#54_weekly_clock

Clock jsou prý podle slovníku hodiny. Interiérové.

Jak to pojmout? Je to tak konkrétní téma, že asi ne jinak, než prostým popisem...

Jsem ještě z té generace, pro kterou byly hodiny v kuchyni stejným symbolem rodinného života, jako je dnes pro mnohé televize, notebook nebo ipad. Pověšené na stěně určovaly chod života, od rána až do večera.

Hodiny.

Babička s dědou mají starodávné, malované a nekryté sklíčkem, takže jako děti jsme vylezly na otoman v kuchyni, natáhly se a prstíkem posouvaly ručičkama, a pak bylo ráno veselo, když babička s dědou zmeškali autobus do kostela.

S druhým párem mých prarodičů mám spojeno vzpomínek mnohem víc. V jídelně malého bytu, přímo nad gaučem z chromovaných trubek, tikaly, hranatý dřevěný ciferník, a na něm místo čísel čárky z matného kovu. Pod hodinami drobný obrázek květin a vyšívaný ptáček, a hned vedle za oknem se tyčila věž klášterního kostela Alžbětinek, který když jsem nemohla z čárek poznat, napověděl vyzváněním zvonů... Další místo, kterému vládla moje babička, disponovalo hodinami z porcelánu, se zlatými ručičkami, nad zrcadlem a stolkem s vázou sušených květů, nádobou na máslo, cukřenkou a nádobkou z medem. Bylo to takové zvláštní, romantické zákoutí, ale ty doby už jsou dávno pryč, jako ona. Tajuplné byly kukačky po pradědovi v pokoji, kde žil můj prastrýc, ze kterých jsem už v útlém věku vytrhala závaží, a tak přestaly jít...
Na rozdíl od babičky, děda je technokrat, a hned jak to bylo možné přešel od ručiček k digitálu. Jeho čas určují digitální hodiny v obyváku, na vteřinu přesné.

Nejvíce ze všech se mi do podvědomí zapsaly hodiny z červeného plastu, s ciferníkem podkresleným jemnými červenými čtverečky. Už nevím, jestli tikaly, ale nad nástěnkou s rozvrhy do školy i toho, co si obléknout, určovaly můj den dlouhá léta, do poslednícho detailu. Přesně odměřovaly každou minutu mých pozdních příchodů, dodnes jasně vidím ručičku přehoupnutou za celou, pozdní příchody po sedmé, osmé, deváté, rozehřátá během domů a do schodů, zasněná prožitým dobrodružstvím, připravená (i když ne ráda) zaplatit pokutu.

Hodiny.

Zastavené hodiny na stěně kuchyně v našem bytě. Jakub strhávající podkres ciferníku z křehkého plastu. Hodiny odložené a pak zmizelé. Zmatená časomíra naší mikrovlnky.

Hodiny na hlavním nádraží v Praze, odpočítávající moje čekání na příjezd, na odjezd, na lásku muže, nebo k rodině (protože téměř všechny cesty vedou přes).

Hodiny.

... na displeji vestavěné trouby, nesmělé kroky cizím prostorem noci, na samém vrcholu nebe, na samé hranici pekla.




Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.