Svatý Václave, oroduj za nás...

Beskydské lesy jsou hluboké, husté, ve špatném počasí, chcete-li, můžete se toulat dny a noci a nepotkáte ani živou duši.

Máte se čeho bát? V Mionší byl spatřen rys, na Smrku žije smečka vlků ... ale občas, když padne mlha, se i v "Pnivio", hned za Hrčavou, v lese pod hřbitovem, strácejí lidé.

Nemá to nic společného s miodulou ani polským špyritusem.

Odmala jsem věděla, že do těch míst mám důvod nechodit. Snad jenom v poledne mě babička přesvědčila sednout si na kraj a ujídat borůvky, které jsou tady největší, jakoby za těmi drobnými keříčky byla stěna, od které se paprsky odráží zpátky.

Síla podvědomého strachu, ledový vítr ženoucí mraky přes les, jemné mrholení...podzim se hlásí o svou vládu.
Les je zcela tichý, ptáci jsou zalezlí, stejně jako jedlé houby. Každý krok, měkce se bořící do jehličí, je významný.

A přesto mě na to místo cosi táhne. Sváteční dopoledne, snad sám Václav je ukrytý v mokrých lesích.

Křupnutí větvičky za mnou ... a zase ticho.

Kapka deště mi z jehličí stekla na nos, stírám ji ... a zase šelest.

Plazivé ostružiny se sápou na mé kotníky a uschlá větev smrku mi strhává šátek z hlavy.

Zafouká vítr, koruny tančí, z jehličí prší, jakoby stromům líto něceho bylo.


Ticho a mokro, stojím a klepu se, oněmnělá, snad dojmem, snad tou lezavou zimou.

A pak se objeví. Mám se bát?



Nejprve drobné, pak protáhlé stíny.

Ten pohled jako by se tázal: Co tady děláš, tvore s horkou krví?
Zmizí a zjeví se.


Zase o kus dál. Jdu v jejich stopách, vyšlapaných na orosených listech. Bořím se do bláta a klopýtám.

Ze strany sykot ... co tady chceš? Ševelí přesličky, tvrdě až krutě.


Bledá tvář, stín se mihne, jen se otočím.

Troufáš si, člověče.

Lákají mě, jdu jako v snách.

Chlad je pryč, míto něj jen čistá touha.

Chci se jich dotknout. Stát se jednou z nich.


Bojí se snad? Vtahuju ruku. Dívám se k zemi a prosím.

A najednou svist, Vítej, vítej dnes mezi nás!

Cop se mi rozplétá, vítr se opírá do větví.

Z dálky zaslechnu lidský hlas.



Otáčím hlavu ... ach ne, ony mi uletí!


Kroky jdou ke mně, a mužské ruce, položí se na má ramena. Slzy mi tečou, prameny mokré, ptá se mě, nejsi zraněná?

Nejsem, tím dotykem horkým, krev se mi v žilách zas vzpěnila. Stavím mu tvář a ptám se své duše, koho bys dívko, koho bys ženo, zradila?

Občas si přeju, jak lesní žínka, usínat na loži z jehličí. Mé srdce navždy, budou mít oba, les i muž, snad mě to neroztrhne, snad mě to na popel nezničí.







Foto: Jakub Svozil
Modell:
Veronica, Diana
Visage: Markéta Karpecká
Hair, styling, text: Olgak.

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na olga@karpecka.cz nebo volejte +420 728 561 744.