Kočičí mateřství

Vychovávat kojence je jako házet hrách na betonový plot. Pokud ho neházíte s pomocí rychlopalné zbraně, je efekt nulový.

Až po měsících (a po tom, co se o to přestanete pokoušet) překvapeně zjistíte, že se plot ztrácí pod záplavou kvetoucích rostlinek hrachu. Nebo taky ne, pokud jste použili moc velkou sílu a hrášky se rozflákaly na moučku.

Jak (ne) vychovávám své Sládě a jaké to má výsledky?

Kromě toho, že jsem v sobě objevila nečekanou nekonečnou trpělivost, schopnost usmívat se i při přebalování o půl čtvrté ráno a skryté zásoby energie které se objeví, když už z únavy a hlavu nevidím na oči. A kromě toho že jsme už čtyřikrát přestavěli byt, změnili stravovací návyky a zvykli si na to, že náš život už nemáme zcela pod kontrolou?


Rozhodnout se o tom, jak vychovávat své dítě, není nic snadného. Jednak, je tu tisíc možností a směrů. Pak tady jsou místní zvyklosti. A “moudří rádci”. Mimino má sotva týden a už všichni (kromě rodičů) nejlépe ví, co by se mělo dělat a jak.

Přitom to je blbost.

Každé dítě je originál, každé dítě si jede to svoje, s něčím přichází, něco podědilo a něco okoukalo od mámy a táty. Myslet si, že na všechny bude fungovat stejné zacházení je podobná naivita jako předpokládat, že se všichni vlezeme do stejné velikosti bot. Netroufám si ani naznačit, jak by se o své děti měli starat ostatní. (Pokud nejde o fyzické tresty.) Každopádně však věřím, že některé přístupy mají všeobecný smysl. Ať se to mé babičce, mámě nebo jiným študovaným pedagožkám líbí, nebo ne. (Navíc, je dost nepravděpodobné, že by dítě četlo tutéž knihu o výchově, jako vy. Takže prostě neví, jak se má správně chovat. V praxi to znamená to,že průměrný rozestup mezi krmeními je 3 hodiny, je jen milá informace. Statisticky to klidně může znamenat, že 50 % mimin se krmí po hodině a 50 % až po pěti…)

Zeptej se kočky

Než jsem vůbec otěhotněla, žila jsem v zajetí pedagogických dogmat oscilujících od reálně socialistické ústavní péče (Strčit do postýlky, přesný rozvrh a nechat vyřvat o samotě) po Matějíčkovský extremismus (“Dítě do 3 let nesmí být ani chvíli bez matky!”). Jak jinak, v rodině učitelek. Za všechny problémy dětí přece vždycky může nedostatečná výchova (souhlasím, ale v jiném smyslu). A dítě je vždy něco jako další končetina matky, takže prostě nemůže mít vlastní vůli. Aha. S blížícím se porodem mi čím dál více docházelo, že tohle fakt nechci.

Jenomže kde jinde hledat inspiraci, když ne u vlastní rodiny?

Až pak mě osvítilo. Vždyť dokonalou a úspěšnou výchovu, od novorozence až po dospěláka, jsem měla možnost sledovat v přímém přenosu. U koček. A nakonec, přestože jsem se snažila číst moudré knihy a řídit se jimi, to co jsem odkoukala od Temnoty se v krizových situacích nakonec vždy ukázalo jako použitelnější.

Pustý ostrov velkoměsta

Samozřejmě, řídit se jenom tím co dělá venkovská kočka, není vhodné vždycky. Postupně jsem nasbírala a v praxi ověřila pár užitečných informací – a z nich nemůžu nevypíchnout zásadní radu.

Chovej se tak, jako by ses chovala na pustém ostrově.

Tahle věta a následující představa přirozeného prostředí, kde jsem se svým dítětem jen já sama, ve mě vždycky povzbudila intuici a odvahu dělat věci tak, jak je cítím. A ne tak, jak si je myslí společnost.

Na pustém ostrově prostě není monitor dechu, sterilizátor ani chůvička. A asi tam naopak budou hladová divoká zvířata. Pokud můžou mít miminka ženy ve filmu Nanook of the north, tak co bych to nezvládla já?

(Byť samozřejmě pořád přemýšlím nad tím, jak asi probíhalo krmení a vylučování miminka, když ho máma měla celý den na zádech. A nebo se rodilo na začátku polární noci a na lov rodiny vyrážely až za dne, když už i děti byly větší?)

Komunita v zádech

Vy víte, jak to ta eskymačka zvládla? Já tuším, že i díky tomu že viděla, jak se o novorozence starají její tety, sestry nebo dokonce spoluženy. Zatímco prastaré komunity fungují spolu v životě i smrti, my jsme vzájemně odtržení a izolovaní. (Jasně, já jsem ten poslední kdo by se divil, že nechcete poslouchat rodičovské a novopečenou babičku navštěvujete, pro jistotu, navštěvujete jen občas a za ideálních podmínek. Mé mateřské sebevědomí je po rozhovoru s vlastní maminkou vždy spolehlivě zadupáno do země a pro jistotu ještě postříkáno Rondupem.)

Jde spíše o to setkávat se s jinými matkami podobně starých, ideálně o dva chlupy starších dětí. Překvapivě, hlavním důvodem není výměna stížností a společné vypití kávy - ale pozorování potomstva. Ony totiž děti v prvních třech letech jedou podle stejného základního programu a používají v podstatě i totožné vyjadřovací prostředky. Pro hlad mají všechna mimina stejné slovo (teda pardon, křik a řeč těla), podobně je to s únavou. Pokud vám někdo dá hned z kraje “slovník”, domluvíte se rychleji než samouk. A stejně tak platí, že coby pozorný posluchač vlastního potomka snáze porozumíte i cizím dětem. (Byť to někdy trhá srdce, když táta křičí na unavené dítě protože si myslí, že jde o vztek…)

Půjčujte si proto cizí miminka, pozorujte je, zkoušejte je nosit a učte se řeči miminovského kmene. A nebo, pokud jste v širém okolí první matka za posledních 10 let, si přečtěte slovník v knize Tajemství klidného dítěte. To mi pomohlo nesmírně.

Jaká matka, taká Katka

Nakonec, z těch obecných věcí mě asi nejvíce překvapilo, jak moc je mimino odrazem svých rodičů. Well, možná se k vám do rodiny zatoulá duše vždy načuřeného prapradědečka z otcovy strany, který byl úplně jiný, než zbytek rodiny. Spíše ale čekejte, že vaše mrně budou srát stejné věci, jako vás. Takže až bude večer vřískat podobně jako ten náš lumpák, podívejte se na svět jeho očima a pochopíte. Třeba to, že ten hajzlík udělá stejně jako jeho otec vše proto, aby náhodou neusl. Protože by mu mohlo něco utéct. (Např. nějaký imbecilní trumpotweet na Twitteru.)


Jak mi tyhlety přístupy pomohly konkrétně, v jednotlivých etapách prvního roku života mimina? A jak si můžu být jistá, že moderní vědecké přístupy nejsou diametrálně lepší?

Nemůžu. Ale pokračování příště.

Ps: Tahle série je psaná na vyžádání. Pokud už máte větší dítě a svůj styl výchovy, tak kloubouk dolů a hluboká poklona, jste mi inspirací. Já tady dělám jenom to, co by mi samotné pomohlo, kdybych si přečetla. A obsahem je jenom můj názor, založený na velmi omezené praxi. Takže sem s vašimi názory, příspěvky, postřehy a vlastními zkušenostmi. Ale nedělejme si ten život horší zbytečnými hejty. ;-)

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz