Soukromí

(pokračování na podobnou strunu, jako v minulém "článku")

Jak už jsem řekla, bojím se o své soukromí.
Jak postupně dospívám, ztrácím naivitu a v lidech začínám objevovat i temné stránky. Pevně věřím, že není následku bez příčiny a že osud je pevně dán a je zbytečné se nad ním rozčilovat.
Když nám "kluci" ukradli lyže ze sklepa, věděla jsem, že to bylo proto, že viděli jak je tam neseme. Dávám si tedy pozor, aby mě nikdo neviděl.

Jak moc si ho ale mám dát?

Tak, jako bychom nezveřejňovali své majetkové poměry a seznam toho, co máme doma v novinách, nejlépe i s adresou, snažím se být diskrétní i na jiných zdrojích.

Kam tím mířím?

Na blog, který může kontrolovat a sledovat kdokoli.

I když bych mohla zveřejňovat své, oproti jiným skromné, majetkové poměry, bojím se i o to nemnoho co mám. I když bych mohla zveřejňovat své fotky, fotky svých přátel, rodiny, milého...raději se jich předem zeptám a většinou mi to není povoleno. Sama bych ostatně taky nebyla ráda, kdyby mě pronásledoval nějaký člověk, zarputile přesvědčený o mé kráse, nebo kdyby musel někomu můj milý v sebeobraně ošklivě ublížit. Mohla bych vystavovat fotka krásných interiérů...ale kdo mi zaručí, že se nezalíbí i někomu z místních recividistů?

Je to rozpor.

Čtenáři často chtějí o svém pisálkovi vědět první poslední, od zvyků souvisejících s hygienou až po zdravotní stav. A ten, kdo se dokáže světu otevřít, s tím se svět ztotožní a zvolí si ho, třeba až za svého ikonického vůdce. Každý nedostatek a slabá stránka člověka s božským životem zlidšťuje a pomáhá nám se s ním ztotožnit. Nás všechny potěší, že oblíbené, věčně dokonalé herečky se taky občas opijí, jako my, taky nemají vždycky čistou pleť a taky řeší trable s chlapama.

Zatímco ale hvězdy mají kolem sebe ochranku, my obyčejní smrtelníci ji nemáme. Věříc v anonymitu internetu se chlubíme drahými parfémy, kabelkami, botami. Ačkoli to nebereme jako chlubení, nýbrž jako formu dialogu s ostatními (Já mám toto, co máš ty? Jé to je hezké, kolik to stálo?) každá fotka i komentář toho o nás říká spoustu.

Balancujeme na okraji propasti, podporovány komentáři souvěrců a souvěrnic. Díky bohu za to, že blog jako forma komunikace ještě není v naší zemi tak prozkoumán a ještě není systém, který by ho zneužíval. Popularitu ale vždy následuje její temná strana, závist, intriky, irelevantní a vulgární komentáře anonymů. Při troše štěstí si našeho blogového počínání všmnou jenom ti, kteří nemají špatné úmysly. Pokud ale to štěstí mít nebudeme, ve státě, který je ovládán "mafií", politickými stranami a kontakty, ve státě který kupředu posouvá hlavně závist a kde je úspěch brán nikoli jako výsledek snahy, ale jako výsledek protekce, to bude mít každá z nás těžké. Není člověka, který by nikdy neudělal něco protiprávního. Na každého se něco najde, každý má slabiny a my, které o nich píšeme, jakobychom samy vkládaly zbraně do rukou našim nepřátelům.

(Ps: Pokud závidíte, je to normální, jsme tak vychováni. Já sama taky závidím, a to každé z vás. Nenechte ale tuto emoci aby vás ovládla, podívejte se na sebe do zrcadla a to co přejete sobě, přejte i ostatním. Smiřování se s vlastní nedokonalostí bolí. Ostatně, pro mě osobně je čtení cizích blogů jistou formou masochismu, kdy trpím jako zvíře tím, že kdokoli má více komentářů než já, lepší fotky, krásnější boty, delší nohy, hustší vlasy...a potom mě poteší to, že někdo má sice více komentů ale nohy má mnohem silnější, že má sice krásnější boty a zajímavou práci ale nemá přítele...jestli ono tohle bilancová s vlastním sbevědomím není jako pěstování trávníku...nejdříve pohnojit a nahonit, pak seříznout na nejnižší možnou délku...u mě to tak asi bude.)

(kam jsem se to jen dostala, od původní myšlenky...)

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz