Dobročinnost

Noci se prodlužují. Horký čaj kruhy pod očima nespraví a studené kafe taky ne. Ale někdo nemá ani to. A někdo nemá ani tu schránku, kterou by mu mohly plnit adresné zásilky s poukázkami na finanční dar. A srdceryvnými obrázky stvoření s velkýma očima. Jde se vůbec nezbláznit z předvánoční vlny všudypřítomného dobra?

Poděl se. Řekla maminka a hrozivě se zamračila. Poděl se, nebo nedostaneš nic.


Podělit se je hezké a slušné. Učí nás od mala. A asi si vzpomenete, jak vás to, že vám někdo vyfouk z bonboniéry tu nejlepší pralinku, sralo.

I proto si myslím, že hodnota člověka by neměla být určována tím, jestli pomáhá, nebo ne. Někdo na to prostě nemá náladu, chuť a energii. Někdo musí nakrmit své děti a nemá už mlíko pro cizí. A naopak, to že pošlu pár mega někam přece nesmaže to, že jsem vyčůraný hajzl už ze zásady. Všechny pomáhací iniciativy, které mají vzbudit pocit viny nebo slušnosti, jsou pro mě už dost na hraně. A to už vůbec nemluvím o jiném nátlaku, ať už fyzickém, nebo virtuálním či slovním.

Protože bonbon nabízený z dobré vůle chutná jinak než ten, který by vám nejraději hodili na zem a podupali.

Co s tím?

Pokud nechcete pomáhat, kašlete na to. Stačí že platíte daně, pojištění a poplatky. Tím pomáháte starým, dětem, nemocným i zvířátkům. A pokud optimalizujete daně, vstupy i studentské slevy, pak vás darování nespasí a zkuste se nad sebou zamyslet ;-)


V práci po ochutnávce zbylo pečivo. Tři čerstvé bochníky a náruč rozpečených baget. Než je hodit do koše, proč je nerozdat? A tak jsem s chlebem na dlani vyrazila ke skupince bezdomovců. Nechcete? Ale jo. Vzali si. V euforickém opojení s dobrého skutku jsem se vznášela směrem k metru. Ách! Pomohla jsem! Nakrmila jsem hladovějící! A jak jsem šla na schody a ještě na chlapíky hodila poslední pohled, zfetovaná vlastní úžasností, jen jsem zachytila jak chleba letí do koše. Well…

Pomáhat je super. Ale měli byste vědět, proč to děláte. Pomáháte jen tak, a nebo proto, že se to dělá, že za to dostanete lajky, že si tím můžete vykompenzovat nějakou prasárnu?

Pokud za svou pomoc něco chcete, pak to není charita, ale byznys. Chcete vděk? Chcete nějaké chování obdarovaného? Sere vás, když si někdo “za vaše peníze” koupí flašku tuzemáku? Pak jste nepochopili co to znamená opravdu darovat. Ve chvíli, kdy něco dáte z ruky, už si s tím obdarovaný může dělat, co chce. A vy to musíte přijmout. (Byť třeba zákon o tom píše trochu jinak.)

Po zážitku s chleby už jsem se povznesla nad hmotné věci i peníze. Ale pořád mě ještě sere, když pro někoho něco vymyslím, udělám, připravím, a on to pak úplně celé rozfrcá vlastní iniciativou tak, že všechna práce byla zbytečná. Když mi za to platí, fajn, ale když neplatí? Jak si to může dovolit, křičí to ve mě. Ale může. Je to jeho. Může si s tím dělat, co chce.

Co teda s tím?

Pomáhejte jen těm, kteří si o pomoc řeknou. Ne každý slepec potřebuje převést přes cestu. A když už nic neříkají ale vy tak nějak cítíte… zeptejte se, co daný člověk nebo neziskovka potřebuje. Zmatený člověk s bílou holí možná hledá výstup z metra. A možná je to cizinec a potřebuje poradit, na kterou zastávku má jet.


Yes, Ježíškova vnoučata znovu na scéně! A teď rychle ulovit nějaké ty dárky a potěšit dědečky, když jim chudákům nikdo nic nedá a jsou opuštění v domovech pro důchodce…

Moment.

I můj děda žije v domově pro důchodce. Neměla bych především zavolat mu a zeptat se ho, co by si k vánocům přál on? Není to, že jsou v domovech opuštění lidé, i trochu naše vina?

Jo, není snadné navštívit tetičku která žije na opačném konci země a “nemá čas, bohužel, musí zazimovat zahradu”. Není snadné dárkem potěšit babičku “která už stejně je nad hrobem a nic nechce”. Není snadné povídat si s dědkem, který jenom opakuje dvě historky pořád do kola. Ale neměli bychom nejprve pomáhat svým blízkým?

Před očima máme hladovějící děti v Africe – ale nevíme, že hladoví i naši sousedi. Čteme si o housing first, exekucích a trápení samoživitelek – ale ubytovat známou která se rozešla a nemá kde být, nás nenapadne. Přitom bychom to asi udělali rádi. Jenže ti lidé si o pomoc neřeknou. Proč taky, když přece “pomoc není zadarmo”, viz výše. Aby jim někdo něco dal a pak vyžadoval doživotní vděk? Nebo aby si to museli odpracovat? Nebo aby plnili jiné požadavky? A druhá věc… přiznat si selhání? To nejde. Sociální sítě jsou přece od chlubení a ne od přiznání si, že potřebuju pomoc...

Co s tím?

Dívejte se kolem sebe. Zajímejte se. Ptejte se. Nabídněte se na pomoc. Dělejte drobné laskavosti. Pokud víte, že má kámoška problémy ve vztahu a k tomu roční dítě, umožněte jí na chvíli vydechnout - třeba tak, že si s tím prckem budete půl dne hrát, nebo ho dokonce pohlídáte. A taky, nebojte se říct si o pomoc. Zaveďte pomáhání si jako novou normu vašich vztahů. Jo, a pokud váš partner tahá domů kámoše v depce nebo o víkendech štukuje cizí byt, podpořte ho. Berte to jako váš osobní vklad.

Nakonec, když se srovnáte se všemi body výše, předvánoční šílenství se vás moc nedotkne. Protože víte co děláte, proč a pro koho. A proto, že to děláte celý rok, nejenom během adventu.

Zatímco loni jsem se při pohledu na fotku co přišla od UNICEF rozplakala (asi za to mohlo i končící šestinedělí), letos už to neřeším. Díky Heroclan se do pomoci nezisku zapojuju celoročně, nepeněžně, specializovaně a jen na požádání. Díky Maškrtnici a Cook2Help.com můžu spojit příjemné s užitečným a můžu relaxovat předením a pletením čepice, navíc pro dobrou věc. Část peněz, které bych fakturovala pro dlouhodobého klienta Vemzu.cz jde od klienta přímo na účet neziskovkám. Máme v rodině zajetý systém Skutečných dárků. Občas něco někam pošlu. Občas něco udělám. A jsem si vědoma toho, co jsou opravdové dary, co je spíše byznys a co zase “odpustek”. Díky tomu vím, co od které akce čekám. A nebýt záměru dělat reklamu těmhle způsobům pomoci, tak to ani nechci propírat veřejně.

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz