Stylové ikony mého života - part.1

Holčička uprostřed, oblečená v šatech z bílé krajky, je mojí lifestylovou ikonou.
Jmenuje se Ludmila, na tomto obrázku je jí šest let a spolu se svymi rodiči a sourozenci žije v domku v centru Kroměříže.
O dva roky později umírá ona krásná secesní paní, její maminka, na tuberkulózu, domek vyhoří a vypukne první světová válka.


Po požáru leží její otec v nemocnici s popáleninami, kde se seznámí s ošetřovatelkou, svobodnou matkou, kterou si nakonec vezme za ženu. Ačkoli tato dáma k nevlastním dětem není příliš přívětivá, celá rodina funguje docela dobře.
("macecha", Ludmilina vlastní sestra, nevlastní bratr, Ludmila a na kraji kníratý tatínek)


Kolekce plavek - Ludmila v koupací čepici





Sladká dvacátá léta, s osobitou módou a životním stylem.






Po svém otci, nadšeném hodebníkovi, zdědili všichni čtyři sourozenci absolutní sluch. Protože rodina nebyla nijak bohatá, Ludmila po ukončení základní školy začala vydělávat hrou na piáno v rodiné kapele, větších tělesech i v kině, jako hodební doprovod němým filmům.


Veselá dívka, určitě značně střeštěná, si to jako všechny slečny jejího věku a doby, korzovala s kamarádkami každou neděli po kroměřížském náměstí a vrhala úsměvy na taktéž korzující vojáky, z místních kasárna. Jednoho dne se se svou kamarádkou vsadila, že se jí podaří "sbalit" toho nejošklivějšího a sázku vyhrála. Friedrich byl Opavský (sedetský) Němec, architekt, menší, s řídkými vlasy, vypoulenýma očkama a blatníkovýma ušima. Přesto si však rozuměli a ještě dlouho potom, co opustil povinnou vojenskou službu si dopisovali a navštěvovali se.
Volný vztah na dálku se proměnil až v okamžiku, kdy mladý architekt odjel na Slovensko, kde ve vesnici Donovaly u Banské Bystrice začal stavět hotel. Ne že by vadila dálka ale, podle vyprávění, všechny místní ženské se po "panu inženýrovi" mohly utlouct, neustále ho pronásledovaly a nabízely mu sňatek. A tak nezbylo než se rozhodnout. A Ludmila na zoufalý dopis se žádostí o ruku odpověděla kladně, sbalila kufr a přijela do Banské Bystrice kde se vzali.
Svatební fotka


Opava, nedaleko bytu.



O pár let později, když bylo Ludmile právě 32 let, narodila se jí první dcera, Anneliese. Manželský život nebyl jednoduchý. Veškerý chod řídila tchýně, mluvilo se striktně pouze německy. Hospodářská krize se pomalu zvrtávala ke krizi politické a např. Friedrichův bratr, Ludmilin švagr, neunesl ztrátu zaměstnání, přestože měl vysokoškolský titul a zastřelil se, ve stejnou dobu umírá i Ludmilin tchán. Začátek války v Opavě, v německé rodině, není zdaleka tak idilický jak by se mohlo zdát. Friedrich je krátce po narození druhého dítěte, syna Herberta, povolán do Wermachtu a v Opavském bytě zůstávají samy čtyři ženy s dětmi.


Jak už to za války chodí, každý návrat muže domů, je za několik měsíců oceněn potomkem. Bohužel, třetí dítě, holčička (na fotce), zemřela na zánět průdušek. Po další dovolené se situace opakovala. Nikdo netušil, že štastné chvíle boudou zároveň to poslední setkání. Šest měsíců poté vybuchl Friedrichovi v ruce sabotovaný granát. Tchýně úmrtní list před Ludmilou úzkostlivě tajila a Ludmila se teprve po porodu dozvěděla, že novorozená holčička je pohrobek. Pojmenovali ji tedy po otci, Friederike.
Válka se pomalu začala obrace proti svému strůjci, s blížící se frontou sílilo bombardování a jedinou výhodou německých rodin oproti jiným, byla možnost evakuace do táborů. Po složitém dokazování nežidovského původu byla Ludmila i s dětmi převezena do tábora v Hradci nad Moravicí. To bylo naposledy, kdy viděla většinu svých německých příbuzných. Jedna švagrová s dětmi utekla do Rakouska, tchýně s nejmladší švagrovou se v táboře na Vysočině oběsily, ze strachu před ruskými vojáky.
Když Rusové osvobodili Opavsko, samozřejmě, nenechali si ujít ani evakuační tábor. Německé ženy s malými dětmi stály nastoupeny v řadě a podle vyprávění, malý Herbert tehdy vyběhl a jen díky tomu, že Ludmila ho zavolala česky, ho nezastřelili. Nastal kolotoč dokazování, že není Němka ale Češka, který vyústil v propuštění. Kufry s veškerými věcmi jí ukradli. S pětiletou Anneliese, čtyřletým Herbertem a Friederike v kočárku se vydala domů, do rozbombardovaného města. Jejich byt byl v troskách, nastěhovali se tedy do opuštěného bytu švagra, lékaře. Starobylé křídlo (klavír), nábytek z ordinace, zbytky vytahné z trosek a několik šperků se staly jedinou výbavou do nového začátku. Zatímco Aneliese byla dána na prázdniny do české rodiny, aby se naučila česky a mohla nastoupit do školy, Ludmila se snažila přežít.
Ludmile je 42 let, fotografie z roku 1949.
Všeobecná poválečná nouze, nedostatek a hlad se začaly pomalu projevovat. Ludmila začala vyučovat v hudební škole hru na housle, klavír, flétnu a akordeon a dávala další soukromé hodiny u sebe doma. O této době, která vyústila jejím hospitalizováním v plicním sanatoriu, nikdo moc nemluví a nemluvil. Nedivím se. Muselo to být velmi těžké.

Zatímco Ludmila se léčila z tuberkulózy, její děti pobývaly v dětském domově. Díky její obrovské síle se však zanedlouho vrátila do běžného života, začala opět pracovat a nokonec se ona sama stala onou "matkou rodu". Aneliese se vdala a nakrátko se s manželem a třemi dětmi nastěhovla k Ludmile do bytu, Herbert zůstal s matkou až do její smrti a Friderike, zůstala i v manželství bezdětná a o svoji maminku pečovala.
Zatímco Ludmila zůstávala stále prvorepublikovou dámou, do jejího domu byli postupně nastěhovány romské rodiny, v rámci poválečné výměny obyvatelstva přistěhované z východního Slovenska a Maďarska. Jejich zvyky a špínu však elagantně přehlížela, jezdila navštěvovat svá vnoučata, nebo si naopak svou nejoblíbenější vnučku brala na prázdniny k sobě. Díky vdoveckému důchodu z Německa, vyplácenému v markách si čas od času mohla dovolit koupit i něco tuzexového.


S vnučkou na horách

Sedmdesáté narozeniny


Friederike, Herbert a Aneliese se svojí maminkou.


Osmdesáté osmé narozeniny


Oslava Silvestra


Destileté výročí svatby Ludmiliny vnučky
(Ludmila, vpravo "ženichova" babička)


Něco kolem devadesátky, pořád ještě dokázala skvěle hrát.


Ludmila se svou vnučkou Helenou


Poslední, nejposlednější fotka mojí prababičky. Je konec dubna 1999, "dikobraz ve žlutém" (já) má deset let a prababička "Babina-prababina" Ludmila slaví své 92 narozeniny. Dostala obrovský marcipánový dort, na zahrádce před domem kvetly magnólie a bylo teplo. Bylo na ní vidět, že už je stará, vyprávěla nám o tom, jak měla panenku s vlasy z ovčí kůže a pak nějakou historku, ve které figurovaly napoleonovy trenky.
Pamatuji si ji takovou, vždy skvěle učesanou a oblečenou, klidně se usmívající, veliký černý klavír v obyváku a její tipický, středomoravský přízvuk.
A pak, za půl roku, už nežila. Nedokázala jsem tomu uvěřit. A s jejím odchodem odešel veliký kus noblesy. Část prastarého nábytku se rozprodala, část, včetně klavíru si vzala moje máma. Letos na podzim to bylo deset let, co jsem celá v černém křandala v botech na podpatku po opavském hřbitově.
Od té doby se lecos změnilo. Aly vždycky se snažím být alespoň trochu tak silná a trochu tak elegantní, jako byla ona.

Jaká ještě byla?
Obočí si prý vytrhávala a malovala do úzké linky, kouřila 5 cigaret denně a voněla hašlerkama - které jedla aby zmizel pach z cigaret. Milovala kočky a kočky milovaly ji, nenáviděla lidi povrchní a mrzelo ji, jaké jsou její vlastní děti. Hrála na 4 hudební nástroje, mluvila dvěma jazyky, měla neuvěřitelný smysl pro humor. Žena, která zažila snad všechny zvraty 20. století

























Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.