Život, který nežiju.

Podlaha se leskla zbytky laku a prastaré parkety se jemně poddávaly bosým nohám. Cíl své výpravy viděla jasně před sebou, ale stačil jediný pohyb ruky aby se ukázalo, že ten neurčitý sen, za kterým celou dobu šla, zůstane nenaplněn. Ledničku zase zavřela.
...

Někdo se raduje z maličkostí. Z toho že stůl se nepovedlo nalakovat do hladka, z toho že parkety u dřezu se skoro vznášejí nebo z pohledu na sběrače, dolujícího vratné lahve z kontejneru. Někdo se rozčiluje nad nepořádkem, nad zapomenutou ponožkou, nezhasnutým světlem. Někdo se rozpláče nad děravou punčochou a je mu líto uschlé pažitky, jiný s kamennou tváří vyhodí prošlý jogurt do popelnice.

Nežiju život filmové postavy. Mé dny se skládají z maličkostí, které mi dělají radost když chci, a když na to zapomenu, nevnímám je nebo mi dokonce pijou krev. Skládají se ze spousty malých proher, drobných výher a velkého množství peskování směrem dovnitř duše.
Nepřipadám si neúspěšná dokud mě rutinní zvyk nenavede klepnout párkrát do klávesnice počítače.  Klik, f, enter. A dobrý pocit se v okamžiku vypaří do nenávratna. Vítejte v krásném světě úspěšných lidí!

Kdysi, jako školák a následně středoškolský student, jsem podobné pocity znala velmi dobře. Přicházely tehdy, když přišla na návštěvu má babička a začala vykládat o tom, kolik toho už dokázali vnuci jejich kamarádek, jak moc je skvělá má sestřenice, jak šikovné jsou sousedovy děti. Ten má výstavu v galerii, ten vyhrál kraj v šachu, ta je ti tak krásně štíhlá! a další studuje v zahraničí a všichni ho obdivují.
Pamatuju si, jak jsem ze slušnosti seděla na místě, protože když je návštěva, tak je neslušné odcházet a dělat si svoje. Uvnitř jsem si připadala tak neschopná! Žádné samé jedničky, žádné zlaté medaile, nic. Šlo mi sice hodně věcí, ale touha dělat něco hluboce až k naprostému mistrovství mě postihla málokdy a bylo poměrně snadné mě z cesty svést. Chtěla jsem se toulat nočními ulicemi, číst, sbírat kytky, hřiby, borůvky, tvořit a hlavně, snít. Nenáviděla jsem to! Babičku jsem za to dlouho neměla ráda, (Minimálně do té doby, než mi vyšla první fotka v časopise.) ale vypořádat se s tím, nebylo nijak vážné. Jednou měsíčně to přežije každý :-)

Dneska to je jiné. Každý den doslova hltám desítky fotek a statusů, zachycujících každodenní úspěchy mých známých. Editorialy, filmy, reklamy, titulky, módní přehlídky, večírky. Fotky skvělých nákupů, opulentních večeří, slavných osobností, z NY, Paříže, Londýna, Thajska. Statusy hledající luxus nebo vhodné oblečení na VIP akce.
Anebo se na mě odněkud vyvalí fotky novorozených potomků známých v mém věku a mladších, záběry spokojených rodin, doma pečených dortů.
A pozvánky na koncerty, párty, vernisáže.

Pokud se ráno vzbudím s dobrým pocitem a zdravým sebevědomím, po první minutě na známé stránce se mé pocity razantně změní, v černé depresi mě pohltí vědomí vlastní neschopnosti.
Pozoruju créme de la créme cizích životů a i když vím, že to je jen ten smetanový škraloup na hrnci mléka, cítím se jako syrovátka. Moje podvědomí si určitou iluzivnost úspěchu nenechá jen tak vymluvit a jeho ochota přijmout fakt, že i Loli někdy musí na WC je tím menší, čím víc znám dotyčné lidi z osobních neformálních setkání.

Není to závist. Každý kdo něco dokázal, na tom musel dlouho a trpělivě pracovat a o to horší to snad je. Copak jsem opravdu tak neschopná, líná, hloupá, nezajímavá? Vibruje to celou mou duší nebýt rozumu, asi bych se každý den sesypala jako hromádka popela ze spáleného papíru.

Je to život, který nežiju. Oběti, které nejsem ochotna přinášet.
Jednou, dvakrát snad. Ale pořád? Přasvědčuju vnitřní hlasy o realitě a nakonec si říkám, že rozhodně nejsem ta neúspěšná troska, jak si připadám. 

...

A potom si zase otevřu ten debilní Facebook.

;-)




Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz