobě zpracované emoce vám pomůže neutopit se ve výčitkách, zachovat chladnou hlavu a schopnost racionálního uvažování – jestli je nejvyšší čas volat rychlou, nebo to spraví obětí (a prso). Musím zaklepat, u nás to zatím byla vždy druhá možnost.

“Jé. A co je toto!”

Velké mimino se ve zvědavosti podobá týden starému jehňátku. Všechno musí ožužlat, ochutnat, zkusit. A když ho něco zaujme, je ochotné vynaložit i poměrně velké úsilí, aby se k tomu dostalo (a mohlo to oslintat, rozdrápkat a vůbec, podrobit důslednému zkoumání). Je to vlastně přirozený postup, jak poznat svět - protože chuť je smysl, který je v tuhle chvíli pro mrně tím nejzaběhanějším a nejsnáze ovladatelným. A asi nemá smysl proti tomu bojovat – když už pár týdnů později budete naopak hrozně chtít, aby se prcek nebál dušené brokolice.

Brzo jsem pochopila, že Sládě si do pusy vezme vše co najde bez ohledu na to, jestli je to z pohledu moderní výchovy správné, nebo ne. Mým úkolem tedy bylo (a pořád je) nechat v dosahu jen to, co je bezpečné. A zároveň poskytnout dost prostoru pro objevování a zkoušení. Co jsem mohla, to jsem předem opláchla. Smrková šiška, utrhnutá přímo ze stromu v lese. Kusy syrové mrkve, tak akorát do ručičky. Dřevěné hračky, umyté klacíky. Barevné kousátko. Plyšový králíček Lindt. Dílek pomeranče. Vyklápěcí fleschka z PR akce, včetně kolečka na klíče. Kvetoucí primule v květináči.

“Jé! Já to chci!”

Ono totiž, velké mimino není blbé mimino. A už má svůj názor, a svou vůli, kterou se učí si prosadit. (A když máte v ruce fleschku, nebo pomeranč nebo jinou podobnou věc, musíte se občas rozhodnout, jestli je důležitější váš názor na správnost, nebo můžete ustoupit.) Jestli jste se těšili, že s koncem prdíků bude doma větší klid, tak vás zklamu. Velké mimino ječí. Vříská. Vzteká se. Protože osud je k němu zlý a nechce mu dát to, co si představuje. Maminka se nechce podělit o čokoládu. Táta nedovolí notebook. Tělo ještě neumí lézt, ručičky jsou krátké, nožičky slabé a hračka se ne a ne pohnout sama přímo do pusy. Prostě pakárna. S profi plazením to na chvíli ustane, ale pokud máte urputníka (tzn. pokud jste i vy sami cílevědomí), zvykejte si. Tohle se opakuje před lezením, před chozením, před spaním… furt.

“Jé. To se hýbe!”

Viděli jste někdy gif s koťátky jak pozorují ping pong? Velké mimino sleduje svět zrovna tak. Očička se mu dovyvinula a už vidí kolem sebe – a to co vidí je nesmírně zajímavé, dívat se je nejlepší zábava. Právě teď je ideální čas na všechny možné mobily nad postýlku, hrazdičky, barevnosti, zrcadla, obrázky… a nebo jenom na dlouhé procházky.

Sládě mělo oči na vrch hlavy ze všeho. S naprostým klidem se čumělo přímo do slunce, takže jsem koupila sluneční brejličky. A jakmile bylo schopné pást koníčky půl hodiny v kuse, muselo vidět ven z kočáru. Takže jsme jezdili po centru a Václaváku ve sklopeném sporťáku, mimino na břiše se dívalo přímo před sebe a mělo neskutečnou radost. (A tím byl na dlouho konec spaní v kočárku, protože otočit se na záda a usnout, to nepřipadá v úvahu…)

Aby nebyla nuda ani doma, nad futon jsme postavili lampu z Ikea, oholili ji od stínidla, vyměnili žárovku a na její tyč jsem navěšela, co se dalo. S hrůzou jsem zjistila, že jsem podle montessori knížky prošvihla už dvě důležité mety vývoje a tak jsem vyrobila aspoň závěs s barevnými míčky (Popletla jsem návod, koupila špatné bavlnky a tak jsem míčky nakonec sprostě natřete akrylovkama. Na funkci se to nijak neprojevilo.) Míčky měly úspěch, stejně jako dřevěné bedruny nebo pouťová opice na gumě, tedy všechno, do čeho se dá mlátit ručkama, tahat to nebo kousat. Důležitější než barevnost byl pohyb.

Taky jsme vedle futonu nalepili řadu zrcadel (Ikea nalepená na desce z Ikea smutného zboží). Měla jsem z nich asi větší radost já, možná ale pomohly i prckovi dívat se, co se mu děje za zády. No, a ve výchovné aplikaci psali, že se mimčo bude chtít dívat na kontrasty a obličeje. Tak jsem na karton, podle fotek, nakreslila tlustou černou fixou tátu, babičku, pejska a kočičku. Proč kupovat černobílé kartičky se zvířátky, když nevím, jestli budou fungovat?

“Jé. To je legrace!”

Velké mimino je esence rodičovské radosti. Směje se a řechtá, na celké kolo. Nechá se mazlit a hladit. Je zvědavé a učí se každý den.

Je úžasné být rodičem velkého mimina a objevovat svět znova, s ním. Užijte si ty dny plné bezstarostného válení se, dny kdy můžete být oslintaní a nikomu to nevadí. Dny kdy nemusíte uklízet ani vařit a vše se děje v určitém ohraničeném prostoru.

Protože to brzy končí. Příkrmama.


Co je na příkrmech tak hrozné a na co se těšit s plazem a lezcem? I k tomu se brzo doplazím, pokud bude Sládě dobře papat své kašičky. ;-)



Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz