Nevidím se

Ráno mi zazvoní budík, moje zdravé, pružné a přirozené já se vyhrabe do temného, světa a postaví se mu zimou všechny chlupy. Navleče na sebe to, co je zrovna po ruce a v teplých ponožkách sešmajdá za potravou. Nasype si velkou misku musli, udělá si husté kafe s mlékem a luchne do sebe hrnek teplého čaje. Zatímco se zadumaně kouká do starých novin, pes mu pomalu ožužlává ponožky.

A potom se ručička hodin posune do výstražné pozice a nastává přerod v člověka. Spokojená bytost se před zrcadlem změní v rozcuchanou obludu s tlustým břichem, křivýma nohama a obličejem nepopsatelného tvaru. Celá zoufalá se vrhám do šatny, snažím se najít něco, v čem bych vypadala alespoň trochu přirozeně a děsím se, že potkám někoho, kdo módě rozumí. Jakákoli kombinace která je alespoň trochu stylish se na mě mění v děsivou parodii, boty získávají ošklivý kontext, nohy se v punčochách kroutí do roztodivných tvarů. Pokusy o make-up, nehledě na počet použitých výrobků a barev, vedou k vzhledu karnevalové masky, „useknutou“ hlavu nedokáže zamaskovat ani ten nejpromyšlenější účes.

Pak ručička poskočí na další metu. Vlasy narychlo projedu kartáčem a svážu do pevného bobku, obleču vytahané rifle, první lepší tričko, svetr, šátek, kruhy pod očima zamáznu korektorem, všechno potřebné nahážu do batohu a peláším do koupelny, opucovat zuby. Na poslední chvíli se zastavím před zrcadlem, zkontroluju, jestli je korektor dost rozmazaný a běžím na vlak. (už se mi stalo že jsem korektor zapoměla rozmazat a jela do Prahy jako indián) Až když stojím na nástupišti a lidé si mě podezíravě prohlížejí, začínám si uvědomovat, jak zase vypadám.

Konečný ortel mi poskytne až zrcadlo ve škole. Ranní světlo ukáže každou chybu, mastný vlas a skvrnu a mě chytá touha zalézt pod nejbližší umyvadlo a počkat, než se zase setmí. Jenomže přednášky ani cvičení nepočkají a já jsem po zbytek den nucena děsit ostatní studentky. Nebo neděsit? Dost možná, že s mým pomerančovým hárem vypadám stylověji, než pět značkově oblečených holek vedle sebe. Možná že nikdo neřeší, že nemám jezdecké kozačky.

Kdo ví. Jakkoli se ve svém oblečení cítím příjemně a nevezmu si na sebe to, co nepovažuju za úchvatné, netuším, jak působím na ostatní. Svoje vadné držení těla řeším až když se vidím na videu, s hlasem je to podobné. Působím, že jsem vysoká nebo malá? Tlustá nebo štíhlá? Netuším. Jenomže jak pak nakupovat? Jak nosit to, co mi sluší, když nevím jak vypadám?

Rozhodla jsem se. Možná budu první, možná nastolím nový trend, kdoví. Rozhodla jsem se, že si najmu stylistu. Zaplatím si, protože dát za bundu o 20% víc je levnější, než si koupit něco co mi nesluší. Protože zaplatit si je pro mě lepší, než lítat jako šílená po nákupech a hledat, co by mi eventuelně mohlo slušet. Nehledě na zkreslující zrcadla v obchodech.

Věřím že pak se budu cítit lépe.

věřím, že se budou lépe cítit lidé, kteří se na mě musí dívat.
:-)


Ps: A co Vy? Víte co vám sluší nebo taky míváte pocit "nemám co na sebe"? Jste si jisté svou postavou, délkou nohou a zkrátka krásou?

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na olga@karpecka.cz nebo volejte +420 728 561 744.