Běžte už s tím, prosím, někam.

Je konec října, dnešní noc byla o hodinu delší a vládu nad světem začíná jednoznačně přebírat tma. Od Berounky se mlha táhla i v poledne, rodiče hlásí vichřici a azuro nad Prahou se už za pár hodin promění v noc.

Každý se s tím vyrovnává jinak. Někdo chodí na párty, někdo se dívá na filmy, někdo se prochází zlatavým listím.

Někdo si kupuje a dlabe dýně, někdo se obléká na párty do masky, někdo se dívá na horory...
Je tu přece Halloween.
Bloggerky se předvádějí ve fotkách masek a už jsem dokonce zahlédla i zbožné přání jít koledovat.

Nechtějte mě rozesmát, nebo spíše rozplakat?
Budete za měsíc psát dopisy Santovi?

Tyto dny jsou přece svátkem mrtvých!

Když jsem byla malá, jezdili jsme na Dušičky celá rodina navštěvovat naše předky. V těžké hřbitovní konvi jsem přes náhrobky donesla vodu, maminka potěšila mrvé květináčem chryzamtém.
Sesbíraly jsme suché listí, vpletené mezi trvalky vzdorující přízemním mrazíkům a opatrně, každá, zapálily vlastní svíčku a oživili i ty, které přinesli lidé před námi.
Maminka s tátou stáli, vzpomínali na své prarodiče, nad hřbitovem voněl horký parafín a studená podzimní hlína. Přicházela tma, svíčky zářily, osvětlovaly mrtvá jména a dávaly jim tak nový tvar. Cestou domů jsem pozorovala hbitovy a hřbitůvky, zářící na stráních jako noční nebe.

I dneska, když jdu kolem, zastavím se a v tichém rozjímání sdělím nikdy nespatřeným předkům, co je nového.
...

Můj muž, ani neví, kde leží jeho dědové. Nikdy za nimi nebyl. Kdo z mladých, kteří včera proudili do Pražských klubů to ale ví?

Ztrácíme úctu ke smrti. Když to na "babičku" začne přicházet, uklidíme ji do nemocnice nebo LDN, zprávu o úmrtí přijmeme telefonicky, objednáme pohřební službu a, často bez obřadu, odevzdáme kdysi milované tělo plamenům.

Zloději přijdou, rozbijí fotky, vytrhají jména, ukradou kříže. Jak by mohli mít strach z mrtvých duší které umí škodit, když si dnešní doba nedokáže připostit to, co není mladé, zdravé a krásné?

Jednou ročně vydlabeme dýni a bez zamyšlení oslavíme něco, o čem nevíme zhola nic. Že s dýní má být na okně i máslo a med, aby si duše, týrané v očistci ošetřily rány? Koho to zajímá?

Až se setmí a na počítači vám dohraje oblíbený horor, vzpomente si na chvíli na ty, kterým vděčíte za svůj život. Na dlouhou řadu žen s ustaranými tvářemi, na muže s rukama plnýma mozolů. Na dlouhou řadu jmen jejíž konec se strácí kdesi v dávnověku. To oni jsou vaší intuicí. Oni jsou to, co vás naučilo chodit, mluvit, tančit nebo malovat.

Vaše předky vám totiž, na rozdíl od majetku, přátel, rodiny, nikdo nevezme.

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz