Jsem skoro panic...

...neni to lehkýýý...
Nějak mi tenhle starý hit už od včerejška vibruje hlavou.
Třeba se dostávám do stavu když už "přestávám hrotit" a neřeším.
Praha je malá, stejně jako ČR, zatímco VŠE je velká.
Zatím mám kupodivu všechny zkoušky, o které jsem se pokoušela.
Můj blog asi čte mnohem více lidí, než by mě napadlo (pravděpodobně o dost více, než "nahlášených" 18)
Za dvě hodinky sedám na vlak směr domů, pokud nebude zpoždění tak se budu pět hodin povalouvat v rychlíku "Praha", a pokud zpoždění bude (jakože asi jo, vůbec nevím jak vypadají koleje tam, kde byla voda), strávím na cestách ještě o něco dýl.
V pondělí moje sestřička maturuje, na mě asi padne extrémně nostalgická nálada. Taky uvidím mámu, tátu, babičky, dědečky, druhou sestři, psa, kočky, učitele, učitelky, kamarády... Prostě, těším se. I když můj milý zůstává tady, v Praze, a po včerejším večeru se mi od něho nějak nechce.

Ps: S tou těhotnou kočkou to dopadlo takhle: Porodila prý tři miminka, aby jí nebylo smutno, babička se rozhodla, že si jedno nechají. A tohohle maličkého drobečka, "jedináčka", jí něco sežralo... Asi víte jak vypadá kočičí žal, volání zmizelých dětí.
Ještě horší je kočičí žal nad polovinou malého tělíčka...(Kdysi mojí nejoblíbenější kočce cizí kocour roztrhal obě nechané děti. Zoufale přišla do chalupy, v tlamce nězně nesla zadní půlku milovaného potomka...)

Tak přeju vašim kočkám více štěstí.
Člověk je krutý, ale příroda dokáže být ještě brutálnější.

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz