Bohové musí být šílení (2.část)

Před školou postávala pokuřující mládež a tvářila se nepřátelsky. Ale sestra vyskočila z auta, začala něco vykřikovat, hoši lapli tašky a křídla... z čerstvě dospělých kuřáků se vyklubal kolektiv 6.C

Cestou do třetího patra ke mě hovořilo ošlapané terako, na stěnách tytéž diplomy co kdysi a studenti se chovali podle stejných vzorců, jako jsem se před třemi, čtyřmi lety, chovala i já. Ale "nima času na gupoty" Slečna Majda odemkla aulu a nás čekal slavnostní prostor, tichý, uklizený a chladný jako kvalitní lednice.

A taky třída, kterou bylo třeba v omezeném čase vyfotit. Dvakrát. 6.C totiž bude mít nádherné tablo. Tablo s nápadem. Uměleckým. Tablo s uměleckým líčením, účesy, s fotkami celých postav. Jenomže taková fotka se jaksi neslučuje s očekáváním babiček a tetiček. Takže nejdříve se všichni nalíčí a učešou "civilně" a vyfotí se portréty a pak se všichni přelíčí, přečešou a převlečou a vyfotí se tematické fotky na tablo. Jak snadné!
(Minimálně v představách lidí, pro které jediné profesionální focení bylo třídní foto na lavičce před školou na konci školního roku, a pasovky na občanku a řidičák.)
Kuba se ještě jednou zeptal, co po něm chtějí. "No ten portrét přece a tu celou postavu, a vyvolat dvě fotky a všechno na DVD..." (A ideálně zadarmo, jasně.) "A kolik je na to času?" "No, minule tady byli do devíti."
Kalkulačky v hlavách nám seply. Máme devět hodin na 2*25 lidí. To není moc. To vůbec není moc.

Přenesla jsem stůl z pódia, nachystala prodlužovačky, vybalila kufr s česáním, klopila hadry na jednu hromadu...
A dorazila i sestra, vysypala z tašky pidlátka a dorazila taky její spolužačka Katka, která má sestřenici vizážistku a tedy umí líčit. (Logicky, né?!) (Jak později vyšlo najevo, lidi mají pocit, že když někdo má sestřenici vizážistku, tak umí líčit mnohem lépe, než někdo, kdo skoro je vizážistka.)

A protože se škola zrovna nacházela v přestávce, zbytek 6.C posedával v "hledišti" a bavil se po pubertálním způsobu. Slečny na mě hleděly s hlubokou nedůvěrou. Co tahle holka tak může vědět o vlasech? Dyť kadeřnice vypadají jinak. Kadeřnice mají přece fialovou trvalou nebo aspoň tříbarevný melír ne? Pečlivě se mi snažily vysvětlit, jak že si ty svoje vlasy představují, jak si to obvykle dělají, jako bych vůbec netušila, která bije. A zatímco holky vedle líčily, až se jim od štětců prášilo, Kuba na pódiu vybalil a zapojil světla, jako pozadí použil promítací plátno zabudované ve stěně a začal zkoušet. Portréty bylo třeba udělat rychle a efektně. Holky jsem předem upozornila, aby si vlasy nechaly tak, jek jim rostou a díkybohu to pochopily, takže portréty mohly být přirozené. (Proč? Protože vlasům nesvědčí působení tepla a jak jsem se dočetla, ještě horší je působení tepla na vlasy plné stylingových přípravků. Raději jsem nakoupila spreje proti horku a upravila tu krásu sama.)  Vlnovlásky jsem rozčesala a nadýchala, rovnovláskám jsem, podle vlastností porostu, natočila prameny kůlmou nebo natáčkami. A když bleskla světla, asistent mávl složkou na papíry a slečny jsou na fotkách krásné, rozesmáté, s rozevlátou hřívou. Rychlé, snadné, efektní. 

 ("Modelové a modelky" přicházeli a odcházeli, podle toho jak museli být na hodině a nemuseli, jak chodili kouřit, do bufetu...jedna slečna natolik nevěřila sestřiným schopnostem, že si zašla ke kosmetičce. Někde jsem pak stran toho zaslechla nehezkou poznámku, nicméně, zustaňme u toho, že makeup byl o odstín tmavší než vysolárkovaný zbytek maturantky.)

Postupně se na pódiu vystřídala celá třída, včetně paní učitelky. Zbytek kolektivu se už začínal nudit a vymýšlet blbosti, nejapné poznámky, únava rostla. A do toho přišel pan údržbář. "Já tady jsem do osmi, nikdo mi přesčasy neplatí, takže v osm zamykám školu a vy si tady můžete být klidně do pondělí." Nevinná větička, z úst postaršího, obtloustlého a nevrlého muže nám na klidu nepřidala. Už jenom tři hodiny! Znásobili jsme úsilí.

Začala jsem česat slečny na "tematické fotky". Zatím vám neprozradím, co bylo za téma, ale věřte, že každá slečna měla na hlavě objemný drdol. (Ok, nazývejme věci pravými jmény. Měla na hlavě motanici z copánků, sponek a natupírovaných vlasů.) Do toho kontrolovat co a jak mají na sobě, reagovat na dotazy... v 19:45 jsme začali fotit poslední slečnu. V 19:58 byla vyfocena poslední fotka a pan údržbář přišel zamknout aulu. Naklonili jsme stůl, všechna pidlátka se sesypala do kufru, sbalili jsme světla, pozadí, stativy...


(Mezitím ještě stihla přijít paní uklízečka, zjistit že jsme zničili dveře - hoši nechtěli chodit kouřit před školu, a tak vyrazili dveře na venkovní schodiště a chodili tam. A taky dorazili úplně cizí chlapci, smáli se, znervózňovali holky, opíjeli se vínem, pokřikovali...)

Co říct? Po osmi hodinách práce mě obstojně bolely ruce, prsty jsem měla slepené k sobě. Bylo to šílené, ale nakonec fajn. Těším se na fotky.

A chci poděkovat těm hrdinům, co tam se mnou vydrželi až do konce. Díky moc.

PS pro ty, které to ještě čeká:

Na focení si vemte jídlo nebo číslo na rozvoz pizzy. Vezměte si hudbu. A knížky. A třeba počítače. Bude to prostě čekání. A vezměte sebou lidi, kteří jsou spolehliví a nebudou se fotit. Lidi kteří vám skočí pro kafe, pro náhradní baterky, pro cokoli. Lidi, kteří vám budou hlídat ramínka podprsenek, lesklý nos a rozcuchané vlasy. Aby jste si to opravdu opradu užili a nemuseli řešit nepříjemnosti.
A ano, pokud víte, že ji máte veselou a rozvernou, nechlastejte během focení. Ostatní to neocení.

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz