10:190

Ti co se blbě smějou, ty to jednou čeká taky.
Žít, jako kaskadéééér! ... nebo aspoň jako sekretářka.

Kdysi dávno, oddíl hráček košíkové z jednoho moravského okresního města, nastoupil proti hráčkám Sovětského svazu. Během zápasu se domácím borkyním povedlo dát jeden koš. Nic víc prý udělat nešlo. Byl to šok.

A já si v posledních měsících připadám, jako když okresního šampiona v boxu, který sice porazil všechny joudy v hospodě a poradil si i s borci z okolních měst, pošlou do reprezentace. A on se najednou rozcvičuje mezi namakanci a ví, že tohle je asi hrozný omyl, ale couvnout se tak nějak nedá. 

Něco podobného je, zdá se, hledání práce. 

Stojím na startovní čáře, kolem mě samí borci a borkyně. Uhlazení elegánové z první fakulty, několika jazyky plynně hovořící absolventi mezinárodních vztahů. Dokonale se v byznyse orientující lidi z trojky. Informatici a statistici s mozky tak výkonnými, že zapojit je, nepotřebujeme hnědouhelné doly. 
Porovnávám své šance v boji o slušně placenou práci a konstatuju, že tohle bude ostré, bude to bolet a kdoví, jestli vůbec doběhnu do cíle. Jako bosý etiopský běžec vedle natrénovaných hvězd v prvotřídních tretrách, řekli mi, že tohle přece taky zvládnu, a poslali mě do velkého světa. Koukám se na lidi po několika zahraničních stážích, pozoruju obsáhlé životopisy, léta praxe. 

A nebo spíše jinak. Připadám si jako desetibojař, co dorazil na olympiádu a tam mu oznámili, že desetiboj se ruší a že soutěžit může jenom v jedné z disciplín. Co vybrat? Běžet? Vrhat? Skákat? Na každém startu se na mě ostatní dívají s nedůvěrou, stojím proti expertům a vím, že to asi nedopadne dobře. Nikdo mi neřekne, co si vybrat. Žádný trenér mi neporadí, jenom z tribun je slyšet, ať se vzdám a sponzoři ječí, že musím urvat zlato.

Dokud je člověk žák, dorostenec, dokud je to jenom rekreace, dokud je to jenom přátelské utkání, nemá co ztratit. A baví ho to, prostocviky se daří, rodiče mají radost a prarodiče se dmou pýchou. Ale pak nadejde čas, kdy to přestane být hobby, kdy se rozhoduje o živobytí, o budoucnosti, všichni si myslí, že ten náš šikula jim to natře, ale co když ne? A pokud se nevztekají sponzoři a fanoušci, neznám nikoho, kdo by chtěl být poražen, ať už jednou, dvakrát nebo desetkrát. Pořád si opakuju, že vlastností sportovce je nevzdávat se. Ale nejsem si jita, jak dlouho mi optimismus vydrží. 

Protože v červnu ze škol vypadne dalších pár tisíc mladých, perspektivních a schopných vysokoškoláků a firmy si z nich budou vyzobávat ta nejlepší semínka, jako přežraný kos v krmítku. Každý chce to nej. Zbytek se smete a hodí do kamen. Dokonalé jazyky, odolnost vůči stresu, teamové hráče se schopností vést lidi, flexibilitu, zodpovědnost, ochotu, nekonečnou kreativitu ale zároveň schopnost ji dokonale potlačit. Skromnost a zároveň vysoké sebevědomí, silnou osobnost, která poslechne na slovo. Přátelskou náturu v kombinaci se schopností pracovat sám a v tichu, drajv i nenápadnost. Technickou zdatnost i vysokou sociální inteligenci. 

Jenomže jak by řekl klasik: Pánové, kdo z vás to má?!

Na druhou stranu, bude hůř. Diplomka ještě není napsaná. Na státnice ještě nejsou přesné termíny. A většina zaměstnavatelů ještě netuší, že existuju. Až rozešlu sto životopisů, navštívím desítky pohovorů, assessment centra a podobně a přesto se nikdo neozve, pak to teprve začne být zajímavé. 

Kdy jste si začali hledat práci? Pracovali jste už při studiu? Nebo vás zaměstnavatel oslovil sám? Víte už, co a kde budete po škole hledat? Nebo se zatím věnujete svému hobby a takové věci jdou mimo vás?

Ps: Napadlo vás, když jste podávali přihlášku na výšku, že tohle budete jednou řešit?

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz