Requiem za sen

Říká se, že aby mohl vzniknout nový život, musí jiný skončit. Život za život má ale mnohem více rovin. Nechat něco umřít je  mnohem těžší, než dát něčemu vzniknout. A platí o nejen o lásce nebo přátelství.

tumblr_mtd46pV5qR1rf2zblo2_1280.jpg

Byla počata neplánovaně, jednoho červnového odpoledne v roce 2009, v oboře Hvězda. Nevěděla jsem, co dělám. Bylo to tak vzrušující a uspokojivé… a najednou už to ve mě žilo vlastním životem. Následující měsíce jsem mnohokrát uvažovala nad tím, jestli to včas neukončit. Ale každý pohyb mi dělal takovou radost, že i přes veškeré pochybnosti, nebylo cesty zpátky. Má kariéra coby hairstylisty byla na světě.

Skočila jsem do toho po hlavě a bez přípravy. Koupila si právě to vybavení, na které jsem měla peníze, sama se učila ho používat. Ze začátku jen sponky, lak a tupírák… stačilo to. Nevěděla jsem, jak se to má dělat, neznala jsem žádná pravidla a omezení. Prostě jsem česala a lidi byli překvapeni že existuje někdo kdo češe, ale nelíčí ani nestříhá ani nebarví.

Postupně se o mě začalo vědět. Všechny modelky, které jsem oblékala, jsem i učesala, vizážistky okukovaly. Bály se česat a tak mě začaly brát s sebou na kšeft tam, kde si klientka objednala i vlasy. Pořádaly jsme akce pro maturantky, 8+2 zdarma. Lowbudget módní přehlídky. Zakázkové focení beauty portrétů, živé květiny místo bižuterie už v roce 2010.

Studovala jsem VŠ, měla dost času a bavilo mě to. Vidět ty rozzářené tváře, překvapené svou vlastní krásou. Spolupracovala jsem s výbornými fotografy, nebylo co ztratit a všichni měli chuť tvořit.  

tumblr_mtd9jydas51rf2zblo3_1280.jpg

Zanedlouho jsem začala mít pocit, že není kam růst. Kontakty se vyčerpaly a ti nahoře už měli dlouho obsazeno. Chyběl mi fotograf, který by fotil moje nápady. Chyběla mi vizážistka, se kterou bych to mohla dlouhodobě táhnout ve dvojici.  Pro všechny MUA bylo výhodnější naučit se česat samy - a já jim ráda pomohla. Kolik holek jsem zbavila strachu z vlasů, dala jim jednodenní česací kurz nebo je s komentářem nechala koukat se mi pod ruce. (Některé si pak dokonce otevřely vlastní kurzy česání...)

Mohla jsem si říkat o vyšší ceny. Naučila jsem se pokládanou vlnu, pracovat s kanekalonem, větvičkami, špejlemi, dráty. Nic nebyl problém. Na profi kurzu barvení jsem pochopila systém barev na vlasy a v koupelně pak zachránila jedné holce hřívu. Maskérky mě přizvaly na natáčení historieckého seriálu, jako výpomoc s česáním komparzu. Super peníze, naprosto profesionální prostředí, neskutečný frmol… Kvůli filmu jsem se naučila stříhat, měla i stánek na Korzu Krymská, na ulici. Chtěla jsem trénovat, lepšit se… ale najednou nikdo nechtěl učesat ani zadarmo. (A nevěsty, ty zadarmo česat nejde, ty si přinesou obrázek, všechny stejný…)

Hlavním zdrojem obživy se po škole staly jiné věci a i život se postupně změnil. Vypadla jsem z Prahy a trávit každou letní sobotu na svatbách příliš nepřeje vztahům a rodině. Netlačila jsem na to, zakázek bylo méně ale přicházely přes agenturu. Když už jsem se do nějaké nevěsty pustila, učesala jsem ji nejlépe v životě. Letos v září jsem ještě v 34tt v rekordním čase upravila všechny modelky na přehlídce We Are Next a v 36tt si dopřála poslední lahůdkové focení… S pocitem královny jsem kufr odložila do kouta s tím, že se k němu zase brzo vrátím. Nakonec to je jinak. 

Nevrátím.

To je ten problém neplánovaných dětí. Vždycky budete pochybovat o tom, jestli bylo vaše rozhodnutí přivést je k životu správné. Mám dělat styling, hairstyling nebo oboje? Musím se k tomu naučit i líčit? Mám raději investovat do nového notebooku nebo do rekvalifikačního kurzu na kadeřnici? Mám být s milovaným mužem a nebo se raději už třetí víkend věnovat práci? S přibývajícím věkem rostou náklady obětované příležitosti a kde chybí jasná vize a cíl, tam se to obětuje o to hůře.

Rostoucí skill, profi kosmetika i hodnota mého času se začala projevovat na ceně. Jsem dobrá ale jsem drahá a nechci se hádat s kdejakou pipinou o blbostech. Nechci aby mi někdo vytýkal, že u práce soustředěně mlčím. Chci být profi a užívat si to. Ale najednou to prakticky nejde.

tumblr_mtd4hhAe0d1rf2zblo1_1280.jpg

Nestojí mi za to vyměnit soboty s mužem a Sláďátkem za méně než 2k.  Brát s sebou miminko do práce prostě nejde. Možná to zvládají vizážistky, ale vlasy chtějí svoje, vyrušení pláčem si v té rychlosti nemůžu dovolit, nemůžu přestat česat, jít si vydrbat ruce od přípravků, nakojit a pak se zase vrátit. Jak by to ostatně vypadalo, že se hairstylist nevěnuje klientce naplno? A co zkoušky účesů před svatbou, které jsou “v ceně” a když je slečna nerozhodná, trvají i 4 hodiny?

Jsem na sebe náročná. Myslím si, že profi hairstylist by měl do hodiny učesat jakékoli vlasy. Na místě vymyslet technické řešení u účesu, který vidí poprvé a na fotce. Poradit. Pohladit duši. Pomoct se sebevědomím. Pracovat rychle a čistě. Neopakovat se. Jenomže tahle virtuozita, to je jako hra na klavír. Je třeba cvičit, trénovat, stavět se výzvám. Jinak ruce zleniví a mozek zakrní.

Dokud jsem si mohla dovolit česat za pár stovek, byla to pohoda. Lidi byli prostě jenom rádi a nic nečekali – a ani já ne. Každý se chtěl nechat zkrášlit a klidně si dojel přes celé město. Stačilo napsat a před Plesem v Opeře jsem měla byt plný bloggerek. Teď už má každý svého kadeřníka.  Najednou tak nějak češou všichni. Vypadla jsem z té společnosti vizážistů, fotografů a modelek. Ujel mi vlak s Facebookem a vlastním webem a PR, v agentuře není prostor pro cenotvorbu. Hlavně ale nemám čas ani prostor dělat to dál tak dobře, jak bych si přála.

 Foto: Karolína Cermanová

Foto: Karolína Cermanová

Je načase rozloučit se a odpojit přístroje. Přestat snít, podívat se pravdě do očí. Poslechnout Roberta Vlacha. Zapomenout na mnohaoborové podnikání.

Nechat to umřít, aby mohlo žít něco jiného

Po téměř 9 letech to není snadné rozhodnutí. Vybalila jsem kufr. Kosmetiku  podarovala aktivní kamarádce. Kulmy schovala do skříně, profi fén přestěhovala do koupelny.

Díky ti, má hairstylingová kariéro. Seznámila jsi mě s úžasnými lidmi a dostala na úžasná místa. Přinesla jsi mi tetování, radost i slzy, totální adrenalin i totální únavu. Pomohla jsi mi přežít, když nebyla jiná práce. Nakrmila jsi mě, zaplatila jsi mi nájem. Díky ti, česání. Díky za zručnost, kreativitu a pečlivost. Díky za úctu k lidem.

Nikdy nezapomenu.

Třeba jednoho dne povstanete z popela jako fénixové. V mém srdci budete žít navždy.


Pro mě osobně je eutanazie činnosti věc těžká a bolavá. Trvá dlouho, než tělo vychladne. Než zapomenu na to, jaké to je být modelkou nebo stylistou. Než mě přestanou lákat inzeráty poptávající copywritery. Než se mnou přestane cukat když vidím fušerství a hochštaplerství. Na druhou stranu, zabít byznys neznamená zabít radost a vzdát se koníčka který mě těší a baví.

Pokud vás čeká svatba, ples, focení nebo jen chcete zkusit experimentovat, můžete se zkusit ozvat. Nic neslibuju. Plánuju max. 3 týdny předem. Nebudu mít čas na zkoušky. Nedojedu za vámi na 7 ráno do Říčan. Možná mi to bude trvat déle než 45 minut a v průběhu si odskočím nakojit potomka. Nedaruju vám sponky ani vycpávky, nebudu používat značkovou kosmetiku. Nenechám si do toho kecat a asi budu většinu času spíše mlčet.  Ale pokud se domluvíme, nebudete za můj čas nic platit. Udělám to čistě pro radost. To je fér, ne?

PS: Ne všechny, ale dost fotek a krásných vzpomínek najdete v galerii...

 Foto: Jan Horník

Foto: Jan Horník

Dítě jako projekt

Mateřství a práce. Po deseti měsících společného života a měsíci spolubydlení se Sláďátkem si troufám říct, že tyhle dvě povolání mají společného mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Konečně začínám chápat, co jsem kruci v práci dělala tak blbě a kolik rozčilování jsem si mohla ušetřit. Na šéfa se zlobit můžete, ale na vlastní mimino? S tím se prostě musíte nějak sžít.

Třeba se vám tyhle postřehy budou hodit. Ať už "jste v tom", nebo ještě nechcete "zabrušovat" do něčeho, z čeho pak už minimálně 18 let "nevybrousíte". Tak jako tak je to práce s lidmi (které nechápete a oni nechápou vás, mluví cizím jazykem a své potřeby sdělují velmi hlasitě, ale ignorovat je prostě nelze)

 

Totální ztráta kontroly

Potřebuješ mít věci pod kontrolou? Tak jsi měla zůstat zaměstnaná, podnikat na pustém ostrově, nebo si dát při sexu větší pozor. Čekej nečekané. Termíny, projekt, lhůty, kolegové, nálada, prsa, tělo, mimino… připrav se na to, že nic z toho ti vlastně nepatří a tedy vůbec nemusí poslouchat. Ty jenom reaguješ na to, co nastane – ale nakonec je to překvapivě vlastně fajn.

 

Ego je nepřítel

Ego je pud sebezáchovy, naučená reakce přežití, věčný souputník a nesmlouvavý ochránce. Problém je v tom, že dosti zbrklý a poněkud retardovaný. Až zase ucítíš, že uvnitř tebe něco vytahuje kolty, pokus se to aspoň na chvíli zadržet. Automatické střelba se hodí v divočině, v civilizaci stojí za to zhluboka dýchat a na chvíli se zamyslet. Ego ti často radí přesný opak toho, co funguje. A pokud by to náhodou nefungovalo, vždycky nakonec můžeš zatnout půlky, zadržet dech a sprostě tomu debilovi vynadat.

 

Netlač, všechno má svůj čas

Některé věci se táhnou. Porady. Domluvy. Odevzdávací kolečko. Porod. Odříhávání. Kojení. Zdá se, že by stačilo trochu víc zatlačit, trochu se posnažit, trápení by skončilo a dalo by se stihnout a zvládnout tolik dalších věcí. Jenomže všechno má svůj čas. Můžeš to rvát na sílu a je pravděpodobné, že to i procpeš – ale je otázka, jestli ta chvilka času navíc stojí za ty hádky, řev a zranění.

 

Když to nechce, tak to nechce

Na začátku to vypadá, že obě strany chtějí totéž a rozumí si. Nadšeně vymyslíš strategii, všechno naplánuješ a připravíš. Když má ale dojít na realizaci, protistrana se zasekne, odmítá spolupracovat, kroutí se a brání. Neber si to osobně. Možná jsi špatně rozklíčoval signály, možná se něco změnilo. Ne všechny problémy jsou vidět. Někdo je má v hlavě, někdo v bříšku. Násilí není řešení, ať už ti dotyčný odmítá přijmout prezentaci, nebo se přisát k prsu. Holt to prostě někdy nejde. Se s tim smiř. 

 

Teď, nebo nikdy

Je chvíli klid? Využij ho ke spánku, jídlu, (psycho)hygieně, práci nebo seberozvoji. Ta chvíle nebude trvat věčně a pokud ji strávíš na idlením na facebooku, překvapí tě jak rychle utekla. S kručícím žaludkem a bez nálady pak strávíš zbytek dne – protože tyhle okamžiky život nedávkuje rovnoměrně.

 

Občas to smrdí

Zatímco ty nemáš žádné iluze a víš, že se občas něco po…, tví kolegové o tom nemusí mít ani tušení. Připrav je předem na to, že bez potu se to neobejde a možná poteče i krev. Kdo se nezalekne, o toho se můžeš v krizi s jistotou opřít. Ať už jde o bezesnou noc při růstovém spurtu nebo při dotahování před deadlinem.

 

Kdo nezažil, nepochopí

Většina zkušeností je nepřenositelná. Připrav se na to, že lidi zvnějšku nebudou chápat o čem mluvíš a budou si to představovat jak Hurvínek válku. Ti co zažili něco podobného, tě naopak zahrnou doporučeními a vlastními názory. Ber to sportovně, vyslechni je, poděkuj za nadhled i rady a užij si, že máš s kým prohodit pár slov. V dobách osamění a pochyb stejně jako v šestinedělí oceníš každý lidský kontakt. Navíc, sama se jednou budeš chtít podělit o své emoce a zkušenosti podle hesla “Sdílená radost, dvojnásobná radost, sdílená starost, poloviční starost.”

 

Lékárnička a nabitý mobil

Krátce řečeno, čekej nečekané. Na většinu věcí se stejně nikdy dost dobře nepřipravíš. Život už je takový a proto je tak krásný. A když se něco fakt pokazí, dokud nejde o život, nejde o nic. A jestli o život jde, volej o pomoc. Udělej maximum pro záchranu, přiznej chybu, omluv se. Nějak už to dopadne.

 

Ps: Můj muž o Sláďátku prohlásil, že to je první větší projekt spuštěný před termínem. Pokud vás čeká spouštění podobného charakteru poprvé v životě, možná hledáte další informace a chcete naději, že to nemusí být v šíleném stresu a presu. Je sice jisté, že tak jako se liší odevzdávací fáze klienta od klienta, budou velké rozdíly i v tomhle -mě osobně ale uklidnilo číst si příběhy ostatních a aspoň rámcově tušit, co se bude dít. Pro otrlé si proto dovolím sdílet krátkou extrémně osobní reportáž. Síla s vámi. Třeba vám to pomůže. 

Nejistá sezona

Je to už 6 měsíců, co jsem se, překvapená, definitivně ocitla na volné noze. Po letech vytáček, snahy někam patřit a mít “něco jako zaměstnání” a “něco jako finanční jistotu”. V blogu, který jsem tehdy zveřejnila jsem hledala projekty právě na tak dlouhou dobu. Kdekdo byl zvědavý, proč právě 6 měsíců...

Jsou věci, o kterých se běžně mluví na všechny strany a které se oslavují – a těhotenství je jednou z nich. Každý rád pogratuluje, každého to zaujme. Někdo je zvědavý a trochu si tím substituuje vlastní touhy, někdo nostalgicky vzpomíná na svoje “poprvé”. Padají dotazy na termín, pohlaví, jméno i kila navíc. Předpokládá se velká radost a velké těšení. Někdo říká že to je nejhezčí období v životě.

Nevim. Spíš je to hodně nejistá sezona

Radši si už nic neplánuj

Chtěla jsem to. Přála jsem si to. Když se to stalo, měla jsem fajn klidnou práci a jasnou představu o tom, jak má rok 2017 vypadat. Sluníčko svítilo, venku se probouzelo jaro a já jsem najednou měla tolik energie, že bych utáhla celodenní spotřebu středně velkého města.

Pak jsem zjistila, že přes den si už s kafem a krabičkou polévky nevystačím a hlad na později odložit nedokážu. Přes noc mi o velikost vyrostla prsa a pečlivě budovaný šatník dostal první zásah. Můj hlavní (a prakticky výhradní) klient zjistil, že už mě nepotřebuje. Začala jsem usínat už po večerníčku, takže mnohé akce musely jít stranou. Bylo třeba hledat nové zakázky a příležitosti. Jenomže co ten lifeline? A co když ta celá křehká záležitost s novým životem nakonec nevyjde? Do kdy a co vlastně můžu slibovat?

Úzké uličky svobody

Když je ženská zaměstnaná, často se stane že těhotenství vypadá podobně jako těšení se na dlouhou dovolenou v tropech – a to včetně nakupování a příprav. Je chráněná zákony a tak nezbývá než si užívat ty hezké věci, přijímat dary a rozloučit se slovy “tak čau za pár let!”. Zatímco se kulatí, pomáhá hledat někoho za sebe, zaučuje, dotahuje – a když se naštve, může z pracovního procesu vypadnout i dřív. Kamkoli se podívá, najde návody a doporučení, jak na to.

Na volné noze to je jiné. Pokud se na tohle období těšíte už několik let a máte připravený heboučký finanční polštář, pak je svoboda super. V opačném případě zjistíte, že se mateřská (pokud vůbec máte nárok) nevyplatí a ani rodičák vám moc nepomůže (neb odvody se platit musí a řeší se to až zpětně při daňovém přiznání). Rad moc není, většina maminkatelek začíná podnikat až po porodu. Potřebujete vydělávat – jenomže na klientské straně to vidí jinak.


Na schůzkách o tom nemluvíš a pokud se někdo nezeptá přímo, snažíš se mlžit. Oblékáš se tak, aby to nebylo poznat. Úzkostlivě dbáš na to, abys neslíbila nic navíc a pečlivě dodržela termíny, protože tělo si dělá co chce a odmítá pracovat v noci. Snažíš se všechny přesvědčit o tom, že ne každá se v těhotenství změní v infantilní hromádku emocí neschopnou práce a plánování. Raději si nic nečteš a nezjišťujš, protože co kdyby to s tím měknutím mozku náhodou byla fakt pravda?

Nekonečná láska

Pohlo se. Poprvé. Podruhé. Pravidelně. Snažíš se na ně moc nemyslet, protože máš strach, že to vzdá. A najednou je to 26 týdnů, už by ho dokázali zachránit – ale stejně prosíš a přemlouváš, že když to ještě vydrží, bude to mnohem lepší. Občas tě vzbudí v noci a překvapivě ti to vůbec nevadí.

Přes den už to neschováš – a vlastně ani nechceš, nechceš se stydět za to, že jsi zamilovaná.

Trochu tě štve, že okolí se k tobě chová jako k nemocnému, takže už přestáváš mít chuť snažit se je pořád přesvědčovat, že ti fakt nic není. Místo práce se tě ptají na porodnici a na to, jestli se těšíš. A pro tebe je to přitom celé ještě tak daleko, jako důchod.

Máš hlavu plnou inspirace a nápadů a chuti a pro spoustu lidí jsi přitom odepsaná. Začíná tě to iritovat a začínáš lenivět.

Mláďátko roste a když je mu fajn, tančí. Přemýšlíš nad jeho osobností, jaké asi bude chtít jméno. Poprvé si v obchodě dovolíš zajít do dětského oddělení. A googlit mimo anonymní okno. Ale raději o tom nikomu neříkáš.

Poslední týdny samoty a život po životě

Kdybych byla zaměstnanec, už mám pár týdnů volno. Už nevím, jestli jsem to s novými věcmi dříve vzdala já, nebo klienti. Dotahuju, co se dá a přijímám, co přichází. Jen už to nehrotím.

Vůbec nevím, jak se cítit ani co je přede mnou. Očekává se těšení – ale neumím si představit, na co. Mám chuť si naposledy užít nakupování – ale netuším, co nakupovat.

Lifeline se přede mnou tyčí jako vysoká zeď za kterou nejsem schopná vidět. Bude to největší dobrodružství ever. Tím ale moje znalosti končí.


Něco mi říká, že bych si měla začít hledat práci “na potom” a net je plný inzerátů. Něco mi říká, že bych se měla přihlásit na spoustu kurzů a když už nic, tak se aspoň vzdělávat, začít rozjíždět podnikání, cokoli, co moderní a schopné matky dělávají.

A pak si vzpomenu na kočku, jak leží na dně starého sudu, krmí své milované beztvaré kníkající válečky a něžně jim k tomu přede. A říkám si, jestli tohle náhodou není příležitost, dát si na chvíli oraz. Jasně, všechno mi za tu dobu uteče. Ostatní holky a kluky už nikdy nedoženu. Ale záleží na tom?

Víš, co chceš?

Poslouchala jsem rozhovor s Pavlínou Louženskou na Mladém podnikateli, pro jistotu dvakrát. Protože kde jinde najít opravdový recept na úspěch než u jedné z těch lepších mladých žen? V rozhovoru je úplně všechno o tom, co k úspěchu patří. A hlavně, je tam několikrát zmíněna hlavní ingredience. Znát cíl.

Cíl, meta, vize

Není to vůbec nic nového a jsou na to desítky citátů. Kde je cíl, tam se cesta najde. Kdo ví co chce, dostane to. Je třeba mít před sebou vizi a jít si za ní. Úspěšní jsou ti, co si jdou za svým už odmalička.


Jenže – co když je na tom celém nejtěžší rozhodnout se?


Paralýza

Chtěla jsem být postupně kočkou, ilustrátorkou, učitelkou, módní návrhářkou, podnikatelkou, architektkou, lesníkem, personalistkou, modelkou, stylistkou, módní žurnalistkou, nákupčí, hairstylistkou...  (o tom jak jsem se snažila být posledně jmenovanými můžete číst v historii blogu) Doma mi řekli, že blbá nejsem, jenom líná. A že mě podpoří když uvidí, že se snažím - ale dokud jsem bydlela s rodiči, vždycky nakonec přišel někdo moudrý a rozmluvil mi to. A pak, když už to bylo na mě, vždycky se našel někdo lepší. Někdo talentovanější. Bylo jasné, že nejsem dost dobrá.

Mohla jsem být čímkoli. Stačilo se rozhodnout. Jenže možností byly a jsou miliony – a tak jsem se, zoufale nejistá sama ze sebe, snažila to kým jsem zjistit od lidí ve svém okolí. Nefungovalo to. 

Zoufalství v praxi

Bylo mi 24 a byla jsem vdaná. Magisterské státnice za sebou. Diplomka rozepsaná, jen dodělat a odevzdat. A mi se chtělo brečet zoufalstvím. Hledala jsem práci jako juniorní pisálek. Kdekoli. Hledala jsem jakoukoli práci. Hledala jsem způsob, jak si vydělat na chleba. Myslela jsem, že za mě rozhodne manžel, osud, kdokoli nebo cokoli. Když už jsem se někam dostala, vyhodili mě, protože by mě to stejně přestalo časem bavit. Nebo jsem narazila na podvodníka. Po 2 měsících a 70 odpovězených inzerátech jsem nakonec nastoupila do korporátu, jak si vždycky přál můj táta. Rozvedla se. Přišla o práci. Našla si novou. Odešla na volnou nohu… Plácala jsem se v tom jako kapr při výlovu rybníka. Byla jsem ochotná dělat 12 hodin denně a tak to tak bylo. Ignorovala jsem víkendy. Dělala cokoli co se psalo v příručkách o úspěchu. Byla jsem ochotná vyhořet, zničit si zdraví, nemít přátele ani vztahy (a něco z toho se mi skoro povedlo). Ale úspěch nepřicházel. Ani jistota že to, co dělám, dělám dobře. Dělala jsem, co se dalo, ale nevěděla proč. Lidé kolem mě rostli a já s vypětím všech sil stepovala na místě. Něco bylo špatně. Snad jsem tušila co, ale nedokázala jsem s tím nic udělat. Volala jsem o pomoc a jako ozvěnou se mi to vracelo.

Blbá ani nešikovná nejsi, můžeš být cokoli...

Nevěřila jsem si. Pavlína v rozhovoru říká mimo jiné i to, že holka na rozdíl od chlapa pošle životopis jen tam kde si myslí, že požadavky splňuje na 100 %, ideálně ale 120 %. Pánům stačí 60 %. A já byla na volné noze – takže požadavky neměly žádné omezení.


Co bych teď řekla svému mladšímu já?

 

Otřepej se z nálepek a očekávání

Rodiče pro tebe chtějí to nejlepší – ale nemají dostatečnou představivost o tom jak vypadá tvůj svět ani jak bude vypadat v budoucnu. Podívej se na sebe a zkus oddělit to co jsi ty – a co jsou všechny ty předpoklady a očekávání. Dost možná zjistíš, že ten talent o kterém celé dětství mluvili, je jenom smyšlený. Přestože jsi třeba rebel a myslíš si, že to máš vyřešené… pokud jsi takhle zmatený, vyřešené nemáš nic. Neznamená to, že musíš všechno hned zahodit a dělat jinak. Jen je fajn si to uvědomit a udělat velkou revizi. Jsi dospělá. Nikdo za tebe už nerozhodne. ( A sama dobře víš, že pokud za tebe někdo náhodou rozhoduje a bere ti tvou svobodu, máš chuť mu dát pěstí…)

Uklidni se a spočítej si to

Co tě žene dopředu, i když nemáš žádný cíl? Je to strach z neúspěchu? Před čím utíkáš? Zastav se aspoň na chvíli a podívej se svému strachu do očí. Spočítej úspory, spočítej základní životní náklady. Udělej revizi své KPZ. Co nejhoršího se může stát? Sdílený průchozí pokoj? Pracák? Návrat k rodičům? Brigáda v call centru? Na to se neumírá. Promysli si černé scénáře a duševně se na ně připrav – odměnou ti bude klid, volnost a jistota, že to nějak dopadne. Věř mi, stovka na jídlo na den jsou ještě solidní peníze, když to netrvá dlouho.

Ostatní nejsou ani větší, ani menší, než ty

Nesrovnávej se. Jsi nesrovnatelná. Ta holka je lepší než ty jenom proto, že tebe od tréningu zdržela vysoká škola. Ten kluk to umí dokonale, ale zase nemá tušení, co ty výsledky znamenají. To že je někdo na tvé vysněné pozici znamená právě a jen to. Není lepší ani horší. Prostě se to tak stalo a tobě se zase staly věci, které ti závidí jiní. A už vůbec se nesrovnávej s tím, co se o kom říká a píše v davu i na sítích. Nemáš ani tušení, co se říká o tobě. Ostatní fakt nejsou relevantní.

Jdi si po svém

Že nevíš jak by měl vypadat tvůj cíl? Soustřeď se na maličké cíle, které jsi schopná vidět. I kdyby tím cílem byl jenom pocit zadostiučinění z dobře udělané práce. Nebo aktivní odpočinek. Sedni na první vlak co jede z hlaváku, vystup na libovolné zastávce a dej se po nějaké turistické značce. Když od toho nic nečekáš, cíl se ukáže sám. Takhle se dostaneš bez stresu i na místa, která by pro tebe jinak neexistovala. Hlavně, dneska se věci vyvíjí tak rychle, že tvoje vysněná pracovní pozice začne pravděpodobně existovat až za několik let.

Nepracuj zadarmo a nenech se ojebávat

Baví tě dělat si to pro sebe, jen tak a chceš se v tom rozvíjet? Nebo už vidíš vrcholek hory, vystupující z mlhy? Pokora a tvrdá práce jsou cenné hodnoty a zajistí ti lepší start než ramena a huba plná keců – ale nic se nemá přehánět. Za každou věc, kterou bys nedělala jen tak sama od sebe, si nechej zaplatit. Tebe to donutí udělat to pořádně. A oni si toho aspoň budou vážit. Nevěř na barter. Nevěř na sliby placené spolupráce a na neziskovost. To je ideální cesta jak vyhořet ještě před tím, než vůbec něco dokážeš. Lidi jsou sice hodní, ale jsou taky poměrně dost vychcaní.

Opravdu potřebuješ být nejlepší?

Nemusíš být nejlepší. Můžeš. To jo. Ale nemusíš. Překvapivě. Nemusíš obětovat všechno. Možná bude cesta o to delší – ale třeba si ji díky tomu více užiješ.

Nikdy není pozdě

Je hezké, že existuje něco jako Forbes 30 pod 30. Ale třicítka fakt neznamená konec života. Spousta ženských začíná podnikat na rodičovské. Nebo až s prázdným hnízdem. Nebo až v důchodu. Netlač na pilu. Pokud věci nejdou, pak na ně asi ještě nedozrál čas.

Obklop se správnými lidmi

S lidmi kteří tomu nerozumí a rozmlouvají ti to se bav co nejméně. Mluv a spolupracuj s těmi, kteří jsou dál než ty – ať už ve tvém oboru, nebo klidně v jiném. Tyhle dámy a pánové vidí možnosti namísto překážek a nebudou tě zbytečně chválit. Naopak, budou mít nároky.



A jak to se mnou nakonec dopadlo?

Pak se to najednou nějak sešlo. Realizoval se nejhorší scénář a v tu chvíli jsem potkala  muže, který mi ukázal, že problém je ve mě. Troufla jsem si odepsat na pozici kde jsem plnila jen 70 % požadavků. Vzali mě. Začala jsem pracovat. Nenechala jsem se ojebávat. Upravila jsem si práci podle sebe. Pak mě nepotřebovali a mi nezbylo než přestat to odkládat a definitivně se postavit na vlastní nohy.

Jsem výzkumník.

Je skvělé si to takhle říct. Neznamená to, že mám cíl. Naopak. Výzkum je nekonečný proces. Ale aspoň už tuším, co si potřebuju obstarat, abych svou bezcílnou misi zvládla co nejlépe.

A poslechněte si rozhovor s Pavlínou. I o tom tam mluví.

Jak být úspěšná

Úspěch je podivná věc – obvykle nepolapitelná pro nás, zatím ostatní jí mají plné necky.  A sociologové se tváří, že za tohle můžou sociální sítě, nebo rovnou mileniálové samotní. Jsou opravdu chlubivé příspěvky na Medium tím hlavním, co drtí naše sebevědomí? Je Facebook, zaplavený fotkami miminek a nevěst opravdu tou známkou selhání?

Koktejl (ne)úspěchu si mícháme každý podle svého gusta

Základní ingredience:

Práce

Vždycky když navštívím rodiče, když jim někoho představuju, ta otázka visí ve vzduchu. Je stejně hmatatelná a všudypřítomná, jako Beskydy za okny. Proniká do každého kouta, od Olzy až po horské chaty, jako zvuk nákladních vlaků mířících k průsmyku. Nevyhnete se jí. Tady, ani na druhé straně hor.

Co práce? Dobrá? Jde to?

Jistá práce a stabilní příjem, ideálně s dobrým kolektivem, kde se moc nenadřete, to je základ úspěchu. Největší úspěch je pracovat na ředitelství Moravia Steel. Nebo jinde v železárnách. Nebo v nemocnici. Nebo – když teda žiju v té Praze – v nějaké velké mezinárodní firmě. Trvalo roky, než si rodina zvykla na můj status OSVČ – a než jsem se naučila o své práci správně mluvit. Nebudit podezření.

Byt

Stačí přesunout se o párset kilometrů na západ a otázka je jiná. Přívětivá krajina Čech a dálniční síť. Ať v Kutné hoře, v Berouně nebo za Prahou, na gauči v obyváku novostavby, vymazleného domu nebo bytu. Nejistý hlas a v očích obavy.

Co bydlení? Kde bydlíte? Kde budete bydlet?

Tady je životním snem vlastní domeček, nebo aspoň byt. Dobrá lokalita, školka za rohem, velká zahrada a garáž? Zrekonstruovaná koupelna a kuchyň? To je symbol úspěchu. To jsou ty důležité věci. To je ten základ, ta jistota. To je investice. To ti nikdo nevezme. Mít hypotéku je jen potvrzení toho úspěchu. Jen tak někomu by ji přece nedali.

Muž

V samém srdci matičky Prahy večer svítí vývěsky hospod a barů. Náplavka páchne řekou, cigaretami, rozlitým pivem a mládím. U stolku v Šálku stejně jako v Kafedu, v maskérnách i nákupácích, nad nápojem či jídlem, zní to samé. S přivřenýma očima a touhou po sounáležitosti, tak trochu šeptem, aby to cizí neslyšeli. V tisíci formách, tentýž dotaz.

Tak co vztah? Jak vám to jde? Chystáte něco?

V tomto světě je úspěchem romantický vztah. Vztah kde se nešetří časem, ani penězi, kde se to blýská drahokamy a nohy omývají vlny Karibiku. Kde úžasný muž žádá o ruku a nevěsta má bílou róbu. Vztah, kde je první miminko na spadnutí, plánovaně i bez asistence lékařů. Ovšem pozor. Být vdaná a/nebo mít děti, to už se za úspěch nepovažuje. To zvládne každá.

… a Hipstart

Horký den se líně překlápí v podvečer a na terase je živo. Děje se snad křest knihy, snad vernisáž, přehlídka, narozeniny obchodu, nebo jen obyčejná party. Nad skupinkami s drinky v ruce se jako opar vznáší tříšť rozhovorů, světlo je jako instagramový filtr. Vzduch srší energií a budoucností. Tady se nikdo na nic neptá, tady každý rovnou odpovídá, vysvětluje a září. Co jiného dělat, když strach a obavy dotírají?

Co teď děláš? Jak práce? Co plánuješ?

Tady je měřítkem úspěchu počet odpracovaných hodin. Počet odpracovaných víkendů. Plánované cesty za oceán. Počet klientů. Nově načaté spolupráce. Chystané výstavy. Předdomuvení investoři start-upů. Kdo nesprintuje, jako by couval a nezaslouží si víc než rychlé rozloučení. A jak dopadl ten projekt, o kterém tak zapáleně mluvili minulý měsíc? To už je pasé, o tom se taktně mlčí.

Neúspěch je nevyhnutelný

Tak, jako vaši rodiče asi nebudou chápat posedlost odpracovanými hodinami (“A odpočíváš ty Miládko někdy? Není to nezdravé, tak moc pracovat?”), nezávislí kamarádi nepochopí vaši touhu po domečku za Prahou (“Hele, a jak budeš stíhat party? A není ta hypotéka zbytečný závazek? To si seš jistý, že tam chceš žít?”).

Každý se potkáváme s vyznavači různých svatých ingrediencí, každý z nich uznává a radí něco jiného – a ostatní považuje za více či méně nepodstatné. Jenže zatímco cestou z třídního srazu stihneme vystřízlivět z vypitých piv i myšlenek na mimina, na sociálncíh sítích na nás útočí všechno najednou. Cizí “totální” úspěchy na nás blikají v nekonečném kaledioskopu – a my toužíme po tom být ještě lepší. Uběhnout maraton, potápět se s delfíny, fotit reklamu, chlastat na festivalu, vybírat kachličky do luxusní koupelny, dělat kariéru i mít výstavu v Berlíně. Naše vědomí si z nás dělá legraci a žene nás za nekonečně proměnlivou chimérou. Dáváme si úkol, který nikdy nemůžeme splnit – protože zadání se mění každou vteřinu.


Podle slovníku spisovného jazyka českého je za úspěch považován kladný výsledek nějaké činnosti. A na rovinu, většinu z nás tohle nezajímá. Je nám vcelku jedno, že se nám povedlo upéct dort nebo vyjet příkrý kopec.

Chceme jen, aby nás za úspěšné považovali ostatní lidé. Aby nás obdivovali. Aby nás pochválili. Aby nás měli rádi. To co nás děsí není neúspěch. Bojíme se samoty a zapomnění.

 

Kdybych vám slíbila, že budete nejlepší na světě, že dosáhnete dokonalosti v tom, po čem toužíte, jen o tom, nesmíte nikomu říct, šli byste do toho?

Kouzlo úspěchu

Pokud je pro vás důležité co na to řeknou ostatní, dejte si dohromady seznam relevantních ostatních a na sociální sítě hojně postujte to, co považují za důležité. Móda? Politika? Humanitární pomoc? Vyberte si sami a staňte se nejúspěšnějšími lidmi ve svém okolí.

Pokud je pro vás prototypem úspěchu mladá managerka z korporátu, s vlastním bytem, zasnoubená za milionáře, která ve volném čase vystavuje obrazy a buduje svou vlastní módní značku, máte checklist jasný. Nezbývá než si za tím jít, podmínky jsou ideální. :-)

A pokud jste zjistili, že důležitější než úspěch je pro vás vaše vlastní spokojenost se životem? Pak dělejte to co vás baví a naplňuje. Ignorujte cizí recepty. Odměnou vám bude spokojenost a klid – a nakonec z vás stejně někdo sedne na zadek. 

 

Goodbye girlhood...

Je slunovrat. Jsem sama doma, sedím na balkoně, pozoruju Libeň, Karlín a Žižkov, ve večerním slunci. V dálce Brdy a Cukrák. Na ulici jsou letní zvuky. Dole ve městě to žije. A tady na kopci se všechno tak nějak dere kupředu úplně samo, jako řeka na dolním toku. S nadhledem. Asi to bylo postupné, jen jsem si toho nevšimla. A najednou jsem žena.

Vlastně bych nikdy neřekla, že se to stane. Dlouze jsem uvažovala, co to znamená být dospělý, co to je dospělost, co to je zralost. Nedokázala jsem to zachytit, nikdo mi to neuměl říct, neuměla jsem to vycítit. Byla to mantra, kterou opakovali všichni, staří i mladí. A najednou se to děje. A je to divné. Je mi fajn.

Na elle.cz si čtu články o tom, jak si vybrat kluka na jednu noc. Hezké. Zoufalé. V tomhle časopise jsem si před 17 lety poprvé četla o sexu. Před deseti po něm toužila, před sedmi ho četla, pak v něm chtěla pracovat. A najednou mám pocit, že to je glam verze Bravíčka? To si mám jako číst Marianne, co tvrdí že život začíná po 30? Nebo se smířit s tím že tyjo, buď se mám zrovna toužit vdávat, nebo se mám neustále s někým scházet a rozcházet?

Procházela jsem oblíbené tumblry, takové ty co tam jsou sexy holky, dělají sexy věci, lezou po stromech a milují se se sexy klukama, mají plochá bříška a nádherná vlasy, kočky, bazény, bralettes a vůbec, dokonalý svět plný inspirace. A je to nuda. Dokonalé interiéry, minimalismus, hele, kde ti lidi žijou? Už to se mnou nic nedělá. Můj interiér vypadá jak ze žurnálu jen těch pár minut co po úklidu odpočívám. Každé ráno snídáme s mým sexy klukem u jednoho stolu, konvičky, hrnečky, romantika. Ale takhle to nevypadá – a hlavně, vůbec nemusí. K čemu je dokonalý vzhled? K čemu je vůbec dokonalost?

Moje známá na FB nedávno sdílela motivační text, o negativech usazování se. Má pinterest plný těhle memů a prohlášení, hezkých citátů co dodají jistotu, že jdeš správným směrem, že věci jsou prostě super. Že dospět není dobré. Že vášeň je třeba. Že se nikdy nesmíš zastavit. Brouzdávala jsem jejími nástěnkami, byla to taková moje bohyně pokroku… a teď mi to nic neříká. Možná prázdná slova určená jenom k tomu, aby si člověk, co si to neumí srovnat v hlavě, nepřipadal tak ztracený? Nepotřebuju si číst o tom, že usadit se, je zlé. Nepotřebuju obhajovat svůj životní styl. Žiju tak jak chci.

Holky hodně řeší práci. A podnikání. A budoucnost. Hypotéky. Byty. Opálení. Feminismus. Kožešiny. Předvolební kampaň. Situaci v umění. Jak být úspěšné. Asi bych to měla taky řešit. Ale když já už sakra úspěšná jsem. To že tady sedím a dívám se na Prahu jak růžoví, to že se budím vedle super chlapa. To že si můžu dopřát luxus handmade produktů a že si můžu organizovat čas, jak chci já… až po to, že když mluvím, lidi poslouchají. Co je tohle jiného, než úspěch?

Kamarádka je umělkyně. Je naštvaná. Že jsem usazená, žiju si se svým OK. Úplně ji slyším. Tyjo, ty máš chlapa, ten ti všechno zařídí, to se pak žije… haha. Nojo, Olga to už je panička, s tou už nic není. Vazby s holkama se rozpadají a známosti krachují. Je nebaví, že věci neřeším. Mě nebaví hodiny mluvit o něčem, co může být za pár minut vyřešené. 

Přitom pořád žiju ze dne na den, z projektu na projekt, v punku, nahodilosti a náhodě. Nevím, co bude příští týden a už vůbec ne, co bude za měsíc. Lidi, věci, příležitosti, všechno přichází a odchází. Sahám si občas na dno sil, učím se poslouchat své tělo, které najednou neposlouchá mě. Jsou věci co mě mrzí, dojmou, rozbrečí, naštvou. Pořád ignoruju doporučení, neřídím se radami a jedu si svoje. S jediným rozdílem. Jsem s tím spokojená. Nepotřebuju si nic dokazovat. Nepotřebuju se srovnávat. A dokonce o tom ani mluvit. A všechno to je cajk.

Tohle je asi ta dospělost.

Sny umírají – život se rodí

Nad Prahou se klenula příjemná jarní neděle a já jsem byla zoufale nespokojená. Taková ta situace kdy přecházíte bytem jako lev v kleci, odnikud nikam, do ničeho se vám nechce – a dokonce ani do konzumace zmrzliny ne – a na vodku je ještě brzo. A tak jsem se, v nouzi nejvyšší, pustila do třídění fotek na starém disku…

Čekala jsem, že to bude rutina. Nebo taková ta nostalgie, co se do duše obvykle vloudí když se člověk ponoří do třídění starých a zaprášených pokladů. Prolézala jsem složky jednu po druhé. Fotky na kterých jsem šťastná i nešťastná, profi fotky, na kterých jsem někdo jiný. Obrovské složky plné streetstyle a runway fotek, editorialů, beuty inspirací, inspirací na šití, na líčení, na focení… a cítila jsem smutek a trochu lítost a trochu vztek. Hlavou mi vířilo jediné – kam zmizely ty sny a kam se poděla ta radost? A proč mě najednou oblékání tak zoufale nebaví? (To, kam zmizely moje míry, vlasy a mládí vím bohužel poměrně přesně…)

Na tyhle splíny nejlíp platí čerstvý vzduch a společnost. Knižní veletrh, davy lidí, vůně papíru, knihy o módě, historii odívání… všechny ty knihy, po kterých bych ještě před dvěma lety skočila jako hladový žralok – se mnou nic nedělaly. Jakoby něco uvnitř shořelo. Touha po poznání umřela a zbyla jenom marnost a zmar, obchody plné stejných šedých kusů a hader, lidé na ulicích všichni stejně šedí a já, nejšedivější z nich. Jako když přívalový déšť spláchne do kanálu opadané kvítky sakur a zůstane jen bahno.


Jsou asi životní situace, které vás změní a posunou. Jsou chvíle kdy pracujete v módě, ale víc než to, co máte na sobě vás zajímá, co dáte do břicha. Kdy se nemůžete rozhodnout, jestli se vám z lidí na módní scéně chce brečet – nebo byste jim raději rozdupali záhon tulipánů. Chvíle kdy už jste přesycení nových hader. Starých vintage hader. Módních návrhářů. Odborníků, kteří jsou jen nevyrovnanými egoisty. Fotografů. Modelek. Bloggerů. Zákazníků. Všeho.

Jo, vykašlala jsem se na to. Začala jsem dělat jiné věci a začalo se dařit. Přibrala jsem. Bez emocí se zbavila zbytků starého – rozdala materiál, oblečení a boty, vyhodila šminky, ostříhala vlasy. Možná jsem si myslela, že to tak bude napořád. Že tohle je to moje druhé já, to já co běhá s vlky a šaty ho jen dusí. Jenže tak snadné to není.

Nejprve jsem si myslela, že jse jen zlobím na své tělo – protože většina oblečení už ve vel. 38-40 vypadá hodně jinak, než v 36. Že jsem naštvaná na počasí, na práci, na systém, na muže. Že žárlím na všechny ty krásné sexy české IT girls. Chtěla jsem chodit v šatech a tančit radostí – ale nebyly takové šaty, kterých bych byla hodna, nebo které by byly hodny mě. Do starých jsem se nevlezla, na krásné slow fashion neměla peníze a na fast fashion žaludek. Dokázala jsem ještě pochválit návrháři novou kolekci – ale jinak všechno chutnalo jak bláto. Den za dnem, hůř a hůř…


… z Knižního veletrhu jsem si domů přinesla knihu Love – Style – Life od Garance Doré. Pro tu drahou zbytečnost, leporelo plné obrázků, naleštěné nic na tlustém křídovém papíře jsem se vracela – a v následujících dnech ji přečetla jedním dechem.

Potřebovala jsem to.

Vědět, že v tom nejsem sama. Že každý si občas nabije. A uteče. A vrátí se. Přibere. Zhubne. Že za to, že si koupíte něco fast, se nestřílí za úsvitu. A že někdo na to všechno přijde až ve 40.  

Je mi mnohem líp.

Ještě ten den jsem si konečně (po roce a půl) koupila nové boty. A trička. A šaty v COS, o kterých jsem roky snila. V pondělí mě překvapilo, že i analytici mohou chodit extravagantně oblečení (nebo naopak celkově neoblečení). V úterý jsem zjistila, že mě zase baví proklikávat runway fotky a snít, co si ušiju. Tohle bude fajn léto a už se vlastně začínám těšit i na MBPFW a podzim. 


Ps: To nejdůležitější nejen z knihy

Každý člověk má v hlavě hromadu slabostí, starostí a nejistot. A vždycky se najde někdo, kdo spoléhá na to že když na vás zakřičí, schováte se za svou kupičku, roztřesete se a budete poslouchat. A těch jeho problémů si nevšimnete. 

Jestli někdy budete mít pocit, že nerozumíte pravidlům nějaké mezilidské hry – pravděpodobně ta hra žádná pravidla nemá a vy máte jedinečnou možnost je nastavit. Udělejte to. Férově, jasně, lidsky, laskavě a přísně zároveň. Pro sebe i pro lepší svět. 

Jediné co k tomu potřebujete je prozkoumat svou hromadu obav. Až na vás někdo zase zakřičí, místo schovávání se za ni ji využijte jako stupínek, piedestal, pódium, rozhlednu nebo aspoň věž, ze které můžete na nepřítele házet tvrdá skleníková rajčata, když bude nejhůř. 

Dost možná jste v tom co děláte první na světě. Co se asi tak mohl první automechanik naučit od všechn těch kovářů a chovatelů koní? 

 

Analytička hledá uplatnění

Díky za zájem a za všechny vzkazy, telefonáty a e-maily. Sešla se spousta úžasných projektů – a už se opravdu nebojím, že bych zůstala sedět doma. Naopak, až do konce června se nezastavím. 

 Budu ráda když budete dál číst můj blog. A s poptávkou se zkuste ozvat časem, třeba během léta.


 Co by pro vás mohla udělat studovaná socio-ekonomická demografka s praxí?

Mám teď před sebou šest měsíců, ve kterých můžu dělat prakticky cokoli. Kromě týdenní dovolené a víkendových rodinností mě až do konce října nic určitého nečeká – a ráda bych ten čas věnovala něčemu, co má smysl.

Využijte mě pro nakopnutí svého marketingu, nebo pro dobrou neziskovou věc. Pomůžu vám zjistit, jak na tom jste a kde jsou možné cesty k cíli, kterého chcete dosáhnout.

Jak?

Prozkoumám vaše interní data a čísla, najdu v nich možnosti a příležitosti. Prolezu internety a podívám se, jak je na tom veřejné mínění a vaše konkurence. Zeptám se lidí v rozhovorech nebo dotaznících, co si o vás myslí a co by od vás potřebovali slyšet.

Své rozhodování pak můžete postavit na datech a faktech – a že tomu nevěříte? Na datech stojí politické kampaně, byznysová rozhodnutí i design webů.

Praktické věci

Za dobu své ekonomické aktivity jsem toho dělala fakt hodně různého. Vymýšlela sortiment pečiva pro brněnské Makro, organizovala festival jídla pro 12 tis. lidí, v Pábení analyzovala interní data Heureky, za den jsem učesala 80 komparzistů v čínském seriálu – a už vím, co chci.

Nevadí mi jezdit vlakem po celé ČR (mám řidičák, nemám auto) ani střihnout si noční směnu, nebo být celé dny v terénu. Protože mě na konci října čeká nová práce, budu ráda za časově omezené projekty s jasným deadlinem, nebo něco dlouhodobého, co se dá dělat i z pláže, nebo z pralesa.

Nejde mi primárně o peníze. Chci využít to co umím tam, kde to dává smysl. Takže pokud jste neziskovka, máte výhodu. :-)

Shrnuto a podtrženo, mám jasně daný čas, který chci smysluplně využít – trochu zlepšit svět, použít své dovednosti a zkusit něco nového.

Ozvěte se i s drobností. Už 20 % dělá 80% efekt.

Pište, volejte, jak je libo.

Fashion Event Dotek 2017

Jako každý rok, i letos se studenti UTB ve Zlíně pustili do organizace charitativního eventu Dotek. A zatímco loni jsem ještě cestovala až do bájného města kopců a kvalitní architektury, letos se pořadatelé rozhodli akci pozvednout a vylepšit. A jestli se povedlo? Jasně. Děcka ze Zlína prostě baví.

Letos se Dotek konal v areálu bývalé Káznice v Brně, na podporu organizace Mamma Help.

Tentokrát jsem nebyla zvána, nejela jsem z pověření šéfredaktora. Naopak. Jako každý obyčejný návštěvník jsem si měsíc předem poctivě zarezervovala vstupenky, na místě je poctivě zaplatila, bez garance místa k sezení a vůbec, bez všech těch vymožeností a poklon a ústupků, které jsou prokazovány novinářům. A tak mi bylo lehko, vzala jsem sebou nastávajícího, bez nervozity jsem si užila čekání ve frontě na vstup i hledání místa... Ale nakonec, když všichni seděli, světla svítila a začátek show byl na spadnutí, probudily se ve mě staré pudy a nešlo to jinak. Vytáhla jsem blok. O výsledné dojmy se dělím s vámi.

Matteo Carlomusto se s tím nesere

Tenhle Italský stylista je prostě týpek – a na jeho práci je vidět, jak je vyzrálý. Na Doteku prezentoval hned dvě kolekce, sestylované dohromady. A i když byly jasně patrné oba směry, obě kolekce se vzájemně podporovaly a v konečném důsledku násobily výsledný dojem.

To první co mě napadlo už u prvních modelů bylo, že tenhle kluk má asi hodně mokré sny a špatné svědomí. Celá session s klukama v maskách a burkách, v laxu, s průstřihy a v základních fetiš barvách hodně hrála na submisi a dominanci, ať už tu nekrocenou, nebo naopak potlačovanou. Kombinace prvků arabského oděvu s prakticko-cudným přesahem, a naopak absolutní nepraktičnost a otevřená provokace BDSM scény hned na začátku rozproudila emoce. A i přes to, že prezentace stála i na dokonalém stylingu a načasování a poměrně hluboko sahala do svědomí a temných proudů každého z diváků, některé z věcí byly překvapivě nositelné. Nešlo jenom o tupý styling a slepé následování myšlenky. Byla to hra. Naplánovaná, promyšlená, v detailech, ve střihu oblečení, ve způsobu nošení.

IMG_8941.jpg
Fuck me harder. Asi tak.

Srdeční záležitost Kataríny Chvalové

Před rokem jsem obdivovala kolekci Merry Cherry - a Katarína si s lepkavou rudou hraje znovu. Jestli kradené třešně byly symbolem ranně-pubertální naivní dychtivosti, bílý streetový soubor vypovídá o jiném boji. Hedvábná organza, teplákovina, vrstvení, bubbi límeček, hranatý tvar i prvky, které ocení kdejaký pouliční rváč. A rudá. Prázdné polaroidové čtverce se postupně nadouvají, ožívají, tepou a pukají. Bolelo to. A nemyslím tím performance (díky, nemusím obecně). A nemyslím tím autorčinu vlastní krev. Přece, do háje, ta bílá! To přece nejde hedvábí jenom tak pokapat něčím rudým! Jak to vyprat? To se to vyhodí? Jak to nakonec dopadne? Připomnělo mi to moje vlastní vztahy, zoufalé lpění na tom, co bylo, co je nějaký ideál. Zoufalé lpění na minulosti a neměnnosti a neochota zbavovat se a uzavírat to, co už je uzavřené. Zahodit prázdný pytlík, když všechna krev už odtekla. Rozloučit se s mrtvým. A tak nějak jít dál.

Díky. Bolelo to na správném místě.

Janis Kutils – do divočiny

Janis Kutils je absolvent St. Martins a další z hostů. Na Doteku prezentoval nesmírně střízlivou a ready to wear kolekci, po které by asi kdekdo z českých fashion guru skočil jak hladový tygr po kýtě. Všechno, co měli kluci na sobě, dýchalo přelomem tisíciletí a praktičností. Tunýlky, průvlečky, jednobarevný hladký nylon. Taška přes rameno, kapsičky na tužky jako z batohu, co jste dostávali ke Twistkartě. Tepláky, ponča, parky, nadsázka ve tvaru, napůl mikina a napůl deka, prostě jak to přijde, Eminem a zelenooranžová barevnost klasického bomberu. A mimochodem, materiály jsou upcyclované z vojenských zásob.

Děcka, vraťte mě do té doby. A nebo mi tohle aspoň pujčte, až půjdu do hor.

My Little Dominika Kozáková

Jak to asi vypadá, když v klubu v Las Vegas slavíte Silvestr 1979? Jak to asi vypadá, když se vykašlete na všechno a prostě si uděláte radost? Vznikne divoká kolekce s psychodelickým stylingem, skvělými aplikacemi, prostě dětská show pro dospělé. Dejte si něco dobrého, přidejte fiží a kovbojské klobouky. Nasázejte to na sebe, tak ať to baví vás. Život My Little Pony z roku 1995, volánky a sny. A že se něco z toho dá nosit i na pracovní pohovor? Tím lépe. Znamená to, že Dominika zvládá nejen myšlenku a zpracování, ale i nadsázku a styling.

Dobrá zábava je to, co baví tebe, ne to, co baví většinu. Tak se dobře bav.

@TerezaChmurová

Tereza Chmurová je na instagramu. A sdílí tam svoje fotky. A fotky svých kolekcí. Ústřižky života, tvorby, zážitků, čtverečky a obdélníky, lesk i mat. Když děláme to stejné – jak moc se odhalujeme? Co o sobě říkáme? Jak moc se přetvařujeme a jak moc se schováváme? Otázek je více než odpovědí a myšlenka je tak hluboká, až je těžké ji zachytit.

Tvůj život je guláš. Není ti z něj někdy trochu špatně? Nejsi ho už někdy fakt přecpaný?

ROMAN ČASTULÍK

Mám zakázáno ho recenzovat protože přece:

@durduin Roman je jeden z mala dizajnerov na celom svete, ktory nesleduje trendy ani sa nimi neinspiruje. On ich sam urcuje a intuitivne predikuje svojou pracou. Je to pozoruhodna osobnost a vynimocny talent. Kolekcia vypoveda o alzbetinskej dobe a feministickom postoji v mensweari, je to unikatna praca, na ktoru vyzrie malokto, kombinuje historicku erudovanost a citlivou pracou decorphilie a feministickou symbolikou ako aj rekontextualizovanym odevom. Jeho praca prinasa do tohto sveta velmi vela...
— pxsagat

Chcete o návrhářích vědět víc? Klikněte na blog eventu DOTEK

Chcete vidět fotky všech modelů? Najdete je na FB eventu DOTEK

Lepkavá pavučina dat a sociálních sítí

Analytika. Big data. Pojmy, co jsou hodně o počítačích a taky trochu zasahují do statistiky a matematiky a tím jsou pro spoustu lidí vlastně … jak praví jeden z klasiků mého života “jenom šťourání v …..ch.”  Dovolím si s ním nesouhlasit – a jak je vidět, v posledních dnech nejsem sama. 


Sociálními bublinami citlivých intelektuálů otřáslo dne 4.2.2017 děsivé zjištění. Agentury mohou prostřednictvím dat ovlivňovat volební výsledky! Článek, který vyšel v A2larmu je všechno, jen ne krátký. A protože je faktografický a obsahuje slova jako Trump, Brexit, vítězství, ovlivnění, volby, big data, psychlologie a manipulace, jsou náhle dosud klidní lidé jako na trní. Hle, Amerika je objevena – a starousedlíci kroutí hlavami nad vlnou paniky. 

 

Jak velká jsou velká data? 

O velkých datech se všude mluví, ale co to vlastně je? Pojmem Big data se označují datové soubory, které klasickými metodami prakticky nejdou zpracovat. Abych vám je přiblížila, použiju příklad z praxe.

Rekola jsou skvělý bikeshareing prostřednictím mobilní appky. Jednou z myšlenek projektu je, zlepšovat cyklistickou infrastrukturu ve městech – a tak je možné zapojit se do zlepšování a aplikaci posílat GPS informace o každé jízdě na půjčeném kole. Já svoje informace sdílím – a překvapivě to dělá spousta dalších lidí. Taková spousta, že kdybyste se byť jenom pokusili data stáhnout ze serveru, shodíte ho. V sezoně každou vteřinu naskakují nové GPS souřadnice – a snad jen teď, když jsou kola pod střechou, je možné s nimi něco dělat…

Představte si, že jsou systémy, které zároveň generují GPS souřadnice, výši útraty, spotřebu benzinu, teplotu, hmotnost… nebo je to několik systémů které rostou nezávisle na sebe a jsou provázané přes nějakou proměnnou – a ta proměná jste vy. 

 

Výprava po lidských stopách

Pohybujeme se po světě a kam vkročíme, necháváme stopy. Pach, šupinku kůže, lajk na FB, platbu kartou, otisk prstu… dokud jsme žili jen v offline světě, bylo jen málo míst, kde se naše stopy sbíhaly. Pravděpodobně to bylo u té nepříjemné sousedky která vždycky přesně věděla, kdo, kde, s kým, jak a dokonce i jak dlouho a jak hlasitě. 

Dokud jsme žili jen offline, znamenalo dohledání a spojení informací o člověku hodiny práce. Jedna kartotéka u lékaře, jiná ve škole, další v práci, na každém úřadě jiná. Složitost spojování sloužila i jako ochrana. Protože na rozdíl od sousedky, před kterou něco i utajíte, před státem, pokud od něj něco chcete, moc neschováte.

 

 Sběrači, býložravci a predátoři

Všeznalá sousedka je v podstatě analytik. Sleduje různé kanály, sleduje každou stopu a na základě zkušeností si je spojuje dohromady. V obchodě se vám dívá do košíku, přes okno vidí, na co se díváte v televizi. Sleduje, kdy vám chodí pošta a jaká. Jaké čtete noviny. Co vyhazujete do popelnice. Kdo k vám chodí. Její síla je v tom, spojit si, že 1 a 1 jsou 2. 

 Paní od vedle informace sbírá spíše ze zvyku, než za nějakým účelem. Stejně to dělají všechny možné stránky – protože jim někdo řekl, že to je dobré dělat. Na druhou stranu, někteří lidé umí svých znalostí velmi dobře využít, často ve váš neprospěch. Takový stalker se plynule napojí na libovolný zdroj a bude vás pronásledovat, ať se hnete kamkoli. Spojí si informace dohromady tak dokonale, že bude vědět, kde vás zastihne, od teď přesně za týden a 3 hodiny. 

 

Ve velikosti je jistota a síla

Když jsme v pubertě, máme tendence si myslet, že jsme na celém světě jediní a originální. Není tomu tak. Vzorce chování, myšlení a potřeb jsou všem společné. 

Staří mistři byli přesvědčeni, že lidi stačí třídit podle pohlaví, věku a vzdělání. Pak jim došlo, že rodinný stav, velikost obce, kde žijí a to, kolik vydělávají, má taky něco do sebe. Tak vznikl marketing postavený na socio-demografických charakteristikách. V době, kdy jediná dostupná data vycházela ze sčítání lidu, to bylo taky to jediné, s čím se dalo pracovat. Bylo to fajn, fungovalo to. Ale už nefunguje, jak zjistil překvapený team Hillary Clinton (a mnohé reklamky).

Jednoduché demografické členění už platí snad jenom u tradičních skupin mimo internet a globalizovaný svět. Kdekoli jinde ho musíme brát jenom jako nějaký velmi orientační ukazatel. Leckterý čtyřicátník dnes uvažuje jako student a stává se, že čerstvý maturant vydělává násobně více, než člověk na vrcholu produktivního věku. Přestože jsou data ze sčítání a ročenek důležitá, spoléhat se jenom na ně je bláhová naivita. Často jsou mnohem relevantnější sociální sítě, diskusní fóra, informace o stavu účtu, o obsahu nákupního košíku, o pohybu v prostoru…

 

 Víme co děláš – a budeš dělat

 Za stovky let, co se snažíme prodávat, vznikly různé metody jak zjistit, kdo a kdy chce kupovat. Jednou z nich je teorie zákaznické cesty. Nebo taky metoda See-Think-Do-Care, která zákaznickou cestu člení na 4 fáze. See je fáze, kdy si začínáme uvědomovat, že nás něco trápí. Ve Think už víme co to je a řešíme, jak si pomoct. V Do už víme, jak si pomoct a tak to uděláme. A v Care máme ten dobrý pocit a chceme, aby nám dlouho vydržel.    

Klasická reklama, zejména podlinková, se soustřeďuje na fázi Do. Na lidi co ví, že chtějí něco koupit – ale neví kterou značku. Ta modern, případně nadlinka, už řeší fázi Think. Neprodává produkt, ale řešení. 

Jenomže co když ještě nevíte, co chcete řešit? Co když máte nějaký pocit, ale nevíte, jestli je to hlad, nebo žízeň? Pak jste ve fázi See – a je tady pro vás celý průmysl určený na vzbuzování potřeb.  

Co když je ale někdo, kdo na vás umí působit ještě před fází See?

 

Cizí myšlenky ve vlastní hlavě

Na to, že se nám někdo snaží vnutit produkty a řešení jsme si zvykli. Když na nás banner křičí, že právě tento a jen tento výrobek je skvělý, bereme to s rezervou. Na to, že nám někdo nutí potřeby a životní styl si zvykáme. Nejde to snadno – ale už začínáme chápat, že když máme rádi sportovní životní styl, nemusíme se nutně snažit vecpat do obleků a lodiček na vysokém podpatku. To, že nám někdo nutí myšlenky a strachy, nás ale ještě pořád překvapuje. Jsme bytostně přesvědčení, že naše emoce jsou jenom naše – a skutečnost, že nám je může vnuknout někdo zvenčí, nás lehce děsí.

Přitom je to totéž. Reklama. Jen přichází v dřívější fázi. 

 

Výprodej vizí a snů

Když dojde na politickou reklamu, není důvod se domnívat, že bude méně agresivní. Naopak. Politik je jenom produkt, navíc takový, který vlastně který nepotřebujeme. Je to řešení, které by nás samotné, od přirozenosti, asi nenapadlo. Je to řešení, které přímo nenaplňuje žádnou naši potřebu – a to je důvod, proč je třeba potřebu nejprve vytvořit. Dostat voliče do fáze See. 

V minulosti se vytváření potřeby politického zastoupení dělo na volebních meetinzích a při osobních setkáních. Kandidát strany přijel do města a místní zástupci ho uvedli do problematiky. Vysvětlili mu, co občany trápí a na co slyší – a on pak mohl začít rétorikou působit na jejich srdíčka. Pokud se uměl rychle přesouvat, měl vyšší šance než ten, kdo k lidu promlouval jen s plakátů.

Expertem na to byl a stále je pan Miloš Zeman. V minulosti inovoval kampaň autobusem "Zemákem" a i dnes na občany nezapomíná a objíždí kraje a města, co mu zdraví dovolí.

S nástupem digitálních médií a digitálních sociálních sítí se svět změnil. Kdo by chodil na náměstí, když může komunikovat prostřednictvím chatu? Sociální sítě proces politické kampaně usnadňují a urychlují.. Politik už nemusí jezdit osobně. Data mu dají perfektní přehled o tom, kdo je a kdo by mohl být jeho voličem. Dají mu perfektní přehled o tom, co lidé chtějí slyšet. Aniž by mluvil, prostřednictvím sítí může oslovit všechny dělníky nebo rozvedené ženy najednou. A tak, jako mu v minulosti specialisté organizovali meetingy a psali úderné proslovy, i dnes se obrací na experty. 

Je tohle ovlivňování voleb? Je to ovlivňování volebních výsledků? Samozřejmě! Jako každá kampaň…

 

Můžeme zabránit zabíjení?

 Tvrdit, že kampaň vedená online a pomocí extrémního cílení je špatná a ta, která je vedena tradičně je dobrá... To je jako tvrdit, že zabíjení bombami je špatné, zatímco zabíjení oštěpem je úplně v pořádku. 

Není na místě ptát se jak vést fér politickou kampaň, ale jestli ji vůbec vést – když byla, je a vždy bude zosobněním manipulace. 

Je možné zabránit lidem, aby zabíjeli? Je možné zabránit lidem, aby manipulovali? 

Já si myslím, že ne. Jsou věci které jsou příliš lákavé. I kdyby byly nemorální, i kdyby byly zakázané, vždycky se najde někdo, kdo se s jejich pomocí pokusí získat převahu nad ostatními. Marketing, ať už produktový nebo politický, ať už tradiční nebo založený na datech, je jenom nástroj. Stejně jako nůž.

Jediné, co můžeme, je poučit lidi o tom, co jim hrozí. Vysvětlit, jak věci fungují, objasnit nebezpečí a rizika. Jediné, co můžeme, je připravit se a počítat s tím, že nejde věřit všemu. A zvláště ne tomu, co se nabízí samo a bezbolestně.

Protože já se analytiky nevzdám. A mám takové tušení, že ani ostatní analytici a dataři ne. 

Jak nebýt plničem úkolů

Jste ideální zaměstnanec? V tom případě gratuluju. Povedlo se vám zapadnout do správného otvoru. Teď už jen stačí pokračovat v dobře načaté činnosti, podle jasných linek a pravidel, až do důchodu nebo smrti. A doufat, že se svět nezmění. 


Svět není stabilní a doba už vůbec ne. Mění se pracovní podmínky, mění se pracovní nástroje a souvislosti. Jenom školství ještě pořád zůstává kdesi v klidných dávných dobách. Na začátku do něj vstupují divocí a kreativní jedinci, schopní se zaměstnat sebenaplňující činností na libovolně dlouhou dobu. A na jeho konci vypadávají součástky do korporátních strojů, ideální zaměstnanci, čekající na přidělený úkol. 

Když je vám ještě není třicet, pravděpodobně vás více než polovinu života učili, že klíčem k úspěchu je přesné splnění zadání. Dodržení pracovního postupu. Použití správných nástrojů. Jedině za správně zodpovězenou otázku, správně rozepsaný příklad a správně namalovaný obrázek vás paní učitelka pochválí, vyfasujete výbornou a rodiče nebudou mít námitek. Pokud se rozhodnete pro bezpečí korporátu nebo nějaké jiné zkostnatělé instituce, úkolové myšlení z vás udělá zaměstnance měsíce. 

Pokud se ale dostanete trochu dál, do divokého světa start-upů, malých projektů a nejrůznějších smysluplných hurá firem, je to jiné kafe. 

Nová firma pro nový svět

Jsou to podniky kde je všechno možné, práce má smysl, lidé jsou spokojení a kreativní, odpovědnosti se plynule přelévají v týmu a na projektu se každý podílí tím nejlepším, co má. Když chybí čas jednomu, vypomůže druhý, přesně jako v živém organismu. Jako když nesete tác s kávou a potřebujete si přidržet dveře. Prostě se spolehnete na zkušenost nohy, kooperaci těla a na to, že každá buňka ví, co má dělat. 

Je to krásné, je to fascinujíci. Ale pro úkolového člověka to je peklo. 

Úkoly nepřicházejí. Pokud ano, jsou formulované volně, mají pohyblivé deadliny a rozstříštěné zodpovědnosti. Namísto UDĚLEJ slyšíte JE TŘEBA UDĚLAT. Všichni se usmívají, vykládají o něčem co se tématu týká a čekají, že se orientujete. V neformální termín chtějí nějaký výsledek práce, ale nechtějí vidět jednotlivé kroky, nemají potřebu k nim nic říct. A že jsou tak hodní, klidně práci udělají za vás. Ale můžete si být jisti, že na konci projektu nečeká jednička ani pohlazení od maminky. Jenom feedback. 

plnič úkolů

Kdo by to čekal, že práce v nové firmě vyžaduje kompletní změnu mindsetu? Že najednou neplatí nic, co roky platilo? Že definice “dobře odvedené práce za kterou náleží odměna” se totálně zbortí?

Přiznám se, já jsem to nečekala. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi to stane. 

Ve škole jsem si vymýšlela vlastní postupy a spíše než to jak se něco dělá mě zajímalo proč. Když jsem se nudila, našla jsem si nějakou činnost, když jsem nevěděla jak na to, zkoumáním a pokusy jsem se nakonec dopracovala k výsledku. V korporátu, kde všichni něco dělají proto, že se to tak dělá, jsem trpěla. 

Na druhou stranu, jsem z úkolově nastavené rodiny. Rozpis služeb na každý týden, jasně stanovená pravidla toho, jestli je vysvědčení dobré, nebo ne.  A odměny podle toho.

Na rodině a na hodnocení mi vždycky záleželo. Jako bych byla jenom tak hodnotný člověk, jak jsem hodnocená. Jako bych byla jen tak dobrá, jak moc dobře splním to, co ode mně lidé čekají. Zadaný úkol. 

Všechno jsou emoce

I na práci mi záleží. Jenomže to jak ji vnímám, vůbec není dobré. Nadřízení jsou “noví rodiče”. Nechci je zklamat, nechci je rozzlobit. Jsem úzkostlivá, abych neudělala chybu. Chci přesné zadání, abych ho mohla splnit a dostat bonbon. Jako malé dítě chodím ukazovat každou čárku. Zbavuju se odpovědnosti za celek, protože “maminka to přece ví líp”. 

Když to takhle píšu, je to fakt smutné. 

Zvláště proto, že když dělám sama na sebe, je všechno jinak. Jediné co je pro mě dané je termín aúčel. Zkoumám, hraju si, hledám nové cesty, odpočívám a sbírám inspiraci. Dělám věc tak, abych s ní byla spokojená já, abych z ní měla radost. Protože jsem si postup vymyslela sama, dokážu si každý moment obhájit. Pokud na věci dělám bez “přítele na telefonu”, výsledek možná není formálně dokonalý, ale mám z něj radost a je to něco trochu jiného. 

Jak je tedy možné, že tohle neumím v práci?

Vyvinout se nebo vyhynout

Napadá mě, že je to dáno odpovědností a odměnou. Když dělám sama na sebe, mám plnou odpovědnost já a nikdo mě za výsledek nepochválí. A reálně mě ta pochvala ani finanční odměna nezajímají. Dělám to hlavně pro radost a dobrý pocit. 

U specifických zakázek to je zase jiné. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Jde o spokojenost zadavatele s výsledkem. Mám plnou odpovědnost za kvalitu, ale nikoho nezajímá to, jestli mám radost a jak moc u toho přemýšlím. Jde o produkt, o prachy. To chápu a umím. 

Práce v nové firmě v sobě organicky kombinuje oboje. Jde o produkt a aby to bylo rychle (není čas učit se za pochodu a zkoumat) ale je třeba umět obhájit každou čárku. Jde o spokojenost zadavatele, a odměnou jsou peníze, ale nejde o to aby to bylo podle zadání, ale o to, aby to bylo jiné, boží a skvělé. Jsem úplně odpovědná za to, co dělám, ale ne za další body, a kdykoli mi do práce může někdo vstoupit. Žádné z mých děl není nedotknutelné, žádné není moje, všechno je jenom součást něčeho většího. Stvořitelská hrdost chybí. 


Někdy si říkám, že jestli při práci v korporátu dobře funguje velké ego a malé sebevědomí, v nových firmách je to naopak. Sebevědomí musí být pevné jako skála, na něm se buduje kvalitní práce. Ale ego? To nechte doma. Jestli je zaměstnanec v korporátu jen mocnou součástkou ve stroji, pak je zaměstnanec v nové firmě částí těla. 

Co tedy dělat?

  • Být vždycky připraven pomoct a zaskočit
  • Sledovat situaci, naslouchat a být iniciativní
  • Pružně reagovat i na nepřesně řečené a funkčně neobvyklé požadavky
  • Nekomplikovat a nezpomalovat pohyb celku
  • Rychle se učit a neopakovat chyby
  • Říct si o pomoc
  • Být spolehlivý a fit
  • Nezapomenout na kreativitu a radost z bytí

Doufám že se toho udržím. 

Jak to v práci máte vy?

Jak na minimalistický šatník

O minimalismu se nejčastěji mluví v souvislosti s šatníkem. Má to být návrat ke kvalitě a udržitelnosti, krok v boji proti fast fashion a sweatshopům. Má to být krok k nalezení svého vlastního já. K volnosti a kreativitě.

Pravda je taková, že mít minimalistický šatník je těžší, než cokoli jiného. Dost možná na to nemáte. A přiznat si to není ostuda. 


Šaty dělají člověka

V tramvaji podle oblečení poznáte muže od ženy, oddělíte domovce od těch, kteří žijí na ulici. Dost možná se vám povede i odhadnout, kde kdo pracuje. Pokud by do vaší komfortní zóny vstoupil člověk v obleku, budete na něj reagovat jinak, než na stejného člověka v monterkách nebo roztrhané bundě.  Jsme povrchní, dáme na první dojem a to nám umožňuje se oblečením maskovat, vyjadřovat svou osobnost i manipulovat s okolím.

Stejně jako v běžném mezilidském styku je oblečení důležité i v byznyse. Nemusíte nutně pracovat v oblasti módy, lajfstajlu nebo reklamy. I když jste umělec nebo se pohybujete mezi lidmi na manažerské úrovni, ucítíte to. Asi vám neřeknou, ať se převlečete, přesto si už po pár dnech si v nové práci budete ve starém outfitu připadat nepatřičně. A pokud se odmítnete přizpůsobit okolí zjistíte, že ať pracujete jak chcete, kariéra se ne a ne hnout. Zvláště pokud jste profesně mladší a nemáte vybudované jméno podvědomě ucítíte, že dobrý image je základ. Jak říkají klasikové, oblékejte se pro práci, kterou chcete dělat, ne pro tu, kterou máte

Styl jako cesta nahoru

Když jsem před téměř sedmi lety poprvé navštívila kurz pro stylisty, připadala jsem si jako exot. Z pocitů jsem se vypsala na blogu, ale emoce jsem si sebou nesla ještě hodně dlouho. A i když mi to rozum moc nebral, protože lektorce přes "kožené" legíny děsivě prosvítala celulitida, přizpůsobila jsem se. Přemýšlela jsem nad kódy, kterými se oblečením prodáváme. Uvažovala jsem, proč jsou tak důležité boty na podpatku, drahá kabelka a krásné vlasy. Proč je tak důležité být trendy. Snažila pochopit a rozklíčovat pravidla profesních uniforem. Rozebrat to, co které kusy oděvu říkají o svém nositeli. Chtěla jsem být slavná stylistka. Jak k lidem vyslat signál, že jsem IN? Jak zamaskovat, že reálně myslím jinak?

Nešlo o to, vytvořit jednorázový kostým, ale dát dohromady celou identitu, celou stylovou značku. Ukázat světu, že já jsem tady ten opravdový módní blogger. Já vím nejen co je trendy, ale i co trendy bude. Ukázat, že jsem kreativní, skvělá, krásná, že mě každý musí chtít. Zatímco dneska bych k tomu přistupovala s analýzou a plánem v ruce, tehdy to bylo živelné. Nakupovala jsem, zkoušela, kombinovala a zase nakupovala. Skoro všechny peníze jsem investovala do oblečení a nakonec to skutečně stálo za to. Lidé si mě pamatovali. Šedá, černá, bílá, postapokalyptická víla a zrzavé vlasy. Moje značka, která mě dostala do zákulisí i do front row.

Být vždy o krok napřed

Nejenom v módě platí, že kdo neběží, jako by stál a kdo nejde, jako by couval. Lidská pozornost, vycvičená tisíciletími v divočině, reaguje jen na to, co je nové. Móda je tak postavená, ale i jinde potřebujete být aspoň trochu vidět. Asistentka která nosí stále stejné elegantní šaty nemusí být povýšena jen proto, že její stejně šikovná kolegyně šatičky střídá. Samozřejmě, kvalita práce je zásadní, ale i oblečení a image rozhoduje

Když se na potřebu pestrosti v oblékání podíváme s odstupem, zjistíme, že je to mnohem komplexnější záležitost, související s vývojem osobnosti. Co si budeme povídat. Když začínáte v nové práci, málokdy oplýváte sebejistotou. Málokdy jste si zcela jisti tím, co děláte a co chcete dělat za 10 let. Znejistí vás, když na vás někdo křičí. Nechcete se nechat vyhodit. Snažíte se. Klušete kupředu aby okolí vidělo, že jste v kondici. A doufáte, že si nikdo nevšimne, že máte zpocená záda. 

Punk je někde jinde

Oděv mě zajímá. Baví mě pozorovat lidi, dívat se na to, co mají na sobě a jak to nosí. Baví mě přemýšlet nad tím, kde vybraný kousek oblečení asi koupili a jak se to stalo. Baví mě řešit, proč jsou Česi outdoorový národ a proč nechápou dresscode. Troufám si říct že jsem aspoň trochu pochopila principy odívání a oděvního průmyslu.   Přesto a proto jsem měla intenzivní pocit, že na oblečení záleží. A že na něm záleží tím víc, čím více se pohybuji mezi lidmi, kteří ho řeší.I já jsem ho řešila. Hodně.

Na loňský zářiový MBPFW jsem se oblékala s péčí svědomité módní redaktorky. Abych mohla prezentovat a reprezentovat,  napůjčovala jsem si oblečení od návrhářů, vymyslela outfity, učesala se a nalíčila. Jako obvykle. Bylo to hezké, cítila jsem se fajn, ale popravdě, sorry kámo, nic ve zlém, ale nikoho nezajímáš. Moc se mě to nedotklo, ale přesto... Nikdo se ani nezeptal, čí oblečení mám na sobě. Byla jsem trochu zklamaná. (A taky trochu žárlila.) Už proto, že jsem návrhářům slíbila propagaci, ke které nedošlo.

Jak je možné že to nevyšlo? Že to nefunguje? Odpověď ležela hned vedle, stačilo ji zvednout. V záplavě dokonale nastajlovaných lidí kdokoli ne-šílený zapadne.  Na CEFD do Budapeště už jsem se oblékla mnohem skromněji a pohodlněji. A když jsem pak na fashionweeku v Kodani pochopila, že ti největší profíci ve stejných botách odchodí celý týden, změnilo mi to život. Oblékat a trápit se kvůli uznání na české fashion scéně? Proč?

Když v březnu nadešlo MBPFW, už jsem outfity neřešila. Šla jsem v těch jeansech, ve kterých jsem ještě minulý den klečela na zemi na focení. Rozhodla jsem se pro pohodlí a nic se nestalo. Lidé mě zdravili tak jako tak, nikdo to neřešil. Nudné oblečení ze mě nedělalo horšího člověka. Konečně jsem se cítila sebejistá a klidná. Už za mě nemuselo mluvit moje oblečení. Mluví za mě moje práce. Mluvím za sebe já sama. 

Nemusím být stylová, módní a moderní. Stačí mi být sama sebou. Moji hodnotu neurčuje to, co mám na sobě. Neurčují ji lidé, kteří se na mě dívají. Mám ji tím, co umím a co dokážu.

Dovolte si být sami sebou

Na základě pozorování si troufám říct, že jedinou překážkou na cestě k minimalistickému šatníku jste vy sami. Pokud máte redukovat šatní skříň na jeden střední kufr, musíte si být sakra jistí tím kdo jste, co děláte a co potřebujete. Je hezké nějak vyházet vyházet 90 % věcí, ale pokud neznáte sami sebe, můžeme se vsadit, že do roka a do dne máte šatník zase natřískaný. Věřte mi, dokud nevíte kdo jste, nepovede se vám implementovat žádný z minimalistických konceptů. Zkoušela jsem to. 

Kdo jsem a kam jdu

Capsule wardrobe, 333 koncept nebo osobní uniformy? V každém případě potřebujete vědět, jaké oblečení vlastně potřebujete. Jsou to košile a obleky, nebo jeansy a mikiny? Práce, životní styl a koníčky jsou to, co jednoznačně definuje obsah vaší skříně. Protože se snažíte mít věcí co nejméně, musí být každá co nejlépe použitelná. Je třeba se zamyslet. Otázky níže vám v tom pomohou. 

Vyžaduje vaše práce jiné oblečení, než běžný život? 

Nezáleží na tom, jestli jste právník nebo stavební dozor. Jde o to, že vaše práce vyžaduje jiné oblečení, než nákup potravin v supermarketu. (I kdybyste vše nakupovali online, více casual nebo naopak oficiálnějším akcím, se nevyhnete.)

Práce je základ. Pokud je to ta pravá, pak sedí k vaší osobnosti a nesete si ji sebou i po pracovní době. Proto bude většinu skříně zabírat oděv vhodný do práce a pak pár věcí, které ho doplní. Co tím myslím? Jako právník si třeba pro casual den pořídíte chinos kalhoty, protože se dají vzít i ke košili a saku z obleku.  Jako stavař si k jeansům a bundě dokoupíte slušné boty a košili.

(V případě, že jste biolog v terénu, si místo razící zelené softšelky pořiďte raději tu jednobarevnou. Pořiďte neoutdoorové boty a mezi batohy zařaďte i jeden městský. Prosím.)

Chodíte někam, kde je předepsaný dresscode? 

Přes dresscode nejede vlak. Na snowboard taky nebůjdete v papučích. V případě, že jednou za čas provozujete nějakou extra činnost, zvažte jestli bude lepší koupit si vlastní lyžáky, nebo si plesové šaty raději půjčit. Nelíbí se vám to? Najděte si takové akce, které odpovídají vašemu mindsetu a šatníku lépe.

Jaké jsou vaše hobby?

Je jasné, že pokud chodíte každý víkend na hory, neobejdete se bez sportovních bot. Jako zarputilý LARPař určitě budete mít aspoň jeden kostým. Zamyslete se nad tím, jestli není možné nějak propojit hobby a real life šatníky. Funkční oblečení můžete nosit i ve městě, městské oblečení může být i funkční. Typicky, na běžky, běh i mnoho městských aktivit stačí jedny kvalitní legíny. 

Jak velkou máte pračku?

Blbá otázka? Ani ne. Pokud máte velkou pračku, oblečení špiníte rychleji než ho stíháte prát. Zvažte své čistící možnosti v kontextu barev a materiálů v šatníku. Barevné ponožky jsou krásné, ale pokud je musíte prát v ruce, tak nic moc. Bílou perte jenom s bílou. Pokud jí nenaplníte pračku, zkuste raději šedou, bleděmodrou nebo růžovou. Víte jak ;-)

Jak se pohybujete? 

Jezdíte všude autem, nebo chodíte pěšky na vzdálenou autobusovou zastávku? Lítáte po světě, nebo jezdíte na kole? Podle toho volte boty. Nepromokavé, prodyšné, barefoot, podpatky... a samozřejmě i oblečení. Na hedvábí a tenké bavlně jsou vidět zpocená místa. Na vlně nebo polyesteru ne. Dlouhým kalhotám se při chůzi mohou ušpinit nohavice. V sukni je na skůtru zima. Počítejte prostě s tím, že se můžete umazat, zpotit nebo naopak nachladit od klimatizace. 

Můžete si dovolit být ikonou?

Koncept osobní uniformy je lákavý, ale ne každý je Karl Lagerled. Jeden učitel na našem gymplu měl přezdívku Riflouš. Jsou prostě obory, kde si z vás, pokud budete chodit jenom v jeanovině, budou dělat legraci. 

Můj minimalismus

Většinu posledních měsíců trávím v tmavých jeansech Superdry. Ty kalhoty už ztratily třetinu barvy, začínají se jim trhat lemy u kapes a vytrhávat hlavní knoflík.Jsou jediný důvod, proč jsem ochotná si hlídat váhu. Za 8 měsíců, co je mám, jsem v nich zažila všechno. Narazila na ně náhodou v pánském oddělení sekáče u Quadria, a protože byly kvalitní a já jsem z nich těsně nevypadla, pořídila jsem si je. Volné a krátké pánské gatě se ukázaly jako pohodlné a praktické a tak se schodou okolností staly absolutním základem mého šatníku. Absolvovala jsem v nich spánek na podlaze nočního rychlíku, čtyři dny festivalu Masters of Rock, pracovní pohovor, po boku “nadkolegy” jednání s klientem i první let letadlem. MBPFW i fashionweek v Kodani. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že si to budu moct dovolit. 

Na všechny věci v mém šatníku se můžu spolehnout. Co nepotřebuju, to nemám, co nemám, to nepotřebuju. Vyhodila jsem všechny boty, které mě kdy tlačily, spodní prádlo mám jen takové, za které se nestydím. Osvědčila se mi trika Moira, legíny od Young Primitive, kašmírové svetry, péřové bundy a šaty Leeda. Protože nemám velký rozpočet a odmítám fast fashion řetězce, je nakupování těžší. Ale všech 15 věcí, které jsem si za poslední rok pořídila, pravidelně nosím. 

Minimalistou na zkoušku

Pokud si to v práci můžete dovolit a neublíží vám to, zkuste jeden měsíc pojmout minimalisticky. Vezměte si zavazadlo střední velikosti a do něj zabalte všechno oblečení a boty, které budete potřebovat na 30 dní. Od spodního a nočního prádla až po kabát. Všechno ostatní, co ve skříni a botníku zůstalo, zavřete do krabic nebo tašek, schovejte pod postel nebo na půdu. Zavazadlo vybalte zpátky do prázdné skříně. Dobrodružství začíná. 

Možná vám bude něco chybět a hledání vám bude stát za to. Možná zjistíte, že jste polovinu triček nepoužili. Nic není špatně. Pokud objevíte sami sebe a minimalismus se vám zalíbí, vítejte v klubu. A pokud ne? Buďte sami sebou, buďte maximalisté. Aspoň máte o čem vykládat :-)