Kočičí mateřství – velké mimino

Stane se to z ničeho nic. Jen se na chvíli otočíte a najednou je něco jinak. Ano. To jinak je vaše dítě. Nechali jste ho ležet na zádech a ono leží na břiše. Až by se dalo říct, že to je definice smíšených pocitů. Máte neskutečnou radost, že se prcek zdárně vyvíjí a je tááák šikovný. (Po kom asi?) A zároveň víte, že teď už ho asi na přebalovacím pultu nikdy nenecháte bez dozoru. (Necháte, samozřejmě…)

Někdy kolem 4-5 pátého měsíce se z malého miminka stane velké mimino.

Slintá. Otočí se. A už si i začíná všímat jiných věcí než mámy a dokáže si je podat. (A jak!) Postýlku přeorá jako stádo divočáku a občas se přepočítá a dokutálí se do díry, ze které neví jak ven. A když náhodou zapomenete nedaleko něco zajímavého, jsou to neuvěřitelné výkony. (Věřte mi. Od snídaně do postele už nemůžete odcházet. Pokud teda nechcete mít chleba s tvarohem a klíčky rozpatlaný po polštářích i potomkovi…)


Velké mimino už zkrátka celkem samostatné a vyžaduje trochu jiný přístup, než slepé holátko.

(Přestane spát a začne spát jinak. I krmení se změní. Pokud jste měli pocit, že už svému potomkovi rozumíte… tak už zase ne. Vítejte v klubu. Všechno je jen období.)

“Jé. Tyhle ruce jsou moje a poslouchají mě! Co s nima dnes provedu?”

Pohybující se Sládě přineslo první potřebu lehkého přestavění bytu. Už nebylo možné dítko dlouhodobě uchovávat na gauči nebo ve fatboyi. A tak se centrem bytu stal velký futon. 3m2 se ukázaly jako prostor tak akorát dělaný celodenní pro válení a společný fyzický tréning nově nabytých superschopností mimina. Jak takový tělocvik vypadal? Nejedná se o nic náročného (pro matku). Prostě si lehnete na futon a necháte mládě, ať po vás šplhá, plazí se, slintá a ňuňá. Ideální kombinace výchovy a odpočinku, přesně jako z příručky pro výchovu koťat.

“Jé. Au!”

Zvýšená pohyblivost má i své nevýhody. Občas bolí. Primárně samozřejmě rodiče, protože prstíky a drápky jsou vynikající zbraň, ideální nástroj na prozkoumávání vlasů, obličeje a hlavně očí. Možná právě tady začíná výchova a nastavováni hranic a mezí. Občas jsem se až bála, jestli mé dítě náhodou netrpí sadismem – ale podle rozhovorů s dalšími matkami na plavání je to prý běžné. (Zkrátka, vypadala jsem občas jako po hodně divokém sexu – bohužel, to nebylo nic aktuálního, ale následky aktu více než rok zpátky.)

Něco jsem Sláděti v rámci hry vždycky dovolila a dovolím. Ale čím je starší, tím ostřeji se ohrazuju a hájím svůj prostor. Převedeno do kočičího světa, nechám si ožužlávat konec ocasu, ale pokud mě ty spratku kousneš, varuju tě, oženu se po tobě. A pokud nepřestaneš ani pak, končím hru a odcházím o půl metru vedle, nebo tě znehybním, ať se trochu zklidníš. Ubližovat si nenechám.

Pohyblivost a schopnosti ale přinášejí nové poznávání bolesti i prckovi (a opět rodičům). Třeba takový futon, má oproti pěnovkové nebo látkové hrací podložce s hrazdičkou spoustu výhod. Vlezete se na něj všichni a je vyvýšený, takže na něm není zima, jde na něm rovnou kojit či spát, je z něj vidět… a jde z něj spadnout. 10 centimetrů není nijak velká výška, ale to zadunění je děsivé a následný řev taktéž. (Nehledě pak na to vidět ty šílené parakotouly.) Poprvé jsem měla strach jestli se něco nestalo, výčitky, připadala jsem si jako špatná matka… nikdy z toho ale nebyla ani boule a tak jsem raději vylepšila vyměkčení kolem a dala Sláděti možnost učit se vnímat prostor. Záhy se naučilo kutálet a slézat samo, bez úderu hlavou o parkety.

Myslím, že bolest k životu patří, pomáhá nám zjistit, že tady končí legrace. A ač to je těžké, nemůžeme své potomky před bolestí zcela ochránit. Přijde mi proto důležitější naučit mimino s tímhle záchranným pocitem pracovat. Nechat prožít, obejmout, pomazlit, pofoukat a moc to nehrotit. Vlastně… mnohem těžší je vyrovnat se s dětskou bolestí pro nás, mámy. Začíná to prdíkama, bříškem a bezmocí. Pokračuje nečekanými událostmi, kterým jsme mohly zabránit snad jen tygřím skokem přes půlku místnosti a vlastním pádem (nebo neustálou přítomností, ani se neohlédnout...). A dříve nebo později se stane i lvl nejvyšší. Například si při vytahování dítěte z nosítka horem neuvědomíte, že v metru je snížený strop a štangle navíc… Mít v sobě zpracované emoce vám pomůže neutopit se ve výčitkách, zachovat chladnou hlavu a schopnost racionálního uvažování – jestli je nejvyšší čas volat rychlou, nebo to spraví obětí (a prso). Musím zaklepat, u nás to zatím byla vždy druhá možnost.

“Jé. A co je toto!”

Velké mimino se ve zvědavosti podobá týden starému jehňátku. Všechno musí ožužlat, ochutnat, zkusit. A když ho něco zaujme, je ochotné vynaložit i poměrně velké úsilí, aby se k tomu dostalo (a mohlo to oslintat, rozdrápkat a vůbec, podrobit důslednému zkoumání). Je to vlastně přirozený postup, jak poznat svět - protože chuť je smysl, který je v tuhle chvíli pro mrně tím nejzaběhanějším a nejsnáze ovladatelným. A asi nemá smysl proti tomu bojovat – když už pár týdnů později budete naopak hrozně chtít, aby se prcek nebál dušené brokolice.

Brzo jsem pochopila, že Sládě si do pusy vezme vše co najde bez ohledu na to, jestli je to z pohledu moderní výchovy správné, nebo ne. Mým úkolem tedy bylo (a pořád je) nechat v dosahu jen to, co je bezpečné. A zároveň poskytnout dost prostoru pro objevování a zkoušení. Co jsem mohla, to jsem předem opláchla. Smrková šiška, utrhnutá přímo ze stromu v lese. Kusy syrové mrkve, tak akorát do ručičky. Dřevěné hračky, umyté klacíky. Barevné kousátko. Plyšový králíček Lindt. Dílek pomeranče. Vyklápěcí fleschka z PR akce, včetně kolečka na klíče. Kvetoucí primule v květináči.

“Jé! Já to chci!”

Ono totiž, velké mimino není blbé mimino. A už má svůj názor, a svou vůli, kterou se učí si prosadit. (A když máte v ruce fleschku, nebo pomeranč nebo jinou podobnou věc, musíte se občas rozhodnout, jestli je důležitější váš názor na správnost, nebo můžete ustoupit.) Jestli jste se těšili, že s koncem prdíků bude doma větší klid, tak vás zklamu. Velké mimino ječí. Vříská. Vzteká se. Protože osud je k němu zlý a nechce mu dát to, co si představuje. Maminka se nechce podělit o čokoládu. Táta nedovolí notebook. Tělo ještě neumí lézt, ručičky jsou krátké, nožičky slabé a hračka se ne a ne pohnout sama přímo do pusy. Prostě pakárna. S profi plazením to na chvíli ustane, ale pokud máte urputníka (tzn. pokud jste i vy sami cílevědomí), zvykejte si. Tohle se opakuje před lezením, před chozením, před spaním… furt.

“Jé. To se hýbe!”

Viděli jste někdy gif s koťátky jak pozorují ping pong? Velké mimino sleduje svět zrovna tak. Očička se mu dovyvinula a už vidí kolem sebe – a to co vidí je nesmírně zajímavé, dívat se je nejlepší zábava. Právě teď je ideální čas na všechny možné mobily nad postýlku, hrazdičky, barevnosti, zrcadla, obrázky… a nebo jenom na dlouhé procházky.

Sládě mělo oči na vrch hlavy ze všeho. S naprostým klidem se čumělo přímo do slunce, takže jsem koupila sluneční brejličky. A jakmile bylo schopné pást koníčky půl hodiny v kuse, muselo vidět ven z kočáru. Takže jsme jezdili po centru a Václaváku ve sklopeném sporťáku, mimino na břiše se dívalo přímo před sebe a mělo neskutečnou radost. (A tím byl na dlouho konec spaní v kočárku, protože otočit se na záda a usnout, to nepřipadá v úvahu…)

Aby nebyla nuda ani doma, nad futon jsme postavili lampu z Ikea, oholili ji od stínidla, vyměnili žárovku a na její tyč jsem navěšela, co se dalo. S hrůzou jsem zjistila, že jsem podle montessori knížky prošvihla už dvě důležité mety vývoje a tak jsem vyrobila aspoň závěs s barevnými míčky (Popletla jsem návod, koupila špatné bavlnky a tak jsem míčky nakonec sprostě natřete akrylovkama. Na funkci se to nijak neprojevilo.) Míčky měly úspěch, stejně jako dřevěné bedruny nebo pouťová opice na gumě, tedy všechno, do čeho se dá mlátit ručkama, tahat to nebo kousat. Důležitější než barevnost byl pohyb.

Taky jsme vedle futonu nalepili řadu zrcadel (Ikea nalepená na desce z Ikea smutného zboží). Měla jsem z nich asi větší radost já, možná ale pomohly i prckovi dívat se, co se mu děje za zády. No, a ve výchovné aplikaci psali, že se mimčo bude chtít dívat na kontrasty a obličeje. Tak jsem na karton, podle fotek, nakreslila tlustou černou fixou tátu, babičku, pejska a kočičku. Proč kupovat černobílé kartičky se zvířátky, když nevím, jestli budou fungovat?

“Jé. To je legrace!”

Velké mimino je esence rodičovské radosti. Směje se a řechtá, na celké kolo. Nechá se mazlit a hladit. Je zvědavé a učí se každý den.

Je úžasné být rodičem velkého mimina a objevovat svět znova, s ním. Užijte si ty dny plné bezstarostného válení se, dny kdy můžete být oslintaní a nikomu to nevadí. Dny kdy nemusíte uklízet ani vařit a vše se děje v určitém ohraničeném prostoru.

Protože to brzy končí. Příkrmama.


Co je na příkrmech tak hrozné a na co se těšit s plazem a lezcem? I k tomu se brzo doplazím, pokud bude Sládě dobře papat své kašičky. ;-)



Kočíčí mateřství - novorozeňátko

Necítila jsem únavu. Vlastně ani nějaké šílené přívaly lásky. Spíše opravdu hlubokou úctu a odpovědnost. Pokud bych nemusela, tak bych od sebe toho teploučkého tvorečka vůbec neodlepila, úplně bych vyignorovala požadavek na nasazení plenky i celé oblékání. Plastovou vaničku vedle postele jsem použila jen v nejvyšším sebezapření, z touhy více neeskalovat hrozící konflikt se sestrou (který beztak solidně založil můj ochranitelský muž). Záměr vypadnout domů co nejdříve vyšel tak na 50 %. 24 hodin po narození už jsme byli doma a všechno bylo jen na mě (a muži a létající PA).

Co se mi osvědčilo na samém začátku?


Človíček na svět vstupuje buď po náročném boji, nebo zcela překvapen nečekanou změnou situace. Osobně si to představuju jako stejně pohodovou změnu, jako propadnout se černou dírou a objevit se na neznámé planetě, v těle poloslepého malého zvířátka s patnácti končetinami. V novém těle zažíváte úplně nové pocity, netušíte, jestli vás chce něco sežrat a odkud to na vás skočí. Prostě stres.

Novorozený člověk je k smrti vyděšený a není se čemu divit. Kdybyste mě během spánku přesunuli do amazonského pralesa, taky budu. Tak proč mu to dělat těžší?
Proč ho zbytečně převlékat, přehazovat z ruky do ruky, koupat, zkoumat a vůbec? Já mám pořád před očima situaci, kdy nás navštívila tchýně, dvoudenní miminko si dala na ruku podle toho, co okoukala v knížce (bohužel to byl zrovna ten obrázek, jak to nedělat). A miminko plakalo o život a já jsem nemohla nic dělat, protože mi to přišlo neslušné jí mrně nepůjčit, a babička vychovala tři děti, a odborná kniha je odborná kniha. Než mi došlo, že se Sládě především bojí a potřebuje hlavně něhu a klid, stálo to pěkné nervy, nějaké ty slzy a zoufalství na všech stranách.

Dokud se koťatům nerozlepí oči, tráví s nimi kočka prakticky veškerý čas a ven z pelechu se chodí jenom nažrat a vyvenčit. A když ty své válečky zrovna neolizuje nebo neňufká, spí taky.

Takže jsem si z postele udělala hnízdo a šestinedělí trávila prakticky jenom doma a během růstového spurtu jsem z postele téměř nevylezla. Zjistila jsem taky, že nejlépe se mi kojí po kočičím způsobu, a to v leže na boku – takže když jsem u kojení usla stejně jako děcko, nebylo to nijak na škodu. V kombinaci se společným spaním to znamenalo, že jsem dítě nakrmila (a odříhla) v leže v polospánku, okamžitě po tom, co jenom kníklo. A pokud jsme opět nezalomili už během krmení, usínání bylo i tak záležitostí vteřin. Nikdy v životě jsem toho nespala tolik, jako s miminkem! Ano, byly i nějaké prochozené noci (500 kroků žádná míra). Ale tyjo, oproti jiným si fakt nemůžu na nic stěžovat. (Naopak usínání bylo a je peklo, ale o tom později.)

Když kočka leží v pelechu, přede. Vrní jako motor a lehounce u toho vibruje. A jinak je uvolněná jako kus prázdné kožešinky. Předením si léčí tělo i nervy a uklidňuje i své drobečky.

Miminka jsou beznadějně citlivá na stres. U nás to v praxi znamenalo to, že když přišel muž z práce unavený a vynervovaný, Sládě začalo prakticky okamžitě vřískat. Nepomáhalo hluboké dýchání, zpěv, bílý šum, nepomáhalo přitulit na holé tělo. Dokud jsme si nezklidnili vlastní hlavy a myšlenky a nezpomalili každý pohyb, vřískot ustal jen na přebalovacím pultě, za doprovodu teplometu (asi jediný pevný bod ve vesmíru mimina?). Je to logické. Naprosto. Jenže stejně… zkuste si být vyzenovaní, klidní a pomalí jako lenochod, když vám dítě fialoví od řevu, mlátí s vámi hormony, emoce a mlíko samo kape až na podlahu. Být v klidu je prostě superskill – a asi proto jsou děti klidných matek (zdravíme Alici a Rút) mnohem klidnější, než ty těch hyperaktivních.

Vlastně… fakt jsem se snažila to předení nějak nahradit. Mám pocit že první tři měsíce jsem několik hodin denně zpívala, všechno, od velmi sprostých lidovek (slyš pan prof. Drahoš) přes hlasové etudy až po chorály v latině. (Konečně chápu, proč jsem chodila do sboru. Dneska už umí altové party i můj muž, občas jsme si pak, při hodinových uspáváních, dávali i různé kánony a variace.) Taky jsme od porodu nepoužívali žádné parfémy ani deodoranty ani sprcháče. Abychom tak nějak domácky smrděli. (Naštěstí byla zima.)

Kočka od mláďat odchází jen pokud jsou bezpečně ukrytá a spí.

To, co s matkou dělá řev novorozence, je fyzické mučení a kdo nezažil, nepochopí. Při únavě z celé nové životní situace není divu, že chcete zabouchnout dveře a utéct někam daleko. I já jsem to zkusila. Jednou. Sládě mělo spát, leželo vedle mě a ječelo. Po 20 minutách všeho možného jsem zbaběle zdrhla – a poslouchat to za dveřmi bylo ještě daleko horší. Takže jsem seděla vedle v pokoji a brečela taky. Nekonečných 40 minut. (Po objevení slovníku miminštiny jsem zjistila, že mláďátko chudáček tehdy brečelo únavou, neb se mu nedařilo usnout.) Well, pokud to s vámi necuká, fajn, vaše genetická linie má nervy ze železa. Ale pro mě je to, nechat dítě vybrečet, zcela proti přírodě. Proč by asi vřískalo, kdyby nemělo žádný problém?

Nakonec mě od řevu a úzkosti zachránilo nosítko a hlavně šátek, který je vhodný už od narození. Abych se vyhnula vlastní bolesti břicha z hladu, abychom nemuseli brečet spolu. Poslední hodinu před spaním, kdy jsem už byla i já se silami na konci, jsem prostě mrně přivázala a jinak dělala všechno tak, jako by už spalo. Uklidnila jsem se. Ono taky. A pak už to bylo snadné. Ukázalo se, že i pro mě je nesmírně praktické neřešit uspávání a nechat potomka, ať si v šátku usne a spí nebo kouká, jak je libo. Když už musím být s ním (protože evoluce a pudy), tak proč sama sebe týrat připoutáním se k posteli? (Když navíc, dokud mám něco v hlavě, ani prcek nezalomí.)


Na rozdíl od kočky, v noci toho moc nevidím a přestože děťátka voní, ani po čuchu se neorientuju nejpřesněji. Hodně jsem proto ocenila slaboučkou oranžovou žárovku, která barvou světla nenarušuje biorytmy. Hodí se na noční přebalování, kojení a vůbec, na všechno, co ještě neumíte i se zavřenýma očima a o půl čtvrté ráno.

Abych to tak shrnula, malé miminko je prostě téměř slepé koťátko. A pokud nechcete, aby vám ho sežrala kuna musíte si ho chránit. Už to že žije, spí a roste 2 cm za měsíc je neuvěřitelný výkon. Výchova v tuhle dobu nedává žádný smysl a není nijak možné mrně rozmazlit. Naopak, kdy jindy se s ním můžete mazlit od rána do večera? To že letíte jak namydlený blesk už při prvním zakňourání, je přirozená reakce. To že z podobných akcí máte modřiny je už méně přirozené, ale aspoň je to motivace k tomu uspořádat si byt i pro rychlé akce se zalepenýma očima ;-)

Jo, a poslední věc. Nebojte se toho a srovnávejte své mrně s ostatními. Zbláznila jsem se? Ne tak docela. Fakt nemá smysl řešit, čí miminko se dříve usmálo, zvedlo hlavu nebo více přibralo. Život není soutěž. Ale sledovat jak rychle se zahojil pupík stejně starým kamarádům nebo jaký má tvar jejich hlavička, to fakt není na škodu. Pediatři nemají čas dělat vyšetření do hloubky, takže si lecčeho nevšimnou – a všímat si musíte vy. Placatá hlavička našho mrněte se nakonec ukázala být nejen estetickým problémem. (A buďte si jisti, že Vojtovu metodu chcete cvičit se slaboučkým novorozencem mnohem raději, než s půlročním plazem s vlastním názorem a silnýma nohama.)

Napadá vás něco? Co pomohlo ve “čtvrtém trimestru” vám a vašim drobečkům?

Zážitky s větším mládětem zase příště :-)



Kočičí mateřství

Vychovávat kojence je jako házet hrách na betonový plot. Pokud ho neházíte s pomocí rychlopalné zbraně, je efekt nulový.

Až po měsících (a po tom, co se o to přestanete pokoušet) překvapeně zjistíte, že se plot ztrácí pod záplavou kvetoucích rostlinek hrachu. Nebo taky ne, pokud jste použili moc velkou sílu a hrášky se rozflákaly na moučku.

Jak (ne) vychovávám své Sládě a jaké to má výsledky?

Kromě toho, že jsem v sobě objevila nečekanou nekonečnou trpělivost, schopnost usmívat se i při přebalování o půl čtvrté ráno a skryté zásoby energie které se objeví, když už z únavy a hlavu nevidím na oči. A kromě toho že jsme už čtyřikrát přestavěli byt, změnili stravovací návyky a zvykli si na to, že náš život už nemáme zcela pod kontrolou?


Rozhodnout se o tom, jak vychovávat své dítě, není nic snadného. Jednak, je tu tisíc možností a směrů. Pak tady jsou místní zvyklosti. A “moudří rádci”. Mimino má sotva týden a už všichni (kromě rodičů) nejlépe ví, co by se mělo dělat a jak.

Přitom to je blbost.

Každé dítě je originál, každé dítě si jede to svoje, s něčím přichází, něco podědilo a něco okoukalo od mámy a táty. Myslet si, že na všechny bude fungovat stejné zacházení je podobná naivita jako předpokládat, že se všichni vlezeme do stejné velikosti bot. Netroufám si ani naznačit, jak by se o své děti měli starat ostatní. (Pokud nejde o fyzické tresty.) Každopádně však věřím, že některé přístupy mají všeobecný smysl. Ať se to mé babičce, mámě nebo jiným študovaným pedagožkám líbí, nebo ne. (Navíc, je dost nepravděpodobné, že by dítě četlo tutéž knihu o výchově, jako vy. Takže prostě neví, jak se má správně chovat. V praxi to znamená to,že průměrný rozestup mezi krmeními je 3 hodiny, je jen milá informace. Statisticky to klidně může znamenat, že 50 % mimin se krmí po hodině a 50 % až po pěti…)

Zeptej se kočky

Než jsem vůbec otěhotněla, žila jsem v zajetí pedagogických dogmat oscilujících od reálně socialistické ústavní péče (Strčit do postýlky, přesný rozvrh a nechat vyřvat o samotě) po Matějíčkovský extremismus (“Dítě do 3 let nesmí být ani chvíli bez matky!”). Jak jinak, v rodině učitelek. Za všechny problémy dětí přece vždycky může nedostatečná výchova (souhlasím, ale v jiném smyslu). A dítě je vždy něco jako další končetina matky, takže prostě nemůže mít vlastní vůli. Aha. S blížícím se porodem mi čím dál více docházelo, že tohle fakt nechci.

Jenomže kde jinde hledat inspiraci, když ne u vlastní rodiny?

Až pak mě osvítilo. Vždyť dokonalou a úspěšnou výchovu, od novorozence až po dospěláka, jsem měla možnost sledovat v přímém přenosu. U koček. A nakonec, přestože jsem se snažila číst moudré knihy a řídit se jimi, to co jsem odkoukala od Temnoty se v krizových situacích nakonec vždy ukázalo jako použitelnější.

Pustý ostrov velkoměsta

Samozřejmě, řídit se jenom tím co dělá venkovská kočka, není vhodné vždycky. Postupně jsem nasbírala a v praxi ověřila pár užitečných informací – a z nich nemůžu nevypíchnout zásadní radu.

Chovej se tak, jako by ses chovala na pustém ostrově.

Tahle věta a následující představa přirozeného prostředí, kde jsem se svým dítětem jen já sama, ve mě vždycky povzbudila intuici a odvahu dělat věci tak, jak je cítím. A ne tak, jak si je myslí společnost.

Na pustém ostrově prostě není monitor dechu, sterilizátor ani chůvička. A asi tam naopak budou hladová divoká zvířata. Pokud můžou mít miminka ženy ve filmu Nanook of the north, tak co bych to nezvládla já?

(Byť samozřejmě pořád přemýšlím nad tím, jak asi probíhalo krmení a vylučování miminka, když ho máma měla celý den na zádech. A nebo se rodilo na začátku polární noci a na lov rodiny vyrážely až za dne, když už i děti byly větší?)

Komunita v zádech

Vy víte, jak to ta eskymačka zvládla? Já tuším, že i díky tomu že viděla, jak se o novorozence starají její tety, sestry nebo dokonce spoluženy. Zatímco prastaré komunity fungují spolu v životě i smrti, my jsme vzájemně odtržení a izolovaní. (Jasně, já jsem ten poslední kdo by se divil, že nechcete poslouchat rodičovské a novopečenou babičku navštěvujete, pro jistotu, navštěvujete jen občas a za ideálních podmínek. Mé mateřské sebevědomí je po rozhovoru s vlastní maminkou vždy spolehlivě zadupáno do země a pro jistotu ještě postříkáno Rondupem.)

Jde spíše o to setkávat se s jinými matkami podobně starých, ideálně o dva chlupy starších dětí. Překvapivě, hlavním důvodem není výměna stížností a společné vypití kávy - ale pozorování potomstva. Ony totiž děti v prvních třech letech jedou podle stejného základního programu a používají v podstatě i totožné vyjadřovací prostředky. Pro hlad mají všechna mimina stejné slovo (teda pardon, křik a řeč těla), podobně je to s únavou. Pokud vám někdo dá hned z kraje “slovník”, domluvíte se rychleji než samouk. A stejně tak platí, že coby pozorný posluchač vlastního potomka snáze porozumíte i cizím dětem. (Byť to někdy trhá srdce, když táta křičí na unavené dítě protože si myslí, že jde o vztek…)

Půjčujte si proto cizí miminka, pozorujte je, zkoušejte je nosit a učte se řeči miminovského kmene. A nebo, pokud jste v širém okolí první matka za posledních 10 let, si přečtěte slovník v knize Tajemství klidného dítěte. To mi pomohlo nesmírně.

Jaká matka, taká Katka

Nakonec, z těch obecných věcí mě asi nejvíce překvapilo, jak moc je mimino odrazem svých rodičů. Well, možná se k vám do rodiny zatoulá duše vždy načuřeného prapradědečka z otcovy strany, který byl úplně jiný, než zbytek rodiny. Spíše ale čekejte, že vaše mrně budou srát stejné věci, jako vás. Takže až bude večer vřískat podobně jako ten náš lumpák, podívejte se na svět jeho očima a pochopíte. Třeba to, že ten hajzlík udělá stejně jako jeho otec vše proto, aby náhodou neusl. Protože by mu mohlo něco utéct. (Např. nějaký imbecilní trumpotweet na Twitteru.)


Jak mi tyhlety přístupy pomohly konkrétně, v jednotlivých etapách prvního roku života mimina? A jak si můžu být jistá, že moderní vědecké přístupy nejsou diametrálně lepší?

Nemůžu. Ale pokračování příště.

Ps: Tahle série je psaná na vyžádání. Pokud už máte větší dítě a svůj styl výchovy, tak kloubouk dolů a hluboká poklona, jste mi inspirací. Já tady dělám jenom to, co by mi samotné pomohlo, kdybych si přečetla. A obsahem je jenom můj názor, založený na velmi omezené praxi. Takže sem s vašimi názory, příspěvky, postřehy a vlastními zkušenostmi. Ale nedělejme si ten život horší zbytečnými hejty. ;-)

Dobročinnost

Noci se prodlužují. Horký čaj kruhy pod očima nespraví a studené kafe taky ne. Ale někdo nemá ani to. A někdo nemá ani tu schránku, kterou by mu mohly plnit adresné zásilky s poukázkami na finanční dar. A srdceryvnými obrázky stvoření s velkýma očima. Jde se vůbec nezbláznit z předvánoční vlny všudypřítomného dobra?

Poděl se. Řekla maminka a hrozivě se zamračila. Poděl se, nebo nedostaneš nic.


Podělit se je hezké a slušné. Učí nás od mala. A asi si vzpomenete, jak vás to, že vám někdo vyfouk z bonboniéry tu nejlepší pralinku, sralo.

I proto si myslím, že hodnota člověka by neměla být určována tím, jestli pomáhá, nebo ne. Někdo na to prostě nemá náladu, chuť a energii. Někdo musí nakrmit své děti a nemá už mlíko pro cizí. A naopak, to že pošlu pár mega někam přece nesmaže to, že jsem vyčůraný hajzl už ze zásady. Všechny pomáhací iniciativy, které mají vzbudit pocit viny nebo slušnosti, jsou pro mě už dost na hraně. A to už vůbec nemluvím o jiném nátlaku, ať už fyzickém, nebo virtuálním či slovním.

Protože bonbon nabízený z dobré vůle chutná jinak než ten, který by vám nejraději hodili na zem a podupali.

Co s tím?

Pokud nechcete pomáhat, kašlete na to. Stačí že platíte daně, pojištění a poplatky. Tím pomáháte starým, dětem, nemocným i zvířátkům. A pokud optimalizujete daně, vstupy i studentské slevy, pak vás darování nespasí a zkuste se nad sebou zamyslet ;-)


V práci po ochutnávce zbylo pečivo. Tři čerstvé bochníky a náruč rozpečených baget. Než je hodit do koše, proč je nerozdat? A tak jsem s chlebem na dlani vyrazila ke skupince bezdomovců. Nechcete? Ale jo. Vzali si. V euforickém opojení s dobrého skutku jsem se vznášela směrem k metru. Ách! Pomohla jsem! Nakrmila jsem hladovějící! A jak jsem šla na schody a ještě na chlapíky hodila poslední pohled, zfetovaná vlastní úžasností, jen jsem zachytila jak chleba letí do koše. Well…

Pomáhat je super. Ale měli byste vědět, proč to děláte. Pomáháte jen tak, a nebo proto, že se to dělá, že za to dostanete lajky, že si tím můžete vykompenzovat nějakou prasárnu?

Pokud za svou pomoc něco chcete, pak to není charita, ale byznys. Chcete vděk? Chcete nějaké chování obdarovaného? Sere vás, když si někdo “za vaše peníze” koupí flašku tuzemáku? Pak jste nepochopili co to znamená opravdu darovat. Ve chvíli, kdy něco dáte z ruky, už si s tím obdarovaný může dělat, co chce. A vy to musíte přijmout. (Byť třeba zákon o tom píše trochu jinak.)

Po zážitku s chleby už jsem se povznesla nad hmotné věci i peníze. Ale pořád mě ještě sere, když pro někoho něco vymyslím, udělám, připravím, a on to pak úplně celé rozfrcá vlastní iniciativou tak, že všechna práce byla zbytečná. Když mi za to platí, fajn, ale když neplatí? Jak si to může dovolit, křičí to ve mě. Ale může. Je to jeho. Může si s tím dělat, co chce.

Co teda s tím?

Pomáhejte jen těm, kteří si o pomoc řeknou. Ne každý slepec potřebuje převést přes cestu. A když už nic neříkají ale vy tak nějak cítíte… zeptejte se, co daný člověk nebo neziskovka potřebuje. Zmatený člověk s bílou holí možná hledá výstup z metra. A možná je to cizinec a potřebuje poradit, na kterou zastávku má jet.


Yes, Ježíškova vnoučata znovu na scéně! A teď rychle ulovit nějaké ty dárky a potěšit dědečky, když jim chudákům nikdo nic nedá a jsou opuštění v domovech pro důchodce…

Moment.

I můj děda žije v domově pro důchodce. Neměla bych především zavolat mu a zeptat se ho, co by si k vánocům přál on? Není to, že jsou v domovech opuštění lidé, i trochu naše vina?

Jo, není snadné navštívit tetičku která žije na opačném konci země a “nemá čas, bohužel, musí zazimovat zahradu”. Není snadné dárkem potěšit babičku “která už stejně je nad hrobem a nic nechce”. Není snadné povídat si s dědkem, který jenom opakuje dvě historky pořád do kola. Ale neměli bychom nejprve pomáhat svým blízkým?

Před očima máme hladovějící děti v Africe – ale nevíme, že hladoví i naši sousedi. Čteme si o housing first, exekucích a trápení samoživitelek – ale ubytovat známou která se rozešla a nemá kde být, nás nenapadne. Přitom bychom to asi udělali rádi. Jenže ti lidé si o pomoc neřeknou. Proč taky, když přece “pomoc není zadarmo”, viz výše. Aby jim někdo něco dal a pak vyžadoval doživotní vděk? Nebo aby si to museli odpracovat? Nebo aby plnili jiné požadavky? A druhá věc… přiznat si selhání? To nejde. Sociální sítě jsou přece od chlubení a ne od přiznání si, že potřebuju pomoc...

Co s tím?

Dívejte se kolem sebe. Zajímejte se. Ptejte se. Nabídněte se na pomoc. Dělejte drobné laskavosti. Pokud víte, že má kámoška problémy ve vztahu a k tomu roční dítě, umožněte jí na chvíli vydechnout - třeba tak, že si s tím prckem budete půl dne hrát, nebo ho dokonce pohlídáte. A taky, nebojte se říct si o pomoc. Zaveďte pomáhání si jako novou normu vašich vztahů. Jo, a pokud váš partner tahá domů kámoše v depce nebo o víkendech štukuje cizí byt, podpořte ho. Berte to jako váš osobní vklad.

Nakonec, když se srovnáte se všemi body výše, předvánoční šílenství se vás moc nedotkne. Protože víte co děláte, proč a pro koho. A proto, že to děláte celý rok, nejenom během adventu.

Zatímco loni jsem se při pohledu na fotku co přišla od UNICEF rozplakala (asi za to mohlo i končící šestinedělí), letos už to neřeším. Díky Heroclan se do pomoci nezisku zapojuju celoročně, nepeněžně, specializovaně a jen na požádání. Díky Maškrtnici a Cook2Help.com můžu spojit příjemné s užitečným a můžu relaxovat předením a pletením čepice, navíc pro dobrou věc. Část peněz, které bych fakturovala pro dlouhodobého klienta Vemzu.cz jde od klienta přímo na účet neziskovkám. Máme v rodině zajetý systém Skutečných dárků. Občas něco někam pošlu. Občas něco udělám. A jsem si vědoma toho, co jsou opravdové dary, co je spíše byznys a co zase “odpustek”. Díky tomu vím, co od které akce čekám. A nebýt záměru dělat reklamu těmhle způsobům pomoci, tak to ani nechci propírat veřejně.

Nejlepší svetry

V obchodech řádí černý pátek jako černá ruka, všechny ty akrylové a jinak plastové šílenosti se nabízí skoro zadara. Různé ňuňu chlupaté svetříčky, které sice nezahřejí, ale když se v nich náhodou zapotíte, budete smrdět jak cap. Takové ty předměty, které vlastně ani za peníze nestojí. Na druhou stranu, když náhodou na krámě vedou i něco, co by snad zahřát mohlo, má to obří cedule wool blend a cenovku skoro o řád vyšší. Ehm. Až ve složení zjistíte, že té vlny tam je tak 10 %. Jde vůbec dneska koupit fajn teplý a navíc ještě krásný svetr?

Svetry miluju. Mám jich více než kalhot a sukní dohromady, nosila bych je nejraději pořád. Nejsem sice svetrový guru teoretik, ale protože jsem jednotlivé kusy získala různými způsoby, myslím, že už se můžu podělit o tipy, kam na pullovery, cardigany a vůbec, všechny možné pleteniny kteřé fakt hřejí. Protože i pro mě je shánění super svetru bez pomoci dlouhý boj, který se často končí až s příchodem jara…

Na vysoké noze, hluboko do kapsy

Chcete nosit kašmír, merino a alpaku, ale nemáte peněz nazbyt? V tom případě nevynechejte jedinou příležitost k návštěvě secondhandu.

  • Osahejte si předem kašmír, hrubou i jemnou vlnu. Co dělá mezi prsty, jaká je na omak.

  • Jeďte štendrem nebo košem podle hmatu, vytahujte všechny hmatově relevantní kusy.

  • Čekněte visačky, díry od molů (tam, kde člověku padá z pusy a na ramenou) a otřepené rukávy.

  • Vyzkoušejte použitelné kusy a kupte to nejlepší.

Osobně jsem zjistila, že dámských kašmíráků není moc a navíc jsou dost jeté a sražené. Zato pánské… takže kupuju na pánech, a buď mi velikost sedne, nebo koupím XXL a dvěma tahy šicího stroje si svetřík předělám na svou velikost. Nebo ho rovnou celý přešiju. A občas zbude materiál i na čepici.

No, a pokud se vám nechce do hrabárny a secondhand byste chtěli kvůli udržitelnosti a veganství, je tady Kašmírový svět, e-shop který prodává kvalitní použité kašmíráky.

Šikovné ruce se neztratí

Celé roky jsem nosila jenom doma pletené svetry. Teď už si je pletu sama (i ostatním) a fakt to není tak těžké, jak to vypadá. Vlastně, úplně nejdůležitější je vybrat si správnou přízi. Já si ji předu sama na stoletém kolovrátku (100 merino 18 mic), než jsem se to ale naučila, dělala jsem solidní obraty českému výrobci, firmě Vlnap Nejdek. Jejich příze jsou kvalitní, estetické a na rozdíl od zahraničních nestojí štangli zlata. Pro začátek, časté párání (a účel zahřátí) ideální.

durduin

Pokud koketujete s pletením, doporučuju navštívit e-shop Vlnapu a podívat se nejen na jednotlivé druhy přízí, ale i do jejich akčních nabídek. Tak můžete mít svetr fakt levně. Za sebe můžu vřele doporučit Exclusive (trochu kouše), Merline, případně směsové Merino ze kterého se i dobře háčkuje. Rychle vám půjde pletení ze směsovky Elen, pro pokročilé pak stojí za zkoušku i chlupatá Geisha.


Pomalý luxus který vydrží

Neděsí vás čtyřciferné částky? Pak zainvestujte do pořádných, nových svetrů. Vyplatí se to. Slow fashion jako vyšitá. Kromě tepla na těle si totiž kupujete i dobrý pocit na duši. U značek níže si můžete být jisti nejen tím, že férově proběhla výroba a podporujete dobré lidi. Majitelé vám rádi řeknou také detailní složení a podělí se s vámi i o proces výroby a původ příze.

Live Sweaters

Primárně pánské svetry z merino vlny. Luxusní, designové… a hlavně, pohodlně pratelné v pračce. Chodila jsem kolem nich dlouho, až jsem jeden, skrze Ježíška, pořídila mému muži. Nejraději by mi ho nepůjčil ani na to vyprání.

Live Sweaters

Nic Lodž

Můj nejnovější totálně náhodný objev z Mint Marketu. Polská značka na které spolupracuje designérka a programátor pletacích strojů. Ona navrhuje designy, on maká v pletárně a o víkendech a po nocích se je snaží zrealizovat. Jejich fotosvetry jsou prostě božské a nemít plnou skříň, už bych je měla. Tak mám alespoň šálu.

Nic Lodz

MIK by Jana Mikešová

Jana Mikešová má bakaláře na Umprum a absolvovala s kolekcí mega svetrů. Svého času byly k vidění i na MBPFW a Janě totálně nakoply byznys - dokonce tak, že se jí další studium už nejevilo jako relevantní volba. Jana navrhuje designy, vybírá příze a vyrábí prototypy (s miminem by to jinak nešlo) a za zády má armádu pletařek, které její vize realizují. Jeji věci seženete na MOLO 7 a nebo v obchodě/showroomu Kvartýr, U vodárny 4 v Praze na Vinohradech (u Jiřáku).

Janě jsem kdysi pomáhala s předením i pletením a její věci jsem měla možnost prodávat i předvádět jako modelka. A věřím jim tak, že bych se v nich nechala zavřít do mrazáku.

MIK by Jana Mikešová

Noah No

Na tyhle svetry jsem loni čučela jak puk. Kašmíráky pletené v Česku? Ano. Navíc z kašmírové příze s jasně vysledovaným původem a přispívající na školy v Nepálu. Zatím nemají moc modelů, na druhou stranu, letos otevírali vlastní pletárnu a tak jsou otevření i tomu, plést svetry na zakázku. Navrhnete si svůj?

Snímek obrazovky 2018-11-24 v 8.50.51.png

Navarila by Martina Nevařilová

Kdo by si dneska vzpoměl na 90. Návrhářky? Já ano! A Martina Nevařilová je jednou z nich a velmi dobře se jí vede i dneska – její butik najdete v pasáži Lucerna. Co najdete v něm? Kvalitní strojový úplet v různých barvách a tvarech. Možná to nejsou žhavé fast fashion hity, ale rozhodně nečekejte nudu. Pokud máte cestu do centra Prahy, návštěva má určitě smysl.

Snímek obrazovky 2018-11-24 v 8.49.57.png

Woolife

Hledáte úplný základ? Pak vzhůru do Litomyšle. Místní pletárna funguje už více než dvě dekády a nabízí nejen vlněné svetry, ale i funkční prádlo. Prostě všechno, co potřebujete, když je fakt kosa.

Woolife

Máte nějaké jiné oblíbené svetro značky? Sem s nimi. Víc hlav, víc ví. A víc se zahřeje.

Být lepší

Rostliny rostou. Ekonomika roste. Všechno se zrychluje, zvětšuje, zlepšuje. Pokrok na každém kroku. A je na každém, jak se k tomu postaví. Zařadí se mezi poražené, vystačí si, rezignuje na svůj další rozvoj? Nebo se přidá k úspěšným, bude na sobě makat, splní si sny a svět mu bude ležet u nohou?

Růst, růst, růst. Být lepší, vystoupit z šedi průměru. Popřít vzdělávací systém, otřepat se z předsudků a očekávání, které na nás navěšela společnost a blízcí. Ukázat, že nic není nemožné. Dokázat nemyslitelné. Posunout svět dál. Zářit. Sepiš si své vize. Analyzuj své silné a slabé stránky. Podívej se na to s odstupem. Přestaň ze svých proher vinit ostatní. Stanov si cíle a jdi za nimi.

Návody na to, jak být lepší, jsou všude. A růst a sebezlepšování je ve společnosti mladých a dynamických tak normální, až je vlastně povinností. Dobrý den je jen ten, kdy ses naučil něco nového. Jediný, s kým se můžeš srovnávat, je tvé včerejší já. Tak co?

Mám motivační diář Doller s citáty. Zapisuju si všechno možné a reviduju to. Čtu motivační a seberozvojové knihy, nebo aspoň ty nejnáročnější věci z lehké četby, jako je Vogue CS a Denník N. Snaží se být v obraze. Učit se, nesedět na zadku, využít rodičovskou k něčemu velkému. Vychovat skvělého nového člověka, dát do mateřství maximum. A taky se posouvat co se ekologie a slow fashion týče. A jíst zdravěji. A co nejméně živočišných produktů. A šířit kolem sebe dobro, pravdu a lásku, praskat bubliny, zahazovat příkopy. Práci odevzdávat tak, aby nikdo nepoznal, že to nedělám na fulltime...

Už mi z toho asi jebne. Nebo možná jeblo.

Místo abych si zašla ven na procházku a jen tak courala, řeším, jestli je to dost správné a rozvojové. Jestli raději nemám nějak uspat dítě, rychle valit ke kompu, nabouchat tam co nejvíce textů, pak uvařit teplý veganský oběd, vyprat látkové pleny, přečíst si knihu o výchově, dočíst knihu na Volné noze, dočíst Taberyho… a to už je potomek zase vzhůru, já jsem samosebou nestihla nic, protože než si vůbec cokoli naplánuju, je půlhodina fuč. Snažím se. Sakra. A výsledky nula, jen jsem z toho vyždímaná jako hadr, protože abych byla v pohodě a měla všechno cajk jak potřebuju a mohla si pohodově a klidně hrát s děckem celý den… tak to je třeba vstávat před pátou ráno. Nehledě na to že jsem schytala sprda že se sama sobě nevěnuju, tak bych asi měla cvičit a taky meditovat…

Snažím se. Ale nedávám to. Nestíhám být tak dobrá. Buď se namaluju, nebo nasnídám. Nemám dodělané všechny DIY projekty, nemám vyžehlený koš s prádlem, takže nemám co na sebe. Není vytřeno. A … ano, nemedituju, ani necvičím jógu. Dokonce ani nechodím na žádné kroužky (mimo plavání), neorganizuju sousedské slavnosti a ani nevydělávám miliony… a už vůbec nejsem slavná, což bych přece měla, když už mám blogísek a instáč, tak na tom zamakat, nějak to monetizovat, neasi. Nebo když už něco dělám, tak to rozjet, plést jak na běžícím, pásu, ti udělám reklamu, víšjak.

Jsem looser?

Jenže já nechci být looser! A tak nad každým debilním krokem přemýšlím pět minut, jak to je lepší. Jestli mám dát látkovou nebo jednorázovou plenu, jestli se mám s miminem po probuzení mazlit, nebo ho vrazit na nočník, aby se učilo. Co mám uvařit, aby se po tom nepřibíralo, bylo to co nejvíce eko, pestré, teplé jídlo, rychlé, ne pořád totéž… A tak, místo abych makala, přemýšlím nad tím, jak to udělat nejlépe. A čas běží.

Jsem posedlá tím, mít věci dokonalé. Ale perfekcionista? Tak dobrá nejsem. Mám pocit, že nic nedělám dost dobře. Jenom se snažím. A mám úzkost z toho, že mi to nejde. Když by to podle knih a rad přece mělo jít.

Jo, asi mi už fakt jeblo. Šílím, protože mám odpovědnost za všechno, čeho se jenom dotknu. Za dítě. Manželství. Spokojenost všech babiček a dědečků. Za odvedenou práci. Happy kamarády. Dobrou náladu klientů, pohodlí respondentů. Za demokracii i za globální oteplování. A nešílím sama. I můj chlap je schopný se udřít – protože je přece odpovědný za to, že je všechno co nejlepší a včas a spokojení lidi i rodina…

Jo, takhle si tady žijem. Jsme posedlí růstem HDP, lajků, followers, příjmu i výkonu. A na sebe klademe takové nároky, že jim je schopný dostát snad jenom Superman.

Jenže, opačný extrém je moc smutná záležitost. Fakt se mi nechce pořídit telku, čučet na Soukupa od rána do večera, kopat do sebe chlazené desítky a ze všeho vinit neznámé entity typu Soros. Probůh. Jen to ne.

Tak pokud máte nějaké tipy na balanc, sem s nimi. Chce to hodit se do klidu. A nehrotit to. Smířit se s tím, že holt nebudou všichni šťastní. Že se holt oteplí a populismus a nerovnost nezmizí. Že nepomůžu všem. Že jedno děcku zaplatím terapeuta. Jenže vzpomeňte si na to ve chvíli únavy.

No nic. Chci jenom říct, závidím všem, kteří věci prostě jenom tak dělají, jak jim přijde, a ví, že to stačí.

A já jdu asi opět přemýšlet, jak udělat skvělý redakční plán blogu, jak to plnit a drtit aby ze mě byla velká star. I když už teď vím, že to zase nevyjde a zůstane jenom u nedokonalého plánu.

Protože tenhle článek píšu už týden, třikrát jsem ho smazala a několik hodin jsem zabila jenom přemýšlením nad strukturou. A teď Sládě překvapivě usnulo, kopla jsem do sebe sherry a ze vzteku nad svou neschopností to nabušila hezky od srdíčka. Protože jinak by (podobně jako asi 10 jiných) nevyšel nikdy. A bude mi časem stydno. Za chyby. Za opakující se slova. Za délku. Za to, že není o módě, stylu, datové analytice, výzkumu ani nevim. A mám strach, že to bude stejný fail, jako když jsem před dvěma týdny, plná vzrušení, emocí a s rozklepanýma rukama, reagovala na nabídku práce do Vogue.

Jenže možná tohle je ten krok za komfortní zónu, který potřebuju.

Toš tak.



Minimalistická matka – druhý půlrok

Už se otáčí! Snaží se plazit! Leze! Stojí! Sedí! A první snědená mrkvička! S miminem dny tak nějak splývají ale ty chvíle viditelného pokroku, to je jako první výplata v nové práci. Asi jako když po několika měsících vytrvalého házení hrachu na zeď konečně nějaká zrnka ulpí na omítce. Yes! Má to smysl! Tyhle chvíle radosti ale mají i svou temnou stránku.

Na mateřství je zákeřné to, že je všechno “jen období”. Když zrovna dojde na období příšerného vřískotu, jsou to velmi uklidňující slova, neb máte pocit, že to nikdy nepřejde. Když naopak přijde období úžasného ňuňu miminka, moc vás to nepotěší. Sotva se naučíte fungovat s usínáním až po 10. večerní a konečně začínáte mít pocit, že je váš život zase tak nějak pod kontrolou, mládě se začne budit v 6 ráno a vyžaduje večerku před večerníčkem. A tak je to se vším.

Čistota, půl zdraví

Byl krásný den a já jsem si naplánovala bohatý program. V souladu s bioritmy Sláděte. Odpoledne v centru, dvě schůzky uzpůsobené miminům, nosítko s náhradním tričkem, nazouvací boty… Neměla jsem ani minutu zpoždění a všechno bylo super až do chvíle, než jsme si sedly s čajem na zem na polštáře, začaly řešit pracovní věci, a mi nějak nedošlo, že dítko se už plazí. A tak se můj miláček doplazil až k talíři s čokopiškoty. Piškot byl sežvýkán, seslintán a rozdroben na zem. Čokoláda odrobená a rozpatlaná po ručičkách. A než jsem si toho stihla všimnout, můj drobeček se připlazil, položil mi ručičky na stehno a důkladně mi vetřel marmeládové želé do krémových manšestráků. Cesta Prahou na další schůzku byla velký krok mimo komfortní zónu.

Vždycky mi byla nepříjemná taková ta mamynkovská módička vytahaných trik se skvrnami, sešmajdaných pantoflí a plodných těl nacpaných do tenkého úpletu levných legín. Mastné vlasy? Proboha. To že mám dítě přece neznamená, že musím vypadat jako od popelnice. Kdybych byla v kostýmu jednorožce, asi by mi to přišlo komfortnější, než jet Prahou s jahodovo-čokoládovou skvrnou na světlých kalhotách. No, všechno je jednou poprvé a řeknu vám, člověk se otrká.

Období mezi miminkem a batoletem je totiž hlavně špinavé. Aktivní potomek se mazlí, slintá a rozpatlává vám rudou rtěnku. Lezoucí dítě ochutnává, co najde a koordinace ruka-ústa není vždy tak dokonalá, aby bláto a písek zůstalo v pusince a nezasvinilo i ručičky a obličejík. A popravdě, i kdybyste dítě držely přikurtované v kočárku a nedovolily mu sáhnout na nic, co není vymáchané v Savu, vyvařené a ještě potřené antiseptickým gelem, doženou vás příkrmy. Mrkvička. Batáty. Červená řepa. Švestky a třešně. Banán. Ghí a olivový olej. Kolik je jídel, tolik druhů skvrn. A váš šatník se ocitá na frontě, pod plnou palbou.

Jak přežít?

Všechno se hodí. Takže pokud nemáte pro krmení dítěte speciální chemický oblek nebo aspoň monterkový overal, oceníte všechny podivnosti s dírami a nevypratelnými skvrnami, které už byly leda na hadry a nějak omylem se ještě úplně nerozložily. Protože než se dítě projí ke kulturnímu stolování, i z funglnových triček naděláte častým praním síťovky. A spotřebujete tak 2-3 denně.

Jenže… co když vás domácí vězení a nošení starých hader nebaví?

Možností není mnoho. Můžete dítě mimo domov nekrmit (respektive jenom kojit). Nebo pokoušet štěstí s kapsičkami (Není to asi úplně ekologické a hlavně, to byste se divili jak daleko to pyré doletí při zmáčknutí dětskou ručkou!) nebo pečivem (Neuvěříte, jak těžko jde extrahovat rozžužlaná bezchutná chrumka z vlasů). A nebo se vhodně obléknout.

Maškrtnica (která má k jídlu fakt blízko) doporučuje bílou bavlnu, čistitelnou i nejradikálnějšími postupy. Za mě nejsou od věci ani tmavé modely, na 3D strukturách zase nejsou tak vidět skvrnky od tuku. Klasické modré jeansy toho snesou fakt hodně - a v nouzi se můžete tvářit, že jde o designový originál (což je vlastně pravda). Mimo to jsem zjistila, že (bio)bavlna s vysokou gramáží snese mnohem víc, než konvenční výrobky z řetězců. V praxi to znamená že triko vydrží, v nositelném stavu, celé měsíce.

Kazdopádně je ale nejvyšší čas naučit se prát.

Elilína vychválila mydlo s jelenem, a (nejen) tím mi její blog skutečně změnil život. Bez téhle kostky by byl můj svět mnohem skvrnitější. Na většinu fleků totiž opravdu funguje.

Jaký je postup?

Prostě oblečení co nejdříve po zásahu namočíte, skvrnu najelenujete, promnete a pokud úplně nezmizí, znova najelenujete a hodíte do pračky. (Osobně tam používám taky Jelena, jen sypkého.) Běžel jelen lesem. Na šedesát.

Jestli jste vyzkoušely jiné babské metody a fungují vám, sem s nimi. Já na to neměla čas. Zjistila jsem, že po nějaké době se nakonec odperou i náročné skvrny na plenách a po třešních. Teď zrovna zkoumám, kolikrát je třeba vyprat zaschlé švestky. A dejte si pozor na banány. Svině klouzavý.

500 dřepů denně

Hopa. Noha náhle nelze zvednout a do lýtka se zarývají ostré drápky. Hopa. Zkus se pohnout matko a uslyšíš ten řev. Vzpínající se ručičky. Zvedni mě. Stačí chvilka nepozornosti, dudlík letí vzduchem a už se dobrovolně plazíte po podlaze vlaku - zákon schválnosti neochčiješ a klíčový prvek uspávání tak leží v nejzažším rohu pod sedadlem. Poslední zbytky důstojnosti jsou pryč.

Jsem divoká, mé dítě je taky divoké – a tak se nezastavím. Sedám, dřepám, ohýbám se, oblečená, nahá i v plné polní. Nahoru, dolů, občas si připadám jako opice na gumě.Největší punkeři jsou stejně matky, když si ve městě sedám na holou zem, do zevláka mi občas chybí jen ten Klasik (nebo Sklepmistr) v ruce. K požadavku na rychlost při oblékání a odchodu z bytu se tak přidává nutnost svobody pohybu.

Co s tím?

Kdo chce být Sporty Spice? Mě tepláky nebaví a navíc to příliš zavání mama stylem. Takže jsem zkrátila a rozšířila sukně, nosím kratší kalhoty (nebo mrkváče, aby bylo dost místa přes stehna a nohavice nešly na zem) a pořídila si pořádný pásek, který je udrží na místě. Zatím mám za sebou léto a podzim, jsem tedy zvědavá na zimní měsíce. Sládě se asi bude učit chodit, což vylučuje kočárek a kurtování. Je tak možné, že blíbených kabátů se budu muset vzdát – protože se ve dřepu budou courat po zemi. Nějaké nápady?

Zpátky k sobě samé

Ok. Ve dvě předám dítě babičce, do 14:10 se nalíčím, hodím na sebe osvědčené šaty a nejpozději ve 14:15 za mnou zaklapnou vrátka... Jó, kůzlátka děťátka, takhle naivní jsem byla při plánování důležité schůzky. Nakonec nebyl čas řešit kdo je kdo, tak blbě oblečená jsem ale být fakt nechtěla. Ty pár měsíců staré šaty mi totiž byly velké. V ramenou. A taky všechny slušné kalhoty. Well.

Pomiminkovské období má, navzdory všem těžkostem, i svou kladnou stránku. Pravděpodobně jednoho dne zjistíte, že se vejdete do svého předtěhotenského šatníku (někdo i dvakrát). Možná zavřete mléčný bar nebo radikálně omezíte otevíračku. A pokud ne, po tom co se kojenec naučí sát s hlavou dolů a nohou za krkem už nebudete potřeboval takový prostor. Prsa se zase o něco zmenší a konečně se naučí trochu poslouchat.

Technicky vzato, jste tam, kde jste byly před miminem. Můžete si gratulovat.


Někdy kolem půl roku vás možná napadne začít s mrnětem chodit na plavání. Za sebe to doporučuju a pravda je, že tyhle kurzíky jsou hodně bezpečná zóna – v šatně potkáte prakticky jen matky se stejně starými dětmi. Osobně jsem ale zjistila, že se sice vejdu do bikin (ideální plavky na těhotenství), ale rozhodně se v nich necítím tak sexy, jako na začátku puberty. Co mi naopak sebevědomí dodává jsou plavky v celku. Černé, se stahovací podšívkou. Vedle vyjógovaných a potetovaných hipstamatek z Letné (které plavou po nás) si tak připadám aspoň trochu relevantně. Když už jsem taky ta hipstamatka. A jestli vám to přijde trochu přehnané – v zahraničních fashion magazínech je tohle normální plně relevantní téma.


Zanedlouho mě čekají velkolepé oslavy prvních narozenin, Sládě se učí stát bez držení, žvatlá a vhazuje tagliatele do lahve od šampusu. Už jsme si na sebe zvykli a vlastně bych tak mohla nosit cokoli. (Pokud se vnitřně smířím s tím, že mám v pase 71 místo 68 cm.) Jenže nějak se mi nechce.

Zatímco moje tělo se změnilo minimálně, v hlavě to vypadá jinak. Priority jsou jiné, jiné jsou i sny a životní cíle, včetně vnímání času a vlastní sexuality.

Otázka tedy zní, jestli návrat k předtěhotenským mírám znamená prostý návrat k tomu nejlepšímu ze starého šatníku. Možná se za tu dobu mnohem víc změnila vaše duše. O tom ale jindy.

Minimalistická matka – první půlrok

Tak, a je to tu. Berete první lepší tašku a do ní pečlivě skládáte věci podle seznamu. Bude to jen krátká dovolená – ale zpátky si ponesete to nejvzácnější, zbrusunové miminko. Co vás čeká po návratu domů?

Když jsem byla těhotná a domlouvala si práci, pracovala jsem s pojmem lifeline, coby pozitivním opakem deadline. Nečekala jsem nic a byla jsem upřímně zvědavá. Nějaké ty porodní příběhy a knihy “naše dieťa” a “breviář mladé ženy” mě tak nějak připravily na to, co mě čeká v průběhu. Pozorovala jsem kočky a ovce, jak pečují o své novorozence a tak nějak věděla, jak chci trávit šestinedělí. Nic mě ale nepřipravilo na to, že porodem opravdu začíná nový život. Mi.

Všechno co jsem do té doby znala, skončilo. A začalo něco úplně nového a jiného. Změnily se mi nejen míry a denní rytmus, ale i způsob pohybu, kritéria pohodlnosti a vnímání vlastního těla vůbec. A to je nový levl průvanu v šatníku.

Šest neděl a dál

Autosedačka stála na gauči v obyváku a od narození Sláďátka uběhlo právě 24 hodin. Celý ten slavný okamžik suverénně zaspalo a já tak mohla pozorovat sebe. Lokální umrtvení už bylo definitivně pryč, břicho splasklo na velikost 6. měsíce a naopak, moje prsa začínala vypadat stejně surrealisticky, jako ta na obraze Madona s dítětem od Jeana Fouqueta. Jako dva přefouknuté balonky. Moje rodičovská právě začala a o dalších 24 hodin později, při cestě k pediatrovi jsem zjistila, že prakticky nemám co na sebe. Kruci.

Už krátce po porodu zjistíte, že se vaše tělo najednou chová jinak, vypadá jinak, dělá divné věci a dokonce reaguje na zvuky. Už není vaše (a dlouho nebude, ale vám to překvapivě nebude zas tak moc vadit). Změnilo se v restauraci, dopravní prostředek, radiátor, hračku, kolíbku, bezpečnostní agenturu… a tyhle nové funkce vyžadují úplně jiné monterky.

Existuje nějaké univerzální oblečení, které funguje stejně dobře v těhotenství, mateřství i životě bez dětí? Ano. Ale asi byste ho nenosily. Jedná se o lidový kroj. Já mám detailní znalosti toho z horských oblastí Těšínského Slezska a Kysuce – a až život sám mi ukázal, že drobnosti, které vypadaly jako ušetření práce, jsou vlastně finty na snadné přizpůsobení oděvu měnícímu se tělu a potřebám.

Challenge 1 – břicho zpátky do formy

Všechny by chtěly hned po porodu vypadat stejně úžasně, jako v dobách největší slávy ještě před početím. To je hezká představa a vlastně není ani nerealistická – jen z toho vypusťte to hned. Bude třeba si chvíli počkat – a některé fyziologické centimetry vám už asi zůstanou.

Viděla jsem holky, které měly už po dvou měsících dokonale ploché břicho a moc bych vám přála, aby vám to taky vyšlo. Ostatně, přečtěte si k tomu krásný blog od Lucie Kratochvílové. Pro jistotu ale počítejte spíše s horším scénářem. Do předtěhotenských kalhot se první měsíc pravděpodobně nevejdete. A možná ani třetí. Centimetry (způsobené rozestupem svalů, kostí a roztažením kůže) na rozdíl od kil a gramů, nejdou dolů tak rychle.

Co s tím?

Pokud vám vyhovují, klidně pokračujte v nošení stejných spodních dílů jako doteď. Velikostně čekejte rozměry odpovídající tak 3-6. měsíci těhotenství, které se budou postupně snižovat.

Pokud v tuhle chvíli investujete do stahovacích kalhotek, punčocháčů nebo legín, neuděláte krok vedle. Nejen že vám tyhle kousky zvednou sebevědomí a přinesou trochu nostalgických vzpomínek na štěstí před, zároveň trochu pomáhají i zdravotně – přímé břišní svaly by se měly rychleji stáhnout zpět k sobě. Navíc, vynosíte je třeba i celý rok. Do roztrhání.

Naopak, je hloupost investovat do dražších nebo nedejbože na míru šitých kalhot. Ten měsíc jsem si je užila, to jo. Ale teď budou v šuplíku čekat na další těhotenství nebo na to, až se začnu přežírat čokoládovými dorty. Ano, tak hloupá jsem byla.

Challenge 2 – kojení

Je mi jasné že ne každý má to štěstí kojit a stejně tak každé kozy dělají jiné skopičiny. Pro mě kojení znamenalo největší šatníkovou výzvu v životě. Na co je třeba myslet u oblékání?

Odhalená ale zahalená

Kojení není jednoduché pro matku ani pro mimino. Drobek má sice výhodu ve vrozených pudech, zkuste se ale přisát na kopačák větší, než vaše hlava. Zatímco na obrázcích tohle krmení vypadá romanticky a nonšalantně, v realitě se první měsíce i zapotíte. Vytáhnout bradavku a nějak ji nasměrovat nestačí. Je třeba zkrátka vyvalit sudy.

Takhle se odkrýt není žádný problém doma nebo v kojobudce v Ikea. Na ulici, ve vlaku, v tramvaji, v čekárně nebo na lavičce v parku to ale tak dobře nejde. A i kdyby bylo příhodné počasí pro topless opalovačku, mnozí lidé vás obviní z tzv. demonstrativního kojení. Společnost zkrátka ještě neakceptuje prsa s mlíkem (na rozdíl od těch se silikonem, a celkově tech za účelem sexu a prodeje). Jak teda pohodlně nakrmit mládě a zároveň se nenechat slovně napadnout kustodkou Národní Galerie jako moje oblíbená Gretka (která i s miminkem normálně chodí ven)?

Knoflíky a zipy

Odteď na pár měsíců všechno na zapínání nebo zavinování. Sbohem šaty, roláky, mikiny a svetry přes hlavu. Osvědčily se ty kousky, které dokážete rozepnout tak, že při rozevření odhalí kousek podpaží – a tedy úúplně celá prsa. Což u propínacích šatů z plátna znamená, že je musíte být schopna rozepnout od krku až do pasu. Doporučuju proto otestovat.


Schovat pupek

Mít všechno na knoflíky na druhou stranu není nejlepší volba. Chvíli trvá než je rozepnete a kdo má poslouchat ten pláč. Mnohem snadnější je vytáhnout triko. V zimě ale opravdu nechcete sedět v parku s holým břichem a čekat, až bude mít miminko dost – proto jednoznačně doporučuju pořídit pár kojících tílek. Triko vyrolujete, u tílka jen odjistíte podprsenkovou část a oběd může začít. Vynosíte je i v létě a umožní vám používat všechna ta oblíbená trička ke krku.

Vlastně, kromě tílek, první věc, kterou jsem si pořídila, byla trika s velkým výstřihem, navíc na knoflíčky. Když se mi nechce vyhánět na pastviny spodní cestou, vedu své stádo vrchem, přes výstřih.

Všespásný šál

Zahalení je trochu smutná, ale vlastně i praktická záležitost. Jedna věc je chránit ubohé outlocitné spoluobčany před pohledem na kus kůže. Druhá věc je chránit drobečka a dopřát mu klidné hodování. Šál přehozený přes rameno a nebo i hlavu odstíní slunce i žárovku, udělá bariéru větru a celkově sníží počet rušivých vlivů. Moje dítě je zvědavé a když někde vidí cosi zajímavého, zapomíná na jídlo a chce řešit jiné věci. Takže se někdy krmilo i na pětkrát. A já jsem byla trochu mokrá.

Mimo to, šál umí zachránit i jeden z největších kojících trapasů…

Milky leaks

Pamatujete si na pohádku hrnečku vař? Prsa fungují podobně. Vaří vaří a když nikdo neujídá, přetečou. Pan hostinský občas chystá na stůl pro dva, i když jíst bude jen jeden. A nebo se prostě rozšoupne a servíruje bez ohledu na přítomnost strávníka. A moje restaurace je velmi, velmi pohostinná.

Co s tím?

Počítejte s tím, že budete často prát. V pračce. A sušit. V sušičce. A to hedvábí nerado.

V porodnici vám poradí koupit si vložky do podprsenky. Je to dobrý nápad a do jisté míry záchrana. Není to ale nic hezkého, pod většinou podprsenek to jde vidět a leze to do peněz. Vícerázové se mi ale hrubě neosvědčily, proto na domácí použití doporučuju jednoduše poskládat látkovou plenu a využít ji. Beztak jste většinu dne doma sama, jen s miminem.

Ať už to budete řešit jakkoli, občas k nějakému úniku (třeba podceněním savosti vložky nebo dítěte) dojde. Co je mokré uschne, na tričkách i podprsenkách ale zůstávají mapy. Pro klid duše proto doporučuju trička spíše tmavší, pruhovaná nebo se vzorkem či obrázkem. Abyste ten čas, než se budete moct převléct, strávily se ctí.

A co když průšvih nastane a vypadá to děsně? (Například když se protáhne pracovní schůzka?) Nonšalantně přes sebe přehoďte hedvábný nebo kašmírový šál (který obvykle používáte při kojení mezi lidmi). Schovejte prsa, odpoutejte pozornost. A rychle domů. Uf. (Naskakuje mi husí kůže, jen si na ty své příhody vzpomenu.)

Změna je život

Pamatujete si, jak vám v těhotenství povyrostla prsa? Tak teď budou ještě větší a měnit velikost zvládnou klidně i 8x denně. Navařeno, vyjedeno, navařeno, vyjedeno, pořád dokola.

Co s tím?

Volte buď volnější, nebo elastické topy a oblečení zkoušejte raději s variantou “plná lednička” než v modu “u snědeného krámu”.

A vyberte si správnou podprsenku.

Důležité je, abyste v pohodě a bezbolestně vytáhla nejlíp celé prso, aby vás netlačila a přizpůsobila se pravidelným změnám velikosti. Pokud si to můžete dovolit, investujte do ní. Je to váš parťák a peníze se vám vrátí neb kojení je levnější, než umělá výživa. Zajděte si do speciálního obchodu. Nechte si ji ušít na míru. Udělejte to pro sebe. Nešiďte se. Co jsem se bavila s holkama, ty nejlepší kojící podprsenky jsou používané ještě dlouho po odstavení dítěte.

Já jsem pro začátek nakoupila bolerko-podprsenky z Mark Spencer. Jsou v balení po 2 ks a točím je pořád dokola, když chci pohodlí a estetiku moc neřeším. Ale jsou z polyesteru a po roce nošení už vypadají děsně. A nejsou pro každá prsa, resp. obvod hrudníku.

Chcete se cítit sexy a láká vás koupit si krajkový model z HM? Nedělejte stejnou chybu, jako já. Jsou to vyhozené peníze, zvláště od košíčků DD a více. Podprsenky mají špatnou konstrukci, rolují se, tlačí, prsa stejně neudrží. To už si raději pořiďte nějakou normální pus-upku nebo krajkové nic. Ze zdravotního hlediska se sice doporučuje úplně se vyhnout kosticím (omezují krevní oběh a lymfatický systém), jsem ale toho názoru, že na dvě hodiny denně to není zas takový problém. A vaše sebevědomí to nakopne až k Marsu.

Nakonec, pro každodenní pocit krásy jsem se rozmazlila podprsenkami na míru od Page Underwear. Tahle holka ví, co dělá, střihy testuje na sobě a nemá problém ani se zpětnou vazbou. A já si u ní plním sny o sexy kojíco friendly prádle na denní nošení. (Na speciální příležitosti toužím po něčem od Terezy Vu.)

Challenge 3 - dopravní situace

S miminkem si můžete naordinovat domácí vězení a trávit čas v teplákách. A nebo pořídit dopravní prostředek a vyrazit do světa. Vyzkoušela jsem kočárek i nosítko, oboje má své pro a proti – shrnula bych to asi tak, že hledáte kompromis mezi svobodou pohybu a pocitem nákladního velblouda.

Ať už tak nebo tak, je pravděpodobné, že toho nachodíte hodně. A jak v komentářích moudře podotkla Gretka, je třeba na to mít správné boty.

Jaké?

Takové, které se nazouvají samy a bleskově. Perka, tomsky, pantofle, baleríny… je to jedno. Jen myslete na to že s miminem v nosítku se neohnete a neuvidíte si ani na špičky nohou a ani s kočárkem to není o moc lepší. Minimálně v zimě chcete vypadnout ven do nejdříve, než se mrně rozbrečí horkem.

Žena za kočárkem

Kočárek je vynález a jediný způsob, jak může matka zůstat chic. Vzdálenost mezi vámi a dítkem zabrání přenosu nečistot a košík dole uveze nákup i vše ostatní – takže kráčíte městem bez zátěže, namalovaná, elegantní a usměvavá. Prvních šest měsíců můžete být, díky kočárku, krásná. Klidně si to udělejte hezké, za odměnu. Pořiďte si malou kabelečku (pokud ji ještě nemáte), držáček na kelímek, deku aby se vám dobře sedělo s knihou na lavičce v parku.

Na co dát pozor?


Někdy v dubnu jsem začala nosit triko s krátkým rukávem a zjistila jsem, že mám hnědé ruce. Jakobych omylem použila samoopalovák, nebo je zapomněla v solárku. Neudělejte stejnou chybu, jako já. Nezapomínejte na to, že jste venku a na ruce používejte rukavice a krémy s vysokým faktorem. Sluníčko opaluje i v zimě.

S kočárkem je všechno elegantně pomalejší, v klidu čekáte na nízkopodlažní tramvaj, s úsměvem objíždíte dva bloky kvůli výtahu do metra. A pokud to chcete urychlit – pak se musíte smířit s tím, že se vám občas zablácená kolečka otisknou na kabát. A že v podpatcích kočár na eskalátoru udržíte o něco hůře, než v teniskách. Oni totiž lidi nejsou tak galantní, jak se v těhotenství zdá. Takže občas prostě nebude zbytí a svůj osud (a kočárek) vezmete do vlastních rukou. Zjistíte, že máte nadlidské schopnosti a natahovací paže.

Nosička lásky

Šátek nebo nosítko jsou výborné věci. Zvláště pokud je mládě ubrečené, nemáte výtah nebo bydlíte mimo sjízdné cesty. Nebo se hodně často pohybujete po městě a nejbližší metro není bezbariérové.

Na nošení toho moc nepotřebujete vy, ani dítě. O oblečení je toho na internetech k přečtení spousta, nicméně, čím méně vás toho bude od miminka dělit, tím lépe. Děťátko se zahřívá a potí a taky dělá ty jiné miminkovské věci. Nedoporučuju proto nosit dítě na pracovní schůzku nebo kamkoli, kde ho budete chtít odložit a zároveň vypadat dobře. Vaše triko nebude úplně svěží.

Výrobci šátků a nosítek se nám zároveň snaží procpat všechny možné speciální oděvy a doplňky. Nenechte se opít rohlíkem ani nízkou cenou. Například takové ty poklopy co se dávají přes nosítko, instatně nahradíte svetrem nebo mikinou – otočíte zadkem na předek, spodní knoflíky zapnete a rukávy zachytíte kolem ramen. Ostatně, každý propínací svetr je nosící a vůbec nejlepší jsou ty s “ušima” (nemají zapínání, jenom přinechanou látku) které přes nosítko sepnete zicherkou nebo broží. (A tou látkou si pak zakryjete miminko při kojení.)

Když už se odhodláte nakupovat, v zájmu přírody a vlastních úspor – všechno si vyzkoušejte s plnou i prázdnou korbou. Některé střihy jsou hoodně podivné a některé jsou sice promyšlené, ale na někoho jiného. Za sebe doporučuju nešetřit a koupit si kus, který použijete i bez dítěte. Otestovala jsem za vás zimní parku od Mama by Segra – na výletě v Beskydech, v mrazu a závějích, s tříměsíčním kojencem na břiše. A je fakt skvělá.

Nakonec, proč vás odrazuju od speciálních návleků, pomůcek a náhradního oblečení s sebou? Protože s nosítkem si všechno nesete samy. Nákup. Pití. Notebook a kancelář. Náhradní pleny a přebalovací podložku. Pokud tedy plánujete nosit častěji, pořiďte si na to batoh. Takový, který vám bude sedět i přes nosítko/šátek, bude sexy ve městě i v terénu a pojme všechno co potřebujete. Spolu s Alicí jsme se shodly, že ideální jsou ty, které můžete celé otevřít. Levnější varianta je Kanken od Fjällräven. Já jsem nakonec sáhla po Cubik od Pinq ponq, který má speciální kapsičku na pleny (asi to tak nezamýšleli, ale funguje to výborně).

Co tedy dodat na závěr? Subjektivně, první půlrok je záhul. Musíte se srovnat sama se sebou, s dítětem, s mužem, změnami ve spánkovém režimu, nedostatkem jídla, s rodinou… ale taky platí, že dítě leží, kam ho dáte. A že za chůze je obvykle zticha, pokud zrovna nespí. To se po půl roce změní. A přijde plazení, žužlání všeho, slintání ve velkém, lezení, špína… a příkrmy. Co to udělá s vašim šatníkem?

Nejžhavější zkušenosti z posledních měsíců přijdou v dalším díle.

Ps: Máte svoje tipy a rady? Sem s nimi!

Minimalismus v těhotenství – jak se s tím poprat?

Jedny jeansy, dvě trika, boty a batoh. Kvalitní podprsenka správné velikosti. Šaty od návrhářky šité na míru. Nějaké to vintage hedvábí. A pak poprvé uslyšíte srdíčko toho malého stvoření v podbřišku. A svět se otočí vzhůru nohama. Je vůbec možné zůstat minimalistou, mateřství navzdory? A jaké výzvy čekají váš šatník, pokud se rozhodnete stát se matkou?

Těhotenství je stav, kdy se začne pečlivě budovaný minimalistický šatník hroutit jako domeček z karet. Pokud čekáte, že si pořídíte jedny nebo dvoje těhu jeansy a všechno ostatní bude jako dříve, zklamu vás. Takhle to funguje asi jenom ve filmu a reklamě – kde je břicho modelky vyrobeno ze silikonu. Všem ostatním se dříve nebo později změní nejen obvod pasu, ale tak nějak povyrostou všechny míry.

Průšvih je, že absolutně nevíte, co čekat. Tělo si jede podle svého plánu, se kterým vás ale zapomnělo seznámit. Jediný, kdo by vám snad mohl trochu poradit, je vaše máma. Ale to je opravdu hodně cca. Někdo se ranními (nebo celodenními) nevolnostmi nejprve dostane i o dvě velikosti dolů. Někdo má už od začátku prsa jako po velmi drahé plastice, jiný by si už v 10. týdnu potřeboval popošít všechny knoflíky u kalhot. Kromě toho, z pověrčivosti se první měsíce snažíte novými mírami moc nechlubit. Tak co s tím?

Jestli je pro vás první těhotenství životní vrchol, asi nemá smysl se omezovat. Nakupujte, jak je libo. Něco ti prodejci žrát musí. A když to náhodou nevyjde, toš to rozdáte. Nebo schováte pro neteře. Však coby ne.

Jestli je pro vás první těhotenství spíše velká neznámá s velkým otazníkem (třeba proto, že každé cca 8. otěhotnění samovolně končí do 12. týdne), zásoby si nedělejte. A třeba se vám třeba bude hodit pár tipů.

Guma, lycra, elastan – ať nemusíš nosit stan.

Všechny elastické materiály mají své minusy (časem se rozpadnou), ale pro ženskou s “náhodně” rostoucím břichem jsou záchrana. Lehce volná trička a tílka s elastanem. Legíny s plochou gumou v pase. Úpletové sukně do gumy. Ale i sportovní podprsenky, bolerka a tílka s gumou pod prsy.

Co na to praxe?

Dvouvrstvé úpletové sukně z HM jsem si koupila v 16 tt, nosila ještě v 38. tt – a nosím je i teď, když jsem na svých předtěhotenských mírách. Podobně trička a tílka. Na těch starších se sice napínavost situace projevila a guma na prsou a břiše se vydrolila (něco nadoma), ta co do toho šla v kondici, jsou pořád slim fit.

Šaty dělají ženu

Proměnlivý obvod pasu se výrobci kalhot snaží řešit úpletovými vsadkami. Jenže “pytlík”, do kterého se vám vejde ubikace pro mimino velké jako avokádo, ten už nepojme bejvák pro střední meloun. A koupit raději větší velikost? Super. Jen pozor, shrnuje se to, plandá a úžasné těhu kalhoty za chůze padají ke kolenům. Tak co s tím?

Noste šaty.

Minimalistické nebo retro s volánkama, do volnějších šatů se toho vejde opravdu hodně.

Co na to praxe?

V áčkových minišatečkách za 300, ze slev v Marks Spencer jsem chodila celých 9 měsíců. Podobně jsem si žila v o něco delších šatech příbuzného střihu z Reserved. Minimalistické šaty z COS skryly, podle střihu, břicho až do porodu. S legínama, s punčocháčema, v létě i na podzim.

Bojíte se, že vám bude v šatech zima na břicho? Nebojte. Tak jako mají kachny tuk na spodní straně těla kvůli izolaci, rozlijí se vám špeky na spodní stranu bříška. Miminku bude hezky teplo. Případně, jsou tady elastické pásy NiceBelly.

K šatům mám vlastně jednu poznámku – pokud se vám líbí a sedí vám přes prsa nějaké propínací, skočte po nich jak lvice po gazele. Protože jak jinak chcete v šatech kojit? Já ty své, nepropínací, musela hned po porodu odložit. Smolík.

Uni sex, uni size

Žijete ve společné domácnosti s nějakým mužem? Pokud není o moc větší než vy (nebo menší), zabrousit můžete i do jeho šatníku. Pánská trička a jsou evergreen, důkazem toho, jak sexy jsou pánské košile je Lucie Kratochvílová.

A co když toho chlapa nemáte, nebo nemá ten správný rozměr? Pak je tady uni size. Hlavní je, aby vám oblečení sedělo v ramenou. Pak už to je celkem volné. Sako rozepnete (opět, skvělá Lucie), volný svetr vyplníte a vintage kabát vás obejme ať už jste v začátku, nebo těsně před porodem. Fajn jsou taky zavinovací věci.

Co na to praxe?

Kabáty co mám vypadají skvěle ať už jsem v jakémkoli stavu, a nezapnuté dokonce i když mám dítě v šátku. Vesta a svetry bez zapínání (takový ten obdélníkový tvar) jsem taky vynosila před i během těhotenství. A v kombinaci s nosítkem jsou záchrana mimina před studenými nožkami a matky před trapasem. Pohodlně totiž skryjí každou skvrnu na triku. Pyžamo mého muže mě pak zachránilo nadoma.

Nohy, nohy

Během těhotenství se přibírá. Někdo jenom pár kilo, někdo klidně i třicet. V konečném důsledku je úplně jedno, jak to kdo má. To hlavní místo, kde váha může dělat problémy, jsou nohy. Vyšší hmotnost, posunutí těžiště, změna oběhu a související otoky… odnášejí to chodidla. U někoho to znamená nezvratnou změnu velikosti bot – což velmi potěší, pokud jste do svého botníku investovaly několik výplat a je plný delikátních skvostů.

Co s tím?

Zeptejte se své mámy, kolik přibrala. A jak se jí změnila noha. A pořiďte si pořádné boty bez tkaniček – ty s břichem stejně nezavážete a jako matka na to nebudete mít čas. Je asi jedno, jestli se přikláníte ke klasikům a nosíte zdravotní sandály a stélky – nebo běháte po lesích i betonu bosi, či jen v barefoot ťapkách. Myslete na svou příčnou i podélnou klenbu, dělejte nožní gymnastiku a dopřejte prstům dost prostoru do šířky i délky. Btw. Stav chodidel souvisí s bolestí zad. A to je věc, které se jako matka fakt chcete vyhnout.

Bolí vás chodidla nebo “něco” na holeni? Zajděte si k fyzioterapeutovi. Raději věc řešit předčasně, než pak opravovat vzniklé škody. (A loučit se se všemi těmi nádhernými botičkami…)

O prsa

Tu noc se mi nějak divně spalo. A když jsem se ráno chtěla obléknout, nevěřila jsem vlastním očím. Těhotná jsem byla sotva měsíc, ale moje prsa si to vyložila jinak. Všechny podprsenky mi byly malé. Ze dne na den. Sakra.

Ať už plánujete kojit nebo ne, čekejte, že v těhotenství se kozy prostě splaší. A budou si dělat, co chtějí. Naprosto.

Já si tu situaci v ňadrech představuju asi tak, jako když do zapadlé pobočky zničehonic přijede delegace a oznámí, že se bude vyrábět obří dlouhodobá zakázka pro Britskou královnu. Nastane panika. Všichni pobíhají. Opravují díry ve střeše. Nakupují nové stroje. Přistavují sklady. Pak začne jet testovací výroba, promazávají se ozubená kolečka a občas vypadnou pojistky a občas vypadne i nějaký použitelný výrobek. A pak nastane den D. Jede se na směny a kolem stanují i lidé z okolí, kdyby byla potřeba pomoct. A až postupně se všechno dostává do nových, zaběhnutých kolejí. A stav personálu se ustálí na rozumné velikosti.

Co s tím?

Těhotenství je ideální příležitost zamyslet se nad tím, jaký máte vlastně ke svému poprsí vztah. Ať chcete nebo ne, prsa se více či méně zvětší. Budou najednou pevnější, ale taky těžší a citlivější. Bez alespoň jedné nové podprsenky se pravděpodobně neobejdete. Z pohledu minimalismu vám hrozně moc doporučuju koupit si něco spíše elastického a bez kostic. Něco, z čeho do hlubokého výstřihu pohodlně vytáhnete bradavku včetně celého dvorce. (To tmavé kolečko)

Jsou samozřejmě lidé, kteří by doporučili koupit rovnou kojící verzi s odepínáním. Jakože, je to fajn. Ale je to jako nosit monterky ještě předtím, než si vůbec pořídíte pozemek na stavbu baráku.

Jsem přesvědčená o tom, že spodní prádlo je základ, na kterém nemá smysl šetřit. Pokud si s bříškem připadáte tlustě, kašlete na doporučení a pořiďte si super puschupku. Dopřejte si kraječky a chlubte se opět nabytou pevností. Nebo kupte opravdu festovní kus pro těžké váhy a nenechte se omezovat získaným objemem. Hlavní je, aby vám bylo fajn. Nakonec to stejně buď schováte pro příště, nebo pošlete dál. A nebo využijete i během kojení, když si budete chtít opět připadat jako člověk.



Co se s tělem stane po porodu a v čem mě vypeklo kojení? Těšte se na druhý díl. Minimalismus pro první půlrok mateřství.

Máte nějaké tipy a life hacky, týkající se oblékání v těhotenství? Podělte se o ně v komentářích, dostanou vlastní článek, nebo je zpětně zapracuju :-)



Test jednorázových ekoplen aneb má smysl je kupovat?

Miminko, to jsou všichni ťuťu ňuňu. A pak dojde na přebalování a veškerá legrace končí. Je to jeden velký paradox, že s narozením dítěte začne dost z nás přemýšlet nad tím, jak pro drobečka zachovat žitelný svět – a přitom ho každý den děláme horším a horším. Moderní lidské mládě během prvních let života vyprodukuje skoro tunu odpadu – který má plánovanou dobu rozkladu 250 let. A kdo jste se někdy účastnili jarního úklidu přírody, dáte mi za pravdu. Pleny a vlhčené ubrousky jsou zlo. Jak teda z toho ven?

Nejen eko a bio matky vám řeknou, že nejlepší jsou látkové pleny, případně bezplenková komunikační metoda, a že na to prostě nedají dopustit. Nemám nic proti. Ale popravdě, po bitvě je každý generál a s prvním miminem zjistíte, že mnohé ideály a vize mohou chvíli počkat. Plánovat si totiž můžete co chcete. Klidně můžete i chodit na kurzy a trénovat přebalování, načítat si příručky a s našpicovanýma ušima poslouchat rady starších. Když vás ale hned po porodu vyzvou k prvnímu přebalování, řešíte jiné věci než ekologii (např. jak toho drobečka nezranit) a vděčně sáhnete po nabízené konvenční jednorázové plínce. (Možná, že ty, které své první porodí doma v kruhu žen, to mají jinak?)

Ani po příchodu domů to ostatně nemusí být úplně dokonalé. Třeba taková bezplenková metoda. Jak mám podle pláče poznat, že se dítěti chce, když zatím nerozeznám ani to, jestli brečí od hladu nebo od bolesti? Taktéž s látkovkami to není bezchybné. Mimino je z břicha navyklé na pohodlíčko, a najednou tady jsou vrstvy mezi nohama, gumičky a zapínání. Někomu to možná jde samo, někdo zatne zuby a mrňouse prostě naučí. Někdo má připravenou sadu PUL, AIO, flísáčků, vlňáčků, bambusovek, čtvercovek a kdoví čeho ještě a poctivě testuje. (Jsou na to půjčovny? Nebo to všechno kupujete co kdyby? Nebo nevim?) Já jsem pořídila klasické plíny a nějaké kalhotky na to s tím, že to nějak dopadne. A když jsem pak viděla ty otlačené nožky a sládě mi při přebalování ječelo, odložila jsem celou proceduru na později. Jenže mimino svou potřebu na později neodloží a hormony co chtějí zachránit planetu pracují. A tak přišly na řadu tzv. Jednorázové ekopleny.

Ekopleny (dále v textu se jedná vždycky o jednorázové) jsou taková mírně greenwashingová přezdívka. Na to co je a co už není ekoplena nejsou žádné předpisy, parametry, ani jednotná certifikace. Nazývat se tak může cokoli a tak je skupina ekoplen dost různorodá. Našla jsem jediné rozdělení nebo přehled,  na webu Cesta rodičovství. A už to samo o sobě ukazuje, jak velký je v téhle kategorii prostor pro vymývání mozků. Jedny ekopleny jsou úplně stejné jako ty konvenční, jen se vyhýbají chloru a nemají parfemaci, případně používají celulózu z certifikovaného lesnictví. Další kategorie se aspoň snaží o částečnou odbouratelnost a ekologicky se dívá nejenom na použité materiály, ale i na energii spotřebovanou ve fabrice. A nakonec jsou tady víceméně kompostovatelné kousky, které slibují, že po nich za pár let nezůstane nic, než populace spokojeně nakrmených žížal. Cítíte zmatek a nedůvěru? Jsou na místě.

Jednak, protože na ekopleny není legislativa, není podle čeho je testovat. Věřit musíte tomu, co je psáno na obalu nebo webu (Ano, složení většinou chybí, jsme přece moderní lidé a tak si všechno dohledáme online, ne?). Biodegrabilita je je super, ale zase, testují ji výrobci v laboratoři – a tam obvykle bývají ideální podmínky, jaké nikde jinde nepanují. A nakonec, všechna snaha může rychle skončit u odpadového hospodářství.

Pokud vyhazujete rozložitelné ekopleny do běžné popelnice s naivní představou, že se časem ekologicky rozpadnou, pak vás dost zklamu. V Česku se (ještě pořád, omg) většinou skládkuje, což znamená, že se tatrovka odpadu udusá a pak zaveze vrstvou zeminy. A když je z toho kopec, zasadí se nahoře stromy. Lidé kdysi věřili, že se odpad časem rozloží, ale ukazuje se, že to není pravda. K rozkladu tam chybí vzduch i voda, většinou se nerozloží ani papír. Ekopleny vašeho drobečka se tak spíše mumifikují, než aby se rozpadly na prach. (Hm, taky jsem to nechtěla vědět…) Pokud máte to štěstí, že se vaše odpady vozí do spalovny, pak zase nepotřebujete ekopleny. Tady se rozklad neřeší. Roli hraje jen u kompostování a bioodpadu. Máte popelnici na bioodpad? Kompostuje se ve vašem městě? Pak můžete biodegrabilní pleny házet do ní, ale než to uděláte, doporučuju zavolat na komunální služby a zeptat se, jestli to pro ně není psychický problém a jaké s tím mají zkušenosti. Jediní vítězové v tomhle boji mohou být lidé s dobře zaběhaným domácím kompostérem. Tak pokud jste pleny zkoušeli kompostovat doma, dejte vědět. Po posledních diskusích týkajících se bioplastů a jejich rozpadu si už ale nejsem jista ničím.

Znamená tohle všechno, že ekopleny jsou zlo a vůbec nemají smysl?

Spíše ne. Záleží na tom, jak moc jste radikální.


Ekopleny nejsou řešení, ale jsou super prostředek kompromisu mezi psychickou pohodou rodiče, fyzickou pohodou dítěte a přírodním globálem.


Jak vypadá jejich používání v praxi?

Jak už jsem psala nahoře, předem jsem nakoupila obyčejné látkovky a řekla si, že když to v roce 1989 stačilo mi, bude to stačit i mému dítěti. V porodnici jsem použila jejich konvenční jednorázovky a po návratu domů se těšila na látku. Ale nedařilo se. Gumičky kalhotek miminko tlačily a já jsem neměla to srdce ho trápit. A tak jsem nejdříve spotřebovala konvenční vzorky z porodnice a pak vytáhla krabici předem koupených ekoplen, které mi kdosi doporučil. První tři týdny jsme látku používali jenom občas, spíše vůbec. Pak sládě povyrostlo a už to šlo lépe.

Ekopleny jsme testovali (a doteď používáme) v noci, na cestách, v autě a vlaku a na dlouhých procházkách ven. A vzhledem k totálně nepravidelnému zažívání našeho miminka, to byly skutečně ostré zkoušky.

Jak dopadly obecně?

Předně, všechny ekopleny mají jednu zásadní výhodu. Díky minimálnímu množství chemie se vám sníží spotřeba všech možných zadečkových krémů a mastiček. (Samozřejmě za předpokladu, že nepoužíváte ani vlhčené ubrousky). U nás je to tak, že pokud používám ekopleny nebo látkovky, nepotřebuju mimino nijak mazat. Pokud v nouzi sáhnu po konvenčních, stačí pár hodin a je “oheň na střeše”.

Kromě testování na Cestě rodičovství jsem našla ještě jeden kompletní přehled. "Technické" testy ekoplen v laboratorních podmínkách (bez výkalů) provedla a zaznamenala Michaela z Babybistro. Co jsem zvládla vyfotit, má fotku. Kurzívou je uvedeno co píše výrobce na obalu, nakonec odkazy na případné další recenze a testy. Cena je uvedena za jednu plenu ve velikosti 3 - MIDI. 

U ekoplen jsem si celkově všimla čtyř základních designových modelů – a je na vás, co bude nejlépe vyhovovat vašemu mrňousovi. Jestli "plastová" netkanka s gumičkami na zádech, buničinová přirozeně elastická plena, bioplast, nebo papír. 

Co se konstrukce týče, čím více eko plena, tím robusnější je savá vrstva a tím pevnější a větší je, když se naplní. Zatímco konvenční granulát je sypký i zamokra, kompostovatelná vložka se chová prostě jako nacucaná vložka. Všechny ekopleny mají solidní savou kapacitu tekutin, všechny bez problému zvládly i 10-12t hodinovou noční směnu. 

Nicméně, ne všechny zvládly nadto ještě ranní nálož…


A jak dopadly konkrétně?

Zátěžový test ekoplen ve velikosti 3, podle klasifikace na blogu Cesta Rodičovství

Kategorie "šetrné" ale nerozložitelné ekopleny

KOLORKY

Plíny mají super dopravu a stylový design a neobsahují žádné krémíky a parfémy navíc. Udrží všechno, co mají udržet a dobře se zapínají i rozepínají – zapínání je na široký "plastový" suchý zip. Na zádech mají pružnou gumičku, "bočnice" kolem nožek nepruží. 

Nicméně, co se ekologie týče, mají nacestováno své. Vyrábí se v Číně. Za mě fajn pro někoho, kdo ekologii neřeší, ale rád by svému mrněti i sobě dopřál styl a komfort při nošení i nakupování. 

7,7 - 8,9 Kč/ks

Certifikované v Čr, vyrobeny v Číně z USA materiálů

IMG_0697.jpg

MONPERI

Další česká značka. Mají stejnou konstrukci jako předešlé, jenom navíc jakési hydratační aloe pásky, které ale nejsou vidět, tak nevím. 

Opět tedy - udrží všechno, co mají udržet a dobře se zapínají i rozepínají – zapínání je na široký "plastový" suchý zip. Na zádech mají pružnou gumičku, "bočnice" kolem nožek nepruží.

Mají celkem hezký design s vílou a k dostání jsou různě on-line.  Podezírám je, že jsou vyráběné ve stejné fabrice, jako Kolorky. Ideální pro někoho, kdo by jinak kupoval konvenční pleny, ale je vlastenec a chce podpořit českou firmu. 

5,45-6,2 Kč/kus

Přírodní Aloe zevnitř plínky, testované a certifikované v Čr, výrobce Vamari s.r.o. sídlí v Čr, bez toxických látek, chloru, PVC, latexu i ftalátů, bez parfemace, jsou lepené netoxickým lepidlem a barvené netoxickými barvivy

S konvenčními je srovnává a testuje Zrzka na Blogzrzky

IMG_0693.jpg

MUUMI

Lehoučké "kapesní" pleny z netkané umělohmotné textilie. Co se týče zadržování tekutin i polotekutin, patří mezi špičku. 

Jsou složené na třetiny, takže se vlezou i do kabelky. Na zádech mají lehce pružnou gumičku a "bočnice" nad nožkami lehounce pruží, sedí ale moc hezky. Jediná pruda jsou lepíky, které je třeba před použitím trochu "odtrhnout". Každopádně, na suchý zip který je chlupatý se dají přichytit opakovaně, úplně v pohodě. 

9,9-11,2 Kč/kus

Vyrobeno ve Finsku, finský certifikát hypoalergennosti, Nordic ecolabel, bez chloru, biologicky rozložitelné, lokální finská celuloza

IMG_0684.jpg

SEVENTH GENERATION

Americké plíny fungují výborně. Na povrchu jsou takové lehce chlupaté a budí dojem recyklovanosti, je to ale jen maskování. Zvířátka na designu jsou ale k sežrání. 

Tyhle plíny perfektně sedí. Kolem nožiček mají dvě gumičky, jednu na zádech a i "bočnice" nad nožkama jsou elastické. Pokud váš mrňous potřebuje komfort a hodně se vrtí, tohle je žhavý kandidát. Udrží všechno, co je třeba, i u divokých dětí. 

Každopádně, savá náplň je prostě normální konvenční savá drť. Tak je třeba dát si pozor na vlhkost, zjistila jsem, že občas drť hrudkuje a tvrdne a pak by mohla mrňouse tlačit. A jak se přebalují? Lepík celkem v pohodě odepnete jednou rukou a v pohodě přilepíte na "chlupatý" suchý zip. A to i několikrát. 

Škoda, že toho tolik nacestují...

9,9 - 10,3 Kč/kus

100% bez chloru, prafémů a krémů (lotions)

IMG_0688.jpg

BABYLOVE NATURE

DMkovské ekopleny jsou nejlevnější ale za mě jsou bohužel velkým propadákem. Jsou z přírodní heboučké netkané textilie, která je elastická, a navíc má gumičky kolem nožek, na bočnicích i vzadu. Perfektně sedí, netlačí... leč řídký bobek přes ni prosákne. Pokud nechcete prát a prát, nechte si je na chvíle, kdy miminko jenom čůrá. 

4,14 Kč/kus

FSC certifikace, vnější část 50% viskóza, 50% bambus, vyrobeno v EU, s použitím 100% zelené energie

IMG_0705.jpg

 

Kategorie částečně rozložitelných EKO plen

BIO BABBY

Na povrchu jsou stejně heboučké jako ty z DM, tím ale podobnost končí. Gumičky mají jenom kolem nožek, bočnice jsou elastické přirozeností materiálu, záda jsou pevná - což může být problém u dětí s více vystrčeným zadečkem. U nás ale všechno zůstalo tam, kde má. 

Lepíky odlepíte jednou rukou jak kdy. spíše bych se na to nespoléhala, zvláště u živějších dětí, které se už přetáčí a je třeba je přebalovat bleskurychle, je to opruz. Přilepit jsou ale v pohodě, i několikrát, jen to první odlepení je jak kdy. 

Jinak bych o nich řekla, že to je prostě ekoplena. Celkem velká, s dobrou savostí, bílá. Francouzská. 

8,29-8,6 Kč/kus

Vyrobeno ve Francii (100%), FSC certifikace, rozložitelné z 50 %, bez chloru, dermatologicky testováno

MOLTEX NATURE NO. 1

Prý to jsou první ekopleny na světě. Každopádně, vypadají tak, jak bych si představovala jednorázovou ekoplenu. Robusní, humpolácké, ošklivé... ale funkční. 

Na zádech pevné, s přirozeně elastickými "bočnicemi". Lepíky fungují dobře a nezasekávají se, plena je příjemná i uvnitř. 

Prostě takový standard co neurazí a nenadchne. 

8,3-8,6 Kč/kus

100% vyrobeno v Německu, 100% použití zelené energie, bez chloru, FSC certifikát, Greenbrand, nejstarší ekopleny na světě, svršek ze 40% přírodní, bez latexu, parfemací a chemie

IMG_0709.jpg

NATY NATURE BABYCARE

Mluvili jste o papírových plenách? Tady jsou. Se všemi klady i zápory. 

Na to, že jsou tuhé a fakt papírové, drží na miminku dobře. Pevná zádíčka vynahrazují lehounce elastické bočnice, mají i gumičky kolem nožiček. Plína šustí jako papír, je příjemná na omak vně i uvnitř, ani po pročůrání nepůsobí vlhce. Udrží toho kupodivu hodně, pokud se neshrne kolem nožiček kde drží trochu hůře kvůli tuhosti papíru, neprosakuje. Lepítka zapnete a rozempnete klidně několikrát, pokud...

... ano, pokud je neutrhnete. Protože papír se jak známo trhá. 

Na druhou stranu, pokud je necháte dlouho na dně odpadkáče, samovolně začne proces kompostace. Celkově jsou spíše pro děti s "konfekční" postavou, protože fakt nejsou moc elastické. Spíše je třeba je utáhnout a dát si pozor, abyste je neurvali... Jsou ale krásné :-D

8,4-9,2 Kč/kus

FSC certifikát, švédský protialergický certifikát, bez chloru a perfemace, GM free povrch na kukuřičném základu, nejsou určeny pro domácí kompostování, vyrobeno ve Švédsku

Recenzuje je Madam Cocquette

IMG_0675.jpg

BEAMING BABY

Obal vypadá jako papírový, ale je to plast, nenechte se zmást :-)

 Plínky mají trochu menší číslování, jinak jsou fajn funkční, jednoduché. Mají elastická zádíčka (ne moc) i bočnice (přirozená vlastnost materiálu, hezky sedí a drží, co mají. Jen obléknout je je trochu problém. To takhle jednou rukou držíte dítě a druhou divoce mácháte s plenou ve vzduchu, ve snaze odlepit lepík ze startovací polohy... Když už je jednou odlepený, už to jde bez problému, na chlupatý suchý zip - ale ten začátek, ojoj. 

A co na ně ekologie? Na obalu tvrdí, že jsou kompostovatelné a i vnitřek mají takový lepší. Tak nevím. 

10,7-11,2 Kč/kus

30% méně chemie než standardní pleny, GM free savé jádro, Bio-degradable – většina pleny rozložitelná za 4 roky, vegan, 

 

IMG_0713.jpg

BAMBO NATURE

Jsou ošklivé. Fakt. Ale fungují a hlavně, jsou levné. Za tu cenu jim člověk leccos odpustí. 

Fungují normálně, mají pevná zádíčka, přirozeně elastické bočnice a gumky kolem nožiček. Lepíky se odlepují jak kdy, většinou ale snadno. Udrží všechno, co mají. Prostě plena na použití, ne na parádu. 

6,2-6,6 Kč/kus

Vyrobeno v Dánsku, dermatologicky testováno, Nordic Ecolabel, FSC certifikát, vnějšek pleny z polypropylenu a polyetylenu, vnitřek z polypropylenu

Recenze z webu Ekologické produkty

IMG_0701.jpg

Co jsem nezkoušela a spadá taky sem:

BAMBOOLIK BATOLE

PINGO ULTRA SOFT

Kompostovatelné Eko pleny

NAPPYNAT

Věříte v kompostování plastů? Tak tohle jsou prý "jediné" kompostovatelné pleny.  Jsou hrozně divné ale mě teda baví. Mimino v nich totiž vypadá jako malý Tarzan. 

Pleny jsou z kukuřičného ekoplastu a je to z nich cítit i po čuchu. Jsou z igelitu, působí hrozně neprodyšně a jsou tuhé. Mají gumičky kolem nožek a elastická záda, jinak jsou prostě plastové.  Musíte je utáhnout a je to nepříjemné u lepíků, se kterými se musíte trefit na zips, jinak moc nefungují. Mají sice i samolepící kousek, ale to je tak dobré akorát na závěrečné balení. 

Prvotní tuhosti a tlusté savé části se ale nemusíte bát. Sice jsou možná neprodyšné, ale vnitřek je opravdu ňuňu. Můžete i na totálně pročuranou plínu sahat jak chcete, vnitřní textilije je pořád hlaďoučká a suchá. Rozložitelný savý materiál ale něco stojí - když se nacucá, tak plína trochu ztuhne. Mimino si s tím poradilo bez problému, ale jen abyste se nelekli. 

Zkusila jsem je zakopat žížalám do kompostu, jednu v zimě, druhou teď v létě. Jsem zvědavá, jestli je tam na jaře najdu a v jakém stavu. 

12-13 Kč/kus

Vyrobeno v Itálii (od vývoje po balení), testováno jako hypoalergenní, veganské, s nízkou CO2 stopou, certifikát Nordic Ecolabel, absorbční gel rostlinného původu, obal z kukuřičného bioplastu, kompostovatelné za ideálních podmínek

IMG_0680.jpg

VIVICOT BABY BIO

Další italská výroba. Tohle jsou pleny skoro jako novorozenecký sklad. Velké, tuhé, igelitové, nožičky drží miminu od sebe. 

Záda jsou pevná, elastické bočnice, gumičky kolem nožek dvojité. Je třeba je zkrátka lehce utáhnout, což ale s vrtícím se miminem a lehce se zasekávajícími lepíky není úplně snadné. Když ale třefíte velikost (raději o něco větší) fungují moc dobře. Uvnitř ale nejsou tak ňuňu, jako Nappynat

A jakou mají výhodu? Nemají žádný design, jsou čistě bílé. A tak, aniž byste je sundávali uvidíte, jestli už miminko čuralo, nebo ne. Vnitřní náplň změní strukturu už při malé trošce, a je to vidět i zvnějšku. Přitom se do nich v pohodě vleze celonoční šichta.

Škoda, že jde až o poslední testovaný model a nezačala jsem s nimi u ležícího bobečka. Lezoucí a stavějící se děcko už jejich robusnost neocení. 

12,1 Kč/kus

Přírodní, hypoalergenní, biodegradibilní, vnějšek z obilného škrobu, vnitřek z TFC celulózy z evropských lesů

Co jsem nezkoušela a spadá taky sem:

KIT&KIN ECO
BAMBOOLIK KOJENEC


Co dodat na závěr?

Pokud chcete být kompletně přírodní, pak vám nezbývá nic jiného než bezplenkovka, případně české látkové pleny z biobavlny a vlněné svrchní kalhoty s lanolinem. Já to nedávám (Bezplenkovka se mi začíná občas dařit až od 7. měsíce mimina a pokaždé když se to povede, mám z toho děsnou radost.) ale vy to třeba zvládnete hned napoprvé. S příkrmy a lezením se navíc nároky na pleny změní. Ale to už je jiný příběh. :-)

Ps: Aktuálně používám doma v Praze Naty, na výlety do přírody Nappynat, u babičky kde se odpad skládkuje BIO BABBY a u pradědy, který to háže do kamen, Monperi. 


Bonus:

Co k tématu říkají jiní zkušení lidé v mém okolí?

Elizabeth, matka

Ekopleny, které jsme používaly prvních pár měsíců, za mě 1. Naty 2. nappynat 3. dm 4. moltex, bambo a zbytek.

Do porodnice jsem měla koupené nappynat. Dula varovala, že tam látku nevidí moc rádi, a měla pravdu, není tam kde přepírat. chápu, že je to těžký, ale vlastně tím ze začátku nastavují látkování jako něco, co není standard. mělo by to vzhledem ke katastrofálnímu stavu ŽP být jako s kojením, připomínat a doporučovat látku.

Poté jsem v šestinedělí prošla procesem totálního zoufalství, kdy jsem byla ráda i za pampersky, které jsem dostala "do začátku", prostě jsem brala, co bylo po ruce, i s jednorázovkou bylo přebalování proces na půl hodiny... (ubrousky nepoužívám). jediné látky, které jsem občas zvládla, byly půjčené AIO. takže za mě: fakt se netrápit, jít do ekoplen, látku se postupně naučit a přejít. zároveň ale jet bezplenkovku už od příchodu domů, miminko se tím i provětrá, naučí, prohloubí se tím kontakt, je to super. (díky bezplenkovce je totiž malá od půl roka chodí na velkou pouze na nočník (měly jsme od té doby přesně 3 velké nehody) a teď v deseti měsících si dojde i ráno, po příchodu domů a podobně.)

Když už to není novorozeně a projde si všema těma testama kyčlí, je látka mnohem lepší. koupila jsem dvoje svrchňáky od Breberek, jedny vlňáčky, do toho staré i nově koupené čtverce (novosklad) s vkládačkou, a dnes už látku máme i na cesty, pobyty, ven, na noc, v šuplíku tlejí poslední dvě Moltex pro případ nouze, a v mikrojeslích jsou ochotni také látkovat. 

ALE: mohla bych být i konvenční, jelikož jsme ani jednou od narození neřešily opruzeniny, (občasné zarudnutí řešíme Weledou), Navíc chodí kadit jednou za pár dní, nikdy nekadí mimo domov.. jako fakt mám dost Easy mode

Helena, zahradnice

Před časem jsme nepoužitou ekoplenu zkušebně pohřbili v poctivém letitém kompostu. O tři roky později byl přeházen a hle - plena netknutá