Test jednorázových ekoplen aneb má smysl je kupovat?

Miminko, to jsou všichni ťuťu ňuňu. A pak dojde na přebalování a veškerá legrace končí. Je to jeden velký paradox, že s narozením dítěte začne dost z nás přemýšlet nad tím, jak pro drobečka zachovat žitelný svět – a přitom ho každý den děláme horším a horším. Moderní lidské mládě během prvních let života vyprodukuje skoro tunu odpadu – který má plánovanou dobu rozkladu 250 let. A kdo jste se někdy účastnili jarního úklidu přírody, dáte mi za pravdu. Pleny a vlhčené ubrousky jsou zlo. Jak teda z toho ven?

Nejen eko a bio matky vám řeknou, že nejlepší jsou látkové pleny, případně bezplenková komunikační metoda, a že na to prostě nedají dopustit. Nemám nic proti. Ale popravdě, po bitvě je každý generál a s prvním miminem zjistíte, že mnohé ideály a vize mohou chvíli počkat. Plánovat si totiž můžete co chcete. Klidně můžete i chodit na kurzy a trénovat přebalování, načítat si příručky a s našpicovanýma ušima poslouchat rady starších. Když vás ale hned po porodu vyzvou k prvnímu přebalování, řešíte jiné věci než ekologii (např. jak toho drobečka nezranit) a vděčně sáhnete po nabízené konvenční jednorázové plínce. (Možná, že ty, které své první porodí doma v kruhu žen, to mají jinak?)

Ani po příchodu domů to ostatně nemusí být úplně dokonalé. Třeba taková bezplenková metoda. Jak mám podle pláče poznat, že se dítěti chce, když zatím nerozeznám ani to, jestli brečí od hladu nebo od bolesti? Taktéž s látkovkami to není bezchybné. Mimino je z břicha navyklé na pohodlíčko, a najednou tady jsou vrstvy mezi nohama, gumičky a zapínání. Někomu to možná jde samo, někdo zatne zuby a mrňouse prostě naučí. Někdo má připravenou sadu PUL, AIO, flísáčků, vlňáčků, bambusovek, čtvercovek a kdoví čeho ještě a poctivě testuje. (Jsou na to půjčovny? Nebo to všechno kupujete co kdyby? Nebo nevim?) Já jsem pořídila klasické plíny a nějaké kalhotky na to s tím, že to nějak dopadne. A když jsem pak viděla ty otlačené nožky a sládě mi při přebalování ječelo, odložila jsem celou proceduru na později. Jenže mimino svou potřebu na později neodloží a hormony co chtějí zachránit planetu pracují. A tak přišly na řadu tzv. Jednorázové ekopleny.

Ekopleny (dále v textu se jedná vždycky o jednorázové) jsou taková mírně greenwashingová přezdívka. Na to co je a co už není ekoplena nejsou žádné předpisy, parametry, ani jednotná certifikace. Nazývat se tak může cokoli a tak je skupina ekoplen dost různorodá. Našla jsem jediné rozdělení nebo přehled,  na webu Cesta rodičovství. A už to samo o sobě ukazuje, jak velký je v téhle kategorii prostor pro vymývání mozků. Jedny ekopleny jsou úplně stejné jako ty konvenční, jen se vyhýbají chloru a nemají parfemaci, případně používají celulózu z certifikovaného lesnictví. Další kategorie se aspoň snaží o částečnou odbouratelnost a ekologicky se dívá nejenom na použité materiály, ale i na energii spotřebovanou ve fabrice. A nakonec jsou tady víceméně kompostovatelné kousky, které slibují, že po nich za pár let nezůstane nic, než populace spokojeně nakrmených žížal. Cítíte zmatek a nedůvěru? Jsou na místě.

Jednak, protože na ekopleny není legislativa, není podle čeho je testovat. Věřit musíte tomu, co je psáno na obalu nebo webu (Ano, složení většinou chybí, jsme přece moderní lidé a tak si všechno dohledáme online, ne?). Biodegrabilita je je super, ale zase, testují ji výrobci v laboratoři – a tam obvykle bývají ideální podmínky, jaké nikde jinde nepanují. A nakonec, všechna snaha může rychle skončit u odpadového hospodářství.

Pokud vyhazujete rozložitelné ekopleny do běžné popelnice s naivní představou, že se časem ekologicky rozpadnou, pak vás dost zklamu. V Česku se (ještě pořád, omg) většinou skládkuje, což znamená, že se tatrovka odpadu udusá a pak zaveze vrstvou zeminy. A když je z toho kopec, zasadí se nahoře stromy. Lidé kdysi věřili, že se odpad časem rozloží, ale ukazuje se, že to není pravda. K rozkladu tam chybí vzduch i voda, většinou se nerozloží ani papír. Ekopleny vašeho drobečka se tak spíše mumifikují, než aby se rozpadly na prach. (Hm, taky jsem to nechtěla vědět…) Pokud máte to štěstí, že se vaše odpady vozí do spalovny, pak zase nepotřebujete ekopleny. Tady se rozklad neřeší. Roli hraje jen u kompostování a bioodpadu. Máte popelnici na bioodpad? Kompostuje se ve vašem městě? Pak můžete biodegrabilní pleny házet do ní, ale než to uděláte, doporučuju zavolat na komunální služby a zeptat se, jestli to pro ně není psychický problém a jaké s tím mají zkušenosti. Jediní vítězové v tomhle boji mohou být lidé s dobře zaběhaným domácím kompostérem. Tak pokud jste pleny zkoušeli kompostovat doma, dejte vědět. Po posledních diskusích týkajících se bioplastů a jejich rozpadu si už ale nejsem jista ničím.

Znamená tohle všechno, že ekopleny jsou zlo a vůbec nemají smysl?

Spíše ne. Záleží na tom, jak moc jste radikální.


Ekopleny nejsou řešení, ale jsou super prostředek kompromisu mezi psychickou pohodou rodiče, fyzickou pohodou dítěte a přírodním globálem.


Jak vypadá jejich používání v praxi?

Jak už jsem psala nahoře, předem jsem nakoupila obyčejné látkovky a řekla si, že když to v roce 1989 stačilo mi, bude to stačit i mému dítěti. V porodnici jsem použila jejich konvenční jednorázovky a po návratu domů se těšila na látku. Ale nedařilo se. Gumičky kalhotek miminko tlačily a já jsem neměla to srdce ho trápit. A tak jsem nejdříve spotřebovala konvenční vzorky z porodnice a pak vytáhla krabici předem koupených ekoplen, které mi kdosi doporučil. První tři týdny jsme látku používali jenom občas, spíše vůbec. Pak sládě povyrostlo a už to šlo lépe.

Ekopleny jsme testovali (a doteď používáme) v noci, na cestách, v autě a vlaku a na dlouhých procházkách ven. A vzhledem k totálně nepravidelnému zažívání našeho miminka, to byly skutečně ostré zkoušky.

Jak dopadly obecně?

Předně, všechny ekopleny mají jednu zásadní výhodu. Díky minimálnímu množství chemie se vám sníží spotřeba všech možných zadečkových krémů a mastiček. (Samozřejmě za předpokladu, že nepoužíváte ani vlhčené ubrousky). U nás je to tak, že pokud používám ekopleny nebo látkovky, nepotřebuju mimino nijak mazat. Pokud v nouzi sáhnu po konvenčních, stačí pár hodin a je “oheň na střeše”.

Kromě testování na Cestě rodičovství jsem našla ještě jeden kompletní přehled. "Technické" testy ekoplen v laboratorních podmínkách (bez výkalů) provedla a zaznamenala Michaela z Babybistro. Co jsem zvládla vyfotit, má fotku. Kurzívou je uvedeno co píše výrobce na obalu, nakonec odkazy na případné další recenze a testy. Cena je uvedena za jednu plenu ve velikosti 3 - MIDI. 

U ekoplen jsem si celkově všimla čtyř základních designových modelů – a je na vás, co bude nejlépe vyhovovat vašemu mrňousovi. Jestli "plastová" netkanka s gumičkami na zádech, buničinová přirozeně elastická plena, bioplast, nebo papír. 

Co se konstrukce týče, čím více eko plena, tím robusnější je savá vrstva a tím pevnější a větší je, když se naplní. Zatímco konvenční granulát je sypký i zamokra, kompostovatelná vložka se chová prostě jako nacucaná vložka. Všechny ekopleny mají solidní savou kapacitu tekutin, všechny bez problému zvládly i 10-12t hodinovou noční směnu. 

Nicméně, ne všechny zvládly nadto ještě ranní nálož…


A jak dopadly konkrétně?

Zátěžový test ekoplen ve velikosti 3, podle klasifikace na blogu Cesta Rodičovství

Kategorie "šetrné" ale nerozložitelné ekopleny

KOLORKY

Plíny mají super dopravu a stylový design a neobsahují žádné krémíky a parfémy navíc. Udrží všechno, co mají udržet a dobře se zapínají i rozepínají – zapínání je na široký "plastový" suchý zip. Na zádech mají pružnou gumičku, "bočnice" kolem nožek nepruží. 

Nicméně, co se ekologie týče, mají nacestováno své. Vyrábí se v Číně. Za mě fajn pro někoho, kdo ekologii neřeší, ale rád by svému mrněti i sobě dopřál styl a komfort při nošení i nakupování. 

7,7 - 8,9 Kč/ks

Certifikované v Čr, vyrobeny v Číně z USA materiálů

IMG_0697.jpg

MONPERI

Další česká značka. Mají stejnou konstrukci jako předešlé, jenom navíc jakési hydratační aloe pásky, které ale nejsou vidět, tak nevím. 

Opět tedy - udrží všechno, co mají udržet a dobře se zapínají i rozepínají – zapínání je na široký "plastový" suchý zip. Na zádech mají pružnou gumičku, "bočnice" kolem nožek nepruží.

Mají celkem hezký design s vílou a k dostání jsou různě on-line.  Podezírám je, že jsou vyráběné ve stejné fabrice, jako Kolorky. Ideální pro někoho, kdo by jinak kupoval konvenční pleny, ale je vlastenec a chce podpořit českou firmu. 

5,45-6,2 Kč/kus

Přírodní Aloe zevnitř plínky, testované a certifikované v Čr, výrobce Vamari s.r.o. sídlí v Čr, bez toxických látek, chloru, PVC, latexu i ftalátů, bez parfemace, jsou lepené netoxickým lepidlem a barvené netoxickými barvivy

S konvenčními je srovnává a testuje Zrzka na Blogzrzky

IMG_0693.jpg

MUUMI

Lehoučké "kapesní" pleny z netkané umělohmotné textilie. Co se týče zadržování tekutin i polotekutin, patří mezi špičku. 

Jsou složené na třetiny, takže se vlezou i do kabelky. Na zádech mají lehce pružnou gumičku a "bočnice" nad nožkami lehounce pruží, sedí ale moc hezky. Jediná pruda jsou lepíky, které je třeba před použitím trochu "odtrhnout". Každopádně, na suchý zip který je chlupatý se dají přichytit opakovaně, úplně v pohodě. 

9,9-11,2 Kč/kus

Vyrobeno ve Finsku, finský certifikát hypoalergennosti, Nordic ecolabel, bez chloru, biologicky rozložitelné, lokální finská celuloza

IMG_0684.jpg

SEVENTH GENERATION

Americké plíny fungují výborně. Na povrchu jsou takové lehce chlupaté a budí dojem recyklovanosti, je to ale jen maskování. Zvířátka na designu jsou ale k sežrání. 

Tyhle plíny perfektně sedí. Kolem nožiček mají dvě gumičky, jednu na zádech a i "bočnice" nad nožkama jsou elastické. Pokud váš mrňous potřebuje komfort a hodně se vrtí, tohle je žhavý kandidát. Udrží všechno, co je třeba, i u divokých dětí. 

Každopádně, savá náplň je prostě normální konvenční savá drť. Tak je třeba dát si pozor na vlhkost, zjistila jsem, že občas drť hrudkuje a tvrdne a pak by mohla mrňouse tlačit. A jak se přebalují? Lepík celkem v pohodě odepnete jednou rukou a v pohodě přilepíte na "chlupatý" suchý zip. A to i několikrát. 

Škoda, že toho tolik nacestují...

9,9 - 10,3 Kč/kus

100% bez chloru, prafémů a krémů (lotions)

IMG_0688.jpg

BABYLOVE NATURE

DMkovské ekopleny jsou nejlevnější ale za mě jsou bohužel velkým propadákem. Jsou z přírodní heboučké netkané textilie, která je elastická, a navíc má gumičky kolem nožek, na bočnicích i vzadu. Perfektně sedí, netlačí... leč řídký bobek přes ni prosákne. Pokud nechcete prát a prát, nechte si je na chvíle, kdy miminko jenom čůrá. 

4,14 Kč/kus

FSC certifikace, vnější část 50% viskóza, 50% bambus, vyrobeno v EU, s použitím 100% zelené energie

IMG_0705.jpg

 

Kategorie částečně rozložitelných EKO plen

BIO BABBY

Na povrchu jsou stejně heboučké jako ty z DM, tím ale podobnost končí. Gumičky mají jenom kolem nožek, bočnice jsou elastické přirozeností materiálu, záda jsou pevná - což může být problém u dětí s více vystrčeným zadečkem. U nás ale všechno zůstalo tam, kde má. 

Lepíky odlepíte jednou rukou jak kdy. spíše bych se na to nespoléhala, zvláště u živějších dětí, které se už přetáčí a je třeba je přebalovat bleskurychle, je to opruz. Přilepit jsou ale v pohodě, i několikrát, jen to první odlepení je jak kdy. 

Jinak bych o nich řekla, že to je prostě ekoplena. Celkem velká, s dobrou savostí, bílá. Francouzská. 

8,29-8,6 Kč/kus

Vyrobeno ve Francii (100%), FSC certifikace, rozložitelné z 50 %, bez chloru, dermatologicky testováno

MOLTEX NATURE NO. 1

Prý to jsou první ekopleny na světě. Každopádně, vypadají tak, jak bych si představovala jednorázovou ekoplenu. Robusní, humpolácké, ošklivé... ale funkční. 

Na zádech pevné, s přirozeně elastickými "bočnicemi". Lepíky fungují dobře a nezasekávají se, plena je příjemná i uvnitř. 

Prostě takový standard co neurazí a nenadchne. 

8,3-8,6 Kč/kus

100% vyrobeno v Německu, 100% použití zelené energie, bez chloru, FSC certifikát, Greenbrand, nejstarší ekopleny na světě, svršek ze 40% přírodní, bez latexu, parfemací a chemie

IMG_0709.jpg

NATY NATURE BABYCARE

Mluvili jste o papírových plenách? Tady jsou. Se všemi klady i zápory. 

Na to, že jsou tuhé a fakt papírové, drží na miminku dobře. Pevná zádíčka vynahrazují lehounce elastické bočnice, mají i gumičky kolem nožiček. Plína šustí jako papír, je příjemná na omak vně i uvnitř, ani po pročůrání nepůsobí vlhce. Udrží toho kupodivu hodně, pokud se neshrne kolem nožiček kde drží trochu hůře kvůli tuhosti papíru, neprosakuje. Lepítka zapnete a rozempnete klidně několikrát, pokud...

... ano, pokud je neutrhnete. Protože papír se jak známo trhá. 

Na druhou stranu, pokud je necháte dlouho na dně odpadkáče, samovolně začne proces kompostace. Celkově jsou spíše pro děti s "konfekční" postavou, protože fakt nejsou moc elastické. Spíše je třeba je utáhnout a dát si pozor, abyste je neurvali... Jsou ale krásné :-D

8,4-9,2 Kč/kus

FSC certifikát, švédský protialergický certifikát, bez chloru a perfemace, GM free povrch na kukuřičném základu, nejsou určeny pro domácí kompostování, vyrobeno ve Švédsku

Recenzuje je Madam Cocquette

IMG_0675.jpg

BEAMING BABY

Obal vypadá jako papírový, ale je to plast, nenechte se zmást :-)

 Plínky mají trochu menší číslování, jinak jsou fajn funkční, jednoduché. Mají elastická zádíčka (ne moc) i bočnice (přirozená vlastnost materiálu, hezky sedí a drží, co mají. Jen obléknout je je trochu problém. To takhle jednou rukou držíte dítě a druhou divoce mácháte s plenou ve vzduchu, ve snaze odlepit lepík ze startovací polohy... Když už je jednou odlepený, už to jde bez problému, na chlupatý suchý zip - ale ten začátek, ojoj. 

A co na ně ekologie? Na obalu tvrdí, že jsou kompostovatelné a i vnitřek mají takový lepší. Tak nevím. 

10,7-11,2 Kč/kus

30% méně chemie než standardní pleny, GM free savé jádro, Bio-degradable – většina pleny rozložitelná za 4 roky, vegan, 

 

IMG_0713.jpg

BAMBO NATURE

Jsou ošklivé. Fakt. Ale fungují a hlavně, jsou levné. Za tu cenu jim člověk leccos odpustí. 

Fungují normálně, mají pevná zádíčka, přirozeně elastické bočnice a gumky kolem nožiček. Lepíky se odlepují jak kdy, většinou ale snadno. Udrží všechno, co mají. Prostě plena na použití, ne na parádu. 

6,2-6,6 Kč/kus

Vyrobeno v Dánsku, dermatologicky testováno, Nordic Ecolabel, FSC certifikát, vnějšek pleny z polypropylenu a polyetylenu, vnitřek z polypropylenu

Recenze z webu Ekologické produkty

IMG_0701.jpg

Co jsem nezkoušela a spadá taky sem:

BAMBOOLIK BATOLE

PINGO ULTRA SOFT

Kompostovatelné Eko pleny

NAPPYNAT

Věříte v kompostování plastů? Tak tohle jsou prý "jediné" kompostovatelné pleny.  Jsou hrozně divné ale mě teda baví. Mimino v nich totiž vypadá jako malý Tarzan. 

Pleny jsou z kukuřičného ekoplastu a je to z nich cítit i po čuchu. Jsou z igelitu, působí hrozně neprodyšně a jsou tuhé. Mají gumičky kolem nožek a elastická záda, jinak jsou prostě plastové.  Musíte je utáhnout a je to nepříjemné u lepíků, se kterými se musíte trefit na zips, jinak moc nefungují. Mají sice i samolepící kousek, ale to je tak dobré akorát na závěrečné balení. 

Prvotní tuhosti a tlusté savé části se ale nemusíte bát. Sice jsou možná neprodyšné, ale vnitřek je opravdu ňuňu. Můžete i na totálně pročuranou plínu sahat jak chcete, vnitřní textilije je pořád hlaďoučká a suchá. Rozložitelný savý materiál ale něco stojí - když se nacucá, tak plína trochu ztuhne. Mimino si s tím poradilo bez problému, ale jen abyste se nelekli. 

Zkusila jsem je zakopat žížalám do kompostu, jednu v zimě, druhou teď v létě. Jsem zvědavá, jestli je tam na jaře najdu a v jakém stavu. 

12-13 Kč/kus

Vyrobeno v Itálii (od vývoje po balení), testováno jako hypoalergenní, veganské, s nízkou CO2 stopou, certifikát Nordic Ecolabel, absorbční gel rostlinného původu, obal z kukuřičného bioplastu, kompostovatelné za ideálních podmínek

IMG_0680.jpg

VIVICOT BABY BIO

Další italská výroba. Tohle jsou pleny skoro jako novorozenecký sklad. Velké, tuhé, igelitové, nožičky drží miminu od sebe. 

Záda jsou pevná, elastické bočnice, gumičky kolem nožek dvojité. Je třeba je zkrátka lehce utáhnout, což ale s vrtícím se miminem a lehce se zasekávajícími lepíky není úplně snadné. Když ale třefíte velikost (raději o něco větší) fungují moc dobře. Uvnitř ale nejsou tak ňuňu, jako Nappynat

A jakou mají výhodu? Nemají žádný design, jsou čistě bílé. A tak, aniž byste je sundávali uvidíte, jestli už miminko čuralo, nebo ne. Vnitřní náplň změní strukturu už při malé trošce, a je to vidět i zvnějšku. Přitom se do nich v pohodě vleze celonoční šichta.

Škoda, že jde až o poslední testovaný model a nezačala jsem s nimi u ležícího bobečka. Lezoucí a stavějící se děcko už jejich robusnost neocení. 

12,1 Kč/kus

Přírodní, hypoalergenní, biodegradibilní, vnějšek z obilného škrobu, vnitřek z TFC celulózy z evropských lesů

Co jsem nezkoušela a spadá taky sem:

KIT&KIN ECO
BAMBOOLIK KOJENEC


Co dodat na závěr?

Pokud chcete být kompletně přírodní, pak vám nezbývá nic jiného než bezplenkovka, případně české látkové pleny z biobavlny a vlněné svrchní kalhoty s lanolinem. Já to nedávám (Bezplenkovka se mi začíná občas dařit až od 7. měsíce mimina a pokaždé když se to povede, mám z toho děsnou radost.) ale vy to třeba zvládnete hned napoprvé. S příkrmy a lezením se navíc nároky na pleny změní. Ale to už je jiný příběh. :-)

Ps: Aktuálně používám doma v Praze Naty, na výlety do přírody Nappynat, u babičky kde se odpad skládkuje BIO BABBY a u pradědy, který to háže do kamen, Monperi. 


Bonus:

Co k tématu říkají jiní zkušení lidé v mém okolí?

Elizabeth, matka

Ekopleny, které jsme používaly prvních pár měsíců, za mě 1. Naty 2. nappynat 3. dm 4. moltex, bambo a zbytek.

Do porodnice jsem měla koupené nappynat. Dula varovala, že tam látku nevidí moc rádi, a měla pravdu, není tam kde přepírat. chápu, že je to těžký, ale vlastně tím ze začátku nastavují látkování jako něco, co není standard. mělo by to vzhledem ke katastrofálnímu stavu ŽP být jako s kojením, připomínat a doporučovat látku.

Poté jsem v šestinedělí prošla procesem totálního zoufalství, kdy jsem byla ráda i za pampersky, které jsem dostala "do začátku", prostě jsem brala, co bylo po ruce, i s jednorázovkou bylo přebalování proces na půl hodiny... (ubrousky nepoužívám). jediné látky, které jsem občas zvládla, byly půjčené AIO. takže za mě: fakt se netrápit, jít do ekoplen, látku se postupně naučit a přejít. zároveň ale jet bezplenkovku už od příchodu domů, miminko se tím i provětrá, naučí, prohloubí se tím kontakt, je to super. (díky bezplenkovce je totiž malá od půl roka chodí na velkou pouze na nočník (měly jsme od té doby přesně 3 velké nehody) a teď v deseti měsících si dojde i ráno, po příchodu domů a podobně.)

Když už to není novorozeně a projde si všema těma testama kyčlí, je látka mnohem lepší. koupila jsem dvoje svrchňáky od Breberek, jedny vlňáčky, do toho staré i nově koupené čtverce (novosklad) s vkládačkou, a dnes už látku máme i na cesty, pobyty, ven, na noc, v šuplíku tlejí poslední dvě Moltex pro případ nouze, a v mikrojeslích jsou ochotni také látkovat. 

ALE: mohla bych být i konvenční, jelikož jsme ani jednou od narození neřešily opruzeniny, (občasné zarudnutí řešíme Weledou), Navíc chodí kadit jednou za pár dní, nikdy nekadí mimo domov.. jako fakt mám dost Easy mode

Helena, zahradnice

Před časem jsme nepoužitou ekoplenu zkušebně pohřbili v poctivém letitém kompostu. O tři roky později byl přeházen a hle - plena netknutá

Requiem za sen

Říká se, že aby mohl vzniknout nový život, musí jiný skončit. Život za život má ale mnohem více rovin. Nechat něco umřít je  mnohem těžší, než dát něčemu vzniknout. A platí o nejen o lásce nebo přátelství.

tumblr_mtd46pV5qR1rf2zblo2_1280.jpg

Byla počata neplánovaně, jednoho červnového odpoledne v roce 2009, v oboře Hvězda. Nevěděla jsem, co dělám. Bylo to tak vzrušující a uspokojivé… a najednou už to ve mě žilo vlastním životem. Následující měsíce jsem mnohokrát uvažovala nad tím, jestli to včas neukončit. Ale každý pohyb mi dělal takovou radost, že i přes veškeré pochybnosti, nebylo cesty zpátky. Má kariéra coby hairstylisty byla na světě.

Skočila jsem do toho po hlavě a bez přípravy. Koupila si právě to vybavení, na které jsem měla peníze, sama se učila ho používat. Ze začátku jen sponky, lak a tupírák… stačilo to. Nevěděla jsem, jak se to má dělat, neznala jsem žádná pravidla a omezení. Prostě jsem česala a lidi byli překvapeni že existuje někdo kdo češe, ale nelíčí ani nestříhá ani nebarví.

Postupně se o mě začalo vědět. Všechny modelky, které jsem oblékala, jsem i učesala, vizážistky okukovaly. Bály se česat a tak mě začaly brát s sebou na kšeft tam, kde si klientka objednala i vlasy. Pořádaly jsme akce pro maturantky, 8+2 zdarma. Lowbudget módní přehlídky. Zakázkové focení beauty portrétů, živé květiny místo bižuterie už v roce 2010.

Studovala jsem VŠ, měla dost času a bavilo mě to. Vidět ty rozzářené tváře, překvapené svou vlastní krásou. Spolupracovala jsem s výbornými fotografy, nebylo co ztratit a všichni měli chuť tvořit.  

tumblr_mtd9jydas51rf2zblo3_1280.jpg

Zanedlouho jsem začala mít pocit, že není kam růst. Kontakty se vyčerpaly a ti nahoře už měli dlouho obsazeno. Chyběl mi fotograf, který by fotil moje nápady. Chyběla mi vizážistka, se kterou bych to mohla dlouhodobě táhnout ve dvojici.  Pro všechny MUA bylo výhodnější naučit se česat samy - a já jim ráda pomohla. Kolik holek jsem zbavila strachu z vlasů, dala jim jednodenní česací kurz nebo je s komentářem nechala koukat se mi pod ruce. (Některé si pak dokonce otevřely vlastní kurzy česání...)

Mohla jsem si říkat o vyšší ceny. Naučila jsem se pokládanou vlnu, pracovat s kanekalonem, větvičkami, špejlemi, dráty. Nic nebyl problém. Na profi kurzu barvení jsem pochopila systém barev na vlasy a v koupelně pak zachránila jedné holce hřívu. Maskérky mě přizvaly na natáčení historieckého seriálu, jako výpomoc s česáním komparzu. Super peníze, naprosto profesionální prostředí, neskutečný frmol… Kvůli filmu jsem se naučila stříhat, měla i stánek na Korzu Krymská, na ulici. Chtěla jsem trénovat, lepšit se… ale najednou nikdo nechtěl učesat ani zadarmo. (A nevěsty, ty zadarmo česat nejde, ty si přinesou obrázek, všechny stejný…)

Hlavním zdrojem obživy se po škole staly jiné věci a i život se postupně změnil. Vypadla jsem z Prahy a trávit každou letní sobotu na svatbách příliš nepřeje vztahům a rodině. Netlačila jsem na to, zakázek bylo méně ale přicházely přes agenturu. Když už jsem se do nějaké nevěsty pustila, učesala jsem ji nejlépe v životě. Letos v září jsem ještě v 34tt v rekordním čase upravila všechny modelky na přehlídce We Are Next a v 36tt si dopřála poslední lahůdkové focení… S pocitem královny jsem kufr odložila do kouta s tím, že se k němu zase brzo vrátím. Nakonec to je jinak. 

Nevrátím.

To je ten problém neplánovaných dětí. Vždycky budete pochybovat o tom, jestli bylo vaše rozhodnutí přivést je k životu správné. Mám dělat styling, hairstyling nebo oboje? Musím se k tomu naučit i líčit? Mám raději investovat do nového notebooku nebo do rekvalifikačního kurzu na kadeřnici? Mám být s milovaným mužem a nebo se raději už třetí víkend věnovat práci? S přibývajícím věkem rostou náklady obětované příležitosti a kde chybí jasná vize a cíl, tam se to obětuje o to hůře.

Rostoucí skill, profi kosmetika i hodnota mého času se začala projevovat na ceně. Jsem dobrá ale jsem drahá a nechci se hádat s kdejakou pipinou o blbostech. Nechci aby mi někdo vytýkal, že u práce soustředěně mlčím. Chci být profi a užívat si to. Ale najednou to prakticky nejde.

tumblr_mtd4hhAe0d1rf2zblo1_1280.jpg

Nestojí mi za to vyměnit soboty s mužem a Sláďátkem za méně než 2k.  Brát s sebou miminko do práce prostě nejde. Možná to zvládají vizážistky, ale vlasy chtějí svoje, vyrušení pláčem si v té rychlosti nemůžu dovolit, nemůžu přestat česat, jít si vydrbat ruce od přípravků, nakojit a pak se zase vrátit. Jak by to ostatně vypadalo, že se hairstylist nevěnuje klientce naplno? A co zkoušky účesů před svatbou, které jsou “v ceně” a když je slečna nerozhodná, trvají i 4 hodiny?

Jsem na sebe náročná. Myslím si, že profi hairstylist by měl do hodiny učesat jakékoli vlasy. Na místě vymyslet technické řešení u účesu, který vidí poprvé a na fotce. Poradit. Pohladit duši. Pomoct se sebevědomím. Pracovat rychle a čistě. Neopakovat se. Jenomže tahle virtuozita, to je jako hra na klavír. Je třeba cvičit, trénovat, stavět se výzvám. Jinak ruce zleniví a mozek zakrní.

Dokud jsem si mohla dovolit česat za pár stovek, byla to pohoda. Lidi byli prostě jenom rádi a nic nečekali – a ani já ne. Každý se chtěl nechat zkrášlit a klidně si dojel přes celé město. Stačilo napsat a před Plesem v Opeře jsem měla byt plný bloggerek. Teď už má každý svého kadeřníka.  Najednou tak nějak češou všichni. Vypadla jsem z té společnosti vizážistů, fotografů a modelek. Ujel mi vlak s Facebookem a vlastním webem a PR, v agentuře není prostor pro cenotvorbu. Hlavně ale nemám čas ani prostor dělat to dál tak dobře, jak bych si přála.

 Foto: Karolína Cermanová

Foto: Karolína Cermanová

Je načase rozloučit se a odpojit přístroje. Přestat snít, podívat se pravdě do očí. Poslechnout Roberta Vlacha. Zapomenout na mnohaoborové podnikání.

Nechat to umřít, aby mohlo žít něco jiného

Po téměř 9 letech to není snadné rozhodnutí. Vybalila jsem kufr. Kosmetiku  podarovala aktivní kamarádce. Kulmy schovala do skříně, profi fén přestěhovala do koupelny.

Díky ti, má hairstylingová kariéro. Seznámila jsi mě s úžasnými lidmi a dostala na úžasná místa. Přinesla jsi mi tetování, radost i slzy, totální adrenalin i totální únavu. Pomohla jsi mi přežít, když nebyla jiná práce. Nakrmila jsi mě, zaplatila jsi mi nájem. Díky ti, česání. Díky za zručnost, kreativitu a pečlivost. Díky za úctu k lidem.

Nikdy nezapomenu.

Třeba jednoho dne povstanete z popela jako fénixové. V mém srdci budete žít navždy.


Pro mě osobně je eutanazie činnosti věc těžká a bolavá. Trvá dlouho, než tělo vychladne. Než zapomenu na to, jaké to je být modelkou nebo stylistou. Než mě přestanou lákat inzeráty poptávající copywritery. Než se mnou přestane cukat když vidím fušerství a hochštaplerství. Na druhou stranu, zabít byznys neznamená zabít radost a vzdát se koníčka který mě těší a baví.

Pokud vás čeká svatba, ples, focení nebo jen chcete zkusit experimentovat, můžete se zkusit ozvat. Nic neslibuju. Plánuju max. 3 týdny předem. Nebudu mít čas na zkoušky. Nedojedu za vámi na 7 ráno do Říčan. Možná mi to bude trvat déle než 45 minut a v průběhu si odskočím nakojit potomka. Nedaruju vám sponky ani vycpávky, nebudu používat značkovou kosmetiku. Nenechám si do toho kecat a asi budu většinu času spíše mlčet.  Ale pokud se domluvíme, nebudete za můj čas nic platit. Udělám to čistě pro radost. To je fér, ne?

PS: Ne všechny, ale dost fotek a krásných vzpomínek najdete v galerii...

 Foto: Jan Horník

Foto: Jan Horník

Dítě jako projekt

Mateřství a práce. Po deseti měsících společného života a měsíci spolubydlení se Sláďátkem si troufám říct, že tyhle dvě povolání mají společného mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Konečně začínám chápat, co jsem kruci v práci dělala tak blbě a kolik rozčilování jsem si mohla ušetřit. Na šéfa se zlobit můžete, ale na vlastní mimino? S tím se prostě musíte nějak sžít.

Třeba se vám tyhle postřehy budou hodit. Ať už "jste v tom", nebo ještě nechcete "zabrušovat" do něčeho, z čeho pak už minimálně 18 let "nevybrousíte". Tak jako tak je to práce s lidmi (které nechápete a oni nechápou vás, mluví cizím jazykem a své potřeby sdělují velmi hlasitě, ale ignorovat je prostě nelze)

 

Totální ztráta kontroly

Potřebuješ mít věci pod kontrolou? Tak jsi měla zůstat zaměstnaná, podnikat na pustém ostrově, nebo si dát při sexu větší pozor. Čekej nečekané. Termíny, projekt, lhůty, kolegové, nálada, prsa, tělo, mimino… připrav se na to, že nic z toho ti vlastně nepatří a tedy vůbec nemusí poslouchat. Ty jenom reaguješ na to, co nastane – ale nakonec je to překvapivě vlastně fajn.

 

Ego je nepřítel

Ego je pud sebezáchovy, naučená reakce přežití, věčný souputník a nesmlouvavý ochránce. Problém je v tom, že dosti zbrklý a poněkud retardovaný. Až zase ucítíš, že uvnitř tebe něco vytahuje kolty, pokus se to aspoň na chvíli zadržet. Automatické střelba se hodí v divočině, v civilizaci stojí za to zhluboka dýchat a na chvíli se zamyslet. Ego ti často radí přesný opak toho, co funguje. A pokud by to náhodou nefungovalo, vždycky nakonec můžeš zatnout půlky, zadržet dech a sprostě tomu debilovi vynadat.

 

Netlač, všechno má svůj čas

Některé věci se táhnou. Porady. Domluvy. Odevzdávací kolečko. Porod. Odříhávání. Kojení. Zdá se, že by stačilo trochu víc zatlačit, trochu se posnažit, trápení by skončilo a dalo by se stihnout a zvládnout tolik dalších věcí. Jenomže všechno má svůj čas. Můžeš to rvát na sílu a je pravděpodobné, že to i procpeš – ale je otázka, jestli ta chvilka času navíc stojí za ty hádky, řev a zranění.

 

Když to nechce, tak to nechce

Na začátku to vypadá, že obě strany chtějí totéž a rozumí si. Nadšeně vymyslíš strategii, všechno naplánuješ a připravíš. Když má ale dojít na realizaci, protistrana se zasekne, odmítá spolupracovat, kroutí se a brání. Neber si to osobně. Možná jsi špatně rozklíčoval signály, možná se něco změnilo. Ne všechny problémy jsou vidět. Někdo je má v hlavě, někdo v bříšku. Násilí není řešení, ať už ti dotyčný odmítá přijmout prezentaci, nebo se přisát k prsu. Holt to prostě někdy nejde. Se s tim smiř. 

 

Teď, nebo nikdy

Je chvíli klid? Využij ho ke spánku, jídlu, (psycho)hygieně, práci nebo seberozvoji. Ta chvíle nebude trvat věčně a pokud ji strávíš na idlením na facebooku, překvapí tě jak rychle utekla. S kručícím žaludkem a bez nálady pak strávíš zbytek dne – protože tyhle okamžiky život nedávkuje rovnoměrně.

 

Občas to smrdí

Zatímco ty nemáš žádné iluze a víš, že se občas něco po…, tví kolegové o tom nemusí mít ani tušení. Připrav je předem na to, že bez potu se to neobejde a možná poteče i krev. Kdo se nezalekne, o toho se můžeš v krizi s jistotou opřít. Ať už jde o bezesnou noc při růstovém spurtu nebo při dotahování před deadlinem.

 

Kdo nezažil, nepochopí

Většina zkušeností je nepřenositelná. Připrav se na to, že lidi zvnějšku nebudou chápat o čem mluvíš a budou si to představovat jak Hurvínek válku. Ti co zažili něco podobného, tě naopak zahrnou doporučeními a vlastními názory. Ber to sportovně, vyslechni je, poděkuj za nadhled i rady a užij si, že máš s kým prohodit pár slov. V dobách osamění a pochyb stejně jako v šestinedělí oceníš každý lidský kontakt. Navíc, sama se jednou budeš chtít podělit o své emoce a zkušenosti podle hesla “Sdílená radost, dvojnásobná radost, sdílená starost, poloviční starost.”

 

Lékárnička a nabitý mobil

Krátce řečeno, čekej nečekané. Na většinu věcí se stejně nikdy dost dobře nepřipravíš. Život už je takový a proto je tak krásný. A když se něco fakt pokazí, dokud nejde o život, nejde o nic. A jestli o život jde, volej o pomoc. Udělej maximum pro záchranu, přiznej chybu, omluv se. Nějak už to dopadne.

 

Ps: Můj muž o Sláďátku prohlásil, že to je první větší projekt spuštěný před termínem. Pokud vás čeká spouštění podobného charakteru poprvé v životě, možná hledáte další informace a chcete naději, že to nemusí být v šíleném stresu a presu. Je sice jisté, že tak jako se liší odevzdávací fáze klienta od klienta, budou velké rozdíly i v tomhle -mě osobně ale uklidnilo číst si příběhy ostatních a aspoň rámcově tušit, co se bude dít. Pro otrlé si proto dovolím sdílet krátkou extrémně osobní reportáž. Síla s vámi. Třeba vám to pomůže. 

Nejistá sezona

Je to už 6 měsíců, co jsem se, překvapená, definitivně ocitla na volné noze. Po letech vytáček, snahy někam patřit a mít “něco jako zaměstnání” a “něco jako finanční jistotu”. V blogu, který jsem tehdy zveřejnila jsem hledala projekty právě na tak dlouhou dobu. Kdekdo byl zvědavý, proč právě 6 měsíců...

Jsou věci, o kterých se běžně mluví na všechny strany a které se oslavují – a těhotenství je jednou z nich. Každý rád pogratuluje, každého to zaujme. Někdo je zvědavý a trochu si tím substituuje vlastní touhy, někdo nostalgicky vzpomíná na svoje “poprvé”. Padají dotazy na termín, pohlaví, jméno i kila navíc. Předpokládá se velká radost a velké těšení. Někdo říká že to je nejhezčí období v životě.

Nevim. Spíš je to hodně nejistá sezona

Radši si už nic neplánuj

Chtěla jsem to. Přála jsem si to. Když se to stalo, měla jsem fajn klidnou práci a jasnou představu o tom, jak má rok 2017 vypadat. Sluníčko svítilo, venku se probouzelo jaro a já jsem najednou měla tolik energie, že bych utáhla celodenní spotřebu středně velkého města.

Pak jsem zjistila, že přes den si už s kafem a krabičkou polévky nevystačím a hlad na později odložit nedokážu. Přes noc mi o velikost vyrostla prsa a pečlivě budovaný šatník dostal první zásah. Můj hlavní (a prakticky výhradní) klient zjistil, že už mě nepotřebuje. Začala jsem usínat už po večerníčku, takže mnohé akce musely jít stranou. Bylo třeba hledat nové zakázky a příležitosti. Jenomže co ten lifeline? A co když ta celá křehká záležitost s novým životem nakonec nevyjde? Do kdy a co vlastně můžu slibovat?

Úzké uličky svobody

Když je ženská zaměstnaná, často se stane že těhotenství vypadá podobně jako těšení se na dlouhou dovolenou v tropech – a to včetně nakupování a příprav. Je chráněná zákony a tak nezbývá než si užívat ty hezké věci, přijímat dary a rozloučit se slovy “tak čau za pár let!”. Zatímco se kulatí, pomáhá hledat někoho za sebe, zaučuje, dotahuje – a když se naštve, může z pracovního procesu vypadnout i dřív. Kamkoli se podívá, najde návody a doporučení, jak na to.

Na volné noze to je jiné. Pokud se na tohle období těšíte už několik let a máte připravený heboučký finanční polštář, pak je svoboda super. V opačném případě zjistíte, že se mateřská (pokud vůbec máte nárok) nevyplatí a ani rodičák vám moc nepomůže (neb odvody se platit musí a řeší se to až zpětně při daňovém přiznání). Rad moc není, většina maminkatelek začíná podnikat až po porodu. Potřebujete vydělávat – jenomže na klientské straně to vidí jinak.


Na schůzkách o tom nemluvíš a pokud se někdo nezeptá přímo, snažíš se mlžit. Oblékáš se tak, aby to nebylo poznat. Úzkostlivě dbáš na to, abys neslíbila nic navíc a pečlivě dodržela termíny, protože tělo si dělá co chce a odmítá pracovat v noci. Snažíš se všechny přesvědčit o tom, že ne každá se v těhotenství změní v infantilní hromádku emocí neschopnou práce a plánování. Raději si nic nečteš a nezjišťujš, protože co kdyby to s tím měknutím mozku náhodou byla fakt pravda?

Nekonečná láska

Pohlo se. Poprvé. Podruhé. Pravidelně. Snažíš se na ně moc nemyslet, protože máš strach, že to vzdá. A najednou je to 26 týdnů, už by ho dokázali zachránit – ale stejně prosíš a přemlouváš, že když to ještě vydrží, bude to mnohem lepší. Občas tě vzbudí v noci a překvapivě ti to vůbec nevadí.

Přes den už to neschováš – a vlastně ani nechceš, nechceš se stydět za to, že jsi zamilovaná.

Trochu tě štve, že okolí se k tobě chová jako k nemocnému, takže už přestáváš mít chuť snažit se je pořád přesvědčovat, že ti fakt nic není. Místo práce se tě ptají na porodnici a na to, jestli se těšíš. A pro tebe je to přitom celé ještě tak daleko, jako důchod.

Máš hlavu plnou inspirace a nápadů a chuti a pro spoustu lidí jsi přitom odepsaná. Začíná tě to iritovat a začínáš lenivět.

Mláďátko roste a když je mu fajn, tančí. Přemýšlíš nad jeho osobností, jaké asi bude chtít jméno. Poprvé si v obchodě dovolíš zajít do dětského oddělení. A googlit mimo anonymní okno. Ale raději o tom nikomu neříkáš.

Poslední týdny samoty a život po životě

Kdybych byla zaměstnanec, už mám pár týdnů volno. Už nevím, jestli jsem to s novými věcmi dříve vzdala já, nebo klienti. Dotahuju, co se dá a přijímám, co přichází. Jen už to nehrotím.

Vůbec nevím, jak se cítit ani co je přede mnou. Očekává se těšení – ale neumím si představit, na co. Mám chuť si naposledy užít nakupování – ale netuším, co nakupovat.

Lifeline se přede mnou tyčí jako vysoká zeď za kterou nejsem schopná vidět. Bude to největší dobrodružství ever. Tím ale moje znalosti končí.


Něco mi říká, že bych si měla začít hledat práci “na potom” a net je plný inzerátů. Něco mi říká, že bych se měla přihlásit na spoustu kurzů a když už nic, tak se aspoň vzdělávat, začít rozjíždět podnikání, cokoli, co moderní a schopné matky dělávají.

A pak si vzpomenu na kočku, jak leží na dně starého sudu, krmí své milované beztvaré kníkající válečky a něžně jim k tomu přede. A říkám si, jestli tohle náhodou není příležitost, dát si na chvíli oraz. Jasně, všechno mi za tu dobu uteče. Ostatní holky a kluky už nikdy nedoženu. Ale záleží na tom?

Víš, co chceš?

Poslouchala jsem rozhovor s Pavlínou Louženskou na Mladém podnikateli, pro jistotu dvakrát. Protože kde jinde najít opravdový recept na úspěch než u jedné z těch lepších mladých žen? V rozhovoru je úplně všechno o tom, co k úspěchu patří. A hlavně, je tam několikrát zmíněna hlavní ingredience. Znát cíl.

Cíl, meta, vize

Není to vůbec nic nového a jsou na to desítky citátů. Kde je cíl, tam se cesta najde. Kdo ví co chce, dostane to. Je třeba mít před sebou vizi a jít si za ní. Úspěšní jsou ti, co si jdou za svým už odmalička.


Jenže – co když je na tom celém nejtěžší rozhodnout se?


Paralýza

Chtěla jsem být postupně kočkou, ilustrátorkou, učitelkou, módní návrhářkou, podnikatelkou, architektkou, lesníkem, personalistkou, modelkou, stylistkou, módní žurnalistkou, nákupčí, hairstylistkou...  (o tom jak jsem se snažila být posledně jmenovanými můžete číst v historii blogu) Doma mi řekli, že blbá nejsem, jenom líná. A že mě podpoří když uvidí, že se snažím - ale dokud jsem bydlela s rodiči, vždycky nakonec přišel někdo moudrý a rozmluvil mi to. A pak, když už to bylo na mě, vždycky se našel někdo lepší. Někdo talentovanější. Bylo jasné, že nejsem dost dobrá.

Mohla jsem být čímkoli. Stačilo se rozhodnout. Jenže možností byly a jsou miliony – a tak jsem se, zoufale nejistá sama ze sebe, snažila to kým jsem zjistit od lidí ve svém okolí. Nefungovalo to. 

Zoufalství v praxi

Bylo mi 24 a byla jsem vdaná. Magisterské státnice za sebou. Diplomka rozepsaná, jen dodělat a odevzdat. A mi se chtělo brečet zoufalstvím. Hledala jsem práci jako juniorní pisálek. Kdekoli. Hledala jsem jakoukoli práci. Hledala jsem způsob, jak si vydělat na chleba. Myslela jsem, že za mě rozhodne manžel, osud, kdokoli nebo cokoli. Když už jsem se někam dostala, vyhodili mě, protože by mě to stejně přestalo časem bavit. Nebo jsem narazila na podvodníka. Po 2 měsících a 70 odpovězených inzerátech jsem nakonec nastoupila do korporátu, jak si vždycky přál můj táta. Rozvedla se. Přišla o práci. Našla si novou. Odešla na volnou nohu… Plácala jsem se v tom jako kapr při výlovu rybníka. Byla jsem ochotná dělat 12 hodin denně a tak to tak bylo. Ignorovala jsem víkendy. Dělala cokoli co se psalo v příručkách o úspěchu. Byla jsem ochotná vyhořet, zničit si zdraví, nemít přátele ani vztahy (a něco z toho se mi skoro povedlo). Ale úspěch nepřicházel. Ani jistota že to, co dělám, dělám dobře. Dělala jsem, co se dalo, ale nevěděla proč. Lidé kolem mě rostli a já s vypětím všech sil stepovala na místě. Něco bylo špatně. Snad jsem tušila co, ale nedokázala jsem s tím nic udělat. Volala jsem o pomoc a jako ozvěnou se mi to vracelo.

Blbá ani nešikovná nejsi, můžeš být cokoli...

Nevěřila jsem si. Pavlína v rozhovoru říká mimo jiné i to, že holka na rozdíl od chlapa pošle životopis jen tam kde si myslí, že požadavky splňuje na 100 %, ideálně ale 120 %. Pánům stačí 60 %. A já byla na volné noze – takže požadavky neměly žádné omezení.


Co bych teď řekla svému mladšímu já?

 

Otřepej se z nálepek a očekávání

Rodiče pro tebe chtějí to nejlepší – ale nemají dostatečnou představivost o tom jak vypadá tvůj svět ani jak bude vypadat v budoucnu. Podívej se na sebe a zkus oddělit to co jsi ty – a co jsou všechny ty předpoklady a očekávání. Dost možná zjistíš, že ten talent o kterém celé dětství mluvili, je jenom smyšlený. Přestože jsi třeba rebel a myslíš si, že to máš vyřešené… pokud jsi takhle zmatený, vyřešené nemáš nic. Neznamená to, že musíš všechno hned zahodit a dělat jinak. Jen je fajn si to uvědomit a udělat velkou revizi. Jsi dospělá. Nikdo za tebe už nerozhodne. ( A sama dobře víš, že pokud za tebe někdo náhodou rozhoduje a bere ti tvou svobodu, máš chuť mu dát pěstí…)

Uklidni se a spočítej si to

Co tě žene dopředu, i když nemáš žádný cíl? Je to strach z neúspěchu? Před čím utíkáš? Zastav se aspoň na chvíli a podívej se svému strachu do očí. Spočítej úspory, spočítej základní životní náklady. Udělej revizi své KPZ. Co nejhoršího se může stát? Sdílený průchozí pokoj? Pracák? Návrat k rodičům? Brigáda v call centru? Na to se neumírá. Promysli si černé scénáře a duševně se na ně připrav – odměnou ti bude klid, volnost a jistota, že to nějak dopadne. Věř mi, stovka na jídlo na den jsou ještě solidní peníze, když to netrvá dlouho.

Ostatní nejsou ani větší, ani menší, než ty

Nesrovnávej se. Jsi nesrovnatelná. Ta holka je lepší než ty jenom proto, že tebe od tréningu zdržela vysoká škola. Ten kluk to umí dokonale, ale zase nemá tušení, co ty výsledky znamenají. To že je někdo na tvé vysněné pozici znamená právě a jen to. Není lepší ani horší. Prostě se to tak stalo a tobě se zase staly věci, které ti závidí jiní. A už vůbec se nesrovnávej s tím, co se o kom říká a píše v davu i na sítích. Nemáš ani tušení, co se říká o tobě. Ostatní fakt nejsou relevantní.

Jdi si po svém

Že nevíš jak by měl vypadat tvůj cíl? Soustřeď se na maličké cíle, které jsi schopná vidět. I kdyby tím cílem byl jenom pocit zadostiučinění z dobře udělané práce. Nebo aktivní odpočinek. Sedni na první vlak co jede z hlaváku, vystup na libovolné zastávce a dej se po nějaké turistické značce. Když od toho nic nečekáš, cíl se ukáže sám. Takhle se dostaneš bez stresu i na místa, která by pro tebe jinak neexistovala. Hlavně, dneska se věci vyvíjí tak rychle, že tvoje vysněná pracovní pozice začne pravděpodobně existovat až za několik let.

Nepracuj zadarmo a nenech se ojebávat

Baví tě dělat si to pro sebe, jen tak a chceš se v tom rozvíjet? Nebo už vidíš vrcholek hory, vystupující z mlhy? Pokora a tvrdá práce jsou cenné hodnoty a zajistí ti lepší start než ramena a huba plná keců – ale nic se nemá přehánět. Za každou věc, kterou bys nedělala jen tak sama od sebe, si nechej zaplatit. Tebe to donutí udělat to pořádně. A oni si toho aspoň budou vážit. Nevěř na barter. Nevěř na sliby placené spolupráce a na neziskovost. To je ideální cesta jak vyhořet ještě před tím, než vůbec něco dokážeš. Lidi jsou sice hodní, ale jsou taky poměrně dost vychcaní.

Opravdu potřebuješ být nejlepší?

Nemusíš být nejlepší. Můžeš. To jo. Ale nemusíš. Překvapivě. Nemusíš obětovat všechno. Možná bude cesta o to delší – ale třeba si ji díky tomu více užiješ.

Nikdy není pozdě

Je hezké, že existuje něco jako Forbes 30 pod 30. Ale třicítka fakt neznamená konec života. Spousta ženských začíná podnikat na rodičovské. Nebo až s prázdným hnízdem. Nebo až v důchodu. Netlač na pilu. Pokud věci nejdou, pak na ně asi ještě nedozrál čas.

Obklop se správnými lidmi

S lidmi kteří tomu nerozumí a rozmlouvají ti to se bav co nejméně. Mluv a spolupracuj s těmi, kteří jsou dál než ty – ať už ve tvém oboru, nebo klidně v jiném. Tyhle dámy a pánové vidí možnosti namísto překážek a nebudou tě zbytečně chválit. Naopak, budou mít nároky.



A jak to se mnou nakonec dopadlo?

Pak se to najednou nějak sešlo. Realizoval se nejhorší scénář a v tu chvíli jsem potkala  muže, který mi ukázal, že problém je ve mě. Troufla jsem si odepsat na pozici kde jsem plnila jen 70 % požadavků. Vzali mě. Začala jsem pracovat. Nenechala jsem se ojebávat. Upravila jsem si práci podle sebe. Pak mě nepotřebovali a mi nezbylo než přestat to odkládat a definitivně se postavit na vlastní nohy.

Jsem výzkumník.

Je skvělé si to takhle říct. Neznamená to, že mám cíl. Naopak. Výzkum je nekonečný proces. Ale aspoň už tuším, co si potřebuju obstarat, abych svou bezcílnou misi zvládla co nejlépe.

A poslechněte si rozhovor s Pavlínou. I o tom tam mluví.

Jak být úspěšná

Úspěch je podivná věc – obvykle nepolapitelná pro nás, zatím ostatní jí mají plné necky.  A sociologové se tváří, že za tohle můžou sociální sítě, nebo rovnou mileniálové samotní. Jsou opravdu chlubivé příspěvky na Medium tím hlavním, co drtí naše sebevědomí? Je Facebook, zaplavený fotkami miminek a nevěst opravdu tou známkou selhání?

Koktejl (ne)úspěchu si mícháme každý podle svého gusta

Základní ingredience:

Práce

Vždycky když navštívím rodiče, když jim někoho představuju, ta otázka visí ve vzduchu. Je stejně hmatatelná a všudypřítomná, jako Beskydy za okny. Proniká do každého kouta, od Olzy až po horské chaty, jako zvuk nákladních vlaků mířících k průsmyku. Nevyhnete se jí. Tady, ani na druhé straně hor.

Co práce? Dobrá? Jde to?

Jistá práce a stabilní příjem, ideálně s dobrým kolektivem, kde se moc nenadřete, to je základ úspěchu. Největší úspěch je pracovat na ředitelství Moravia Steel. Nebo jinde v železárnách. Nebo v nemocnici. Nebo – když teda žiju v té Praze – v nějaké velké mezinárodní firmě. Trvalo roky, než si rodina zvykla na můj status OSVČ – a než jsem se naučila o své práci správně mluvit. Nebudit podezření.

Byt

Stačí přesunout se o párset kilometrů na západ a otázka je jiná. Přívětivá krajina Čech a dálniční síť. Ať v Kutné hoře, v Berouně nebo za Prahou, na gauči v obyváku novostavby, vymazleného domu nebo bytu. Nejistý hlas a v očích obavy.

Co bydlení? Kde bydlíte? Kde budete bydlet?

Tady je životním snem vlastní domeček, nebo aspoň byt. Dobrá lokalita, školka za rohem, velká zahrada a garáž? Zrekonstruovaná koupelna a kuchyň? To je symbol úspěchu. To jsou ty důležité věci. To je ten základ, ta jistota. To je investice. To ti nikdo nevezme. Mít hypotéku je jen potvrzení toho úspěchu. Jen tak někomu by ji přece nedali.

Muž

V samém srdci matičky Prahy večer svítí vývěsky hospod a barů. Náplavka páchne řekou, cigaretami, rozlitým pivem a mládím. U stolku v Šálku stejně jako v Kafedu, v maskérnách i nákupácích, nad nápojem či jídlem, zní to samé. S přivřenýma očima a touhou po sounáležitosti, tak trochu šeptem, aby to cizí neslyšeli. V tisíci formách, tentýž dotaz.

Tak co vztah? Jak vám to jde? Chystáte něco?

V tomto světě je úspěchem romantický vztah. Vztah kde se nešetří časem, ani penězi, kde se to blýská drahokamy a nohy omývají vlny Karibiku. Kde úžasný muž žádá o ruku a nevěsta má bílou róbu. Vztah, kde je první miminko na spadnutí, plánovaně i bez asistence lékařů. Ovšem pozor. Být vdaná a/nebo mít děti, to už se za úspěch nepovažuje. To zvládne každá.

… a Hipstart

Horký den se líně překlápí v podvečer a na terase je živo. Děje se snad křest knihy, snad vernisáž, přehlídka, narozeniny obchodu, nebo jen obyčejná party. Nad skupinkami s drinky v ruce se jako opar vznáší tříšť rozhovorů, světlo je jako instagramový filtr. Vzduch srší energií a budoucností. Tady se nikdo na nic neptá, tady každý rovnou odpovídá, vysvětluje a září. Co jiného dělat, když strach a obavy dotírají?

Co teď děláš? Jak práce? Co plánuješ?

Tady je měřítkem úspěchu počet odpracovaných hodin. Počet odpracovaných víkendů. Plánované cesty za oceán. Počet klientů. Nově načaté spolupráce. Chystané výstavy. Předdomuvení investoři start-upů. Kdo nesprintuje, jako by couval a nezaslouží si víc než rychlé rozloučení. A jak dopadl ten projekt, o kterém tak zapáleně mluvili minulý měsíc? To už je pasé, o tom se taktně mlčí.

Neúspěch je nevyhnutelný

Tak, jako vaši rodiče asi nebudou chápat posedlost odpracovanými hodinami (“A odpočíváš ty Miládko někdy? Není to nezdravé, tak moc pracovat?”), nezávislí kamarádi nepochopí vaši touhu po domečku za Prahou (“Hele, a jak budeš stíhat party? A není ta hypotéka zbytečný závazek? To si seš jistý, že tam chceš žít?”).

Každý se potkáváme s vyznavači různých svatých ingrediencí, každý z nich uznává a radí něco jiného – a ostatní považuje za více či méně nepodstatné. Jenže zatímco cestou z třídního srazu stihneme vystřízlivět z vypitých piv i myšlenek na mimina, na sociálncíh sítích na nás útočí všechno najednou. Cizí “totální” úspěchy na nás blikají v nekonečném kaledioskopu – a my toužíme po tom být ještě lepší. Uběhnout maraton, potápět se s delfíny, fotit reklamu, chlastat na festivalu, vybírat kachličky do luxusní koupelny, dělat kariéru i mít výstavu v Berlíně. Naše vědomí si z nás dělá legraci a žene nás za nekonečně proměnlivou chimérou. Dáváme si úkol, který nikdy nemůžeme splnit – protože zadání se mění každou vteřinu.


Podle slovníku spisovného jazyka českého je za úspěch považován kladný výsledek nějaké činnosti. A na rovinu, většinu z nás tohle nezajímá. Je nám vcelku jedno, že se nám povedlo upéct dort nebo vyjet příkrý kopec.

Chceme jen, aby nás za úspěšné považovali ostatní lidé. Aby nás obdivovali. Aby nás pochválili. Aby nás měli rádi. To co nás děsí není neúspěch. Bojíme se samoty a zapomnění.

 

Kdybych vám slíbila, že budete nejlepší na světě, že dosáhnete dokonalosti v tom, po čem toužíte, jen o tom, nesmíte nikomu říct, šli byste do toho?

Kouzlo úspěchu

Pokud je pro vás důležité co na to řeknou ostatní, dejte si dohromady seznam relevantních ostatních a na sociální sítě hojně postujte to, co považují za důležité. Móda? Politika? Humanitární pomoc? Vyberte si sami a staňte se nejúspěšnějšími lidmi ve svém okolí.

Pokud je pro vás prototypem úspěchu mladá managerka z korporátu, s vlastním bytem, zasnoubená za milionáře, která ve volném čase vystavuje obrazy a buduje svou vlastní módní značku, máte checklist jasný. Nezbývá než si za tím jít, podmínky jsou ideální. :-)

A pokud jste zjistili, že důležitější než úspěch je pro vás vaše vlastní spokojenost se životem? Pak dělejte to co vás baví a naplňuje. Ignorujte cizí recepty. Odměnou vám bude spokojenost a klid – a nakonec z vás stejně někdo sedne na zadek. 

 

Goodbye girlhood...

Je slunovrat. Jsem sama doma, sedím na balkoně, pozoruju Libeň, Karlín a Žižkov, ve večerním slunci. V dálce Brdy a Cukrák. Na ulici jsou letní zvuky. Dole ve městě to žije. A tady na kopci se všechno tak nějak dere kupředu úplně samo, jako řeka na dolním toku. S nadhledem. Asi to bylo postupné, jen jsem si toho nevšimla. A najednou jsem žena.

Vlastně bych nikdy neřekla, že se to stane. Dlouze jsem uvažovala, co to znamená být dospělý, co to je dospělost, co to je zralost. Nedokázala jsem to zachytit, nikdo mi to neuměl říct, neuměla jsem to vycítit. Byla to mantra, kterou opakovali všichni, staří i mladí. A najednou se to děje. A je to divné. Je mi fajn.

Na elle.cz si čtu články o tom, jak si vybrat kluka na jednu noc. Hezké. Zoufalé. V tomhle časopise jsem si před 17 lety poprvé četla o sexu. Před deseti po něm toužila, před sedmi ho četla, pak v něm chtěla pracovat. A najednou mám pocit, že to je glam verze Bravíčka? To si mám jako číst Marianne, co tvrdí že život začíná po 30? Nebo se smířit s tím že tyjo, buď se mám zrovna toužit vdávat, nebo se mám neustále s někým scházet a rozcházet?

Procházela jsem oblíbené tumblry, takové ty co tam jsou sexy holky, dělají sexy věci, lezou po stromech a milují se se sexy klukama, mají plochá bříška a nádherná vlasy, kočky, bazény, bralettes a vůbec, dokonalý svět plný inspirace. A je to nuda. Dokonalé interiéry, minimalismus, hele, kde ti lidi žijou? Už to se mnou nic nedělá. Můj interiér vypadá jak ze žurnálu jen těch pár minut co po úklidu odpočívám. Každé ráno snídáme s mým sexy klukem u jednoho stolu, konvičky, hrnečky, romantika. Ale takhle to nevypadá – a hlavně, vůbec nemusí. K čemu je dokonalý vzhled? K čemu je vůbec dokonalost?

Moje známá na FB nedávno sdílela motivační text, o negativech usazování se. Má pinterest plný těhle memů a prohlášení, hezkých citátů co dodají jistotu, že jdeš správným směrem, že věci jsou prostě super. Že dospět není dobré. Že vášeň je třeba. Že se nikdy nesmíš zastavit. Brouzdávala jsem jejími nástěnkami, byla to taková moje bohyně pokroku… a teď mi to nic neříká. Možná prázdná slova určená jenom k tomu, aby si člověk, co si to neumí srovnat v hlavě, nepřipadal tak ztracený? Nepotřebuju si číst o tom, že usadit se, je zlé. Nepotřebuju obhajovat svůj životní styl. Žiju tak jak chci.

Holky hodně řeší práci. A podnikání. A budoucnost. Hypotéky. Byty. Opálení. Feminismus. Kožešiny. Předvolební kampaň. Situaci v umění. Jak být úspěšné. Asi bych to měla taky řešit. Ale když já už sakra úspěšná jsem. To že tady sedím a dívám se na Prahu jak růžoví, to že se budím vedle super chlapa. To že si můžu dopřát luxus handmade produktů a že si můžu organizovat čas, jak chci já… až po to, že když mluvím, lidi poslouchají. Co je tohle jiného, než úspěch?

Kamarádka je umělkyně. Je naštvaná. Že jsem usazená, žiju si se svým OK. Úplně ji slyším. Tyjo, ty máš chlapa, ten ti všechno zařídí, to se pak žije… haha. Nojo, Olga to už je panička, s tou už nic není. Vazby s holkama se rozpadají a známosti krachují. Je nebaví, že věci neřeším. Mě nebaví hodiny mluvit o něčem, co může být za pár minut vyřešené. 

Přitom pořád žiju ze dne na den, z projektu na projekt, v punku, nahodilosti a náhodě. Nevím, co bude příští týden a už vůbec ne, co bude za měsíc. Lidi, věci, příležitosti, všechno přichází a odchází. Sahám si občas na dno sil, učím se poslouchat své tělo, které najednou neposlouchá mě. Jsou věci co mě mrzí, dojmou, rozbrečí, naštvou. Pořád ignoruju doporučení, neřídím se radami a jedu si svoje. S jediným rozdílem. Jsem s tím spokojená. Nepotřebuju si nic dokazovat. Nepotřebuju se srovnávat. A dokonce o tom ani mluvit. A všechno to je cajk.

Tohle je asi ta dospělost.

Sny umírají – život se rodí

Nad Prahou se klenula příjemná jarní neděle a já jsem byla zoufale nespokojená. Taková ta situace kdy přecházíte bytem jako lev v kleci, odnikud nikam, do ničeho se vám nechce – a dokonce ani do konzumace zmrzliny ne – a na vodku je ještě brzo. A tak jsem se, v nouzi nejvyšší, pustila do třídění fotek na starém disku…

Čekala jsem, že to bude rutina. Nebo taková ta nostalgie, co se do duše obvykle vloudí když se člověk ponoří do třídění starých a zaprášených pokladů. Prolézala jsem složky jednu po druhé. Fotky na kterých jsem šťastná i nešťastná, profi fotky, na kterých jsem někdo jiný. Obrovské složky plné streetstyle a runway fotek, editorialů, beuty inspirací, inspirací na šití, na líčení, na focení… a cítila jsem smutek a trochu lítost a trochu vztek. Hlavou mi vířilo jediné – kam zmizely ty sny a kam se poděla ta radost? A proč mě najednou oblékání tak zoufale nebaví? (To, kam zmizely moje míry, vlasy a mládí vím bohužel poměrně přesně…)

Na tyhle splíny nejlíp platí čerstvý vzduch a společnost. Knižní veletrh, davy lidí, vůně papíru, knihy o módě, historii odívání… všechny ty knihy, po kterých bych ještě před dvěma lety skočila jako hladový žralok – se mnou nic nedělaly. Jakoby něco uvnitř shořelo. Touha po poznání umřela a zbyla jenom marnost a zmar, obchody plné stejných šedých kusů a hader, lidé na ulicích všichni stejně šedí a já, nejšedivější z nich. Jako když přívalový déšť spláchne do kanálu opadané kvítky sakur a zůstane jen bahno.


Jsou asi životní situace, které vás změní a posunou. Jsou chvíle kdy pracujete v módě, ale víc než to, co máte na sobě vás zajímá, co dáte do břicha. Kdy se nemůžete rozhodnout, jestli se vám z lidí na módní scéně chce brečet – nebo byste jim raději rozdupali záhon tulipánů. Chvíle kdy už jste přesycení nových hader. Starých vintage hader. Módních návrhářů. Odborníků, kteří jsou jen nevyrovnanými egoisty. Fotografů. Modelek. Bloggerů. Zákazníků. Všeho.

Jo, vykašlala jsem se na to. Začala jsem dělat jiné věci a začalo se dařit. Přibrala jsem. Bez emocí se zbavila zbytků starého – rozdala materiál, oblečení a boty, vyhodila šminky, ostříhala vlasy. Možná jsem si myslela, že to tak bude napořád. Že tohle je to moje druhé já, to já co běhá s vlky a šaty ho jen dusí. Jenže tak snadné to není.

Nejprve jsem si myslela, že jse jen zlobím na své tělo – protože většina oblečení už ve vel. 38-40 vypadá hodně jinak, než v 36. Že jsem naštvaná na počasí, na práci, na systém, na muže. Že žárlím na všechny ty krásné sexy české IT girls. Chtěla jsem chodit v šatech a tančit radostí – ale nebyly takové šaty, kterých bych byla hodna, nebo které by byly hodny mě. Do starých jsem se nevlezla, na krásné slow fashion neměla peníze a na fast fashion žaludek. Dokázala jsem ještě pochválit návrháři novou kolekci – ale jinak všechno chutnalo jak bláto. Den za dnem, hůř a hůř…


… z Knižního veletrhu jsem si domů přinesla knihu Love – Style – Life od Garance Doré. Pro tu drahou zbytečnost, leporelo plné obrázků, naleštěné nic na tlustém křídovém papíře jsem se vracela – a v následujících dnech ji přečetla jedním dechem.

Potřebovala jsem to.

Vědět, že v tom nejsem sama. Že každý si občas nabije. A uteče. A vrátí se. Přibere. Zhubne. Že za to, že si koupíte něco fast, se nestřílí za úsvitu. A že někdo na to všechno přijde až ve 40.  

Je mi mnohem líp.

Ještě ten den jsem si konečně (po roce a půl) koupila nové boty. A trička. A šaty v COS, o kterých jsem roky snila. V pondělí mě překvapilo, že i analytici mohou chodit extravagantně oblečení (nebo naopak celkově neoblečení). V úterý jsem zjistila, že mě zase baví proklikávat runway fotky a snít, co si ušiju. Tohle bude fajn léto a už se vlastně začínám těšit i na MBPFW a podzim. 


Ps: To nejdůležitější nejen z knihy

Každý člověk má v hlavě hromadu slabostí, starostí a nejistot. A vždycky se najde někdo, kdo spoléhá na to že když na vás zakřičí, schováte se za svou kupičku, roztřesete se a budete poslouchat. A těch jeho problémů si nevšimnete. 

Jestli někdy budete mít pocit, že nerozumíte pravidlům nějaké mezilidské hry – pravděpodobně ta hra žádná pravidla nemá a vy máte jedinečnou možnost je nastavit. Udělejte to. Férově, jasně, lidsky, laskavě a přísně zároveň. Pro sebe i pro lepší svět. 

Jediné co k tomu potřebujete je prozkoumat svou hromadu obav. Až na vás někdo zase zakřičí, místo schovávání se za ni ji využijte jako stupínek, piedestal, pódium, rozhlednu nebo aspoň věž, ze které můžete na nepřítele házet tvrdá skleníková rajčata, když bude nejhůř. 

Dost možná jste v tom co děláte první na světě. Co se asi tak mohl první automechanik naučit od všechn těch kovářů a chovatelů koní? 

 

Analytička hledá uplatnění

Díky za zájem a za všechny vzkazy, telefonáty a e-maily. Sešla se spousta úžasných projektů – a už se opravdu nebojím, že bych zůstala sedět doma. Naopak, až do konce června se nezastavím. 

 Budu ráda když budete dál číst můj blog. A s poptávkou se zkuste ozvat časem, třeba během léta.


 Co by pro vás mohla udělat studovaná socio-ekonomická demografka s praxí?

Mám teď před sebou šest měsíců, ve kterých můžu dělat prakticky cokoli. Kromě týdenní dovolené a víkendových rodinností mě až do konce října nic určitého nečeká – a ráda bych ten čas věnovala něčemu, co má smysl.

Využijte mě pro nakopnutí svého marketingu, nebo pro dobrou neziskovou věc. Pomůžu vám zjistit, jak na tom jste a kde jsou možné cesty k cíli, kterého chcete dosáhnout.

Jak?

Prozkoumám vaše interní data a čísla, najdu v nich možnosti a příležitosti. Prolezu internety a podívám se, jak je na tom veřejné mínění a vaše konkurence. Zeptám se lidí v rozhovorech nebo dotaznících, co si o vás myslí a co by od vás potřebovali slyšet.

Své rozhodování pak můžete postavit na datech a faktech – a že tomu nevěříte? Na datech stojí politické kampaně, byznysová rozhodnutí i design webů.

Praktické věci

Za dobu své ekonomické aktivity jsem toho dělala fakt hodně různého. Vymýšlela sortiment pečiva pro brněnské Makro, organizovala festival jídla pro 12 tis. lidí, v Pábení analyzovala interní data Heureky, za den jsem učesala 80 komparzistů v čínském seriálu – a už vím, co chci.

Nevadí mi jezdit vlakem po celé ČR (mám řidičák, nemám auto) ani střihnout si noční směnu, nebo být celé dny v terénu. Protože mě na konci října čeká nová práce, budu ráda za časově omezené projekty s jasným deadlinem, nebo něco dlouhodobého, co se dá dělat i z pláže, nebo z pralesa.

Nejde mi primárně o peníze. Chci využít to co umím tam, kde to dává smysl. Takže pokud jste neziskovka, máte výhodu. :-)

Shrnuto a podtrženo, mám jasně daný čas, který chci smysluplně využít – trochu zlepšit svět, použít své dovednosti a zkusit něco nového.

Ozvěte se i s drobností. Už 20 % dělá 80% efekt.

Pište, volejte, jak je libo.

Fashion Event Dotek 2017

Jako každý rok, i letos se studenti UTB ve Zlíně pustili do organizace charitativního eventu Dotek. A zatímco loni jsem ještě cestovala až do bájného města kopců a kvalitní architektury, letos se pořadatelé rozhodli akci pozvednout a vylepšit. A jestli se povedlo? Jasně. Děcka ze Zlína prostě baví.

Letos se Dotek konal v areálu bývalé Káznice v Brně, na podporu organizace Mamma Help.

Tentokrát jsem nebyla zvána, nejela jsem z pověření šéfredaktora. Naopak. Jako každý obyčejný návštěvník jsem si měsíc předem poctivě zarezervovala vstupenky, na místě je poctivě zaplatila, bez garance místa k sezení a vůbec, bez všech těch vymožeností a poklon a ústupků, které jsou prokazovány novinářům. A tak mi bylo lehko, vzala jsem sebou nastávajícího, bez nervozity jsem si užila čekání ve frontě na vstup i hledání místa... Ale nakonec, když všichni seděli, světla svítila a začátek show byl na spadnutí, probudily se ve mě staré pudy a nešlo to jinak. Vytáhla jsem blok. O výsledné dojmy se dělím s vámi.

Matteo Carlomusto se s tím nesere

Tenhle Italský stylista je prostě týpek – a na jeho práci je vidět, jak je vyzrálý. Na Doteku prezentoval hned dvě kolekce, sestylované dohromady. A i když byly jasně patrné oba směry, obě kolekce se vzájemně podporovaly a v konečném důsledku násobily výsledný dojem.

To první co mě napadlo už u prvních modelů bylo, že tenhle kluk má asi hodně mokré sny a špatné svědomí. Celá session s klukama v maskách a burkách, v laxu, s průstřihy a v základních fetiš barvách hodně hrála na submisi a dominanci, ať už tu nekrocenou, nebo naopak potlačovanou. Kombinace prvků arabského oděvu s prakticko-cudným přesahem, a naopak absolutní nepraktičnost a otevřená provokace BDSM scény hned na začátku rozproudila emoce. A i přes to, že prezentace stála i na dokonalém stylingu a načasování a poměrně hluboko sahala do svědomí a temných proudů každého z diváků, některé z věcí byly překvapivě nositelné. Nešlo jenom o tupý styling a slepé následování myšlenky. Byla to hra. Naplánovaná, promyšlená, v detailech, ve střihu oblečení, ve způsobu nošení.

IMG_8941.jpg
Fuck me harder. Asi tak.

Srdeční záležitost Kataríny Chvalové

Před rokem jsem obdivovala kolekci Merry Cherry - a Katarína si s lepkavou rudou hraje znovu. Jestli kradené třešně byly symbolem ranně-pubertální naivní dychtivosti, bílý streetový soubor vypovídá o jiném boji. Hedvábná organza, teplákovina, vrstvení, bubbi límeček, hranatý tvar i prvky, které ocení kdejaký pouliční rváč. A rudá. Prázdné polaroidové čtverce se postupně nadouvají, ožívají, tepou a pukají. Bolelo to. A nemyslím tím performance (díky, nemusím obecně). A nemyslím tím autorčinu vlastní krev. Přece, do háje, ta bílá! To přece nejde hedvábí jenom tak pokapat něčím rudým! Jak to vyprat? To se to vyhodí? Jak to nakonec dopadne? Připomnělo mi to moje vlastní vztahy, zoufalé lpění na tom, co bylo, co je nějaký ideál. Zoufalé lpění na minulosti a neměnnosti a neochota zbavovat se a uzavírat to, co už je uzavřené. Zahodit prázdný pytlík, když všechna krev už odtekla. Rozloučit se s mrtvým. A tak nějak jít dál.

Díky. Bolelo to na správném místě.

Janis Kutils – do divočiny

Janis Kutils je absolvent St. Martins a další z hostů. Na Doteku prezentoval nesmírně střízlivou a ready to wear kolekci, po které by asi kdekdo z českých fashion guru skočil jak hladový tygr po kýtě. Všechno, co měli kluci na sobě, dýchalo přelomem tisíciletí a praktičností. Tunýlky, průvlečky, jednobarevný hladký nylon. Taška přes rameno, kapsičky na tužky jako z batohu, co jste dostávali ke Twistkartě. Tepláky, ponča, parky, nadsázka ve tvaru, napůl mikina a napůl deka, prostě jak to přijde, Eminem a zelenooranžová barevnost klasického bomberu. A mimochodem, materiály jsou upcyclované z vojenských zásob.

Děcka, vraťte mě do té doby. A nebo mi tohle aspoň pujčte, až půjdu do hor.

My Little Dominika Kozáková

Jak to asi vypadá, když v klubu v Las Vegas slavíte Silvestr 1979? Jak to asi vypadá, když se vykašlete na všechno a prostě si uděláte radost? Vznikne divoká kolekce s psychodelickým stylingem, skvělými aplikacemi, prostě dětská show pro dospělé. Dejte si něco dobrého, přidejte fiží a kovbojské klobouky. Nasázejte to na sebe, tak ať to baví vás. Život My Little Pony z roku 1995, volánky a sny. A že se něco z toho dá nosit i na pracovní pohovor? Tím lépe. Znamená to, že Dominika zvládá nejen myšlenku a zpracování, ale i nadsázku a styling.

Dobrá zábava je to, co baví tebe, ne to, co baví většinu. Tak se dobře bav.

@TerezaChmurová

Tereza Chmurová je na instagramu. A sdílí tam svoje fotky. A fotky svých kolekcí. Ústřižky života, tvorby, zážitků, čtverečky a obdélníky, lesk i mat. Když děláme to stejné – jak moc se odhalujeme? Co o sobě říkáme? Jak moc se přetvařujeme a jak moc se schováváme? Otázek je více než odpovědí a myšlenka je tak hluboká, až je těžké ji zachytit.

Tvůj život je guláš. Není ti z něj někdy trochu špatně? Nejsi ho už někdy fakt přecpaný?

ROMAN ČASTULÍK

Mám zakázáno ho recenzovat protože přece:

@durduin Roman je jeden z mala dizajnerov na celom svete, ktory nesleduje trendy ani sa nimi neinspiruje. On ich sam urcuje a intuitivne predikuje svojou pracou. Je to pozoruhodna osobnost a vynimocny talent. Kolekcia vypoveda o alzbetinskej dobe a feministickom postoji v mensweari, je to unikatna praca, na ktoru vyzrie malokto, kombinuje historicku erudovanost a citlivou pracou decorphilie a feministickou symbolikou ako aj rekontextualizovanym odevom. Jeho praca prinasa do tohto sveta velmi vela...
— pxsagat

Chcete o návrhářích vědět víc? Klikněte na blog eventu DOTEK

Chcete vidět fotky všech modelů? Najdete je na FB eventu DOTEK