Zase doma

Tak jsem zase v Práglu. Hnedka po tom, co jsem na hromadu vysypala všechno páchnoucí,skrvrnité a/nebo mokré jsem sedla k internetu a pochopila, co bylo na té slavné VIP Look párty tak skvělého. Setkala se tam bývalá Marešova milenka s tou aktuální. No, úžasná událost :-D

A tak mám po dovolené s přítelem, romantické dovolené na jihu.

První den:
Poslední příspěvek jsem sem věšela asi deset minut před odjezdem.

Páteční odpoledne se neslo v duchu NWN, což je online fantasy hra. Nic zajímavého se v podstatě nedělo, všichni se chlubili jak a kde jejich postavička zabila nějakou příšeru nebo naopak byla vykuchána. Klasika, nuda. Ovšem, přítomna byla ještě jedna slečna, historička, takže pro mě bylo o zábavu postaráno. Po dvou hodinách "dialogu" jsem se dozvěděla, že dotyčná závodně tančí (teda, dva roky už netančila, ale to není její vina) , že jsem v podstatě úplně blbá (protože prostě nemám IQ 146), že je imunní vůči alkoholu (ne, nebyla) a že je Dáma (to že je někdo dáma a působí tak se nepozná podle toho, že o tom mluví) ... tak jsem ji nakonec předala hochům a šla spát.
Nicméně uvědomila jsem si jak jsem místy vyspělá a že si opravdu musím dávat pozor o čem, jak a kolikrát mluvím a jestli pustím druhého člověka ke slovu.

Druhý den:
Dopoledne "rytířský turnaj". Pomocí svého dřevěného obouručáku obaleného izolací na trubky a stříbrnou izolačkou jsem porazila několik chlapů.
Těšila jsem se, že odpoledne budou zase "zápasy v kruhu" jako loni a trochu se bála ostatních dam, které byly o dvě váhové kategirie nade mnou. Nakonec ale nic podobného nepřišlo a hostitelé připravili pouze reálnou verzi oné online hry. Nuda. Když se neleskne izolačka, neřvou svalnatí chlapi s mečema a neteče krev, nějak mě to nebaví.
Večer jsme se pak prošli do pár kilometrů vzdálených Konstantinových lázní, do Hostince u Krkovičky. Grilované koleno bylo fajn, ale plánovaná pitka nenabrala takové grády jako loni a nakonec jsme se, jen za svitu hvězd, do tábora došourali už o půl jedné.

Třetí den:
Zabalit stan, dopít zbytky "alka" a vyrazit na tu "opravdouvou" dovolenou. Někdy kolem poledne jsme zaparkovali v Tachově. V celém městě byla JEDINÁ!!! restaurace kde měli otevřeno a vařili. Místní jsou prostě líní a v neděli nic nedělají. Nejezděte do Tachova, budete o hladu (nebo za oběd vypláznete pořádný balík).
Najezení ale nevrlí (nanuk z Lidlu za tři koruny to trochu napravil) jsem se vydali směrem jihozápad, totiž k hranicím. V poslední nevysídlené obci jsme se vykoupali v rybníku, uvolnili nějaké to sexuální napětí a pak naivně důvěřujíc autoatlasu pokračovali v cestě Českým Lesem. Vlastně to byly jedny z nejhezčích okamžiků celého cestování. Na místě, kde ještě v roce 1945 byla vesnice o téměř tisíci obyvatelích se rozkládají pastviny, osamocené javory kleny a hromady žulových balvanů. Opuštěné místo s úchvatným výhledem na okolní lesy, pomníčky zarostlé travou stejně jako asvaltka pomalu ustupující zeleni. Seděli jsem před stanem, jedli chleba se salámem a hlavou nám proudil vánek, volnost a trocha nostalgie.
Kolem půlnoci se zvedl silný vítr, střídavě fučelo a lilo, nemohli jsem spát ze strachu, že nás místo potrestá za narušení jeho klidu. Až když muž nastartoval ráno auto k odjezdu, přes mlžný opar se probojovaly první paprsky slunce. Snad jsme tou strávenou nocí osvobodili duchy, tak jako je to v pohádkách.

Den čtvrtý:
Český les jsme po "žlutých" cestách projeli až k Rozvadovu. Nevěřte autoatlasům! To že je něco bráno jako okresní cesta neznamená, že je to sjízdné nebo tam není zákaz vjezdu!
Další zastávkou se ná tedy stalo až městečko Nepomuk nedaleko Písku. Na mapě byl kopeček, na kopečku hrad a kostel, fajn příležitost protáhnout zadky zdřevěnělé dlouhou jízdou. Jaká byla realita? Památky ohrazené vysokým plotem s cedulemi "zákaz vstupu, životu nebezpečno" a podobně. Nakonec jsme zátarasy fikaně obešli a hrad spatřili v plné kráse, zarostlý kopřivami, s hlubokými černě zejícím vstupy po oknech a dveřích, dírami do děsivého rozpadajícího se podsvětí. Opravdu jsem měla strach.
Další na řadě byl Písek. Typické středověké jihočeské město. Sedli jsme si za kamenným mostem na ledovou kávu a užívali slunečného odpoledne. Suvenýr? Máte rádi čokoládu? V Golden pralines mají cenu 68 kč za 100g a v Leonidas měli letní akci 65kč/100g na vše. Neodolala jsem.
Den se chýlil ke konci a teplým podvečerem jsme si ještě prohlédli zámek v Hluboké nad Vltavou, klidný, bez turistů, a pak zakempili na slepé lesní cestě u vodárny. Od Budějovic přicházela bouřka a bylo jasné, že ráno budeme zase balit mokrý stan.

Pátý den:
Ráno lilo jako z konve. Hodinu jsem čekali v autě, než se počasí uklidnilo natolik, že bylo možné poskládat plachutu a nepřibrat sebou i litry dešťové vody. Plánované Budějovice padly a my jsme, s vidinou lepšího počasí, vyrazili do Českého Krumlova. V devět hodin ráno bylo město ještě bez turistů, náladu kazilo jenom neustálé mrholení. To ale zjevně nevadilo všudypřítomným Japoncům kterých přibývalo s každou minutou po desáté. Pro všechny kteří mají rádi výhled a nebojí se hloubek, doporučuju cestu přes zámek do zámeckých zahrad.
S postupujícím dnem se počasí lepšilo a tak nakonec přišly na řadu i České Budějovice. Koupila jsem si další suvenýr - sadu jehlic na pletení ponožek, velikost 8mm - ale pak muž začal mamrat něco o příšerných městech jak přes kopírák a tak se jelo dále.
Třeboň a místní kemp nás přivítali s otevřenou náručí. Nějaký chytrák vymyslel, že se přece dá dobře vydělat na sprchách. Jeden žeton, bez kterého vám neteče ani studená voda, stojí deset korun. hm. Nakonec jseme si ale vyšli z kempu do města a náladu nám napravilo pivo Regent v pivovarské hospodě...skoro tak dobré jako Radegast!

Den šestý:
V noci nepršelo. Stan byl suchý a ráno jsem si za zbylé žetony dala ještě jednu horkou sprchu. Bylo to zvláštní. Tři sprchové kouty vedle sebe, jeden malý závesek. Jedna ženská se utírá a krémuje, další se mydlí ve sprchách, další přicházejí, svlékají se a pokorně se staví do fronty. S odloženým oblečením se z "housenkoidních" figur stávají příjemně měkké dámy, nádherné hvězdě při krémování plandají ňadra, štíhlá maminka rychle ale jemně mydlí svoji desetiletou dcerku a všichni vidí, že nejsem přirozená zrzka ale blondýnka a náležitě to pozorují. V záklonu si oplachuju šampon z vlasů a připadám si trochu jako v akvárku, trochu jako v harému, místy se moje pocity zhoupnou do polohy, kterou jsem zažila naposled loni, v "třídící" budově v Osvětimi...
Stan je už zbalený a na pořad dne přichází návštěva Schwarcenbergské hrobky. Desítky rakví na lvích nožičkách, jedna malá, patřící dvouletému prckovi, další bezejmená, mezi daty narození a úmrtí uplynulo pouhých pět dní. Několik princezen, které odešly na onen svět v plné kráse, ve věku který už mám za sebou nebo který mě bezprostředně čeká. Kněžna, která na svého muže na věčnosti čekala čtyřicet let...
A venku svěží vzduch letního rána u rybníků. Prošli jsme ještě jednou městem, muž si dal k obědu kapří hranolky, já štiku na nivě a vnitřně spokojená jsem si udělala radost ještě v místním armyshopu. Můj botník se rozrostl o výcvikovou obuv britské policie.
Odpoledne Telč. Náměstí z "perníkových" domečků, památka UNESCO, plná maringotek s laciným páchnoucím fastfoodem. V místním sekáči krajkové šaty Rodarte, ale pětistovku bych za ně nedala. Muž už nechce vidět žádné město a tak nás čeká Vranovská přehrada.
Kempování je příjemné, voda ale zelená a plná sinic. V půjčovně loděk se právě slečna a dva mladící snaží ubalit pořádného špeka, takže kánoj půjčujeme na hodinu a vyrážíme po smaragdové hladine vstříc skalám a lesům. Milý dělá zadáka, než mu dojde že na tom sedí jak vosa na bombóně, málem se několikrát vyklopíme. Přirozeně, po návratu do "přístavu" nic nedoplácím. Mládenci pod slunečníkem lechtají slečnu, činnost se semilegální rostlinou zjevně dopadla dobře :-D
Před stanem se natáhneme na karimatky, nalijeme do sebe litr a půl vína a spokojení jdeme spát.

Den šestý, dneska:
V šest ráno mě budí alarm od sousedů. Jako by nestačilo že v spáči z okolních stanů chrápali čtyřhlasně. Poslouchám raní kempové zvuky, zahrnující zvuk zipu, bouchání dveří od auta a chichotání zamilovaných dvojic, spolu se zapomenutými budíky.
Časem se z našeho mokrého nula-nula-nic vykutá Kuba, spředeme plány, zabalíme orosený stan a mezi poli se zlatou pšenicí vyrážíme dále k jihu.
Znojmo, vidím tě dvojmo. Rotunda Sv. Kateřiny je přístupná jenom při prohlídce jednou za hodinu, lístek ze 90kč není pro milovníka umění drahý, ale nakonec zvítězil zdravý rozum a půlhodinové čekání na poledním slunci jsem si kvůli mužu odpustila. Tak jako všechny "lepší" středověké hrady, je znojemský postaven na pořádné skále nad řekou, stejně jako místní chrám. Ten mě vlastně dneska zaujal nejvíce. Když příjdete do nějakého kostela, je jenom několik možností, jak bude uvnitř vypadat. Buď je to kostelík - lidová architektura, gotický chrám, barokní pozlacená pokladnička, nebo nezajímavý obecný kostel. Tahle stavba je v gotickém slohu (průčelí je téměř totožné jako u pražské Staronové synagogy), veškerá vnitřní výzdoba (výzdoba kaplí, oltáře, kazatelna) je však barokní. Poprvé jsem viděla chrám, kde se úderem nové vlny náboženského zápalu místní nerozhodli pro "přestavbu v moderním duchu". Je to prostě pro mě takové architektonicko-interiérová lahůdka.

A pak už jenom pole, vesničky, kombajny, pšenice, řepka a dálnice D1.
Tady mě máš, civilizace.

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz