Velký výlet II.

Aneb proč si všichni zúčastnění zaslouží můj nehynoucí obdiv.


(A trochu o tom, že být modelka/fotografka/vizážistka občas není žádná legrace.) 
Fouká, prší a modelka se zoufale snaží udržet na kluzké skále. Když se podíváte pozorně, uvidíte kapky na šatech...a poctivě podlepené boty :-D

...holky, vybavené, načančané a natěšené vyrazily ke skále a po překvapivě krátké době se vrátily zpět. Bylo zřejmé, jak moc záleží na teamu. Zatímco jsem převlékala pomalu křehnoucí Kateřinu do dalšího modelu, Evička ukázala první dokonalé náhledy, pořízené v několika málo minutách. A zatímco Terezka připevňovala masku, zvedl se vítr, zatáhlo se a první kapky zabubnovaly na střechu infocentra. Spustil se pořádný liják.

Evička se rozhodla využít naplno rozmarů počasí a další výprava ke skále už byla krytá deštníky a pláštěnkou, aby se opět po pár minutách vrátila nazpět, mokrá a promrzlá. Modelka, mokrá, jen v sukni a vršku plavek, se držela statečně a pokoušela se netřást zimou. Zabalená do deky nejprve seděla s námi venku, pak se schovala do infocentra a nakonec do auta, kde bylo přece jenom tepleji. 

Promrzlé jsme čekaly na to, až se počasí umoudří. Ale ani po více než půl hodině si nedalo říct. Obloha byla šedá, padal drobný lezavý déšť, ochladilo se a nic nenasvědčovalo tomu, že se to brzy zlepší. Únava z cesty a zima udělaly své a tak jsme nakonec odhodlaně zatly zuby, a rozhodly se tomu všemu učinit rychlý konec. Therezka zůstala v základním táboře, já na sebe navlékla maskáčouvou pláštěnu - bundu a kalhoty, Evička schovala foťák pod deštník, pod druhý se skryla promrzlá modelka a coby údernická parta jsme vyrazily do lezavého vlhka. 

Co říct? 

Kateřina měla boty na podpatku, skála byla mokrá a kluzká, prach se měnil v bahno, vítr foukal a déšť promáčel vlasy i šaty. Modelka s modrými rty a fialovými nehty se chvěla zimou. "Není ti zima?" "To je v pohodě..." díky její profesionalitě a punkáčské duši, kterou v sobě zřejmě objevila bylo po krátké, nebezpečné chvíli nafoceno. mokré a bosé jsme doklopýtaly na parkoviště, urychleně sbalily saky paky a vyrazily domů. Na rozdíl od ruční brzdy ("Olgo, to auto jede!" když jsem vystoupila a šla platit parkovné), topení fungovalo obstojně. Zbývalo už jenom dojet v pořádku zpátky do Prahy...což se nakonec podařilo, a kolem jedenácti večer jsem, se silami v koncích, padla do postele. Uf.

Ale bylo to stejně skvělé. Děkuju.

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na olga@karpecka.cz nebo volejte +420 728 561 744.