Být lepší

Rostliny rostou. Ekonomika roste. Všechno se zrychluje, zvětšuje, zlepšuje. Pokrok na každém kroku. A je na každém, jak se k tomu postaví. Zařadí se mezi poražené, vystačí si, rezignuje na svůj další rozvoj? Nebo se přidá k úspěšným, bude na sobě makat, splní si sny a svět mu bude ležet u nohou?

Růst, růst, růst. Být lepší, vystoupit z šedi průměru. Popřít vzdělávací systém, otřepat se z předsudků a očekávání, které na nás navěšela společnost a blízcí. Ukázat, že nic není nemožné. Dokázat nemyslitelné. Posunout svět dál. Zářit. Sepiš si své vize. Analyzuj své silné a slabé stránky. Podívej se na to s odstupem. Přestaň ze svých proher vinit ostatní. Stanov si cíle a jdi za nimi.

Návody na to, jak být lepší, jsou všude. A růst a sebezlepšování je ve společnosti mladých a dynamických tak normální, až je vlastně povinností. Dobrý den je jen ten, kdy ses naučil něco nového. Jediný, s kým se můžeš srovnávat, je tvé včerejší já. Tak co?

Mám motivační diář Doller s citáty. Zapisuju si všechno možné a reviduju to. Čtu motivační a seberozvojové knihy, nebo aspoň ty nejnáročnější věci z lehké četby, jako je Vogue CS a Denník N. Snaží se být v obraze. Učit se, nesedět na zadku, využít rodičovskou k něčemu velkému. Vychovat skvělého nového člověka, dát do mateřství maximum. A taky se posouvat co se ekologie a slow fashion týče. A jíst zdravěji. A co nejméně živočišných produktů. A šířit kolem sebe dobro, pravdu a lásku, praskat bubliny, zahazovat příkopy. Práci odevzdávat tak, aby nikdo nepoznal, že to nedělám na fulltime...

Už mi z toho asi jebne. Nebo možná jeblo.

Místo abych si zašla ven na procházku a jen tak courala, řeším, jestli je to dost správné a rozvojové. Jestli raději nemám nějak uspat dítě, rychle valit ke kompu, nabouchat tam co nejvíce textů, pak uvařit teplý veganský oběd, vyprat látkové pleny, přečíst si knihu o výchově, dočíst knihu na Volné noze, dočíst Taberyho… a to už je potomek zase vzhůru, já jsem samosebou nestihla nic, protože než si vůbec cokoli naplánuju, je půlhodina fuč. Snažím se. Sakra. A výsledky nula, jen jsem z toho vyždímaná jako hadr, protože abych byla v pohodě a měla všechno cajk jak potřebuju a mohla si pohodově a klidně hrát s děckem celý den… tak to je třeba vstávat před pátou ráno. Nehledě na to že jsem schytala sprda že se sama sobě nevěnuju, tak bych asi měla cvičit a taky meditovat…

Snažím se. Ale nedávám to. Nestíhám být tak dobrá. Buď se namaluju, nebo nasnídám. Nemám dodělané všechny DIY projekty, nemám vyžehlený koš s prádlem, takže nemám co na sebe. Není vytřeno. A … ano, nemedituju, ani necvičím jógu. Dokonce ani nechodím na žádné kroužky (mimo plavání), neorganizuju sousedské slavnosti a ani nevydělávám miliony… a už vůbec nejsem slavná, což bych přece měla, když už mám blogísek a instáč, tak na tom zamakat, nějak to monetizovat, neasi. Nebo když už něco dělám, tak to rozjet, plést jak na běžícím, pásu, ti udělám reklamu, víšjak.

Jsem looser?

Jenže já nechci být looser! A tak nad každým debilním krokem přemýšlím pět minut, jak to je lepší. Jestli mám dát látkovou nebo jednorázovou plenu, jestli se mám s miminem po probuzení mazlit, nebo ho vrazit na nočník, aby se učilo. Co mám uvařit, aby se po tom nepřibíralo, bylo to co nejvíce eko, pestré, teplé jídlo, rychlé, ne pořád totéž… A tak, místo abych makala, přemýšlím nad tím, jak to udělat nejlépe. A čas běží.

Jsem posedlá tím, mít věci dokonalé. Ale perfekcionista? Tak dobrá nejsem. Mám pocit, že nic nedělám dost dobře. Jenom se snažím. A mám úzkost z toho, že mi to nejde. Když by to podle knih a rad přece mělo jít.

Jo, asi mi už fakt jeblo. Šílím, protože mám odpovědnost za všechno, čeho se jenom dotknu. Za dítě. Manželství. Spokojenost všech babiček a dědečků. Za odvedenou práci. Happy kamarády. Dobrou náladu klientů, pohodlí respondentů. Za demokracii i za globální oteplování. A nešílím sama. I můj chlap je schopný se udřít – protože je přece odpovědný za to, že je všechno co nejlepší a včas a spokojení lidi i rodina…

Jo, takhle si tady žijem. Jsme posedlí růstem HDP, lajků, followers, příjmu i výkonu. A na sebe klademe takové nároky, že jim je schopný dostát snad jenom Superman.

Jenže, opačný extrém je moc smutná záležitost. Fakt se mi nechce pořídit telku, čučet na Soukupa od rána do večera, kopat do sebe chlazené desítky a ze všeho vinit neznámé entity typu Soros. Probůh. Jen to ne.

Tak pokud máte nějaké tipy na balanc, sem s nimi. Chce to hodit se do klidu. A nehrotit to. Smířit se s tím, že holt nebudou všichni šťastní. Že se holt oteplí a populismus a nerovnost nezmizí. Že nepomůžu všem. Že jedno děcku zaplatím terapeuta. Jenže vzpomeňte si na to ve chvíli únavy.

No nic. Chci jenom říct, závidím všem, kteří věci prostě jenom tak dělají, jak jim přijde, a ví, že to stačí.

A já jdu asi opět přemýšlet, jak udělat skvělý redakční plán blogu, jak to plnit a drtit aby ze mě byla velká star. I když už teď vím, že to zase nevyjde a zůstane jenom u nedokonalého plánu.

Protože tenhle článek píšu už týden, třikrát jsem ho smazala a několik hodin jsem zabila jenom přemýšlením nad strukturou. A teď Sládě překvapivě usnulo, kopla jsem do sebe sherry a ze vzteku nad svou neschopností to nabušila hezky od srdíčka. Protože jinak by (podobně jako asi 10 jiných) nevyšel nikdy. A bude mi časem stydno. Za chyby. Za opakující se slova. Za délku. Za to, že není o módě, stylu, datové analytice, výzkumu ani nevim. A mám strach, že to bude stejný fail, jako když jsem před dvěma týdny, plná vzrušení, emocí a s rozklepanýma rukama, reagovala na nabídku práce do Vogue.

Jenže možná tohle je ten krok za komfortní zónu, který potřebuju.

Toš tak.



Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz