Medvěd se mi pokloní až k zemi, ale tvůj hřbet se ohne...

Každý máme své sny a snažíme se za nimi jít. Nemám sice jednoznačně vyhraněný názor na to, co chci dělat, zato vím, čemu bych se ráda vyhnula. Nechci pracovat jako úřednice ve státní správě což, vzhledem k oboru který studuju, znamená nutnost volnočasového úsilí.

Snažím se a naopak jsem i líná a moje sebevědomí se pohybuje jako jojo. Zatímco v business světě plném ekonomiky, marketingu, managementu a IT už se víceméně vyznám a s imbecily i úžasnými lidmi jsem se naučila jakž takž komunikovat, ve světě módy pořád tápu. Už mě ani tak nerozhodí to, že pitomá nána získá práci za pětimístnou částku měsíčně. Vím, že kdybych byla dostatečně "středočesky" vydrzlá, asistentku ředitele bych dokázala dělat taky. (i když ano, vztekám se a závidím, abych v konečném důsledku zjistila, že mi to za to nestojí...kyselé hrozny, znáte to)

Styling a všeobecně umění "pro člověka" je pro mě příjemnější, cítím se svobodnější, nehrozí existence "neschopného nadřízeného" (mám problém s uznáváním autorit).

V mém snažení mi všach po 3/4 roce začíná chybět motivace.
Jestli jsem dobrá, tak proč mě nikdo nechce x jestli nejsem dobrá, tak proč to dělám?

Na jednu stranu mě chválí laici ale kritická slova odborníků se neozývají. A i když extrémní kritika, zejména spojená se selháním, vůbec není příjemná, bez ní se člověk nedokáže posunout kupředu.

(Poslední "průser"? Vyhodila mě z focení...modelka. A obávám se, že ten pan fotograf, úžasný a schopný člověk, už se mnou nebude chtít nic mít. Poučení je jasné, nakoupit značkové přípravky na vlasy, značkové kůlmy...a značkové hadříky na oblékání jak modelek, tak mě, abych vypadala, že já sama jsem luxusní)

Co když je moje práce příšerná a nevkusná? Nikdo z autorit se nechce vyjádřit. Nechtějí se mnou nic mít? Hájí si svůj píseček? Ale jak se má člověk něco učit, když nemá učitele ani učebnici?

A tak, ve volném čase, procházím fotografie konkurence, áchám a rudnu vzteky a masochisticky si "užívám" duševní trýzeň z vlastní neschopnosti.
No...a...nakonec snad před těmi lidmi sehnu hřbet a budu je obdivovat bez zášti. Jakkoli bych byla raději, kdybych se stala jejich žákem, učněm, postupujícím od nošení tašek až po podřadné zakázky. Tak jak to je v jiných zemích.

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz