Copenhagen Fashion Week - revize a doplňující komentář

Byla jsem Silvií jako reprezentant FM vyslána na Copenhagen Fashion Week. Akreditace zajištěna, ubytování zprostředkováno, fotograf na místě, více si poraď sám. Naštěstí si dneska zvládne koupit letenku i takový neznalec jako jsem já.

K mému velkému překvapení jsem se probojovala až do letadla a let samotný bych náročností srovnala asi s cestou z Prahy do Pardubic vlakem. Kodaňské letiště je ještě intuitivnější než pražské a hlavně, na jeho konci je metro a u vstupu do metra dva chlapíci, kteří lístky nejenom kontrolují, ale i ochotně vysvětlí který je třeba. Automat (jako ve všech kulturních zemích) bere platební karty, takže pokud nechcete využívat směnárny, nic vás k tomu nenutí. Místní metro je krátké, prosklené, s dostatkem místa na kočárky a bez řidiče. Díky tomu jezdí na čas a sebevrazi mají stížené podmínky. Lístky stojí stejně, jako v Praze, jen si musíte cenu vynásobit aktuálním kurzem, tedy cca 4x.

V Kodani nejsou tramvaje a tak když je tak nevlídno, že počasí shazuje lidi z kol, jezdí se autobusem. Pokud není uragán a nepadají trakaře, místní jezdí na svých bicyklech. Zatímco chodník je celkem úzký (a ještě užší kvůli zaparkovaným kolům, ale aspoň má pruh pro ženy na podpatcích - které tam ale skoro nikdo nenosí - a kufry na kolečkách), pruh pro cyklisty je v každém směru stejně široký, jako ten pro auta. Nevěřila bych, že vůbec může být tolik různých tvarů kol, rámů, sedel, řídítek a vůbec. Jen sedačky pro děti mají všichni v podstatě stejné. Pracovně si můžete Kodaň přejmenovat na Kolodaň. Já jsem těch pár dnů chodila v rámci úspor i poznání kultůry pěšky. Sju bydlí u pivovaru a do centra je to tak půl hodiny rychlé chůze, takže ideální na zahřátí a protažení před a po show.

Lidé v Kodani jsou sexy sami o sobě (i když hrabou listí v oranžové vestě nebo tlačí kočár s miminem) a proto úspěšně ignorují sexy oblečení. Tady se řeší důležité věci. V botách se musí dobře jezdit na kole, stejně tak v kabátu nebo v bundě. Rukavice které mají oči, uši, čumák a vousy (!) na šedesátileté dámě? Proč ne, když je v nich teplo? V mých nepadloucích jeansech, trailových teniskách, oversized kabátu, čepici a šále jsem si připadala jako ryba ve vodě. Jestli si v Praze připadám divně když si na večer vezmu tenisky, tady měli pánové na show pohorky od bahna a nikdo, vůbec nikdo se nad tím nepohoršil. (Jedině na super VIP show se ochranka trochu nedůvěřivě dívala na paní ve starých běžeckých botech a roztrhaných jeansech, ale kabelka Chanel a hlavně pozvánka v ruce je ujistily, že to je ok.) Kromě téhle VIP akce fakt jenom na pozvánky kde jsme mohly hodně z blízka vidět všechny ty superznačkové věci, které jinak známe jenom z obrázků (jakože u kabelek to zase tak poznat není, ale boty jsou hezké, sako Chanel taky nevypadá zle a výšivky na hraně Haute Couture jsou z blízka boží) to nikdo neřešil - snad jenom bloggeři a takoví ti mladí a vykroucení, co chtějí být slavní.  (aka jeden vypadal jako hitlerek, jiný mladý muž byl s položenýma vlnama, obrovskými náušnicemi a bledě modrým kožichem spíše v kategorii TO)

Na přehlídkách ostatně byla zvláštní směs lidí. A to jednak redaktoři, pak známí návrhářů a místní scéna. A fotografové, překvapivě ve věkové průměru 45 (Sju ho se svým mládím celkem kazila). Fotografky ostatně byly úžasné důkazy toho, že pokud to ženská nehrotí a bere život aktivně, může i po šedesátce vypadat fakt dobře. No, bylo hezké všechny očumovat. Jakože fakt.

Stihla jsem nakonec i letadlo zpět, a po krátkém boji se mi i moje příruční zavazadlo těžké jak kráva a narvané k prasknutí tiskovinami povedlo narvat do přiděleného prostoru. Po výstupu v Praze, kde bylo sice tepleji a slunečněji (o celé dva stupně) na mě ale padl takový ten smutný pocit. Jaro je všude stejné. stejná je tráva a baráky jsou tady sice hnusnější, ale zase tak nějak, jinak. A krajina je hezčí, ne taková placka. Ale proč musí být všude špačky a bordel? Proč lidi nosí ty příšerné bundy, mají vlasy opižlané jak pažitku v září a nabarvené, jak po útoku mateřské školky? Proč všichni furt řeší home design a lajfstajl, aniž by chápali že když se soustředí na hlouposti, pak už jim nezbude energie na to důležité, jako je rodina, kvalita, láska a krása?

No, konec rozčilování. Nakonec... než jsem vyrazila a řešila jsem, že na to asi nebudu mít, byla jsem ujištěna že v press roomu je jídlo celý den a spousta alkoholu. Oddechla jsem si. Je super když je na takové vícedenní akci místo kde člověk může spočnout a doplnit síly a odevzdat výstupy. (To na MBPFW prostě nechápou. Nechápou, že ne každý si mezi přehídkama odskočí do Ambiente a že ne na každého po show čeká taxi které ho odveze do hotelu, nebo že ne každý má vlastní přenosový vůz?!) Takže kafe a čaj v místním designu (Pytlík z rozložitelného plastu se zobáčkem a nahoře na "zip" v něm menší s kávou nebo s čajem, zeshora se naleje horká voda, zavře se zip a po odlomení zobáčku slouží jako konvička.) k tomu housky a marmeláda a máslo na namazání, corisanty a čokoládové bochánky, k obědu plněné bagety a ke svačině brownie nebo carrot cake. Ovoce a voda pořád, občas sponzorské oříšky nebo chipsy. Super. Tady ví, jak to udělat, aby novináři neodbíhali. Chlast před přehlídkami ale považuju za ultimátní zlo. Stánek Absolut vodky byl hned vedle photo pitu a kromě koktejlů na baru vychlazené drinky roznášely i hostesky. Tu chybu že jsem se nechala zlákat jsem udělala jenom první den. A pak že v severských zemích jsou na chlast přísnější než u nás. Tady by se mohl zrubat jedna dvě kdokoli, kdo se dostal dovnitř. (Takže kdokoli, kdo na to měl koule)

Co dodat na závěr? Ofiko článek si přečtete tady ( FM ) a já naskakuju zpátky do pražského procesu marného pachtění se za skývou chleba. (Přesněji konzervou fazolí, chce to všechny ty čoko bochánky zase shodit)



Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.