Dokonalost?

Dokonalost?

Je mou povinností mít přehled o tom, co se kde šustne, kdo s kým, kde, kdy a hlavně v čem. Poznat Vuittonku ze 100 metrů, původ oblečení v editorialech aniž bych se dívala do popisků. Trávit v obchodech hodiny každy den, abych věděla co je na skladě. U toho všeho dokonale vypadat, vonět, mluvit. Být vždycky dokonale vyspaná a nalíčená, nosit velikost 36 v Benettonu. Po Praze běhat v highheelsech, s kabelkou přes rameno.
Úžasná představa.
Vidím samu sebe, jak s profesionálním výrazem modelky, mým orange účesem a superelegantním outfitem, proplouvám Pařížskou a půjčuju ty nejdokonalejší kousky pro cover Marie Claire. Být stylistou je ideální práce…a pak zazvoní budík a je třeba se probudit do reality.
Je dost možné, že takhle dokonalou se stanu ve stejné době, kdy v našem Česku vyjde první Vogue. Bohužel, bohudík, moje realita se prostě zatím značně liší.

Několikrát do týdne si udělám takové malé osobní peklo. Sedím u počítače, pročítám český bulvár, na FP projíždím galerii, stránky časopisů a modelingových agentur.
A blogy.
Nejúčinnější zbraň proti vysokému sebevědomí. Vždycky, když si projedu moji „povinnou četbu“, blogy slečen o několik let mladších, které stíhají chodit do školy, sledovat nejnovější trendy a ještě pracovat v těch nej buticích, dlažbu pražských ulic překonávají na jehlách a C&A je pro ně sprosté slovo, mám chuť zahrabat se někam hodně hluboko, vykašlat se na velký svět, módu a vůbec všechno. Opravdu jsem tak stará, neschopná, bez vkusu?

Když se vrátím k ideálu uvedenému výše, mám pocit, že moje snaha být stylistou je jenom další trapný omyl. Vím kdo, kde a v čem. Ale nevím to o všech. Značku oblečení určím z 50% správně, pokud to nejsou značky mi nedostupné. Týdně jsem v obchodech maximálně 15 hodin. Nepoužívám parfém. Pokud se chci nasnídat a spáchat základní hygienu, 8 hodin spánku je vzácnost. Používám jenom make-up, vlasy nosím stažené do copu a kdybych to chtěla změnit, nikdy nevyjít z domu s neumytou hlavou a bez dokonalého nalíčení, asi bych musela vstávat o hodinu dříve. Boty na podpatku mám ve skříni. Kdybych v nich chtěla vyrazit do školy, musela bych z domu vyrážet už v šest ráno. Ačkoli je to nevhodné, jako zavazadlo používám batoh, protože notebook do žádné kabelky nenacpu.

Jsem líná? Nechutná? Že pro krásu se musí trpět?
Myslela jsem si to do té doby, než přišel můj první „editorial“, první půjčování na smlouvy, první opravdová práce „domorodého nosiče“. Po šesti hodinách v obchodech, kdy s každým dalším navštíveným těžkla moje velká modrá ikea taška víc a víc. Kabelka nacpaná k prasknutí se svážela z ramene, ranní líčení u stolní lampičky se na denním světle jevilo úplně jinak, sexy rozpuštěné vlasy se cuchaly. Jestli jsem nejdříve vypadala důstojně, po několika hodinách už byla všechna elegance pryč.
Od toho okamžiku jsem rezignovala. Prodavačky se sice netváří nadšeně ale abych se v dešti a zimě plácala v balerínách, to mi za ten úsměv nestojí.

A tak čtu, chvílema se hrozně stydím, chvílema se vztekám, chvílema žárlím…Ale abych s tím něco udělala, to ne. Asi bych se nad sebou opravdu měla zamyslet.

Olga Sládková (Karpecká), analytička

Potřebujete pomoct s daty či výzkumem? Kontaktujte mě na jsem@olgasladkova.cz nebo volejte +420 728 561 744.
Jste neziskovka? → Heroclan.cz