#54weekly_lookup



54_weekly je

je instagramácká série výzev. Pro mě jako pro člověka, který neumí fotit a nerozumí si s technikou a tak vůbec... ideální. Ideální se zamýšlet nad tématy, koukat se kolem sebe a dumat nad tím, jak to nejlépe zachytit. A protože jsem začala dospělý život a nějak mi chybí energie a inspirace a vůbec, přijde mi, že jedno téma týdně je dobrá možnost jak nezakrnět jenom prací.

Tématem 5. týdne roku 2014 je look up. Překládám si to jako pohled vzhůru, ale abstraktně to vidím spíše jako výzvu ke změně perspektivy, ze které se díváme na svět. Zatímco nad našimi hlavami létají letadla, honí se mraky a ptáci svádějí vzdušné souboje jako z válečného filmu, zatímco prasklým okapem vlhne omítka a zelená a drolí se, báň kostelní věže se zahalila do oslnivé mědi a kuna-vrah se právě plíží za svou obětí, chodíme ulicemi a svými cestami, s očima sklopenýma k zemi.

Kdosi kdesi řekl nebo napsal, že člověk by měl být podobný stromu, kořeny pevně v zemi, a hlavu a myšlenky doširoka rozprostřené v oblacích. Nevím, jsem nepoučitelný snílek, mojí hlavou jakoby foukal vítr, na podzim listí, na jaře oblaka pylu z lísek, jív i bříz, v létě se to mihotá, jako když paprsky slunce pronikají větvemi a stébly trav. Někdy vidím přes to všechno jasně a sním s očima doširoka otevřenýma, až se mi ti, co mě vidí smějou, někdy mám doširoka otevřené všechny ostatní smysly, a všechno se točí v rytmu jemných vůní, tichých i hlasitých zvuků, změn teplot a drobných kazů a rýh na povrchu věcí.
 A někdy přijde mlha, jako když se na město snese mrazivá inverze, všechno je šedé a slepé, anestetické.

Čím méně toho vidím, a cítím, nebo když jsou bouřky příliš silné, dívám se k zemi. Chodníky, podlahy tramvají i schody v metru už znám nazpaměť. S prázdnou hlavou nebo naopak pohlcená uragánem vybájených problémů a fantaskních řešení hypnotizuju místa, kam mám šlápnout, unavená padám hlouběji a hlouběji a když se rozestoupí mlha, je zoufalé a pusté prázdno. Jakoby už člověk ani nedokázal zvednout hlavu a podívat se nahoru, hnízdům do sklepa, na střechy paneláků, na prázdnou pláň bílého stropu, hořící nebe, nebo si jen tak nazdařbůh nechat padat vločky do očí. (Vepři prý mají stavěnou páteř tak, že se nedokážou podívat na nebe. Nevím, jestli je to pravda, ale třeba nás od nich dělí právě a jen to, že hlavu zvednout dokážeme?)

Nejlepší pohled vzhůru je tehdy, když ležíš na lopatkách. Uprostřed pokoje, uprostřed ulice, uprostřed světa, na úrovni podrážek bot a z žabí perspektivy. Svět je vzhůru nohama, vidíš mu pod sukně, nic není, jako bylo, všechno kolem se točí. Prostor nad tebou je nekonečný a volný, prostor pod tebou plný podlah, zdiva, hlíny, kamení, až kdesi daleko a daleko je zase nekonečno. Ležíš na lopatkách a ztěžka dýcháš, narovnaná záda otevírají plíce neobvyklým způsobem. A jsi tím pasivním pozorovatelem světa, tím, který se může rozhodnout. Zvedneš ruce, a jsou krásné, jakoby cizí, a na nich otočíš svému dítěti nebe, nebo necháš prsty protékat sluneční paprsky. Můžeš všechno, stačí jenom vstát.

Pohled vzhůru je jiskřička naděje, záplava možností a inspirace. A i když právě do nebe asi odchází duše mrtvých snů, a ten pohled je tak smutný, až z toho prší, když ležíš na zemi a nemáš kam dále padat, je to to jediné, co můžeš.

Přemýšlela jsem jak vyfotit co nejhezčí a nejkreativnější fotku, a nakonec se mi světla lamp slily slzami. Bezútěšný strop v práci, metro, hradby paneláků, opuštěná hnízda, jehlice proti holubům. Ale nebe bylo fialové, a rozlité světlo zespoda pozlatilo větve lip.

Možná, že ne každý pohled vzhůru je tak krásný, jako na štuku na secesním stropě, jako na bílá těla racků oproti noci nad Karlovým mostem, nebo jako na poslední grimasu lásky. Ale každý z těch pohledů dává jistou naději.

A to je fajn.

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz