Lidé už jsou zvyklí na lecos

Babička odjela a večer vypadal na odpočinek a nicnedělání.

Jenomže člověk míní... Rozezvonil se mobil a ze sluchátka vypadlo veselé "Ahoj, tak jsem nakonec v Praze, s Evičkou v kavárně lucerna, přijeď za náma!" Tón nepřipouuštěl námitek a tak jsem se oblékla pro pochůzky noční Prahou a dostavila se na místo.

Pod Černého koněm jsem se podrbala na hlavě a stoupala po nablýskaném schodišti nahoru - kudy se tam asi dostanu? Za oknem už na mě mával povědomý obličej.

Prvorepublikové dámy seděly u stolečku, popíjely minerálku a lambrusco a pokuřovaly cigaretky.

Já, nohatý exot jsem padla na křesílko a kupodivu rychle zapadla, ačkoli jsem neměla ani šaty, ani sukni, ženské botičky a eleganci.

Po hodině doražila ještě jedna dáma, exklusivně vlasatá. Díky skleničce vína před odchodem z domu jsme se v družném rozhovoru prokousaly až k půlnoci.

Až při odchodu jsem si všimla, jak jsem oproti nim vysoká. Tři popelky ve "střevíčkách" cupitaly noční Prahou a já, přesahující je nejméně o půl hlavy jsem vklouzla do metra, posledním vlakem k Muži.

O pů osmé ráno už jsem se převalovala v posteli. Jít? Nejít? Nekonec mě zvědavost vypudila z pelechu a v hrozícím dešti jsem deset minut stepovala u Palladia, protože Eva Došková je fotografka, bloggerka a hlavně bohémka, Alice spala u ní a krásnovlasá slečna, novinářka a bloggerka, zaspala taktéž :-D
Ale oproti ledovému počasí bylo zase veselo.

Metro se zaplnilo ukrajinskými dělníky, na nástupišti jsme byly jedinné ženské (A ještě jak oblečené!) a ty obličeje! Já se starých chlapů zase tak nebojím, doma je čeká rodina, v případě přestupku cizinecká policie a každý den těžká práce. Ale holky vypadaly trochu vykuleně a zkoumavě pozorovaly ty ruce, které dokážou králíkovi v okamžiku zakroutit krkem.

Valily jsme se s davem. Před tržnicí stála policie a pomáhala a chránila, pánové s holýma lebkama v černých bombrech hlídali turnikety a za dvacet korun nám najednou patřil celý svět.

Eva s kručícím žaludkem vystála frontu na bramboráky (času dost, to je filosofie slečny v okýnku) a pustily jsme se do víru prachu, Ukrajinců, Romů, Rumunů ...a nejrůznějších existencí které nebylo možno přiřadit k určitému rodu či kmenu planety Země. Na plachtách byly vystavené lustry, porcelán, mobily, notebooky, pneumatiky, rádia, motorové pily, lopaty, sekery, sekáčky (když se budu chtít někoho zbavit, vím kam jít). Některé "stánky" se zbožím zavátým prachem, některé úhledné. Odpad i poklady za babku.

Škoda že Alice musela utíkat na autobus. "Tři grácie" se dál toulaly lidskou zoo, okukovaly boty a kabelky.

Jeden stánek mě zaujal.
V krabicívh byly vystaveny fungl nové lodičky z roku 90, jedny červené, druhé modré. Ty boty ve velikosti 41 mě přilákaly a tak jsem se zakoukala i na hromadu oblečení vedle. Kožené sukně, kalhoty, body..."Holky, poďte sem, hele!" "Kolik to stojí?" "Jeden kus 20 kč." mírně mi poklesla čelist. Kožené kraťasy a černé minišaty putovaly do mého vlastnictví.

Pánové majitelé si nás zálibně prohlíželi. "Nemáte ještě něco?" "Ale jistěže, slečny, celou tašku korzetů a body!" Kostkované plastové zavazadlo před nás vyvrhlo svůj obsah a my se zálibně přehrabovaly v krajkových "nic" styhovacích vintage body, saténovo sametových korzetch.

Tři holky zabrané do hledání pokladu. Pánové se smáli a pohled na nás je viditelně velmi bavil :-)

Když nás zima vyhnala, každá z nás si odnášela jedny boty (Eva kozačky, její kamarádka oxfords a já šněrovací kožené krásky do půl lýtek), aspoň dva korzety a každá z dam měla navíc kabelu-tašku.



Hezký den to byl.
(Kdybych doma nezjistila že ty úžasné boty jsou mi malé.)

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na olga@karpecka.cz nebo volejte +420 728 561 744.