Branding


Východisko: NY Times, Ihned.cz

Není zase tak úplná novinka, že pro to, abyste pronikli do skvělého a nablýskaného světa módy, nepotřebujete mít ani tak schopnosti, talent a vysoké IQ, jako spíše ucházející obličej, postavu, vystupování a kvalitní styl. (Nerada bych znevažovala schopnosti lidí, kteří jsou kdesi vysoko nade mnou a zapškle si stěžovala, jak je to nefér. Ale akademické tituly a počty publikovaných odborných prací na rozdíl od oblečení na první pohled vidět nejsou… a ne každého to zajímá.)  Je prostě mnohem snadnější soudit podle vzhledu, podle stejného klíče, jako je jednodušší dívat se na film než číst knihu, listovat magazínem než studovat obrazy a poslouchat populární hudbu než něco psaného ve čtvrttónech. (Ale tohle už jsem říkala tolikrát, že už to není vtipné, ale když na to přijde a světový tisk potvrdí, co si nějaká tuctová blogérka myslí, je to fajn.)
 
Zkrátka a dobře, vzhled prodává, vzhled vydělává. Snad to ještě v dobách minulých záleželo i na osobní charisma, ale když už žijeme ve světě webu 2.0, jak je teď in říkat, nějaké na první pohled neviditelné bonusy přestávají existovat. A i když by se třeba mohlo zdát, že v Timesech píšou hlavně o stylu a o tom, že ho všichni slavní mají, není to tak docela pravda. Nebudeme si lhát, jako všude, jde hlavně o prachy. Strýček Skrblík by si mohl zaplavat mnohem dříve, kdyby měl lepší styl.

U "zaměstnaných" (redaktoři časopisů v zahraničí) jde spíše o reprezentování značky jako celku a toho, že se jedná o osobnost na svém místě. O tom, že jsou schopní, se ví, a kdyby náhodou přišli o job, stejně se o nich zapráší. Ty můžeme s klidem z úvah vynechat. 

Freelance, to už je jiná kategorie. Fotografové, modelky a hlavně stylisté... ti všichni vydělávají především sami na sebe a jejich styl se přizpůsobuje jejich obchodní značce. Je přece jasné, že od někoho, kdo je spíše hippík si nenechám vymýšlet šatník, když chci být sexy. No ne?
Pak vznikají takové ty situace, že se podíváte na fotky lidí, kteří pracují v nejrůznějších českých módních policiích a tak nějak nevíte, co si myslet. Teda víte. Pokud se má stylista ztotožnit se svým klientem, pak je jasné že kombinace platformy-legíny-delší top-sako-šál-dlouhý náhrdelník-klobouk jsou nutnou výbavou. (A nesmí chybět nějaká ta značka, ale jenom decentně.) A když to má být fakt vodvaz, přidá se chlupatá vesta a něco se cvokama. Nuda, nuda, nuda. Opravte mě, jestli se nejedná o styl který načrtla Rachel Zoe. A řekněte mi, ještě pořád se učí, že tohle je ideální outfit pro stylistu?

No, a úplně někde jinde si stojí bloggeři. Blogy už zdaleka nejsou jen osobní záležitostí a prostředkem jak se uživit psaním. Jsou minimálně stejně zajímavé, jako bilboardy kolem D1. 
Možná jsem to přehlédla (pokud ano, řekněte) ale zatím čekám, kdy bude uveden do provozu už na podzim nenápadně avizovaný projekt, jehož autorka, by se tak stala českým ekvivalentem pana Saynta. (Jó, vybírat slečny které mají potenciál a dost velkou sledovanost a dohazovat je marketérům, to mě baví. Jenomže já bych na rozdíl od šéfa, který by si jistě zařídil exklusivní smlouvy, nebyla schopna někoho tlačit, aby se nějak změnil.) Totiž, takový šikovný blogger, to je něco jako zlatá kráva, málo žere, dojí za dvě a místo mlíka to jsou kvalitní finanční toky.

Ale neodbíhejme daleko od tématu, pro módního bloggera je osobní styl tím základním životním posláním. V prvním bodě je důležité zaujmout "čtenáře" (Kdo dneska čte?!), často stačí jenom hodně nakupovat a v jistých kruzích je úspěch zajištěn, nesmí to ale být moc originální, něco takového nás, jakých je nejvíce, nezajímá. Čtenář chce snít o tom, že bude stejný, chce nosit stejné věci, anebo se o to aspoň snažit...
No, a potom je třeba začít chodit mezi lidi. Mezi další bloggery, mezi fotografy, na módní přehlídky, na večírky...a taky se hodně nechat fotit na street style weby. Že je to jednoduché jako facka? Naopak. Tady, vážení, končí všechna legrace. Tady nejde nic ošulit, vyretušovat, dobarvit. Tady prostě musíte být dokonalí od laku na malíčku levé nohy, po sponku za pravým uchem a záleží i tom, jestli máte kalhotky s králíčkem nebo s potiskem leoparda. Nenechte se zmást outfity, které vypadají, jako kdyby je člověk tahal z šatníku ve čtyři ráno, když je ještě tma a oči jsou zalepené. Úplně vidím, jak se řeší míra otřepenosti u šortek a přesné pořadí náramků, týden dopředu, a narychlo se dokupuje, co chybí. (To jenom tady se může stát, že barvu svých punčocháčů zjistíte až po rozednění, několik hodin po tom co jste odešli z bytu.) A celý ten cirkus ne jednou, ale pořád. Pokaždé. Dokud o vás nezačnou mluvit a pak, když začnou, ještě víc.
A když už máte všechno v malíku, dorazí agent a říká, hele kotě, mám tady ňákou mezinárodní značku, co by ti ráda zasponzorovala vohozy, a ještě dodala nějakej ten keš navíc, jen kdybys vodhodila tu volezlou čepku, tak co, plácnem si? Protože je jasné, že zákazník si žádá jenom lehce kreativní průměr, ne nějaké tůdle, nůdle, výstřelky. 

Když to tak shrnu, na to, abyste zaujali umělce a novináře, stačí být kreativní, divný, jakože art. Když to máte a motáte se na akcích, budou se na vás koukat, budou vás na každé další párty poznávat. Ale v českých luzích (A nedělám si iluze že by to jinde bylo jiné.) nějakou obecnou popularitu a peníze nečekejte. 

(Teda, pokud zrovna novinář netrpí tvůrčí krizí natolik, že vám nezmění národnost a jen proto, že jsou ostatní nudní, vás nezařadí mezi významné umělce a podnikatele. ( Rodiče Maťovi mají setsakra štěstí na šikovné a talentované děti. Ale nějak si nedokážu vysvětlit, proč tam není ta starší z jejich kreativních dcer, která výborně fotí...že by proto, že je sice talentovaná a má styl a vkus, ale není to taková divočina?) )


PS: Vypadat skvěle když už někam jdu...do háje! Kolik to stojí úsilí, to je až neuvěřitelné! Na rozdíl od populárních bloggerů, kteří si někde něco půjčí, mě před každou větší akcí skoro chytá hysterák, co na sebe, narychlo něco šiju, pak zjistím, že nemám žádné boty, co by pasovaly naprosto úchvatně, že kabelka mi buď sedí ke kabátu nebo k šatům. Že náhrdelník bych potřebovala o kousek větší, náramek třpytivější, lak na vlasy v o chlup jiném odstínu. Uááá! 
No jo, a pak na místě, nechci být namyšlená, ale lidi se koukají a je vidět, jak jim to v hlavách šrotuje.
Popravdě, všechno, co přivodilo alespoň krátkodobý úspěch, bylo v první chvíli dílem náhody v kombinaci s tím, co jsem měla na sobě, jak jsem vypadala. A tak mi nezbývá než doufat, že když zachovám konzistenci, nezměním styl ani barvu vlasů a povede se mi navíc sehnat nějakou specifickou rtěnku, bude to fungovat stále lépe a lépe.
Drbu se ale na hlavě v zamyšlení…
Má to vůbec smysl, když pravděpodobně, tak jako tak, skončím někde v kanclu, kde se bude dbát na dodržení stanov a procesů, ne na nějaký osobní brand?



Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz