Pometlo.

Dneska jsem se, za odměnu, šla podívat po obchodech. Vůbec tady nemluvím o nějakém velkém nakupování, ale doznívající slevy a letmý pohled do botníku ... však to znáte. A tak jsem šla, něco jsem i zkusila, při pohledu na účet jsem si jasně stanovila co ještě možné je a co už ne. V Zaře jsem objevila celkem pohodlné booties (omlouvám se češtinářům, ale jak to popsat...polokozačky?), za příjemnou cenu, kožené a ještě v té správné zimní velikosti (vlezou se hrubé ponožky). Chodila jsem v nich mezi kabinkami tam a zase zpátky, pomalu a pak i razantněji, a nebylo to nic hrozného, snad bych v nich dokázala dojít na tramvaj a dál cestovat MHD a být u toho chic. (rozuměj nespadnout). Už jsem je nesla k pokladně a pak si říkám „ROZUM Olgo, ROZUM!“ a tak jsem je vrátila zpátky na slevovou poličku a pokračovala nákupákem dál, vstříc šťastným zítřkům, které jsou jak známo jen výplodem choré optimistické mysli.
 Jenomže na černé polokozačky ne a ne zapomenout. Přece jenom, po tomhle druhu bot slintám od té doby, co jsem je poprvé uviděla, taky nejsem schopná nekoupit zlevněnou věc z přírodního materiálu...a navíc, já je vlastně potřebuju! Módní našeptávač mi slintal do ouška, že další zimní boty prostě potřebuju, že žádné, které bych mohla nosit ke kožichu nemám...

Nakonec jsem se rozhodla důvěřovat lidem, kteří mě škodolibě pozorují na facebooku tohohle blogu. V koutku duše jsem doufala, že v rámci konzumní společnosti mi kousek všichni pochválí a budou mě přesvědčovat ke koupi...no, a ne. Ten sladký okamžik, kdy se můžu postavit jako rebel a prohlásit „Jste hodní že mi je schvalujete, ale já je asi nakonec nevezmu, tady ten detail se mi nějak nezdá.“, se nekonal.

A já teď nevím, jestli je chyba v botách nebo ve mně.

Jasně, jsem pometlo. Neumím být elegantní, upravená, chic. Když chci být sexy, okolí učůrává smíchem. Když chci být in, vypadám spíš jako když se vracím z maškarního. Už jsem rezignovala na barvy, vzory, náročné materiály a propracované střihy, stejně na mě vypadá všechno jako kus hadru. Ale boty? Rezignovat proto i na boty a nosit jenom ten okopaný model z roku 99, který jsem za tři pětky vykutala v sekáči?

Jasně, mám hlavu v oblacích a potřebuju mít nohy pevně na zemi (člověk nikdy neví, kdy se před ním v chodníku objeví díra, zámková dlažba se ve vteřině změní ve schody nebo obrubník v klouzačku), ale doufala jsem, že to nutně nemusí znamenat odsoudit se k podpatkům o maximální výši 3cm, zvláště když nejsem z těch, kterým by chůze na jehlách dělala vážné problémy. Jenom se na to musím soustředit.

Jasně, jsem náročná a neobuju si jen tak něco. Hledám nadčasové kousky, v černé barvě, kožené aby něco vydržely, bez zbytečných ozdob a blbinek, ve slušné velikosti a ve tvaru, který vyhovuje úzkému chodidlu. To samo o sobě není legrace, když se k tomu připočítá finanční omezení, je to už docela složité.
To je důvod proč ve většině ze starších kupů mého botníku nechodím. Nesedí mi barva, nebo jsem v záchvatu nadšení podcenila velikost, u těch nejstarších kousků (koupeno předtím, než jsem si založila blog) zase nefunguje design. To je důvod, proč nemám jediné zimní nebo podzimní boty na podpatku.

A na konec... v současné situaci (zasněné pometlo s plným botníkem nenošených kousků) považuje můj muž nákupy bot za marnotratnost. A proti tomu se nedá nic namítat. Možná kdybych se většiny obuvi zbavila, aby se udělalo místo...?

A tak nevím. Má u mě smysl snažit se dosáhnout elegance pomocí bot a případně kabelky? Můžu někdy vypadat tak skvěle, jako ostatní bloggerky (zejména moje oblíbené)? Nebo už jsem stylem pohybu a životní filosofií odsouzena k plátěnkám, Botaskám, kanadám, kristuskám a dalším kouskům z armádních výprodejů?

Chjo, člověku skončí zkouškové a nezaměstnaný mozek hned vymýšlí blbosti.

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz