Dítě jako projekt

Mateřství a práce. Po deseti měsících společného života a měsíci spolubydlení se Sláďátkem si troufám říct, že tyhle dvě povolání mají společného mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Konečně začínám chápat, co jsem kruci v práci dělala tak blbě a kolik rozčilování jsem si mohla ušetřit. Na šéfa se zlobit můžete, ale na vlastní mimino? S tím se prostě musíte nějak sžít.

Třeba se vám tyhle postřehy budou hodit. Ať už "jste v tom", nebo ještě nechcete "zabrušovat" do něčeho, z čeho pak už minimálně 18 let "nevybrousíte". Tak jako tak je to práce s lidmi (které nechápete a oni nechápou vás, mluví cizím jazykem a své potřeby sdělují velmi hlasitě, ale ignorovat je prostě nelze)

 

Totální ztráta kontroly

Potřebuješ mít věci pod kontrolou? Tak jsi měla zůstat zaměstnaná, podnikat na pustém ostrově, nebo si dát při sexu větší pozor. Čekej nečekané. Termíny, projekt, lhůty, kolegové, nálada, prsa, tělo, mimino… připrav se na to, že nic z toho ti vlastně nepatří a tedy vůbec nemusí poslouchat. Ty jenom reaguješ na to, co nastane – ale nakonec je to překvapivě vlastně fajn.

 

Ego je nepřítel

Ego je pud sebezáchovy, naučená reakce přežití, věčný souputník a nesmlouvavý ochránce. Problém je v tom, že dosti zbrklý a poněkud retardovaný. Až zase ucítíš, že uvnitř tebe něco vytahuje kolty, pokus se to aspoň na chvíli zadržet. Automatické střelba se hodí v divočině, v civilizaci stojí za to zhluboka dýchat a na chvíli se zamyslet. Ego ti často radí přesný opak toho, co funguje. A pokud by to náhodou nefungovalo, vždycky nakonec můžeš zatnout půlky, zadržet dech a sprostě tomu debilovi vynadat.

 

Netlač, všechno má svůj čas

Některé věci se táhnou. Porady. Domluvy. Odevzdávací kolečko. Porod. Odříhávání. Kojení. Zdá se, že by stačilo trochu víc zatlačit, trochu se posnažit, trápení by skončilo a dalo by se stihnout a zvládnout tolik dalších věcí. Jenomže všechno má svůj čas. Můžeš to rvát na sílu a je pravděpodobné, že to i procpeš – ale je otázka, jestli ta chvilka času navíc stojí za ty hádky, řev a zranění.

 

Když to nechce, tak to nechce

Na začátku to vypadá, že obě strany chtějí totéž a rozumí si. Nadšeně vymyslíš strategii, všechno naplánuješ a připravíš. Když má ale dojít na realizaci, protistrana se zasekne, odmítá spolupracovat, kroutí se a brání. Neber si to osobně. Možná jsi špatně rozklíčoval signály, možná se něco změnilo. Ne všechny problémy jsou vidět. Někdo je má v hlavě, někdo v bříšku. Násilí není řešení, ať už ti dotyčný odmítá přijmout prezentaci, nebo se přisát k prsu. Holt to prostě někdy nejde. Se s tim smiř. 

 

Teď, nebo nikdy

Je chvíli klid? Využij ho ke spánku, jídlu, (psycho)hygieně, práci nebo seberozvoji. Ta chvíle nebude trvat věčně a pokud ji strávíš na idlením na facebooku, překvapí tě jak rychle utekla. S kručícím žaludkem a bez nálady pak strávíš zbytek dne – protože tyhle okamžiky život nedávkuje rovnoměrně.

 

Občas to smrdí

Zatímco ty nemáš žádné iluze a víš, že se občas něco po…, tví kolegové o tom nemusí mít ani tušení. Připrav je předem na to, že bez potu se to neobejde a možná poteče i krev. Kdo se nezalekne, o toho se můžeš v krizi s jistotou opřít. Ať už jde o bezesnou noc při růstovém spurtu nebo při dotahování před deadlinem.

 

Kdo nezažil, nepochopí

Většina zkušeností je nepřenositelná. Připrav se na to, že lidi zvnějšku nebudou chápat o čem mluvíš a budou si to představovat jak Hurvínek válku. Ti co zažili něco podobného, tě naopak zahrnou doporučeními a vlastními názory. Ber to sportovně, vyslechni je, poděkuj za nadhled i rady a užij si, že máš s kým prohodit pár slov. V dobách osamění a pochyb stejně jako v šestinedělí oceníš každý lidský kontakt. Navíc, sama se jednou budeš chtít podělit o své emoce a zkušenosti podle hesla “Sdílená radost, dvojnásobná radost, sdílená starost, poloviční starost.”

 

Lékárnička a nabitý mobil

Krátce řečeno, čekej nečekané. Na většinu věcí se stejně nikdy dost dobře nepřipravíš. Život už je takový a proto je tak krásný. A když se něco fakt pokazí, dokud nejde o život, nejde o nic. A jestli o život jde, volej o pomoc. Udělej maximum pro záchranu, přiznej chybu, omluv se. Nějak už to dopadne.

 

Ps: Můj muž o Sláďátku prohlásil, že to je první větší projekt spuštěný před termínem. Pokud vás čeká spouštění podobného charakteru poprvé v životě, možná hledáte další informace a chcete naději, že to nemusí být v šíleném stresu a presu. Je sice jisté, že tak jako se liší odevzdávací fáze klienta od klienta, budou velké rozdíly i v tomhle -mě osobně ale uklidnilo číst si příběhy ostatních a aspoň rámcově tušit, co se bude dít. Pro otrlé si proto dovolím sdílet krátkou extrémně osobní reportáž. Síla s vámi. Třeba vám to pomůže. 

Nejistá sezona

Je to už 6 měsíců, co jsem se, překvapená, definitivně ocitla na volné noze. Po letech vytáček, snahy někam patřit a mít “něco jako zaměstnání” a “něco jako finanční jistotu”. V blogu, který jsem tehdy zveřejnila jsem hledala projekty právě na tak dlouhou dobu. Kdekdo byl zvědavý, proč právě 6 měsíců...

Jsou věci, o kterých se běžně mluví na všechny strany a které se oslavují – a těhotenství je jednou z nich. Každý rád pogratuluje, každého to zaujme. Někdo je zvědavý a trochu si tím substituuje vlastní touhy, někdo nostalgicky vzpomíná na svoje “poprvé”. Padají dotazy na termín, pohlaví, jméno i kila navíc. Předpokládá se velká radost a velké těšení. Někdo říká že to je nejhezčí období v životě.

Nevim. Spíš je to hodně nejistá sezona

Radši si už nic neplánuj

Chtěla jsem to. Přála jsem si to. Když se to stalo, měla jsem fajn klidnou práci a jasnou představu o tom, jak má rok 2017 vypadat. Sluníčko svítilo, venku se probouzelo jaro a já jsem najednou měla tolik energie, že bych utáhla celodenní spotřebu středně velkého města.

Pak jsem zjistila, že přes den si už s kafem a krabičkou polévky nevystačím a hlad na později odložit nedokážu. Přes noc mi o velikost vyrostla prsa a pečlivě budovaný šatník dostal první zásah. Můj hlavní (a prakticky výhradní) klient zjistil, že už mě nepotřebuje. Začala jsem usínat už po večerníčku, takže mnohé akce musely jít stranou. Bylo třeba hledat nové zakázky a příležitosti. Jenomže co ten lifeline? A co když ta celá křehká záležitost s novým životem nakonec nevyjde? Do kdy a co vlastně můžu slibovat?

Úzké uličky svobody

Když je ženská zaměstnaná, často se stane že těhotenství vypadá podobně jako těšení se na dlouhou dovolenou v tropech – a to včetně nakupování a příprav. Je chráněná zákony a tak nezbývá než si užívat ty hezké věci, přijímat dary a rozloučit se slovy “tak čau za pár let!”. Zatímco se kulatí, pomáhá hledat někoho za sebe, zaučuje, dotahuje – a když se naštve, může z pracovního procesu vypadnout i dřív. Kamkoli se podívá, najde návody a doporučení, jak na to.

Na volné noze to je jiné. Pokud se na tohle období těšíte už několik let a máte připravený heboučký finanční polštář, pak je svoboda super. V opačném případě zjistíte, že se mateřská (pokud vůbec máte nárok) nevyplatí a ani rodičák vám moc nepomůže (neb odvody se platit musí a řeší se to až zpětně při daňovém přiznání). Rad moc není, většina maminkatelek začíná podnikat až po porodu. Potřebujete vydělávat – jenomže na klientské straně to vidí jinak.


Na schůzkách o tom nemluvíš a pokud se někdo nezeptá přímo, snažíš se mlžit. Oblékáš se tak, aby to nebylo poznat. Úzkostlivě dbáš na to, abys neslíbila nic navíc a pečlivě dodržela termíny, protože tělo si dělá co chce a odmítá pracovat v noci. Snažíš se všechny přesvědčit o tom, že ne každá se v těhotenství změní v infantilní hromádku emocí neschopnou práce a plánování. Raději si nic nečteš a nezjišťujš, protože co kdyby to s tím měknutím mozku náhodou byla fakt pravda?

Nekonečná láska

Pohlo se. Poprvé. Podruhé. Pravidelně. Snažíš se na ně moc nemyslet, protože máš strach, že to vzdá. A najednou je to 26 týdnů, už by ho dokázali zachránit – ale stejně prosíš a přemlouváš, že když to ještě vydrží, bude to mnohem lepší. Občas tě vzbudí v noci a překvapivě ti to vůbec nevadí.

Přes den už to neschováš – a vlastně ani nechceš, nechceš se stydět za to, že jsi zamilovaná.

Trochu tě štve, že okolí se k tobě chová jako k nemocnému, takže už přestáváš mít chuť snažit se je pořád přesvědčovat, že ti fakt nic není. Místo práce se tě ptají na porodnici a na to, jestli se těšíš. A pro tebe je to přitom celé ještě tak daleko, jako důchod.

Máš hlavu plnou inspirace a nápadů a chuti a pro spoustu lidí jsi přitom odepsaná. Začíná tě to iritovat a začínáš lenivět.

Mláďátko roste a když je mu fajn, tančí. Přemýšlíš nad jeho osobností, jaké asi bude chtít jméno. Poprvé si v obchodě dovolíš zajít do dětského oddělení. A googlit mimo anonymní okno. Ale raději o tom nikomu neříkáš.

Poslední týdny samoty a život po životě

Kdybych byla zaměstnanec, už mám pár týdnů volno. Už nevím, jestli jsem to s novými věcmi dříve vzdala já, nebo klienti. Dotahuju, co se dá a přijímám, co přichází. Jen už to nehrotím.

Vůbec nevím, jak se cítit ani co je přede mnou. Očekává se těšení – ale neumím si představit, na co. Mám chuť si naposledy užít nakupování – ale netuším, co nakupovat.

Lifeline se přede mnou tyčí jako vysoká zeď za kterou nejsem schopná vidět. Bude to největší dobrodružství ever. Tím ale moje znalosti končí.


Něco mi říká, že bych si měla začít hledat práci “na potom” a net je plný inzerátů. Něco mi říká, že bych se měla přihlásit na spoustu kurzů a když už nic, tak se aspoň vzdělávat, začít rozjíždět podnikání, cokoli, co moderní a schopné matky dělávají.

A pak si vzpomenu na kočku, jak leží na dně starého sudu, krmí své milované beztvaré kníkající válečky a něžně jim k tomu přede. A říkám si, jestli tohle náhodou není příležitost, dát si na chvíli oraz. Jasně, všechno mi za tu dobu uteče. Ostatní holky a kluky už nikdy nedoženu. Ale záleží na tom?

Víš, co chceš?

Poslouchala jsem rozhovor s Pavlínou Louženskou na Mladém podnikateli, pro jistotu dvakrát. Protože kde jinde najít opravdový recept na úspěch než u jedné z těch lepších mladých žen? V rozhovoru je úplně všechno o tom, co k úspěchu patří. A hlavně, je tam několikrát zmíněna hlavní ingredience. Znát cíl.

Cíl, meta, vize

Není to vůbec nic nového a jsou na to desítky citátů. Kde je cíl, tam se cesta najde. Kdo ví co chce, dostane to. Je třeba mít před sebou vizi a jít si za ní. Úspěšní jsou ti, co si jdou za svým už odmalička.


Jenže – co když je na tom celém nejtěžší rozhodnout se?


Paralýza

Chtěla jsem být postupně kočkou, ilustrátorkou, učitelkou, módní návrhářkou, podnikatelkou, architektkou, lesníkem, personalistkou, modelkou, stylistkou, módní žurnalistkou, nákupčí, hairstylistkou...  (o tom jak jsem se snažila být posledně jmenovanými můžete číst v historii blogu) Doma mi řekli, že blbá nejsem, jenom líná. A že mě podpoří když uvidí, že se snažím - ale dokud jsem bydlela s rodiči, vždycky nakonec přišel někdo moudrý a rozmluvil mi to. A pak, když už to bylo na mě, vždycky se našel někdo lepší. Někdo talentovanější. Bylo jasné, že nejsem dost dobrá.

Mohla jsem být čímkoli. Stačilo se rozhodnout. Jenže možností byly a jsou miliony – a tak jsem se, zoufale nejistá sama ze sebe, snažila to kým jsem zjistit od lidí ve svém okolí. Nefungovalo to. 

Zoufalství v praxi

Bylo mi 24 a byla jsem vdaná. Magisterské státnice za sebou. Diplomka rozepsaná, jen dodělat a odevzdat. A mi se chtělo brečet zoufalstvím. Hledala jsem práci jako juniorní pisálek. Kdekoli. Hledala jsem jakoukoli práci. Hledala jsem způsob, jak si vydělat na chleba. Myslela jsem, že za mě rozhodne manžel, osud, kdokoli nebo cokoli. Když už jsem se někam dostala, vyhodili mě, protože by mě to stejně přestalo časem bavit. Nebo jsem narazila na podvodníka. Po 2 měsících a 70 odpovězených inzerátech jsem nakonec nastoupila do korporátu, jak si vždycky přál můj táta. Rozvedla se. Přišla o práci. Našla si novou. Odešla na volnou nohu… Plácala jsem se v tom jako kapr při výlovu rybníka. Byla jsem ochotná dělat 12 hodin denně a tak to tak bylo. Ignorovala jsem víkendy. Dělala cokoli co se psalo v příručkách o úspěchu. Byla jsem ochotná vyhořet, zničit si zdraví, nemít přátele ani vztahy (a něco z toho se mi skoro povedlo). Ale úspěch nepřicházel. Ani jistota že to, co dělám, dělám dobře. Dělala jsem, co se dalo, ale nevěděla proč. Lidé kolem mě rostli a já s vypětím všech sil stepovala na místě. Něco bylo špatně. Snad jsem tušila co, ale nedokázala jsem s tím nic udělat. Volala jsem o pomoc a jako ozvěnou se mi to vracelo.

Blbá ani nešikovná nejsi, můžeš být cokoli...

Nevěřila jsem si. Pavlína v rozhovoru říká mimo jiné i to, že holka na rozdíl od chlapa pošle životopis jen tam kde si myslí, že požadavky splňuje na 100 %, ideálně ale 120 %. Pánům stačí 60 %. A já byla na volné noze – takže požadavky neměly žádné omezení.


Co bych teď řekla svému mladšímu já?

 

Otřepej se z nálepek a očekávání

Rodiče pro tebe chtějí to nejlepší – ale nemají dostatečnou představivost o tom jak vypadá tvůj svět ani jak bude vypadat v budoucnu. Podívej se na sebe a zkus oddělit to co jsi ty – a co jsou všechny ty předpoklady a očekávání. Dost možná zjistíš, že ten talent o kterém celé dětství mluvili, je jenom smyšlený. Přestože jsi třeba rebel a myslíš si, že to máš vyřešené… pokud jsi takhle zmatený, vyřešené nemáš nic. Neznamená to, že musíš všechno hned zahodit a dělat jinak. Jen je fajn si to uvědomit a udělat velkou revizi. Jsi dospělá. Nikdo za tebe už nerozhodne. ( A sama dobře víš, že pokud za tebe někdo náhodou rozhoduje a bere ti tvou svobodu, máš chuť mu dát pěstí…)

Uklidni se a spočítej si to

Co tě žene dopředu, i když nemáš žádný cíl? Je to strach z neúspěchu? Před čím utíkáš? Zastav se aspoň na chvíli a podívej se svému strachu do očí. Spočítej úspory, spočítej základní životní náklady. Udělej revizi své KPZ. Co nejhoršího se může stát? Sdílený průchozí pokoj? Pracák? Návrat k rodičům? Brigáda v call centru? Na to se neumírá. Promysli si černé scénáře a duševně se na ně připrav – odměnou ti bude klid, volnost a jistota, že to nějak dopadne. Věř mi, stovka na jídlo na den jsou ještě solidní peníze, když to netrvá dlouho.

Ostatní nejsou ani větší, ani menší, než ty

Nesrovnávej se. Jsi nesrovnatelná. Ta holka je lepší než ty jenom proto, že tebe od tréningu zdržela vysoká škola. Ten kluk to umí dokonale, ale zase nemá tušení, co ty výsledky znamenají. To že je někdo na tvé vysněné pozici znamená právě a jen to. Není lepší ani horší. Prostě se to tak stalo a tobě se zase staly věci, které ti závidí jiní. A už vůbec se nesrovnávej s tím, co se o kom říká a píše v davu i na sítích. Nemáš ani tušení, co se říká o tobě. Ostatní fakt nejsou relevantní.

Jdi si po svém

Že nevíš jak by měl vypadat tvůj cíl? Soustřeď se na maličké cíle, které jsi schopná vidět. I kdyby tím cílem byl jenom pocit zadostiučinění z dobře udělané práce. Nebo aktivní odpočinek. Sedni na první vlak co jede z hlaváku, vystup na libovolné zastávce a dej se po nějaké turistické značce. Když od toho nic nečekáš, cíl se ukáže sám. Takhle se dostaneš bez stresu i na místa, která by pro tebe jinak neexistovala. Hlavně, dneska se věci vyvíjí tak rychle, že tvoje vysněná pracovní pozice začne pravděpodobně existovat až za několik let.

Nepracuj zadarmo a nenech se ojebávat

Baví tě dělat si to pro sebe, jen tak a chceš se v tom rozvíjet? Nebo už vidíš vrcholek hory, vystupující z mlhy? Pokora a tvrdá práce jsou cenné hodnoty a zajistí ti lepší start než ramena a huba plná keců – ale nic se nemá přehánět. Za každou věc, kterou bys nedělala jen tak sama od sebe, si nechej zaplatit. Tebe to donutí udělat to pořádně. A oni si toho aspoň budou vážit. Nevěř na barter. Nevěř na sliby placené spolupráce a na neziskovost. To je ideální cesta jak vyhořet ještě před tím, než vůbec něco dokážeš. Lidi jsou sice hodní, ale jsou taky poměrně dost vychcaní.

Opravdu potřebuješ být nejlepší?

Nemusíš být nejlepší. Můžeš. To jo. Ale nemusíš. Překvapivě. Nemusíš obětovat všechno. Možná bude cesta o to delší – ale třeba si ji díky tomu více užiješ.

Nikdy není pozdě

Je hezké, že existuje něco jako Forbes 30 pod 30. Ale třicítka fakt neznamená konec života. Spousta ženských začíná podnikat na rodičovské. Nebo až s prázdným hnízdem. Nebo až v důchodu. Netlač na pilu. Pokud věci nejdou, pak na ně asi ještě nedozrál čas.

Obklop se správnými lidmi

S lidmi kteří tomu nerozumí a rozmlouvají ti to se bav co nejméně. Mluv a spolupracuj s těmi, kteří jsou dál než ty – ať už ve tvém oboru, nebo klidně v jiném. Tyhle dámy a pánové vidí možnosti namísto překážek a nebudou tě zbytečně chválit. Naopak, budou mít nároky.



A jak to se mnou nakonec dopadlo?

Pak se to najednou nějak sešlo. Realizoval se nejhorší scénář a v tu chvíli jsem potkala  muže, který mi ukázal, že problém je ve mě. Troufla jsem si odepsat na pozici kde jsem plnila jen 70 % požadavků. Vzali mě. Začala jsem pracovat. Nenechala jsem se ojebávat. Upravila jsem si práci podle sebe. Pak mě nepotřebovali a mi nezbylo než přestat to odkládat a definitivně se postavit na vlastní nohy.

Jsem výzkumník.

Je skvělé si to takhle říct. Neznamená to, že mám cíl. Naopak. Výzkum je nekonečný proces. Ale aspoň už tuším, co si potřebuju obstarat, abych svou bezcílnou misi zvládla co nejlépe.

A poslechněte si rozhovor s Pavlínou. I o tom tam mluví.

Jak být úspěšná

Úspěch je podivná věc – obvykle nepolapitelná pro nás, zatím ostatní jí mají plné necky.  A sociologové se tváří, že za tohle můžou sociální sítě, nebo rovnou mileniálové samotní. Jsou opravdu chlubivé příspěvky na Medium tím hlavním, co drtí naše sebevědomí? Je Facebook, zaplavený fotkami miminek a nevěst opravdu tou známkou selhání?

Koktejl (ne)úspěchu si mícháme každý podle svého gusta

Základní ingredience:

Práce

Vždycky když navštívím rodiče, když jim někoho představuju, ta otázka visí ve vzduchu. Je stejně hmatatelná a všudypřítomná, jako Beskydy za okny. Proniká do každého kouta, od Olzy až po horské chaty, jako zvuk nákladních vlaků mířících k průsmyku. Nevyhnete se jí. Tady, ani na druhé straně hor.

Co práce? Dobrá? Jde to?

Jistá práce a stabilní příjem, ideálně s dobrým kolektivem, kde se moc nenadřete, to je základ úspěchu. Největší úspěch je pracovat na ředitelství Moravia Steel. Nebo jinde v železárnách. Nebo v nemocnici. Nebo – když teda žiju v té Praze – v nějaké velké mezinárodní firmě. Trvalo roky, než si rodina zvykla na můj status OSVČ – a než jsem se naučila o své práci správně mluvit. Nebudit podezření.

Byt

Stačí přesunout se o párset kilometrů na západ a otázka je jiná. Přívětivá krajina Čech a dálniční síť. Ať v Kutné hoře, v Berouně nebo za Prahou, na gauči v obyváku novostavby, vymazleného domu nebo bytu. Nejistý hlas a v očích obavy.

Co bydlení? Kde bydlíte? Kde budete bydlet?

Tady je životním snem vlastní domeček, nebo aspoň byt. Dobrá lokalita, školka za rohem, velká zahrada a garáž? Zrekonstruovaná koupelna a kuchyň? To je symbol úspěchu. To jsou ty důležité věci. To je ten základ, ta jistota. To je investice. To ti nikdo nevezme. Mít hypotéku je jen potvrzení toho úspěchu. Jen tak někomu by ji přece nedali.

Muž

V samém srdci matičky Prahy večer svítí vývěsky hospod a barů. Náplavka páchne řekou, cigaretami, rozlitým pivem a mládím. U stolku v Šálku stejně jako v Kafedu, v maskérnách i nákupácích, nad nápojem či jídlem, zní to samé. S přivřenýma očima a touhou po sounáležitosti, tak trochu šeptem, aby to cizí neslyšeli. V tisíci formách, tentýž dotaz.

Tak co vztah? Jak vám to jde? Chystáte něco?

V tomto světě je úspěchem romantický vztah. Vztah kde se nešetří časem, ani penězi, kde se to blýská drahokamy a nohy omývají vlny Karibiku. Kde úžasný muž žádá o ruku a nevěsta má bílou róbu. Vztah, kde je první miminko na spadnutí, plánovaně i bez asistence lékařů. Ovšem pozor. Být vdaná a/nebo mít děti, to už se za úspěch nepovažuje. To zvládne každá.

… a Hipstart

Horký den se líně překlápí v podvečer a na terase je živo. Děje se snad křest knihy, snad vernisáž, přehlídka, narozeniny obchodu, nebo jen obyčejná party. Nad skupinkami s drinky v ruce se jako opar vznáší tříšť rozhovorů, světlo je jako instagramový filtr. Vzduch srší energií a budoucností. Tady se nikdo na nic neptá, tady každý rovnou odpovídá, vysvětluje a září. Co jiného dělat, když strach a obavy dotírají?

Co teď děláš? Jak práce? Co plánuješ?

Tady je měřítkem úspěchu počet odpracovaných hodin. Počet odpracovaných víkendů. Plánované cesty za oceán. Počet klientů. Nově načaté spolupráce. Chystané výstavy. Předdomuvení investoři start-upů. Kdo nesprintuje, jako by couval a nezaslouží si víc než rychlé rozloučení. A jak dopadl ten projekt, o kterém tak zapáleně mluvili minulý měsíc? To už je pasé, o tom se taktně mlčí.

Neúspěch je nevyhnutelný

Tak, jako vaši rodiče asi nebudou chápat posedlost odpracovanými hodinami (“A odpočíváš ty Miládko někdy? Není to nezdravé, tak moc pracovat?”), nezávislí kamarádi nepochopí vaši touhu po domečku za Prahou (“Hele, a jak budeš stíhat party? A není ta hypotéka zbytečný závazek? To si seš jistý, že tam chceš žít?”).

Každý se potkáváme s vyznavači různých svatých ingrediencí, každý z nich uznává a radí něco jiného – a ostatní považuje za více či méně nepodstatné. Jenže zatímco cestou z třídního srazu stihneme vystřízlivět z vypitých piv i myšlenek na mimina, na sociálncíh sítích na nás útočí všechno najednou. Cizí “totální” úspěchy na nás blikají v nekonečném kaledioskopu – a my toužíme po tom být ještě lepší. Uběhnout maraton, potápět se s delfíny, fotit reklamu, chlastat na festivalu, vybírat kachličky do luxusní koupelny, dělat kariéru i mít výstavu v Berlíně. Naše vědomí si z nás dělá legraci a žene nás za nekonečně proměnlivou chimérou. Dáváme si úkol, který nikdy nemůžeme splnit – protože zadání se mění každou vteřinu.


Podle slovníku spisovného jazyka českého je za úspěch považován kladný výsledek nějaké činnosti. A na rovinu, většinu z nás tohle nezajímá. Je nám vcelku jedno, že se nám povedlo upéct dort nebo vyjet příkrý kopec.

Chceme jen, aby nás za úspěšné považovali ostatní lidé. Aby nás obdivovali. Aby nás pochválili. Aby nás měli rádi. To co nás děsí není neúspěch. Bojíme se samoty a zapomnění.

 

Kdybych vám slíbila, že budete nejlepší na světě, že dosáhnete dokonalosti v tom, po čem toužíte, jen o tom, nesmíte nikomu říct, šli byste do toho?

Kouzlo úspěchu

Pokud je pro vás důležité co na to řeknou ostatní, dejte si dohromady seznam relevantních ostatních a na sociální sítě hojně postujte to, co považují za důležité. Móda? Politika? Humanitární pomoc? Vyberte si sami a staňte se nejúspěšnějšími lidmi ve svém okolí.

Pokud je pro vás prototypem úspěchu mladá managerka z korporátu, s vlastním bytem, zasnoubená za milionáře, která ve volném čase vystavuje obrazy a buduje svou vlastní módní značku, máte checklist jasný. Nezbývá než si za tím jít, podmínky jsou ideální. :-)

A pokud jste zjistili, že důležitější než úspěch je pro vás vaše vlastní spokojenost se životem? Pak dělejte to co vás baví a naplňuje. Ignorujte cizí recepty. Odměnou vám bude spokojenost a klid – a nakonec z vás stejně někdo sedne na zadek. 

 

Goodbye girlhood...

Je slunovrat. Jsem sama doma, sedím na balkoně, pozoruju Libeň, Karlín a Žižkov, ve večerním slunci. V dálce Brdy a Cukrák. Na ulici jsou letní zvuky. Dole ve městě to žije. A tady na kopci se všechno tak nějak dere kupředu úplně samo, jako řeka na dolním toku. S nadhledem. Asi to bylo postupné, jen jsem si toho nevšimla. A najednou jsem žena.

Vlastně bych nikdy neřekla, že se to stane. Dlouze jsem uvažovala, co to znamená být dospělý, co to je dospělost, co to je zralost. Nedokázala jsem to zachytit, nikdo mi to neuměl říct, neuměla jsem to vycítit. Byla to mantra, kterou opakovali všichni, staří i mladí. A najednou se to děje. A je to divné. Je mi fajn.

Na elle.cz si čtu články o tom, jak si vybrat kluka na jednu noc. Hezké. Zoufalé. V tomhle časopise jsem si před 17 lety poprvé četla o sexu. Před deseti po něm toužila, před sedmi ho četla, pak v něm chtěla pracovat. A najednou mám pocit, že to je glam verze Bravíčka? To si mám jako číst Marianne, co tvrdí že život začíná po 30? Nebo se smířit s tím že tyjo, buď se mám zrovna toužit vdávat, nebo se mám neustále s někým scházet a rozcházet?

Procházela jsem oblíbené tumblry, takové ty co tam jsou sexy holky, dělají sexy věci, lezou po stromech a milují se se sexy klukama, mají plochá bříška a nádherná vlasy, kočky, bazény, bralettes a vůbec, dokonalý svět plný inspirace. A je to nuda. Dokonalé interiéry, minimalismus, hele, kde ti lidi žijou? Už to se mnou nic nedělá. Můj interiér vypadá jak ze žurnálu jen těch pár minut co po úklidu odpočívám. Každé ráno snídáme s mým sexy klukem u jednoho stolu, konvičky, hrnečky, romantika. Ale takhle to nevypadá – a hlavně, vůbec nemusí. K čemu je dokonalý vzhled? K čemu je vůbec dokonalost?

Moje známá na FB nedávno sdílela motivační text, o negativech usazování se. Má pinterest plný těhle memů a prohlášení, hezkých citátů co dodají jistotu, že jdeš správným směrem, že věci jsou prostě super. Že dospět není dobré. Že vášeň je třeba. Že se nikdy nesmíš zastavit. Brouzdávala jsem jejími nástěnkami, byla to taková moje bohyně pokroku… a teď mi to nic neříká. Možná prázdná slova určená jenom k tomu, aby si člověk, co si to neumí srovnat v hlavě, nepřipadal tak ztracený? Nepotřebuju si číst o tom, že usadit se, je zlé. Nepotřebuju obhajovat svůj životní styl. Žiju tak jak chci.

Holky hodně řeší práci. A podnikání. A budoucnost. Hypotéky. Byty. Opálení. Feminismus. Kožešiny. Předvolební kampaň. Situaci v umění. Jak být úspěšné. Asi bych to měla taky řešit. Ale když já už sakra úspěšná jsem. To že tady sedím a dívám se na Prahu jak růžoví, to že se budím vedle super chlapa. To že si můžu dopřát luxus handmade produktů a že si můžu organizovat čas, jak chci já… až po to, že když mluvím, lidi poslouchají. Co je tohle jiného, než úspěch?

Kamarádka je umělkyně. Je naštvaná. Že jsem usazená, žiju si se svým OK. Úplně ji slyším. Tyjo, ty máš chlapa, ten ti všechno zařídí, to se pak žije… haha. Nojo, Olga to už je panička, s tou už nic není. Vazby s holkama se rozpadají a známosti krachují. Je nebaví, že věci neřeším. Mě nebaví hodiny mluvit o něčem, co může být za pár minut vyřešené. 

Přitom pořád žiju ze dne na den, z projektu na projekt, v punku, nahodilosti a náhodě. Nevím, co bude příští týden a už vůbec ne, co bude za měsíc. Lidi, věci, příležitosti, všechno přichází a odchází. Sahám si občas na dno sil, učím se poslouchat své tělo, které najednou neposlouchá mě. Jsou věci co mě mrzí, dojmou, rozbrečí, naštvou. Pořád ignoruju doporučení, neřídím se radami a jedu si svoje. S jediným rozdílem. Jsem s tím spokojená. Nepotřebuju si nic dokazovat. Nepotřebuju se srovnávat. A dokonce o tom ani mluvit. A všechno to je cajk.

Tohle je asi ta dospělost.

Sny umírají – život se rodí

Nad Prahou se klenula příjemná jarní neděle a já jsem byla zoufale nespokojená. Taková ta situace kdy přecházíte bytem jako lev v kleci, odnikud nikam, do ničeho se vám nechce – a dokonce ani do konzumace zmrzliny ne – a na vodku je ještě brzo. A tak jsem se, v nouzi nejvyšší, pustila do třídění fotek na starém disku…

Čekala jsem, že to bude rutina. Nebo taková ta nostalgie, co se do duše obvykle vloudí když se člověk ponoří do třídění starých a zaprášených pokladů. Prolézala jsem složky jednu po druhé. Fotky na kterých jsem šťastná i nešťastná, profi fotky, na kterých jsem někdo jiný. Obrovské složky plné streetstyle a runway fotek, editorialů, beuty inspirací, inspirací na šití, na líčení, na focení… a cítila jsem smutek a trochu lítost a trochu vztek. Hlavou mi vířilo jediné – kam zmizely ty sny a kam se poděla ta radost? A proč mě najednou oblékání tak zoufale nebaví? (To, kam zmizely moje míry, vlasy a mládí vím bohužel poměrně přesně…)

Na tyhle splíny nejlíp platí čerstvý vzduch a společnost. Knižní veletrh, davy lidí, vůně papíru, knihy o módě, historii odívání… všechny ty knihy, po kterých bych ještě před dvěma lety skočila jako hladový žralok – se mnou nic nedělaly. Jakoby něco uvnitř shořelo. Touha po poznání umřela a zbyla jenom marnost a zmar, obchody plné stejných šedých kusů a hader, lidé na ulicích všichni stejně šedí a já, nejšedivější z nich. Jako když přívalový déšť spláchne do kanálu opadané kvítky sakur a zůstane jen bahno.


Jsou asi životní situace, které vás změní a posunou. Jsou chvíle kdy pracujete v módě, ale víc než to, co máte na sobě vás zajímá, co dáte do břicha. Kdy se nemůžete rozhodnout, jestli se vám z lidí na módní scéně chce brečet – nebo byste jim raději rozdupali záhon tulipánů. Chvíle kdy už jste přesycení nových hader. Starých vintage hader. Módních návrhářů. Odborníků, kteří jsou jen nevyrovnanými egoisty. Fotografů. Modelek. Bloggerů. Zákazníků. Všeho.

Jo, vykašlala jsem se na to. Začala jsem dělat jiné věci a začalo se dařit. Přibrala jsem. Bez emocí se zbavila zbytků starého – rozdala materiál, oblečení a boty, vyhodila šminky, ostříhala vlasy. Možná jsem si myslela, že to tak bude napořád. Že tohle je to moje druhé já, to já co běhá s vlky a šaty ho jen dusí. Jenže tak snadné to není.

Nejprve jsem si myslela, že jse jen zlobím na své tělo – protože většina oblečení už ve vel. 38-40 vypadá hodně jinak, než v 36. Že jsem naštvaná na počasí, na práci, na systém, na muže. Že žárlím na všechny ty krásné sexy české IT girls. Chtěla jsem chodit v šatech a tančit radostí – ale nebyly takové šaty, kterých bych byla hodna, nebo které by byly hodny mě. Do starých jsem se nevlezla, na krásné slow fashion neměla peníze a na fast fashion žaludek. Dokázala jsem ještě pochválit návrháři novou kolekci – ale jinak všechno chutnalo jak bláto. Den za dnem, hůř a hůř…


… z Knižního veletrhu jsem si domů přinesla knihu Love – Style – Life od Garance Doré. Pro tu drahou zbytečnost, leporelo plné obrázků, naleštěné nic na tlustém křídovém papíře jsem se vracela – a v následujících dnech ji přečetla jedním dechem.

Potřebovala jsem to.

Vědět, že v tom nejsem sama. Že každý si občas nabije. A uteče. A vrátí se. Přibere. Zhubne. Že za to, že si koupíte něco fast, se nestřílí za úsvitu. A že někdo na to všechno přijde až ve 40.  

Je mi mnohem líp.

Ještě ten den jsem si konečně (po roce a půl) koupila nové boty. A trička. A šaty v COS, o kterých jsem roky snila. V pondělí mě překvapilo, že i analytici mohou chodit extravagantně oblečení (nebo naopak celkově neoblečení). V úterý jsem zjistila, že mě zase baví proklikávat runway fotky a snít, co si ušiju. Tohle bude fajn léto a už se vlastně začínám těšit i na MBPFW a podzim. 


Ps: To nejdůležitější nejen z knihy

Každý člověk má v hlavě hromadu slabostí, starostí a nejistot. A vždycky se najde někdo, kdo spoléhá na to že když na vás zakřičí, schováte se za svou kupičku, roztřesete se a budete poslouchat. A těch jeho problémů si nevšimnete. 

Jestli někdy budete mít pocit, že nerozumíte pravidlům nějaké mezilidské hry – pravděpodobně ta hra žádná pravidla nemá a vy máte jedinečnou možnost je nastavit. Udělejte to. Férově, jasně, lidsky, laskavě a přísně zároveň. Pro sebe i pro lepší svět. 

Jediné co k tomu potřebujete je prozkoumat svou hromadu obav. Až na vás někdo zase zakřičí, místo schovávání se za ni ji využijte jako stupínek, piedestal, pódium, rozhlednu nebo aspoň věž, ze které můžete na nepřítele házet tvrdá skleníková rajčata, když bude nejhůř. 

Dost možná jste v tom co děláte první na světě. Co se asi tak mohl první automechanik naučit od všechn těch kovářů a chovatelů koní? 

 

Analytička hledá uplatnění

Díky za zájem a za všechny vzkazy, telefonáty a e-maily. Sešla se spousta úžasných projektů – a už se opravdu nebojím, že bych zůstala sedět doma. Naopak, až do konce června se nezastavím. 

 Budu ráda když budete dál číst můj blog. A s poptávkou se zkuste ozvat časem, třeba během léta.


 Co by pro vás mohla udělat studovaná socio-ekonomická demografka s praxí?

Mám teď před sebou šest měsíců, ve kterých můžu dělat prakticky cokoli. Kromě týdenní dovolené a víkendových rodinností mě až do konce října nic určitého nečeká – a ráda bych ten čas věnovala něčemu, co má smysl.

Využijte mě pro nakopnutí svého marketingu, nebo pro dobrou neziskovou věc. Pomůžu vám zjistit, jak na tom jste a kde jsou možné cesty k cíli, kterého chcete dosáhnout.

Jak?

Prozkoumám vaše interní data a čísla, najdu v nich možnosti a příležitosti. Prolezu internety a podívám se, jak je na tom veřejné mínění a vaše konkurence. Zeptám se lidí v rozhovorech nebo dotaznících, co si o vás myslí a co by od vás potřebovali slyšet.

Své rozhodování pak můžete postavit na datech a faktech – a že tomu nevěříte? Na datech stojí politické kampaně, byznysová rozhodnutí i design webů.

Praktické věci

Za dobu své ekonomické aktivity jsem toho dělala fakt hodně různého. Vymýšlela sortiment pečiva pro brněnské Makro, organizovala festival jídla pro 12 tis. lidí, v Pábení analyzovala interní data Heureky, za den jsem učesala 80 komparzistů v čínském seriálu – a už vím, co chci.

Nevadí mi jezdit vlakem po celé ČR (mám řidičák, nemám auto) ani střihnout si noční směnu, nebo být celé dny v terénu. Protože mě na konci října čeká nová práce, budu ráda za časově omezené projekty s jasným deadlinem, nebo něco dlouhodobého, co se dá dělat i z pláže, nebo z pralesa.

Nejde mi primárně o peníze. Chci využít to co umím tam, kde to dává smysl. Takže pokud jste neziskovka, máte výhodu. :-)

Shrnuto a podtrženo, mám jasně daný čas, který chci smysluplně využít – trochu zlepšit svět, použít své dovednosti a zkusit něco nového.

Ozvěte se i s drobností. Už 20 % dělá 80% efekt.

Pište, volejte, jak je libo.

Fashion Event Dotek 2017

Jako každý rok, i letos se studenti UTB ve Zlíně pustili do organizace charitativního eventu Dotek. A zatímco loni jsem ještě cestovala až do bájného města kopců a kvalitní architektury, letos se pořadatelé rozhodli akci pozvednout a vylepšit. A jestli se povedlo? Jasně. Děcka ze Zlína prostě baví.

Letos se Dotek konal v areálu bývalé Káznice v Brně, na podporu organizace Mamma Help.

Tentokrát jsem nebyla zvána, nejela jsem z pověření šéfredaktora. Naopak. Jako každý obyčejný návštěvník jsem si měsíc předem poctivě zarezervovala vstupenky, na místě je poctivě zaplatila, bez garance místa k sezení a vůbec, bez všech těch vymožeností a poklon a ústupků, které jsou prokazovány novinářům. A tak mi bylo lehko, vzala jsem sebou nastávajícího, bez nervozity jsem si užila čekání ve frontě na vstup i hledání místa... Ale nakonec, když všichni seděli, světla svítila a začátek show byl na spadnutí, probudily se ve mě staré pudy a nešlo to jinak. Vytáhla jsem blok. O výsledné dojmy se dělím s vámi.

Matteo Carlomusto se s tím nesere

Tenhle Italský stylista je prostě týpek – a na jeho práci je vidět, jak je vyzrálý. Na Doteku prezentoval hned dvě kolekce, sestylované dohromady. A i když byly jasně patrné oba směry, obě kolekce se vzájemně podporovaly a v konečném důsledku násobily výsledný dojem.

To první co mě napadlo už u prvních modelů bylo, že tenhle kluk má asi hodně mokré sny a špatné svědomí. Celá session s klukama v maskách a burkách, v laxu, s průstřihy a v základních fetiš barvách hodně hrála na submisi a dominanci, ať už tu nekrocenou, nebo naopak potlačovanou. Kombinace prvků arabského oděvu s prakticko-cudným přesahem, a naopak absolutní nepraktičnost a otevřená provokace BDSM scény hned na začátku rozproudila emoce. A i přes to, že prezentace stála i na dokonalém stylingu a načasování a poměrně hluboko sahala do svědomí a temných proudů každého z diváků, některé z věcí byly překvapivě nositelné. Nešlo jenom o tupý styling a slepé následování myšlenky. Byla to hra. Naplánovaná, promyšlená, v detailech, ve střihu oblečení, ve způsobu nošení.

IMG_8941.jpg
Fuck me harder. Asi tak.

Srdeční záležitost Kataríny Chvalové

Před rokem jsem obdivovala kolekci Merry Cherry - a Katarína si s lepkavou rudou hraje znovu. Jestli kradené třešně byly symbolem ranně-pubertální naivní dychtivosti, bílý streetový soubor vypovídá o jiném boji. Hedvábná organza, teplákovina, vrstvení, bubbi límeček, hranatý tvar i prvky, které ocení kdejaký pouliční rváč. A rudá. Prázdné polaroidové čtverce se postupně nadouvají, ožívají, tepou a pukají. Bolelo to. A nemyslím tím performance (díky, nemusím obecně). A nemyslím tím autorčinu vlastní krev. Přece, do háje, ta bílá! To přece nejde hedvábí jenom tak pokapat něčím rudým! Jak to vyprat? To se to vyhodí? Jak to nakonec dopadne? Připomnělo mi to moje vlastní vztahy, zoufalé lpění na tom, co bylo, co je nějaký ideál. Zoufalé lpění na minulosti a neměnnosti a neochota zbavovat se a uzavírat to, co už je uzavřené. Zahodit prázdný pytlík, když všechna krev už odtekla. Rozloučit se s mrtvým. A tak nějak jít dál.

Díky. Bolelo to na správném místě.

Janis Kutils – do divočiny

Janis Kutils je absolvent St. Martins a další z hostů. Na Doteku prezentoval nesmírně střízlivou a ready to wear kolekci, po které by asi kdekdo z českých fashion guru skočil jak hladový tygr po kýtě. Všechno, co měli kluci na sobě, dýchalo přelomem tisíciletí a praktičností. Tunýlky, průvlečky, jednobarevný hladký nylon. Taška přes rameno, kapsičky na tužky jako z batohu, co jste dostávali ke Twistkartě. Tepláky, ponča, parky, nadsázka ve tvaru, napůl mikina a napůl deka, prostě jak to přijde, Eminem a zelenooranžová barevnost klasického bomberu. A mimochodem, materiály jsou upcyclované z vojenských zásob.

Děcka, vraťte mě do té doby. A nebo mi tohle aspoň pujčte, až půjdu do hor.

My Little Dominika Kozáková

Jak to asi vypadá, když v klubu v Las Vegas slavíte Silvestr 1979? Jak to asi vypadá, když se vykašlete na všechno a prostě si uděláte radost? Vznikne divoká kolekce s psychodelickým stylingem, skvělými aplikacemi, prostě dětská show pro dospělé. Dejte si něco dobrého, přidejte fiží a kovbojské klobouky. Nasázejte to na sebe, tak ať to baví vás. Život My Little Pony z roku 1995, volánky a sny. A že se něco z toho dá nosit i na pracovní pohovor? Tím lépe. Znamená to, že Dominika zvládá nejen myšlenku a zpracování, ale i nadsázku a styling.

Dobrá zábava je to, co baví tebe, ne to, co baví většinu. Tak se dobře bav.

@TerezaChmurová

Tereza Chmurová je na instagramu. A sdílí tam svoje fotky. A fotky svých kolekcí. Ústřižky života, tvorby, zážitků, čtverečky a obdélníky, lesk i mat. Když děláme to stejné – jak moc se odhalujeme? Co o sobě říkáme? Jak moc se přetvařujeme a jak moc se schováváme? Otázek je více než odpovědí a myšlenka je tak hluboká, až je těžké ji zachytit.

Tvůj život je guláš. Není ti z něj někdy trochu špatně? Nejsi ho už někdy fakt přecpaný?

ROMAN ČASTULÍK

Mám zakázáno ho recenzovat protože přece:

@durduin Roman je jeden z mala dizajnerov na celom svete, ktory nesleduje trendy ani sa nimi neinspiruje. On ich sam urcuje a intuitivne predikuje svojou pracou. Je to pozoruhodna osobnost a vynimocny talent. Kolekcia vypoveda o alzbetinskej dobe a feministickom postoji v mensweari, je to unikatna praca, na ktoru vyzrie malokto, kombinuje historicku erudovanost a citlivou pracou decorphilie a feministickou symbolikou ako aj rekontextualizovanym odevom. Jeho praca prinasa do tohto sveta velmi vela...
— pxsagat

Chcete o návrhářích vědět víc? Klikněte na blog eventu DOTEK

Chcete vidět fotky všech modelů? Najdete je na FB eventu DOTEK

Lepkavá pavučina dat a sociálních sítí

Analytika. Big data. Pojmy, co jsou hodně o počítačích a taky trochu zasahují do statistiky a matematiky a tím jsou pro spoustu lidí vlastně … jak praví jeden z klasiků mého života “jenom šťourání v …..ch.”  Dovolím si s ním nesouhlasit – a jak je vidět, v posledních dnech nejsem sama. 


Sociálními bublinami citlivých intelektuálů otřáslo dne 4.2.2017 děsivé zjištění. Agentury mohou prostřednictvím dat ovlivňovat volební výsledky! Článek, který vyšel v A2larmu je všechno, jen ne krátký. A protože je faktografický a obsahuje slova jako Trump, Brexit, vítězství, ovlivnění, volby, big data, psychlologie a manipulace, jsou náhle dosud klidní lidé jako na trní. Hle, Amerika je objevena – a starousedlíci kroutí hlavami nad vlnou paniky. 

 

Jak velká jsou velká data? 

O velkých datech se všude mluví, ale co to vlastně je? Pojmem Big data se označují datové soubory, které klasickými metodami prakticky nejdou zpracovat. Abych vám je přiblížila, použiju příklad z praxe.

Rekola jsou skvělý bikeshareing prostřednictím mobilní appky. Jednou z myšlenek projektu je, zlepšovat cyklistickou infrastrukturu ve městech – a tak je možné zapojit se do zlepšování a aplikaci posílat GPS informace o každé jízdě na půjčeném kole. Já svoje informace sdílím – a překvapivě to dělá spousta dalších lidí. Taková spousta, že kdybyste se byť jenom pokusili data stáhnout ze serveru, shodíte ho. V sezoně každou vteřinu naskakují nové GPS souřadnice – a snad jen teď, když jsou kola pod střechou, je možné s nimi něco dělat…

Představte si, že jsou systémy, které zároveň generují GPS souřadnice, výši útraty, spotřebu benzinu, teplotu, hmotnost… nebo je to několik systémů které rostou nezávisle na sebe a jsou provázané přes nějakou proměnnou – a ta proměná jste vy. 

 

Výprava po lidských stopách

Pohybujeme se po světě a kam vkročíme, necháváme stopy. Pach, šupinku kůže, lajk na FB, platbu kartou, otisk prstu… dokud jsme žili jen v offline světě, bylo jen málo míst, kde se naše stopy sbíhaly. Pravděpodobně to bylo u té nepříjemné sousedky která vždycky přesně věděla, kdo, kde, s kým, jak a dokonce i jak dlouho a jak hlasitě. 

Dokud jsme žili jen offline, znamenalo dohledání a spojení informací o člověku hodiny práce. Jedna kartotéka u lékaře, jiná ve škole, další v práci, na každém úřadě jiná. Složitost spojování sloužila i jako ochrana. Protože na rozdíl od sousedky, před kterou něco i utajíte, před státem, pokud od něj něco chcete, moc neschováte.

 

 Sběrači, býložravci a predátoři

Všeznalá sousedka je v podstatě analytik. Sleduje různé kanály, sleduje každou stopu a na základě zkušeností si je spojuje dohromady. V obchodě se vám dívá do košíku, přes okno vidí, na co se díváte v televizi. Sleduje, kdy vám chodí pošta a jaká. Jaké čtete noviny. Co vyhazujete do popelnice. Kdo k vám chodí. Její síla je v tom, spojit si, že 1 a 1 jsou 2. 

 Paní od vedle informace sbírá spíše ze zvyku, než za nějakým účelem. Stejně to dělají všechny možné stránky – protože jim někdo řekl, že to je dobré dělat. Na druhou stranu, někteří lidé umí svých znalostí velmi dobře využít, často ve váš neprospěch. Takový stalker se plynule napojí na libovolný zdroj a bude vás pronásledovat, ať se hnete kamkoli. Spojí si informace dohromady tak dokonale, že bude vědět, kde vás zastihne, od teď přesně za týden a 3 hodiny. 

 

Ve velikosti je jistota a síla

Když jsme v pubertě, máme tendence si myslet, že jsme na celém světě jediní a originální. Není tomu tak. Vzorce chování, myšlení a potřeb jsou všem společné. 

Staří mistři byli přesvědčeni, že lidi stačí třídit podle pohlaví, věku a vzdělání. Pak jim došlo, že rodinný stav, velikost obce, kde žijí a to, kolik vydělávají, má taky něco do sebe. Tak vznikl marketing postavený na socio-demografických charakteristikách. V době, kdy jediná dostupná data vycházela ze sčítání lidu, to bylo taky to jediné, s čím se dalo pracovat. Bylo to fajn, fungovalo to. Ale už nefunguje, jak zjistil překvapený team Hillary Clinton (a mnohé reklamky).

Jednoduché demografické členění už platí snad jenom u tradičních skupin mimo internet a globalizovaný svět. Kdekoli jinde ho musíme brát jenom jako nějaký velmi orientační ukazatel. Leckterý čtyřicátník dnes uvažuje jako student a stává se, že čerstvý maturant vydělává násobně více, než člověk na vrcholu produktivního věku. Přestože jsou data ze sčítání a ročenek důležitá, spoléhat se jenom na ně je bláhová naivita. Často jsou mnohem relevantnější sociální sítě, diskusní fóra, informace o stavu účtu, o obsahu nákupního košíku, o pohybu v prostoru…

 

 Víme co děláš – a budeš dělat

 Za stovky let, co se snažíme prodávat, vznikly různé metody jak zjistit, kdo a kdy chce kupovat. Jednou z nich je teorie zákaznické cesty. Nebo taky metoda See-Think-Do-Care, která zákaznickou cestu člení na 4 fáze. See je fáze, kdy si začínáme uvědomovat, že nás něco trápí. Ve Think už víme co to je a řešíme, jak si pomoct. V Do už víme, jak si pomoct a tak to uděláme. A v Care máme ten dobrý pocit a chceme, aby nám dlouho vydržel.    

Klasická reklama, zejména podlinková, se soustřeďuje na fázi Do. Na lidi co ví, že chtějí něco koupit – ale neví kterou značku. Ta modern, případně nadlinka, už řeší fázi Think. Neprodává produkt, ale řešení. 

Jenomže co když ještě nevíte, co chcete řešit? Co když máte nějaký pocit, ale nevíte, jestli je to hlad, nebo žízeň? Pak jste ve fázi See – a je tady pro vás celý průmysl určený na vzbuzování potřeb.  

Co když je ale někdo, kdo na vás umí působit ještě před fází See?

 

Cizí myšlenky ve vlastní hlavě

Na to, že se nám někdo snaží vnutit produkty a řešení jsme si zvykli. Když na nás banner křičí, že právě tento a jen tento výrobek je skvělý, bereme to s rezervou. Na to, že nám někdo nutí potřeby a životní styl si zvykáme. Nejde to snadno – ale už začínáme chápat, že když máme rádi sportovní životní styl, nemusíme se nutně snažit vecpat do obleků a lodiček na vysokém podpatku. To, že nám někdo nutí myšlenky a strachy, nás ale ještě pořád překvapuje. Jsme bytostně přesvědčení, že naše emoce jsou jenom naše – a skutečnost, že nám je může vnuknout někdo zvenčí, nás lehce děsí.

Přitom je to totéž. Reklama. Jen přichází v dřívější fázi. 

 

Výprodej vizí a snů

Když dojde na politickou reklamu, není důvod se domnívat, že bude méně agresivní. Naopak. Politik je jenom produkt, navíc takový, který vlastně který nepotřebujeme. Je to řešení, které by nás samotné, od přirozenosti, asi nenapadlo. Je to řešení, které přímo nenaplňuje žádnou naši potřebu – a to je důvod, proč je třeba potřebu nejprve vytvořit. Dostat voliče do fáze See. 

V minulosti se vytváření potřeby politického zastoupení dělo na volebních meetinzích a při osobních setkáních. Kandidát strany přijel do města a místní zástupci ho uvedli do problematiky. Vysvětlili mu, co občany trápí a na co slyší – a on pak mohl začít rétorikou působit na jejich srdíčka. Pokud se uměl rychle přesouvat, měl vyšší šance než ten, kdo k lidu promlouval jen s plakátů.

Expertem na to byl a stále je pan Miloš Zeman. V minulosti inovoval kampaň autobusem "Zemákem" a i dnes na občany nezapomíná a objíždí kraje a města, co mu zdraví dovolí.

S nástupem digitálních médií a digitálních sociálních sítí se svět změnil. Kdo by chodil na náměstí, když může komunikovat prostřednictvím chatu? Sociální sítě proces politické kampaně usnadňují a urychlují.. Politik už nemusí jezdit osobně. Data mu dají perfektní přehled o tom, kdo je a kdo by mohl být jeho voličem. Dají mu perfektní přehled o tom, co lidé chtějí slyšet. Aniž by mluvil, prostřednictvím sítí může oslovit všechny dělníky nebo rozvedené ženy najednou. A tak, jako mu v minulosti specialisté organizovali meetingy a psali úderné proslovy, i dnes se obrací na experty. 

Je tohle ovlivňování voleb? Je to ovlivňování volebních výsledků? Samozřejmě! Jako každá kampaň…

 

Můžeme zabránit zabíjení?

 Tvrdit, že kampaň vedená online a pomocí extrémního cílení je špatná a ta, která je vedena tradičně je dobrá... To je jako tvrdit, že zabíjení bombami je špatné, zatímco zabíjení oštěpem je úplně v pořádku. 

Není na místě ptát se jak vést fér politickou kampaň, ale jestli ji vůbec vést – když byla, je a vždy bude zosobněním manipulace. 

Je možné zabránit lidem, aby zabíjeli? Je možné zabránit lidem, aby manipulovali? 

Já si myslím, že ne. Jsou věci které jsou příliš lákavé. I kdyby byly nemorální, i kdyby byly zakázané, vždycky se najde někdo, kdo se s jejich pomocí pokusí získat převahu nad ostatními. Marketing, ať už produktový nebo politický, ať už tradiční nebo založený na datech, je jenom nástroj. Stejně jako nůž.

Jediné, co můžeme, je poučit lidi o tom, co jim hrozí. Vysvětlit, jak věci fungují, objasnit nebezpečí a rizika. Jediné, co můžeme, je připravit se a počítat s tím, že nejde věřit všemu. A zvláště ne tomu, co se nabízí samo a bezbolestně.

Protože já se analytiky nevzdám. A mám takové tušení, že ani ostatní analytici a dataři ne. 

Jak nebýt plničem úkolů

Jste ideální zaměstnanec? V tom případě gratuluju. Povedlo se vám zapadnout do správného otvoru. Teď už jen stačí pokračovat v dobře načaté činnosti, podle jasných linek a pravidel, až do důchodu nebo smrti. A doufat, že se svět nezmění. 


Svět není stabilní a doba už vůbec ne. Mění se pracovní podmínky, mění se pracovní nástroje a souvislosti. Jenom školství ještě pořád zůstává kdesi v klidných dávných dobách. Na začátku do něj vstupují divocí a kreativní jedinci, schopní se zaměstnat sebenaplňující činností na libovolně dlouhou dobu. A na jeho konci vypadávají součástky do korporátních strojů, ideální zaměstnanci, čekající na přidělený úkol. 

Když je vám ještě není třicet, pravděpodobně vás více než polovinu života učili, že klíčem k úspěchu je přesné splnění zadání. Dodržení pracovního postupu. Použití správných nástrojů. Jedině za správně zodpovězenou otázku, správně rozepsaný příklad a správně namalovaný obrázek vás paní učitelka pochválí, vyfasujete výbornou a rodiče nebudou mít námitek. Pokud se rozhodnete pro bezpečí korporátu nebo nějaké jiné zkostnatělé instituce, úkolové myšlení z vás udělá zaměstnance měsíce. 

Pokud se ale dostanete trochu dál, do divokého světa start-upů, malých projektů a nejrůznějších smysluplných hurá firem, je to jiné kafe. 

Nová firma pro nový svět

Jsou to podniky kde je všechno možné, práce má smysl, lidé jsou spokojení a kreativní, odpovědnosti se plynule přelévají v týmu a na projektu se každý podílí tím nejlepším, co má. Když chybí čas jednomu, vypomůže druhý, přesně jako v živém organismu. Jako když nesete tác s kávou a potřebujete si přidržet dveře. Prostě se spolehnete na zkušenost nohy, kooperaci těla a na to, že každá buňka ví, co má dělat. 

Je to krásné, je to fascinujíci. Ale pro úkolového člověka to je peklo. 

Úkoly nepřicházejí. Pokud ano, jsou formulované volně, mají pohyblivé deadliny a rozstříštěné zodpovědnosti. Namísto UDĚLEJ slyšíte JE TŘEBA UDĚLAT. Všichni se usmívají, vykládají o něčem co se tématu týká a čekají, že se orientujete. V neformální termín chtějí nějaký výsledek práce, ale nechtějí vidět jednotlivé kroky, nemají potřebu k nim nic říct. A že jsou tak hodní, klidně práci udělají za vás. Ale můžete si být jisti, že na konci projektu nečeká jednička ani pohlazení od maminky. Jenom feedback. 

plnič úkolů

Kdo by to čekal, že práce v nové firmě vyžaduje kompletní změnu mindsetu? Že najednou neplatí nic, co roky platilo? Že definice “dobře odvedené práce za kterou náleží odměna” se totálně zbortí?

Přiznám se, já jsem to nečekala. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi to stane. 

Ve škole jsem si vymýšlela vlastní postupy a spíše než to jak se něco dělá mě zajímalo proč. Když jsem se nudila, našla jsem si nějakou činnost, když jsem nevěděla jak na to, zkoumáním a pokusy jsem se nakonec dopracovala k výsledku. V korporátu, kde všichni něco dělají proto, že se to tak dělá, jsem trpěla. 

Na druhou stranu, jsem z úkolově nastavené rodiny. Rozpis služeb na každý týden, jasně stanovená pravidla toho, jestli je vysvědčení dobré, nebo ne.  A odměny podle toho.

Na rodině a na hodnocení mi vždycky záleželo. Jako bych byla jenom tak hodnotný člověk, jak jsem hodnocená. Jako bych byla jen tak dobrá, jak moc dobře splním to, co ode mně lidé čekají. Zadaný úkol. 

Všechno jsou emoce

I na práci mi záleží. Jenomže to jak ji vnímám, vůbec není dobré. Nadřízení jsou “noví rodiče”. Nechci je zklamat, nechci je rozzlobit. Jsem úzkostlivá, abych neudělala chybu. Chci přesné zadání, abych ho mohla splnit a dostat bonbon. Jako malé dítě chodím ukazovat každou čárku. Zbavuju se odpovědnosti za celek, protože “maminka to přece ví líp”. 

Když to takhle píšu, je to fakt smutné. 

Zvláště proto, že když dělám sama na sebe, je všechno jinak. Jediné co je pro mě dané je termín aúčel. Zkoumám, hraju si, hledám nové cesty, odpočívám a sbírám inspiraci. Dělám věc tak, abych s ní byla spokojená já, abych z ní měla radost. Protože jsem si postup vymyslela sama, dokážu si každý moment obhájit. Pokud na věci dělám bez “přítele na telefonu”, výsledek možná není formálně dokonalý, ale mám z něj radost a je to něco trochu jiného. 

Jak je tedy možné, že tohle neumím v práci?

Vyvinout se nebo vyhynout

Napadá mě, že je to dáno odpovědností a odměnou. Když dělám sama na sebe, mám plnou odpovědnost já a nikdo mě za výsledek nepochválí. A reálně mě ta pochvala ani finanční odměna nezajímají. Dělám to hlavně pro radost a dobrý pocit. 

U specifických zakázek to je zase jiné. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Jde o spokojenost zadavatele s výsledkem. Mám plnou odpovědnost za kvalitu, ale nikoho nezajímá to, jestli mám radost a jak moc u toho přemýšlím. Jde o produkt, o prachy. To chápu a umím. 

Práce v nové firmě v sobě organicky kombinuje oboje. Jde o produkt a aby to bylo rychle (není čas učit se za pochodu a zkoumat) ale je třeba umět obhájit každou čárku. Jde o spokojenost zadavatele, a odměnou jsou peníze, ale nejde o to aby to bylo podle zadání, ale o to, aby to bylo jiné, boží a skvělé. Jsem úplně odpovědná za to, co dělám, ale ne za další body, a kdykoli mi do práce může někdo vstoupit. Žádné z mých děl není nedotknutelné, žádné není moje, všechno je jenom součást něčeho většího. Stvořitelská hrdost chybí. 


Někdy si říkám, že jestli při práci v korporátu dobře funguje velké ego a malé sebevědomí, v nových firmách je to naopak. Sebevědomí musí být pevné jako skála, na něm se buduje kvalitní práce. Ale ego? To nechte doma. Jestli je zaměstnanec v korporátu jen mocnou součástkou ve stroji, pak je zaměstnanec v nové firmě částí těla. 

Co tedy dělat?

  • Být vždycky připraven pomoct a zaskočit
  • Sledovat situaci, naslouchat a být iniciativní
  • Pružně reagovat i na nepřesně řečené a funkčně neobvyklé požadavky
  • Nekomplikovat a nezpomalovat pohyb celku
  • Rychle se učit a neopakovat chyby
  • Říct si o pomoc
  • Být spolehlivý a fit
  • Nezapomenout na kreativitu a radost z bytí

Doufám že se toho udržím. 

Jak to v práci máte vy?

Jak na minimalistický šatník

O minimalismu se nejčastěji mluví v souvislosti s šatníkem. Má to být návrat ke kvalitě a udržitelnosti, krok v boji proti fast fashion a sweatshopům. Má to být krok k nalezení svého vlastního já. K volnosti a kreativitě.

Pravda je taková, že mít minimalistický šatník je těžší, než cokoli jiného. Dost možná na to nemáte. A přiznat si to není ostuda. 


Šaty dělají člověka

V tramvaji podle oblečení poznáte muže od ženy, oddělíte domovce od těch, kteří žijí na ulici. Dost možná se vám povede i odhadnout, kde kdo pracuje. Pokud by do vaší komfortní zóny vstoupil člověk v obleku, budete na něj reagovat jinak, než na stejného člověka v monterkách nebo roztrhané bundě.  Jsme povrchní, dáme na první dojem a to nám umožňuje se oblečením maskovat, vyjadřovat svou osobnost i manipulovat s okolím.

Stejně jako v běžném mezilidském styku je oblečení důležité i v byznyse. Nemusíte nutně pracovat v oblasti módy, lajfstajlu nebo reklamy. I když jste umělec nebo se pohybujete mezi lidmi na manažerské úrovni, ucítíte to. Asi vám neřeknou, ať se převlečete, přesto si už po pár dnech si v nové práci budete ve starém outfitu připadat nepatřičně. A pokud se odmítnete přizpůsobit okolí zjistíte, že ať pracujete jak chcete, kariéra se ne a ne hnout. Zvláště pokud jste profesně mladší a nemáte vybudované jméno podvědomě ucítíte, že dobrý image je základ. Jak říkají klasikové, oblékejte se pro práci, kterou chcete dělat, ne pro tu, kterou máte

Styl jako cesta nahoru

Když jsem před téměř sedmi lety poprvé navštívila kurz pro stylisty, připadala jsem si jako exot. Z pocitů jsem se vypsala na blogu, ale emoce jsem si sebou nesla ještě hodně dlouho. A i když mi to rozum moc nebral, protože lektorce přes "kožené" legíny děsivě prosvítala celulitida, přizpůsobila jsem se. Přemýšlela jsem nad kódy, kterými se oblečením prodáváme. Uvažovala jsem, proč jsou tak důležité boty na podpatku, drahá kabelka a krásné vlasy. Proč je tak důležité být trendy. Snažila pochopit a rozklíčovat pravidla profesních uniforem. Rozebrat to, co které kusy oděvu říkají o svém nositeli. Chtěla jsem být slavná stylistka. Jak k lidem vyslat signál, že jsem IN? Jak zamaskovat, že reálně myslím jinak?

Nešlo o to, vytvořit jednorázový kostým, ale dát dohromady celou identitu, celou stylovou značku. Ukázat světu, že já jsem tady ten opravdový módní blogger. Já vím nejen co je trendy, ale i co trendy bude. Ukázat, že jsem kreativní, skvělá, krásná, že mě každý musí chtít. Zatímco dneska bych k tomu přistupovala s analýzou a plánem v ruce, tehdy to bylo živelné. Nakupovala jsem, zkoušela, kombinovala a zase nakupovala. Skoro všechny peníze jsem investovala do oblečení a nakonec to skutečně stálo za to. Lidé si mě pamatovali. Šedá, černá, bílá, postapokalyptická víla a zrzavé vlasy. Moje značka, která mě dostala do zákulisí i do front row.

Být vždy o krok napřed

Nejenom v módě platí, že kdo neběží, jako by stál a kdo nejde, jako by couval. Lidská pozornost, vycvičená tisíciletími v divočině, reaguje jen na to, co je nové. Móda je tak postavená, ale i jinde potřebujete být aspoň trochu vidět. Asistentka která nosí stále stejné elegantní šaty nemusí být povýšena jen proto, že její stejně šikovná kolegyně šatičky střídá. Samozřejmě, kvalita práce je zásadní, ale i oblečení a image rozhoduje

Když se na potřebu pestrosti v oblékání podíváme s odstupem, zjistíme, že je to mnohem komplexnější záležitost, související s vývojem osobnosti. Co si budeme povídat. Když začínáte v nové práci, málokdy oplýváte sebejistotou. Málokdy jste si zcela jisti tím, co děláte a co chcete dělat za 10 let. Znejistí vás, když na vás někdo křičí. Nechcete se nechat vyhodit. Snažíte se. Klušete kupředu aby okolí vidělo, že jste v kondici. A doufáte, že si nikdo nevšimne, že máte zpocená záda. 

Punk je někde jinde

Oděv mě zajímá. Baví mě pozorovat lidi, dívat se na to, co mají na sobě a jak to nosí. Baví mě přemýšlet nad tím, kde vybraný kousek oblečení asi koupili a jak se to stalo. Baví mě řešit, proč jsou Česi outdoorový národ a proč nechápou dresscode. Troufám si říct že jsem aspoň trochu pochopila principy odívání a oděvního průmyslu.   Přesto a proto jsem měla intenzivní pocit, že na oblečení záleží. A že na něm záleží tím víc, čím více se pohybuji mezi lidmi, kteří ho řeší.I já jsem ho řešila. Hodně.

Na loňský zářiový MBPFW jsem se oblékala s péčí svědomité módní redaktorky. Abych mohla prezentovat a reprezentovat,  napůjčovala jsem si oblečení od návrhářů, vymyslela outfity, učesala se a nalíčila. Jako obvykle. Bylo to hezké, cítila jsem se fajn, ale popravdě, sorry kámo, nic ve zlém, ale nikoho nezajímáš. Moc se mě to nedotklo, ale přesto... Nikdo se ani nezeptal, čí oblečení mám na sobě. Byla jsem trochu zklamaná. (A taky trochu žárlila.) Už proto, že jsem návrhářům slíbila propagaci, ke které nedošlo.

Jak je možné že to nevyšlo? Že to nefunguje? Odpověď ležela hned vedle, stačilo ji zvednout. V záplavě dokonale nastajlovaných lidí kdokoli ne-šílený zapadne.  Na CEFD do Budapeště už jsem se oblékla mnohem skromněji a pohodlněji. A když jsem pak na fashionweeku v Kodani pochopila, že ti největší profíci ve stejných botách odchodí celý týden, změnilo mi to život. Oblékat a trápit se kvůli uznání na české fashion scéně? Proč?

Když v březnu nadešlo MBPFW, už jsem outfity neřešila. Šla jsem v těch jeansech, ve kterých jsem ještě minulý den klečela na zemi na focení. Rozhodla jsem se pro pohodlí a nic se nestalo. Lidé mě zdravili tak jako tak, nikdo to neřešil. Nudné oblečení ze mě nedělalo horšího člověka. Konečně jsem se cítila sebejistá a klidná. Už za mě nemuselo mluvit moje oblečení. Mluví za mě moje práce. Mluvím za sebe já sama. 

Nemusím být stylová, módní a moderní. Stačí mi být sama sebou. Moji hodnotu neurčuje to, co mám na sobě. Neurčují ji lidé, kteří se na mě dívají. Mám ji tím, co umím a co dokážu.

Dovolte si být sami sebou

Na základě pozorování si troufám říct, že jedinou překážkou na cestě k minimalistickému šatníku jste vy sami. Pokud máte redukovat šatní skříň na jeden střední kufr, musíte si být sakra jistí tím kdo jste, co děláte a co potřebujete. Je hezké nějak vyházet vyházet 90 % věcí, ale pokud neznáte sami sebe, můžeme se vsadit, že do roka a do dne máte šatník zase natřískaný. Věřte mi, dokud nevíte kdo jste, nepovede se vám implementovat žádný z minimalistických konceptů. Zkoušela jsem to. 

Kdo jsem a kam jdu

Capsule wardrobe, 333 koncept nebo osobní uniformy? V každém případě potřebujete vědět, jaké oblečení vlastně potřebujete. Jsou to košile a obleky, nebo jeansy a mikiny? Práce, životní styl a koníčky jsou to, co jednoznačně definuje obsah vaší skříně. Protože se snažíte mít věcí co nejméně, musí být každá co nejlépe použitelná. Je třeba se zamyslet. Otázky níže vám v tom pomohou. 

Vyžaduje vaše práce jiné oblečení, než běžný život? 

Nezáleží na tom, jestli jste právník nebo stavební dozor. Jde o to, že vaše práce vyžaduje jiné oblečení, než nákup potravin v supermarketu. (I kdybyste vše nakupovali online, více casual nebo naopak oficiálnějším akcím, se nevyhnete.)

Práce je základ. Pokud je to ta pravá, pak sedí k vaší osobnosti a nesete si ji sebou i po pracovní době. Proto bude většinu skříně zabírat oděv vhodný do práce a pak pár věcí, které ho doplní. Co tím myslím? Jako právník si třeba pro casual den pořídíte chinos kalhoty, protože se dají vzít i ke košili a saku z obleku.  Jako stavař si k jeansům a bundě dokoupíte slušné boty a košili.

(V případě, že jste biolog v terénu, si místo razící zelené softšelky pořiďte raději tu jednobarevnou. Pořiďte neoutdoorové boty a mezi batohy zařaďte i jeden městský. Prosím.)

Chodíte někam, kde je předepsaný dresscode? 

Přes dresscode nejede vlak. Na snowboard taky nebůjdete v papučích. V případě, že jednou za čas provozujete nějakou extra činnost, zvažte jestli bude lepší koupit si vlastní lyžáky, nebo si plesové šaty raději půjčit. Nelíbí se vám to? Najděte si takové akce, které odpovídají vašemu mindsetu a šatníku lépe.

Jaké jsou vaše hobby?

Je jasné, že pokud chodíte každý víkend na hory, neobejdete se bez sportovních bot. Jako zarputilý LARPař určitě budete mít aspoň jeden kostým. Zamyslete se nad tím, jestli není možné nějak propojit hobby a real life šatníky. Funkční oblečení můžete nosit i ve městě, městské oblečení může být i funkční. Typicky, na běžky, běh i mnoho městských aktivit stačí jedny kvalitní legíny. 

Jak velkou máte pračku?

Blbá otázka? Ani ne. Pokud máte velkou pračku, oblečení špiníte rychleji než ho stíháte prát. Zvažte své čistící možnosti v kontextu barev a materiálů v šatníku. Barevné ponožky jsou krásné, ale pokud je musíte prát v ruce, tak nic moc. Bílou perte jenom s bílou. Pokud jí nenaplníte pračku, zkuste raději šedou, bleděmodrou nebo růžovou. Víte jak ;-)

Jak se pohybujete? 

Jezdíte všude autem, nebo chodíte pěšky na vzdálenou autobusovou zastávku? Lítáte po světě, nebo jezdíte na kole? Podle toho volte boty. Nepromokavé, prodyšné, barefoot, podpatky... a samozřejmě i oblečení. Na hedvábí a tenké bavlně jsou vidět zpocená místa. Na vlně nebo polyesteru ne. Dlouhým kalhotám se při chůzi mohou ušpinit nohavice. V sukni je na skůtru zima. Počítejte prostě s tím, že se můžete umazat, zpotit nebo naopak nachladit od klimatizace. 

Můžete si dovolit být ikonou?

Koncept osobní uniformy je lákavý, ale ne každý je Karl Lagerled. Jeden učitel na našem gymplu měl přezdívku Riflouš. Jsou prostě obory, kde si z vás, pokud budete chodit jenom v jeanovině, budou dělat legraci. 

Můj minimalismus

Většinu posledních měsíců trávím v tmavých jeansech Superdry. Ty kalhoty už ztratily třetinu barvy, začínají se jim trhat lemy u kapes a vytrhávat hlavní knoflík.Jsou jediný důvod, proč jsem ochotná si hlídat váhu. Za 8 měsíců, co je mám, jsem v nich zažila všechno. Narazila na ně náhodou v pánském oddělení sekáče u Quadria, a protože byly kvalitní a já jsem z nich těsně nevypadla, pořídila jsem si je. Volné a krátké pánské gatě se ukázaly jako pohodlné a praktické a tak se schodou okolností staly absolutním základem mého šatníku. Absolvovala jsem v nich spánek na podlaze nočního rychlíku, čtyři dny festivalu Masters of Rock, pracovní pohovor, po boku “nadkolegy” jednání s klientem i první let letadlem. MBPFW i fashionweek v Kodani. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že si to budu moct dovolit. 

Na všechny věci v mém šatníku se můžu spolehnout. Co nepotřebuju, to nemám, co nemám, to nepotřebuju. Vyhodila jsem všechny boty, které mě kdy tlačily, spodní prádlo mám jen takové, za které se nestydím. Osvědčila se mi trika Moira, legíny od Young Primitive, kašmírové svetry, péřové bundy a šaty Leeda. Protože nemám velký rozpočet a odmítám fast fashion řetězce, je nakupování těžší. Ale všech 15 věcí, které jsem si za poslední rok pořídila, pravidelně nosím. 

Minimalistou na zkoušku

Pokud si to v práci můžete dovolit a neublíží vám to, zkuste jeden měsíc pojmout minimalisticky. Vezměte si zavazadlo střední velikosti a do něj zabalte všechno oblečení a boty, které budete potřebovat na 30 dní. Od spodního a nočního prádla až po kabát. Všechno ostatní, co ve skříni a botníku zůstalo, zavřete do krabic nebo tašek, schovejte pod postel nebo na půdu. Zavazadlo vybalte zpátky do prázdné skříně. Dobrodružství začíná. 

Možná vám bude něco chybět a hledání vám bude stát za to. Možná zjistíte, že jste polovinu triček nepoužili. Nic není špatně. Pokud objevíte sami sebe a minimalismus se vám zalíbí, vítejte v klubu. A pokud ne? Buďte sami sebou, buďte maximalisté. Aspoň máte o čem vykládat :-)

Minimalismus v praxi? Dost možná už v tom taky jedete.

Minimalismus je trend, který je vidět. Prázdný byt, volný prostor, svobodný pohyb, cestování po světě jen s batohem a plavkami. Hezké fotky. Než ale začnete ochat nad minimalistickými guru, zkuste se rozhlédnout kolem sebe. Dost možná kolem sebe máte větší borce. Nebo jimi sami jste. 


Chamtivá ženská

Jako každá holka z venkova, i já mám silný vnitřní pocit, že bych se měla zásobit na horší časy. Když vidím něco co je zadarmo, zasvítí mi očička. Nebýt snahy o vlastní důstojnost a vůle, našli byste mě všude tam, kde se něco rozdává. Nechat to na mé základní přirozenosti, nikdy bych po přehlídce nenechala (jedinou!) dárkovou taštičku pod lavičkou. Naštěstí pro mě i pro mé okolí, hanba by mě fackovala, něco takového provést. 

Nejsem z chudé rodiny. Ale jsem ze tří holek, tatínek je dost "šporlivý"a na rozdíl od vzdělání, sladkosti, kosmetika ani jiné holčičí pičičmundičky nebyly samozřejmostí. Když jsem se stala bloggerkou a pozvali mě do showroomu, vzala jsem, co dali. Když jsem po škole začala pracovat na nákupu v retailu, na stolku u dveří se pravidelně objevovaly vzorky kosmetiky a jídla. Volně k rozebrání. Ani ty jsem nenechala bez povšimnutí. Jednou za čas jsem sice podělila kamarádky a známé, rozdávala jsem chleba bezdomovcům na ulici. Ale to není řešení. Jak si to ale srovnat v hlavě? Jak nemít nutkání chamtivě brát všechno, co vidím a mohlo by se hodit? 

Základy minimalismu

S minimalismem je to jako s hubnutím. Po tvrdé redukční dietě zpravidla nastává jojo efekt, dlouhodobě zabírá jenom celková změna životního stylu a myšlení. Já osobně nejsem zastáncem "moudrých pouček" a spolehlivých rad. Ale když se podívám na svůj současný životní styl (a životní styly těch, které ve svém okolí považuju za minimalisty), vidím tři základní myšlenky. Až když jsem si je osvojila, přestala jsem toužit po zbytečnostech. A nebudu se s vámi hádat pokud budete tvrdit, že ve skutečnosti jde jenom o jednu. 

Nahraditelnost a dostupnost

Žijeme ve společnosti, ve které je téměř vše materiální dostupné a nahraditelné. Pokud si doma zapomeneme plavky, můžeme si nové koupit na pláži. Pokud potřebujeme křovinořez, můžeme si ho půjčit. Už uvědomění si této nahraditelnosti je klíčové. Už nemusíme schraňovat použité silonové sáčky. Kdykoli můžeme sehnat nové. A pokud by se náhodou přestaly vyrábět, objeví se něco, co je dobře nahradí.

Stačí si vzpomenout na to, jak jsme jako děti jezdili na dovolenou. Když mi bylo 13, jela jsem se sborem na 14 dnů do Řecka a každé dítě muselo při nástupu do autobusu odevzdat 2 kg chleba. Dneska už by nám to přišlo fakt divné. Ale tahat sebou životem zásoby laků na nehty, bločků a propisek, to nám divné nepřijde.

Už nejsme tak chudí a popravdě, když v ruce nedržíte zvolna tvrdnoucí pecen, máte ji volnou k pomoci druhým a ti se vám mohou odvděčit čerstvým pečivem.

Během Masters of Rock ve Vizovicích jsme z nudy pomohli odnést banánovku knih z charity shopu Dotek na zámek. Mysleli jsme si, že tak aspoň zjistíme, kde zámek je a nakonec jsme, překvapení, jako odměnu dostali vstupenky na prohlídku.

Ať už cestujete nebo ne, ekonomika sdílení je další bonus k dostupnosti. Chybí ti štafle? Proč je kupovat, když se můžeš zeptat u souseda? A když to jde se štaflema, proč by to nemohlo jít s autem? Nakonec, týká se to i služeb a činností. Proč ztrácet čas s úklidem bytu, když jsou lidé, kteří to pro vás rádi udělají? 

Ekologie

Naši prarodiče věci opravovali, naši rodiče pokažené vyhazovali. A co my? Už se vám stalo, že jste vyhodili nebo odložili něco jenom proto, že už to nebylo in? Nevidím smysl v tom stát se minimalistou tak, že všechno odnesete do kontejneru. Co takhle zkusit je lépe spotřebovat? Dokonalá spotřeba je takový můj osobní pojem. Znamená to nejen nevyhazovat dobré věci. Znamená to nenechat je zkazit

Dokonalá spotřeba má ekologický základ a k minimalismu míří přes něj. Pro mě bylo stežejní rozhodnutí, vyhnout se v maximální míře palmovému oleji. Přišlo to ze dne na den, o velikonocích, na základě děsivého snu o útěku z hořícího pralesa. Palmáčové perníčky jsem rovnou rozdala ještě u rodičů, ale v Praze na mě čekaly zásoby nakřečkovaných trvanlivých potravin, naštěstí zabalených. Ty putovaly do krabice na chodbě domu, s cedulkou "volně k rozebrání". Přečetla jsem ale další eko články a zjistila, že mnohem více palmáče je v kosmetice. Vytáhla jsem všechny drogistické věci ze skříněk a košíků. Nikdy neotevřené šampony, sprchové gely a tělová mléka. Spousty vzorků. A pak otevřené věci. V množství jak pro dětský tábor. To co smrdělo stářím, letělo bez milosti do koše. Nové, neotevřené věci jsem odnesla do azylového domu a na ty polovyčerpané aplikovala princip dokonalé spotřeby.

Bylo by hezké vyhodit staré šampony a koupit si jeden nový. Ale jaké jsou náklady na vyrobení šamponu, jeho dopravu a prodej, a jaké jsou náklady na likvidaci poloplné lahvičky? (Náklad na čističku, protože to stejně vyliju do záchoda, abych mohla dát nádobu do plastu? Nebo to odhodím celé, a půjde to v lepším případě do spalovny?) Když se všeho zbavím, uleví se mi. Ale co na to příroda? Než jsem spotřebovala všechny zbytky, trvalo to víc než půl roku. Ale smutný pohled na lahvičky čekající ve sprcháči se mi připomněl vždy, když jsem byla v drogerii. Nakonec už mě to tak iritovalo, že jsem zakázala ježíškovi, aby mi nosil jakoukoli kosmetiku - pod hlasitě vyřčenou pohrůžkou, že cokoli dostanu, dám bez milosti a hned bezdomovcům. Když jsem konečně spotřebovala poslední šampon (malá oslava), koupila jsem si dobré bio mýdlo, které mi stačí na ruce, tělo i vlasy. Když jsem vypotřebovala poslední krém, obřadně jsem otevřela darovanou konopnou mast. Nakonec přibyla eko zubní pasta, na jaro a léto mám navíc opalovací krém s vysokým faktorem. Více kosmetiky mi prakticky netřeba. A tak už mě vzorky zdarma nechávají úplně chladnou. 

Jasně, s kosmetikou to má každý jinak, ale nakupovat novou, až když opravdu dojde ta stará, dokáže každý. Pokud znáte své tělo a to, co mu vyhovuje, nepotřebujete nic navíc. A není to jenom o kosmetice nebo jídle. Je to i o nepřečtených časopisech a novinách. O nikdy nenošeném oblečení. Proč kupovat pořád něco nového a pak to vyhazovat? Věci, které se nepoužívají, přesto stárnou. Stárnou gumy a těsnění, levnější plasty oxidují, tuky se rozkládají.

Nejde jen o to, že pokud něco nepoužíváte, asi to nepotřebujete. S každým vyhozením "nespotřebované" nebo "prošlé" věci prakticky násobíte náklady na ni. Stojí to za to přírodě? Stojí to za to peněžence? 

Spolehlivost

S důkladnou spotřebou úzce souvisí otázka kvality. Čím méně věcí máte a čím déle vám mají vydržet, tím spolehlivější musí být. Domácnost se čtyřmi mixéry si může dovolit mizernou kvalitu pátého, a když se i z toho začne kouřit, pořídit šestý. Ostatní potřebují stroj, na který se mohou spolehnout. Který něco vydrží. Kvalitní věci můžete spotřebovávat dlouho a často, až do úplného rozkladu. 

Jednoduchá poučka o preferenci kvality před kvantitou prostě platí, a aplikovat ji můžete nejenom na nákupy, ale i na to, co už máte. Všechno co je doma by mělo být připraveno k okamžitému použití a pokud není - na co to mít? Jestli máte designovou sadu příborů, ale v ní  žádnou lžičku ze které by se vám dobře jedla zmrzlina, něco je špatně. 

Zatímco u věcí si tohle umíme uargumentovat, když dojde na citlivější témata, je to horší. Sbíráte "kamarády" na facebooku? Kolik z nich je spolehlivých? Kolik z nich by vám zvedlo telefon? A nebo naopak, kolika z nich byste telefon v noci zvedli vy? 

Minimalističtí guru kolem nás

Tři základní minimalistická pravidla jsou vlastně hrozně jednoduchá, účelná a funkční. Ve shrnutí znamenají, žít pro život, a ne pro věci. Netrpět sentimentem a chamtivostí, znát sám sebe a své potřeby a umět si velkoryse dopřát to, co má smysl. 

V tomhle kontextu, dost možná ani nevíte, kolik minimalistů máte kolem sebe. Jsou to většinou muži, zapálení pro své životní vize a poslání. Jsou to lidé, kteří žijí ve svých myšlenkách, činnostech a snech, a majetek a jeho správa by je jenom brzdily. Ti nejchudší a nejostřejší mají notebook, mobil, futon, polštářek a deku, batoh, židli a stůl (od popelnice), pár knih, dvoje boty a oblečení akorát tolik, co se vejde do toho batohu. Možná taky hrnek. A misku. A zubní kartáček.

Jsou to lidé, kteří se věnují tomu, co pro ně má smysl. Jsou ochotni utratit hodně peněz za to, co je posouvá dopředu. Mají starý mobil, ale kolo v hodnotě málo jetého auta. Mají jednu košili, ale fotovýbavu za čtyři průměrné platy. Bydlí téměř v holobytě, ale jedí hlavně v dobrých restauracích. Žijí na 20m, ale pronajímají si garáž na motorku. A mají jen ty přátele, kteří jsou skutečně přáteli. 

(Nechci být sexistická, ale popravdě, znám jenom málo žen (čti žádnou), které by takto žily, dlouhodobě a spokojeně. Ano, znám takové, které prakticky vlastní jen notebook, futon, kufr a dvě kočky. Ale my holky klademe hodně důrazu na vztahy a na sny, a dokážeme si perfektně zaházet hlavu jejich rozkládajícími se zbytky. I když tak reálně nemáme skoro nic, stejně si neulevíme. Protože chlapi, kamarádky, konkurence a wannabe. Znáte to. A nebo to tak vnímám jenom proto, že s kamarádkami více mluvím a tak vím víc o tom, že nejsou "hepy jak dva grepy"? Zatímco chlapi se nesvěří?)

Já, minimalista. 

Každoročně si dávám předsevzetí a pro rok 2016 zvítězilo "být připravena na cokoli". Technicky to vnímám jako schopnost sbalit všechno co potřebuju pro život do zavazadla, se kterým můžu jít i pěšky, na delší vzdálenost. Být nezávislá. Bez zbytečné zátěže. Není to jenom o tom, vyřešit šatník a mít kvalitní technologie pro práci kdekoli. Je to i o know how a schopnostech.

I když se už dneska můžu cestovat po světe jen s velkou kabelkou, k minimalismu, tak jak si ho představuju jako ideál, mám před sebou ještě dlouhou cestu. Už teď ale vnímám rozdíl. Nemusím myslet na nepodstatné věci a lidi a můžu se koncentrovat na to, co mě zajímá. Mnohem více čtu, už i v angličtině. (Na to jsem vůbec neměla kapacitu.) Práci dělám kvalitněji, lépe se soustředím, lépe vnímám souvislosti. Jsem klidnější, na cestu se sbalím za 15 minut a nic mi nechybí. Hodně ušetřím, díky tomu můžu méně pracovat a více se rozvíjet. To opravdu nebývalo. 

Co nepotřebuju, to nemám, co nemám, to nepotřebuju. 

Dost možná jste už i vy sami minimalisté. I když třeba nemáte holé stěny a při každém stěhování sebou táhnete sbírku nepoužitelných tenisových raket, ve skříni máte boty, které jste poslední tři roky jenom pozorovali, knihy a časopisy vám zaplnili byt. Pokud máte pro něco vášeň, pak to neznamená, že se jí musíte vzdát. Jak praví klasik, punk je někde jinde. 

Minimalismus znamená vědět, co je pro vás důležité. Znát a naplňovat své potřeby, ale nenechat si okolím vnutit pseudopotřeby.  Minimalismus je obrana před manipulací, strachem a falešnými proroky. Jestli věříte, že úsměv je důležitější než makeup, zdraví je důležitější než krása, spánek je důležitější než peníze a lidé důležitější než věci, pak jste v srdci minimalisté. A to že milujete barevné tapety, na tom nic nezmění. 

Jak mít minimalistický šatník a botník? Počkejte si na závěrečný blog série!

Chcete minimalistický život? Bude to bolet.

O minimalismu se toho napovídá hodně. Známí na FB nadšeně sdílejí videa o chlapíkovi, který má 5 košil a 6 párů ponožek. Bloggerky objevují kouzlo cost-per-wear a překvapeně zjišťují, že si jednu sukni mohou obléknout i dvakrát. Po dámských internetech se jako povodeň rozlily články "jak na to". Je to ale reálné v praktickém životě? Jak minimalismus funguje ve skutečnosti?


Minimalistický křeček

Pro určitý minimalismus, v estetické rovině, mám slabost už odmala. Nejlépe se vyspím v bíle povlečené posteli a dekorační předměty jsem nepochopila vůbec. Vážím si všech, kteří dokážou vytvořit obyvatelný extrémně přeplněný interiér s různými vzory tapet, květinami, lampičkami a cingrlátky. Obdivuju rokoko a biedermeier. Ale žít bych v tom nedokázala. 

Když vidím maximalistické modely od Adama Ptáčka, oči mi po nich hopsají jak kůzle po silném kafi a mozek to vzdává. A přitom to jsou fakt dobré a promyšlené vzory a detaily. Jen je jich moc. 

V interiéru preferuju světlo, bílé stěny, holou podlahu a nějaké to umění. V ostatních oblastech jsem ale typický venkovský křeček. "To by se mohlo hodit!" je moje podvědomé heslo. V obchodech si představuju všechny ta úžasná dobrodružství která mi koupě přinese. Zachraňuju a sbírám staré věci. Levný a příjemný materiál nakupuju ve velkém. Sbírám i takové ty šňůrečky z triček a cedulek. Jsem asi magor, nemůžu si pomoct. Vyhazování odstřižku látky, většího než 10 cm2 mě až fyzicky bolí. Kdybych měla velký dům, dokázala bych ho celý zaplnit textilem, oblečením, botami, knihami a galanterií. 

Současně jsem na nejlepší cestě stát se opravdovým minimalistou. Jak jsem k tomu došla?

Málo mít, hodně žít. 

Minimalismus je přístup, který v zásadě vychází z paretova poměru. 20 % věcí přináší 80 % užitku.  Vzít to matematicky, pečlivým výběrem bychom mohli dosáhnout 88,888...% spokojenosti... a že jsem trochu skeptik, pochybuju, že je v silách člověka být 100% šťastný. Nebo znáte někoho, komu jeho majetky zajistily absolutní nirvánu? (Já znám naopak kluka, kterému přinesly deprese.)

Tyhle úvahy o tom, co nás dělá spokojenými se vyrojily v pokrizové době internetové. Na síti vídáme kouzelné obrázky štěstí, do toho do nás markeťáci hustí horem dolem, ledovce tají, živočišné druhy vymírají, příjmy nerostou a nejen levičáci mluví o prekariátu. Migrace je slovo roku, mileniálové chtějí být šťastní a kapitalismus a konzum se začínají jevit jako přežitek nejen extremistům. Jak S toho ven? Minimalismus se jeví jako ideální volba, která nám udělá líp, zatopí prodejcům, spasí přírodu a vrátí nás zpět do života plného zážitků, rodiny a přátelství. Nebo ne? 

Lajf, not lajfstajl

Recepty na to, jak si uvařit šťastný minimalistický život, vypadají jednoduše a lákavě. Pět bodů jak na to. I vy můžete být šťastni. Jak mít více času na rodinu. Cestujte na lehko. Společné mají to, že v zásadě nefungují.  


Minimalismus vznikl pod tlakem a jako nouzové řešení. Pokud vás život nedonutí k málu, ani ty nekrásnější návody na trendy lajfstajl nepomůžou.

Japonci jsou minimalisté proto, že jejich bytečky nemají úložné prostory. Na ubytovnách jsou rodiny, které v sedmi členech žijí ve dvou místnostech. Na treku přes hory si musíte vystačit s tím, co unesete. Pokud ale jedete na stejně dlouhou dovolenou a neřešíte váhový limit, kufr máte problém utáhnout i po rovině.

Než se tedy vrhnete na svůj šatník, v ruce vytrženou stránku s radami z časopisu, je třeba si uvědomit že minimalismus není ve střední Evropě "normální" chování. Střídání období dostatku a nedostatku nás naučilo mít ostré lokty, kupovat co se dá a vyhazovat jenom to, s čím už se nedá dělat nic jiného. Až u prarodičů objevíte kilogramy zahnutých hřebíků, tisíce silonových sáčků a stohy kelímků od jogurtu, nedivte se. Jsou to stejně důležité věci jako vaši náhodní známí na FB (které jste nikdy neviděli a prostě netušíte) a uložené záložky v prohlížeči. To se ještě může hodit. 

Raději vyhořet, než se stěhovat

Moje křeččí založení je jedna věc, můj život je věc druhá. A v životě se dějí věci. Před 8 lety jsem se do Prahy stěhovala s dvěma přepravkami. Přespávání u příbuzných, kolej, bydlení v domku s rodinou přítele a tři stěhování s ním, to s mými zvyklostmi moc nehlo a majeteček rostl. Až s mým útěkem z manželství jsem si uvědomila, že toho zase tak moc nepotřebuju. Spala jsem na gauči, dva hrnky, plytký talířek, miska, dva hrnce, lžíce a nůž. Bylo krásné kupovat si věci a přesně vidět, o kolik mi každá z nich zvedá pohodlí. Není nad to, moct si uvařit vodu. Pořádně se vyspat. Zamíchat si kafe malou lžičkou. Zamést. Uskladnit potraviny v lednici. Oprat si. Ale pak se to zase nějak zvrtlo. Látky, oblečení, vzpomínky, kamínky, mušličky... 

A tak před 13 měsíci přišel zloděj, odnesl si co se mu hodilo, zdemoloval dveře a ukázal mi, že majetek jenom iluze. Že soukromí je jenom iluze. Bez šperků, bez notebooku a bez možnosti se v bytě zamknout mi bylo překvapivě lehce. Rozhodla jsem se nic nenahrazovat. Když mě letos v březnu navštívili podruhé, nic si neodnesli. Nebylo co. 

Uvědomění si, že dveře a stěny jsou jen dekorace, mi potvrdilo, že věci jsou tady proto, aby sloužily, ne naopak. Že domov je v srdci a dělají ho lidé. Prostor je jenom prostor. V zásadě je veřejný a věci které v něm jsou tomu musí odpovídat. Bezpečnost v domě se nedávno radikálně zvedla, k "mému hnízdečku" přesto necítím sentiment. Od září v něm bude žít někdo jiný a celkově ho půjčuju na přespání i neznámým návštěvám. 

Vědomá cesta

Zatímco cennosti a nostalgie se v mém životě redukovaly "samy", nakřečkovaný materiál se ne a ne hnout. Krabice a šuplíky nikdy neuskutečněných projektů. Zaprášený sen o vlastní upcyclingové značce. Představy o holčičím oblečení. Vzpomínky na hotové věci, ve formě zbytků. Příze. Vlny. Komponenty. Když jsem všechno vytáhla na světlo, pokoj se celý zaplnil a bylo mi až úzko, z toho množství. Z mojí neschopnosti dát všem materiálům tvar. A z toho, kolik peněz jsem do věcí vrazila a mohla procestovat nebo propít. (Pokud jste cynici.) Opravdu si chci všechny tyhle emoce dál držet?

A tak jsem většinu rozdala. Něco zpracují děti, něco si rozebrali návrháři, něco kamarádky co se učí šít. Bylo mi o dost líp.

Otřepat se jako mokrý pes

Vždycky, když se něčeho zbavím, cítím se lépe, lehčeji. Moje látky se teď vejdou do jedné skříňky a i když je těžké se odhodlat k dalšímu kolu loučení, dojít k němu musí. Můžu si stokrát představovat, že z luxusních prvorepublikových, ručně vyšívaných povlaků něco ušiju. Ale skutečně? A pokud ano, co pak s tím? Můžu si představovat že ty zachráněné křehoučké krajky jsou hodnota. Ale co s nimi, když je nedokážu použít? 

Mám čím dál větší chuť otřepat se z majetku, jako pes když vyleze z vody. Zbavit se zbytečné zátěže. Jsme jako hafani, kteří se snaží v hubě držet tři klacky najednou, tři oblíbené klacky, které nám ale brání svobodně běhat, štěkat, vyskakovat a žrát. Domněle přikládáme hodnotu tomu kterému kusu dřeva a nechceme si připustit, že stejně dobrý najdeme, kdykoli ho budeme zase potřebovat. Máme pocit, že když budeme držet své klacky, budeme jistější. Ale co náklady obětované příležitosti? Máme pocit, že nás majetek ochrání před rizikem. Ale není to naopak?

Proč má minimalismus smysl? A co když právě vy už minimalisty jste, aniž byste si toho všimli? Pokračování v dalším díle. 

velký krok EXI(S)T 2016

Zlín je tak zapadlý, že sem i ráno vchází opožděně a v mlhavém oparu, stejně jako vlaky, trolejbusy, auta a foodie trendy. Objevila jsem bageterii s hamburgerárnou, kde osobitým způsobem interpretují trend zapékaného pečiva a vyvrcholení lokálního foodie zážitku pak přišlo v Otrokovické nádražce Mašinka, kde pani prodavačka asi nemá pračku (nebo se holt nevešla a tak se řádně otřela o něco co kdysi pravděpodobně hořelo). Kombinace plnotučné hořčice, studené anglické slaniny, čerstvého rohlíku a rafinovaně schovaných, průsvitně tenkých koleček okurky, to je snídaně která vhodně doplní hrnek extra silného turka, bez mlíka, s cukrem. 

Tyhle drobné radosti, vycházející z neuvěřitelné atmosféry místa, dělají Zlín tím, čím je, magickým místem za sedmero horami. I když mi cestou zatrnulo. To ve chvíli kdy se z rozhlasu v Pendolinu, na nádraží v Pardubicích ozvalo “Vážení cestující, jeden z cestujících nám právě skočil pod vlak. Pokud je mezi cestujícími zdravotník či lékař, prosíme aby se dostavil k prvnímu vozu. Vážení cestující, omlouváme se za zpoždění které bude pravděpodobně hodinu.” I když jsem si cestou utírala slzy, když jsme v jiném vlaku zastavili před Olomoucí a hodiny neúprosně ukazovaly, že spoj na Zlín nemáme šanci stihnout. Ale rozhodla jsem se nevzdat to. Protože jestli ta cesta vypadá takhle, na konci nutně musí být nějaká hodně dobrá odměna.

Na přehlídku jsem vpálila sežmoulaná, smradlavá a s kufrem, už v průběhu. A tak vlastně ani přesně nevím, kdo předváděl, co předváděl, jaké byly detaily, vize a jakou chuť měl kouzelný poprašek, který z hader dělá umělecké dílo. Nestihla jsem vytáhnout si bloček a pero, nestihla jsem ani očima přesně zachytit tvary a duši oblečení, ale nějak mě to netrápilo. Je krásné být host a nemuset. (Proto kolekce okomentuju až později - poraďte - podaří se mi někde sehnat k nim i textovou část bakalářky/diplomky?)

Na aftrpárty mi pak nějaká slečna návrhářka nabídla lahvičku se zbytkem jemně perlivého rajce. “Hele, voda, dáš si? Je to jenom voda.” Ve tři ráno, pod tmavým nebem před klubem, jo, napila jsem se. “Tak, a teďka tuhle situaci, tuhle situaci musíš popsat, a od ní napsat svůj článek, to je strašně důležité.” 

Jasně. Je to strašně důležité, je to důležité jako všechny ty “opilecké” kecy. Protože každá minuta na tom správném místě, bez ohledu na alkohol, vyvrtává do našich slupek drobné dírky. Dírky skrz které pak ven, v podobě keců, tryská to nejdůležitější, čim jsme si nejistí. Ty rozhovory jsou jako vzájemný striptýz dvou obětí kyselinových útoků. Všechno to co schováváme, plíseň mezi prsty a křivé nohy, je to slovní tanec, oťukávání a drobné triumfování v divnosti. Až nakonec stojíme jenom ve spodním prádle, a je to úleva a lehkost, hele, ty to máš taky? Jasně že jo. Celkem nepříjemné, co? 

Mohlo by se snad zdát, že paralela s fyzickými akty a tělem souvisí spíše s diskusemi seniorů v čekárnách praktiků. Ale právě aftrpárty Exi(s)t byla svým způsobem čekárnou. Posledním místem kde se setkají staří přátelé předtím, než přijde diagnóza. Dospělácký život. 

Ukončení magisterského studia je celkem stresující záležitost. Nejde ani tak o to napsat a obhájit diplomku. Nejde ani tak o to naučit se otázky ke státnicím a vyklepat ze sebe vědomosti ve správnou chvíli. Pokud nepatříte mezi ty šťastné, kteří jsou rádi že už se nemusí otravovat se školou a mohou se naplno věnovat své už rozjeté kariéře, místo zalykání radostí se po obdržení známek můžete topit v šedé a lepkavé nejistotě. Pohledy plné očekávání, které na vás vrhají rodiče a prarodiče jsou hřebíčkem do rakve. Schodiště náhle skončilo a zatímco jste našlápli do vzduchoprázdna, někdo za vámi zabouchl dveře. V tu chvíli balancujete na hraně, plní emocí z prožitých let ve škole, ze zážitků u zkoušek, v toho jak ocenili vaši práci. Na jedné straně stojí vaše vlastní sny, to co považujete u jiných lidí za úspěch, to co vnímáte ze sociálních sítí, všechny ty ideály za růžovým sklem. Hned vedle číhají nestvůry, kterými vás straší starší kolegové, daně, pojištění, nezaměstnanost. A do toho si někdo neodpustí “Bože, ty toho naděláš, tak si prostě najdeš normální práci jako normální člověk. Nemusíš být něco extra.” Jako komáři vás otravují všechny ty musíš, měl bys, normální, takhle se to dělá, tak to to správné, nebuď divný a moc to řešíš. “Když mi bylo tolik co tobě, už jsi byl na světě.” prohlásí máma a lehce v tom naznačuje touhu po vnoučatech, a tom, aby byl váš život stejně jednoduchý, jako ten její. 

Jééj. S tím naděláte. Řekl by Filip, guru homeopaticky koncentrované zodpovědnosti, a přidal nálepku sraženého králíka. 

Jestli se po tom celém kolotoči cítíte zodpovědně ale trochu bezradně, mám pár rad. 

Přiznejte si to. Jistota je pryč, mládí je pryč, lepší to nebude. Nic z toho, co od vás chtějí rodiče nebo společnost ale nemusíte. Nemusíte být “úspěšní”, krásní, mít vlastní módní značku a jezdit v drahém autě. Nemusíte mít vztah, stálé bydliště ani práci. Nemusíte vlastně vůbec šít a už vůbec nemusíte dělat kolekci každého půl roku. Nemusíte nic. Můžete cokoli. Nebojte se. Cokoli uděláte, když to bude vycházet z vás a ne z ostatních, vás posune tam, kde máte být. Zastavte se. Dejte si pivo na sluníčku v pondělí dopoledne. Sedněte si na lavičku a pozorujte lidi. A psy. A stébla trávy. Pokud cítíte nejistotu, přečtěte si něco o životním a existenčním minimu, propočítejte své minimální měsíční náklady. Pokud nechcete na pracák, přičtěte k nákladům 1148 Kč na zdravotní pojištění a poohlédnete se po takových jednorázových jobech, které vám potřebný minimální příjem zajistí. Do září jste studenti a pak můžete učit děti kreslit, pózovat na figuře, obrážet filmy jako komparz. Připravte si tuhle záchrannou vestu a vykročte do zóny zázraků. Ať už to je nekonečná šňůra pohovorů ve firmách, rozjezd vlastního brandu nebo hledání sama sebe v divočině.

Když jsem získala inženýrský titul, nevěděla jsem, co si počít, kde začít, kam jít, stála jsem uprostřed pole v mlze. Šlapala jsem vodu co to šlo a trvalo půl roku, než jsem našla práci - v openspace, v korporátu, úplně mimo všechny obory mého zájmu. A mělo to svůj význam. 

Jestli trpíte srovnáváním, srovnávejte se se mnou a ne s tím, co vám lidi ukazují. (vedle mě vyjdete vždycky líp, věřte mi) 

Jestli trpíte hořkostí, přiznejte svým bývalým vyučujícím lidskost, chyby a nedokonalosti a přijměte je jako sobě rovné, sobě nízké. Jsou jako vy, jen místo aby vykročili do světa, zůstali v bezpečí školy. 


A hlavně, ať už máte jakékoli pocity, užijte si úžasné léto. Děkuju moc za pozvání, děkuju moc za kouzelné přivítání a vůbec, za to, že tvoříte. 

Ustřižený cop na Korzo Krymská

Posledního půl roku jsem strávila v BOHO vinatge cocept store, to místo mám ráda, a majitelku Patricii Madarovou a její rodinu mám ráda opravdu hodně. Když mi nabídla, že bych si před obchodem v rámci Korzo Krymská mohla otevřít vlastní stáneček, rozhodla jsem se že jo.

Ve čtvrtek padla nabídka, v pátek jsem se rozhodla a v sobotu už stála s nůžkami v ruce před obchodem. V neděli jsem se cítila jako intenzivně ohraná hračka. A teď bych do toho šla klidně znova. Zážitek.

Se mnou a s vlasama je to dlouhý příběh, jehož začátky se ztrácí kdesi v mlhavém dávnověku. Zanedlouho to bude sedm let, co jsem si poprvé sáhla na cizí vlasy a začala uvažovat nad tím, jestli bych se hairstylingu neměla věnovat naplno. To uvažování bylo dlouhé a ani teď není tak úplně u konce. Postupně jsem česala plesy, svatby, módní přehlídky a focení. A bylo to jenom mírně mimo komfortní zónu. Neříkám, že se mi netřepaly ruce, ale jak to říct, při hairstylingu je fajn, že voda vrátí všechno do původní podoby. (Pokud vlasy neshoří.)

Loni na podzim přišla nová výzva. Dostala jsem se jako asistentka maskérů komparzu k natáčení seriálu. Dobové účesy, důraz na rychlost a pevnost. Jenomže u filmu nejde o jenom o účesy. Kadeřník bez nůžek si moc nestřihne. Jenom lakem ze zálesáka vojáka neuděláte.

Koupila jsem si první nůžky, našla první dobrovolníky a pustila se do učení. Na pankáče, jako se vším. A po půlroce a s prvními stálými klienty (zní to vznešeněji, než to je) se odhodlala přijmout výzvu. Korzo Krymská.

Kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách. A platí to i naopak. Na eliminaci možných průšvihů bylo třeba se pořádně zamyslet. Jaká jsou technická omezení? Jaká jsou praktická omezení a hlavně, na co si ještě můžu troufnout? Může mi do toho kecat úředník? (Ano, může. Stejně jako u tetování, na profesionální střih vlasů musíte mít papír.) A co lidi? Jak je přesvědčit?

Nakonec jsem se definitivně rozhodla nehrát si na hrdinu, a vzít to pozitivně. Kdy jindy mám možnost bezplatně potrénovat na různých typech vlasů?

Jak jsem snížila rizika pro mě i pro stříhané?

V kadeřnictví vám vlasy umyjou a stříhají mokré. Na ulici tohle nejde, rozprašovačem se provlhčí jen mírně a navíc, raději stříhám nemyté vlasy. (Je tak hezky vidět a cítit jejich struktura, směr růstu a slabé a silné stránky a desinfekce to jistí.)

Druhá věc je, že jsem začátečník. A tak jsem na listy papíru nakreslila mou omezenou nabídku. Zastřižení roztřepených konečků, zastřižené ofiny, zkrocení pánské hřívy a pletení copánků. Ukažte si, co chcete, to dostanete. Díky tomu jsem se dokázala domluvit i s lidmi hovořícími jinými jazyky (např. českým znakovým jazykem) nebo malými dětmi. A jak se domluvit na tom, o kolik zastřihneme? Ocelová šublera (posuvné měřidlo) se ukázala jako funkční nástroj kterému rozumí všichni.

Nakonec, bylo třeba promyslet obchodní model. Bylo by fér stříhat zadarmo, ale toho, co je zadarmo, si lidé obvykle neváží. Stříhat za ceník nepřipadalo v úvahu, kvůli úřadům, i když jsem si přála, aby se mi vrátily aspoň náklady na cestu. A tak byla cena dobrovolná. Sedněte si, vyberte si, co chcete, ostříhám vás a jestli budete spokojení a budete chtít něco zaplatit, můžete. U pokladny, mimo můj dohled, je velká sklenice na "spropitné". Anarchomodel, každému podle jeho potřeb, každému podle jeho možností.

Cedule "cena dobrovolná" myslím si, zafungovala. Lidé, kteří se do normálního salonu nedokopou a doma se neostříhají to vzali sportovně a nakonec jsem měla plno. Ty, kde bych mohla napáchat více škody než užitku, jsem rovnou posílala jinam, ti, kteří chtěli něco extra, byli varováni. Přes mírně vyděšené výrazy v průběhu, nakonec se všichni usmívali. Tak nevím.

Každý kadeřník asi viděl, že dělám dost věcí blbě. Já sama si taky dost dobře uvědomuju, že některé věci jsem mohla udělat jinak a lépe. Když už jsem balila, klepaly se mi ruce, píchalo mě celé tělo a neviděla jsem skoro na oči, přišel ke mě jeden pán. Že mě pozoroval, že je škoda, že už balím, že doufá, že se to uskuteční ještě někdy. Protože když ho stříhají v salonu, je to tak profesionální a sterilní, že je mu to až nepříjemné. A na mě je vidět láska a vášeň.

 

A jak to bylo s tím ustřiženým copem?
Oslovila mě maminka (ne moc nadšeně)  že její dcera by se chtěla nechat ostříhat. Ale jistě, beze všeho, co si budete přát? Slečna s nádhernou černou vlnitou hřívou do pasu ukázala po ramena. Opravdu? Ano. A vlasy budete chtít? A... ano. Poznačila jsem délku, svázala vlasy do copu a ustřihla. Tak 35 cm. Když slečna odcházela, vypadala spokojeně, jen trochu překvapeně. Ale extrémně jí to slušelo. Z obyčejné holky se proměnila v osobnost.