Francouzský polibek

Už je to dávno.
 Poprvé.
Bylo to zvláštní. Nečekané.
Nevěděla jsem, co si myslet, co dělat.
A tak jsem jenom, s vykulenýma očima a trochu nervózně, opakovala pohyby.
A když to skončilo, dlouho přemýšlela.

Už je to dávno.
Už to bylo stokrát zopakováno.
A přesto mi to připadá pořád stejně zvláštní. Neobvyklé. Trochu divné.
 Ale snažím se si zvyknout, občas se přistihnu u samozřejmosti, s některýma je to vyloženě příjemné ...

Ale když v neděli přišla Boo a řekla "Třikrát!" byla jsem stejně vyjevená, jako tenkrát poprvé.


Francouzský polibek, něco, co ještě nedávno v mém životě nemělo místo.
Že si nejste jisti, o čem mluvím? Že nazývám věci nesprávnými jmény?


Bylo to snad po některé z jejich návštěv ve Francii, možná dokonce po svatbě její dcery s Francouzem. Přivítala mě do nového školního roku. Pozdravem, který jsem neznala.
Podání ruky a pak, levé, pravé, levé líčko. Hlavně pozor, aby si nerozmazala bronzovou rtěnku.
Snažila jsem se působit profesionálně, jako, že to znám a umím taky. Ale byla to obrovská novinka.

Až do té doby, jsem se s lidmi zdravila podáním ruky, jenom děda si vždycky vynutil (svými sto kily) pusu. (Nic moc, má rád uzeniny, věci v octu a čerstvou cibuli. Naštěstí, teď už jsem velká, teď už nemusím.)
S kamarády jsme se na sebe usmáli, zamávali. To už muselo něco znamenat, abych se vítala a loučila pusou.
Ani v Praze jsem se tak nezdravila.

Až pak. Byla to nějaká žena, která mi chtěla vyjádřit jak moc je ke mě "přátelská". A čím více jsem se stýkala s lidmi z módního světa, modelkami a vizážistkami, tím častěji mě čekala tato, pro mě neobvyklá, procedura. Levá, pravá, někdy spojeno s podáním ruky, jindy ne.

A tak si zvykám. Už dokážu rozklíčovat, co je myšleno od srdce a co je na efekt. Už jsem pochopila jak, koho, komu. Už dokážu neotisknout svou rtěnku na cizí tvář, pokud nechci. A ačkoli mám ještě pořád zmatek v tom, jestli podat ruku předem nebo nepodat, kdo je významnější a dává pokyn k polibku a jak takový pokyn vypadá, občas použiju tento pozdrav sama od sebe. Jakoby nesl lepší emoce, než pevně podaná ruka (Jsem tady oficiálně.) nebo slovní pozdrav s pohledem do očí, bez doteku (Trapné ticho? Tajemné napětí? Nesmělost?). 

Jsem si nejistá.

Když jsem takhle v neděli uvítala mého kamaráda, mého bývalého přítele, hlavou mi proběhlo mnoho kalkulací. Nechovám se k němu jako k ženě? Neměla bych mu spíše podat ruku? Nebo nic? Hlavou mi toho šrotovalo poměrně dost, když jsem se blížila k vousaté tváři. Snad trocha hořkosti, jak moc se, takovým přiblížením, přetvařuju. Ale třeba mu to udělalo radost. Jako těm mužům, kteří občas podobné loučení protáhnou, nebo mi na tvář otisknou své rty. A já se nezlobím.

Mám lidi, které bych vítala desetkrát denně s veškerou upřímností a radostí! A taky lidi, které líbám, jako se líbají šéfredaktory v Devil wears Prada. Lidi, které bych nejraději zdravila úsměvem, napjatým tichem a tajemným pohledem, bez doteku. A lidi, kterým mileráda stisknu ruku tak, až mi zbělají klouby, pokývla hlavou a řekla "Těší mě". Jenom se musím naučit, jak to udělat tak, abych nelíbala někoho, kdo mi chce jen podat ruku a nepodávala ruku tomu, kdo mě chce z radosti políbit a obejmout.

A ještě to někdo fotí, když to neumím... i když slečnu co je na fotce pusuju moc ráda :-) (fotila Eva Liliana)

Jak to máte vy? A pokud nejste z branže s návazností na Francii, jak se zdravíte? Znáte tento pozdrav? Vadí vám dotyk cizího člověka? Nebo ho vyhledáváte?

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz