Fyzická kocovina

Kocovina se většinou dostavuje po večeru plném neřízeného pité a oslav. Souvisí s tím, že pod alkoholovou (nebo jinou) rouškou zapomínáme na cokoli co by nás mělo trápit, např. na žízeň a podobně.

Fyzická kocovina, to je když se vzbudíte po akci, a najednou cítíte každý sval v těle.

Předně, chci poděkovat všem těm, kteří přišli na včerejší akci a koupili si tašku. (Tedy v podstatě nikomu.) Chci poděkovat všem těm, kteří stáli při mě, nevybodli se na to a přes bolest hlavy, lepší plány a hezké počasí strávili večer prací.

Na blogu Adélky určitě najdete časem dostatek krásných fotek a pokud se její novinářský talent projeví naplno, její reportáže si budete moct přečíst na mdls.cz i na czechoriginal fashion a na Londonery.

Jak už jsem psala v pozvánce, Mon-chichi je společný projekt návrhářky Kamily Vodochodské a designérky Kláry Růžičkové. A já jsem se k tomu tak nějak přimotala. Řekněme, že kombinace mé dobrodružné povahy, psí ochoty (udělám cokoli, jenom mě prosím mějte rádi) a nedostatku zkušeností udělali z klidné záležitosti místy kovbojku. Hodně jsem se vztekala, snažila se a pak byla zklamaná, nakonec jsem si i postavila hlavu a díky tomu, že nejsem jediný magor v celém městě, se mi nakonec povedlo sestavit úžasný team, před kterým smekám.

Pragmatická moderátorka, příjemná vizážistka, všeschopná Adélka, dvě "modelky" které si umí dát nohu za krk a nesmím zapomenout ani na kluky z NOD, před kterýma se hluboce klaním.

A tak jsem, s nabitým mobilem, naházela do tašky náhradní podprsenku, rifle, kulmu, laky, sponky (Kdyby náhodou kadeřnice nestíhala a potřebovala pomoct. Ale těžce jsem se rozmýšlela - profesionálové nesnáší, když jim do práce sahá nějaký patlal.) taky oblečení na večer, termosku, tajpu, nůžky, notebook...prostě všechno, co bych tam v backstage přehlídky mohla potřebovat. Na nohy mokasíny, na sebe "podržtaškové montérky" (Tj. šedomodré ošoupané manšestráky, šedé tílko a šedé tričko, svetr-deku a multifunkční hadr na krk - věci které vypadají stejně, ať jsou čisté nebo špinavé).

Nejprve bylo třeba vyzvednout "aparaturu" - dvě bedny, dvě stojny a kufr kabelů - což se nám, na druhý pokus, povedlo (ono jezdit po Praze bez navigace, s pouze orientační mapou nebo jen podle intuice, je občas legrace), pak vyzvednout v NOD praktikáble - kdo to neznáte, jedná se o prvky s kterých se dá poskládat pódium, molo - něco jako lego v velkém. Problém je s tou částí "ve velkém". V dlouhé zastavilo Marcelino Berlingo, z NOD vylezl pan Renda a drbal se ve vousech s tím, že se to tam nevejde. Prý se máme jít sami podívat. A viděly jsme. V hlavním sále bylo postaveno schodovité pódium z tlustých hliníkových desek. Aha. To vypadá trochu jinak než to, co jsem čekala.

"A kde máte ty kluky, co to budou nosit a sestavovat? Ti jsou na místě?" "Žádní nejsou.""Já jsem to pochopil tak, že tady naběhne parta kluků, těm to vysvětlím, odnesou to a zase přinesou...""Já jsem ta parta.""Aha."

Laply jsme s Marcelou praktik, donesly ho k autu, pánové za námi nešli další. Vykuchali jsme zavazadlový prostor, vložili desku do auta - čouhala kolem 10 cm ven, vložili další tři. Kufr byl pootevřený, auto o 10 cm níže. Na štěstí nám půjčili i gumicuk. "Holky, hlavně se pomalu rozjíždějte, ať to nenecháte na cestě!" Volali za námi, zatímco jsme, intuitivně, mířili směr Žižkov. Marcelka se snažila jet předpisově. Ale rychlý rozjezd na semaforu na Florenci vysunul desky o dalších 30cm. "Zlato, budeš muset někde prudce zabrzdit." Na dalším semaforu řidička dupla na brzdu, praktiky i aparatura na nich zajely zpátky, zarazily se o sedadla a jelo se dál. "Tam nejedu, tam je zákaz vjezdu." "Jiná cesta není." Vyrazily jsme Vítkovským parkem až k památníku. Pan hlídač nám dovolil najet před vchod. Do výtahu do druhého patra se to, prý, vleze.

Vlezlo. O fous. Výtah měl asi o 4 cm větší šířku a o 1 cm větší výšku než praktik.  Snad jsme moc neobily ani výtah, ani desky, paní na vrátnici se mračila. S vystěhovaným autem jsme jely další várku a já jsem lehce bublala. Molo jsme táhly jenom proto, že na terase byly kamínky - a na tom by se holkám špatně tančilo. Při druhé jízdě se plně projevilo borectví kluků z NOD, kteří nám to všechno přinesli! (A nemuseli. Možná, že jsme vypadaly docela ztrhaně, kdo ví. "Holky, oddychněte si, my to nanosíme.") Druhá cesta už byla klidnější. Až na to, že jsem měla telefonát.
"Ahoj Oli, prosím, máš sebou něco? Volala mi kadeřnice, že je na veterině, na stole jí umírá pes a nemůže přijít." "Jo, mám. Máš někde drogerii?" "Co mám koupit?" "Prosím, lak na vlasy a tupírák." Ještě že jsem ty pidlata vzala.

Na místě už všechno probíhalo klasicky. Chvíli po nás přijeli pánové, těm jsme rovnou vrazily do ruky praktiky. (A dobře se bavily jejich funěním a zápasem s velkými deskami. Podle výrazu v jejich tvářích to asi nebylo tak lehké na nošení.) Došly modelky, tanečnice, autorky Mon-chichi projektu, slečna s králíkem Tlapoušem, hostesky...jako obvykle se nestíhalo, takže poslední účes jsem dodělávala v kamrlíku za barem. A potom čekání. A hosté nešli, a nešli, show se odkládalo "až někdo přijde" a nikdo nepřicházel - a pak bylo za 10 minut hotovo.

Choreografka s Tlapoušem - focení kolekce Vlasy a makeup: Olgak.

Byla to krásná akce. Šampáňo, medovník, příjemné počasí, úchvatný výhled... Bohužel, jenom pro pár lidí. Zajímalo by mě, jestli, kdyby se platilo vstupné a kdyby to bylo extrémně VIP, by přišly davy.

Kdybyste se chtěli aspoň podívat, co že jsme to předváděli, pak www.mon-chichi.cz

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz