Goodbye girlhood...

Je slunovrat. Jsem sama doma, sedím na balkoně, pozoruju Libeň, Karlín a Žižkov, ve večerním slunci. V dálce Brdy a Cukrák. Na ulici jsou letní zvuky. Dole ve městě to žije. A tady na kopci se všechno tak nějak dere kupředu úplně samo, jako řeka na dolním toku. S nadhledem. Asi to bylo postupné, jen jsem si toho nevšimla. A najednou jsem žena.

Vlastně bych nikdy neřekla, že se to stane. Dlouze jsem uvažovala, co to znamená být dospělý, co to je dospělost, co to je zralost. Nedokázala jsem to zachytit, nikdo mi to neuměl říct, neuměla jsem to vycítit. Byla to mantra, kterou opakovali všichni, staří i mladí. A najednou se to děje. A je to divné. Je mi fajn.

Na elle.cz si čtu články o tom, jak si vybrat kluka na jednu noc. Hezké. Zoufalé. V tomhle časopise jsem si před 17 lety poprvé četla o sexu. Před deseti po něm toužila, před sedmi ho četla, pak v něm chtěla pracovat. A najednou mám pocit, že to je glam verze Bravíčka? To si mám jako číst Marianne, co tvrdí že život začíná po 30? Nebo se smířit s tím že tyjo, buď se mám zrovna toužit vdávat, nebo se mám neustále s někým scházet a rozcházet?

Procházela jsem oblíbené tumblry, takové ty co tam jsou sexy holky, dělají sexy věci, lezou po stromech a milují se se sexy klukama, mají plochá bříška a nádherná vlasy, kočky, bazény, bralettes a vůbec, dokonalý svět plný inspirace. A je to nuda. Dokonalé interiéry, minimalismus, hele, kde ti lidi žijou? Už to se mnou nic nedělá. Můj interiér vypadá jak ze žurnálu jen těch pár minut co po úklidu odpočívám. Každé ráno snídáme s mým sexy klukem u jednoho stolu, konvičky, hrnečky, romantika. Ale takhle to nevypadá – a hlavně, vůbec nemusí. K čemu je dokonalý vzhled? K čemu je vůbec dokonalost?

Moje známá na FB nedávno sdílela motivační text, o negativech usazování se. Má pinterest plný těhle memů a prohlášení, hezkých citátů co dodají jistotu, že jdeš správným směrem, že věci jsou prostě super. Že dospět není dobré. Že vášeň je třeba. Že se nikdy nesmíš zastavit. Brouzdávala jsem jejími nástěnkami, byla to taková moje bohyně pokroku… a teď mi to nic neříká. Možná prázdná slova určená jenom k tomu, aby si člověk, co si to neumí srovnat v hlavě, nepřipadal tak ztracený? Nepotřebuju si číst o tom, že usadit se, je zlé. Nepotřebuju obhajovat svůj životní styl. Žiju tak jak chci.

Holky hodně řeší práci. A podnikání. A budoucnost. Hypotéky. Byty. Opálení. Feminismus. Kožešiny. Předvolební kampaň. Situaci v umění. Jak být úspěšné. Asi bych to měla taky řešit. Ale když já už sakra úspěšná jsem. To že tady sedím a dívám se na Prahu jak růžoví, to že se budím vedle super chlapa. To že si můžu dopřát luxus handmade produktů a že si můžu organizovat čas, jak chci já… až po to, že když mluvím, lidi poslouchají. Co je tohle jiného, než úspěch?

Kamarádka je umělkyně. Je naštvaná. Že jsem usazená, žiju si se svým OK. Úplně ji slyším. Tyjo, ty máš chlapa, ten ti všechno zařídí, to se pak žije… haha. Nojo, Olga to už je panička, s tou už nic není. Vazby s holkama se rozpadají a známosti krachují. Je nebaví, že věci neřeším. Mě nebaví hodiny mluvit o něčem, co může být za pár minut vyřešené. 

Přitom pořád žiju ze dne na den, z projektu na projekt, v punku, nahodilosti a náhodě. Nevím, co bude příští týden a už vůbec ne, co bude za měsíc. Lidi, věci, příležitosti, všechno přichází a odchází. Sahám si občas na dno sil, učím se poslouchat své tělo, které najednou neposlouchá mě. Jsou věci co mě mrzí, dojmou, rozbrečí, naštvou. Pořád ignoruju doporučení, neřídím se radami a jedu si svoje. S jediným rozdílem. Jsem s tím spokojená. Nepotřebuju si nic dokazovat. Nepotřebuju se srovnávat. A dokonce o tom ani mluvit. A všechno to je cajk.

Tohle je asi ta dospělost.

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na olga@karpecka.cz nebo volejte +420 728 561 744.