druhé

Sládě se naučilo nové slovo. Úplně nerozumím tomu, proč si do slovníku primárně nevybírá krásná a jednoduchá podstatná jména, nemluví o zvířátkách nebo o rodině. Na druhou stranu, co tak čekat od člověka, který vždy přesně ví co chce a co nechce, a neváhá kvůli tomu nekonečně dlouho a VELMI hlasitě protestovat, bez ohledu na denní dobu a potřeby okolí?

Naše batole tak kromě tradičních “mimi”, “hami”, “ťapi”, “babi” a “bobo” zdatně ovládá 5 pád mámy i táty. To že tam a tady něco není a jde se domů je už ohraná písnička – a teď tu máme nový levl. Umyje (včetně toho rozkazovacího tónu). To bílé (bílou barvu samotnou nepozná ale jinak vždy přesně ví, co chce - a ano, je to bílé). A pak kultovní dvojice - jiné a druhé. Nebo jiná a druhá (protože u přídavného jména záleží na rodu).

Druhé.

Druhý dudlík, druhá noha, druhá holínka, druhý kočárek. Druhé mimi.

Stejně jako při obouvání tak nějak nedává smysl bez prvního a naopak, z toho co dávalo smysl i tak nějak samo, dělá první. A z pohledu dvojnožce prožívajícího svůj druhý rok života v sobě má i určitou definitivu. Až bude obutá i “duá” noha, jde se ven.

Druhé těhotenství.

Ten, kdo prohlásil že “nevstoupíš dvakrát do stejné řeky” o tom musel něco vědět. Baby loading je na 50 % a už teď je jasné, že to je prostě druhé. Stejné a jiné, prostě to k sobě patří a bez sebe by to bylo prostě jedno a jedno. Co mě překvapilo a na co se připravit, pokud plánujete/riskujete více než jednoho potomka, v sériovém zapojení?


První otázka která padne, když se v rodině objevíte s novorozencem v náruči je obligátní a trapná “Tak co, kdy bude další?!” (Odhlédněme od toho, že je to jeden z těch dotazů “na facku”, který neobsahuje zájem, ale spíše se snaží o pobavení se na úkor rodičů. A je fakt jedno, jestli se ptá tetička a naráží u toho na to jaká je hrdinka, že ona porod zvládla už třikrát! a nebo bodrý tchán, kterého zajímá sexuální život.)

Tak jako tak, dříve nebo později, se vám tahle věta usídlí v hlavě. Ve společnosti, kde je jediné “normální” mít dvě děti odlišného pohlaví (chlapeček starší) jsou jen dvě možnosti. Mít svůj názor a občas si ho i nevybíravě hájit. A nebo rovnou začít plánovat.

Tak kdy teda? Jaký interval mezi dětmi je TEN správný? Ten který bude ideální z pohledu rodičů, staršího dítěte, mladšího dítěte, finančního plánování, kariéry? A co pohled znamení zvěrokruhu, sezony, narozenin, svátků…?

A tak si to hezky naplánujete, jak budou děti přesně XY měsíců od sebe a ideálně budou slavit narozeniny ve stejný den… no a člověk míní, a vesmír se směje.

Kolem početí druhého dítěte panuje tolik bájí a pověstí, že by to stačilo na pět tlustých výtisků. Spoléhat se na to, že vás před další graviditou ochrání kojení je stejně prozřetelné jako věřit v sílu jantarových korálků proti bolestem zubů. Znám víc lidí, kteří jsou se sourozenci třeba jen 10 měsíců od sebe. A taky holku, která si hned prvním sexem po šestinedělí vykoledovala nádherná dvojčátka. Takže když se to vezme kolem a kolem, další mládě můžete čekat ještě dříve, než vás nějaká takhle šílená myšlenka vůbec napadne.

Na druhou stranu, legenda o “prošťouchnutí” je ze stejného ranku jako ta o jednorožci. Pakliže jste blázni a toužíte po tom odrodit si co nejdříve, závratný střelecký úspěch s prvním miminem ještě opravdu nic neznamená. Kromě toho, že si na první plodný den klidně počkáte i rok vám nikdo nezaručí, že pravidelné snaženíčko (včetně dodržení všech obskurních mimibazarových rad) povede k vytouženému cíli. A co si budeme nalhávat, modří už vědí. Sexuální život rodičů je velmi kreativní a nese se v duchu hesla rychle a zběsile. Pokud vůbec nějaký je. Aspoň každou pátou neděli v měsíci.

Druhé dítě se vám pravděpodobně úplně vykašle na plánování a dvě čárky se objeví buď nečekaně brzo, nebo až po tom, co už jste to vzdali a novorozenecké oblečky rozdaly kámoškám. A taky, nikdo vám nezaručí, že když už se objeví, zůstanou tam. Věřte, že někoho, komu se tohle stalo, znáte. Jen se o tom, že na 1000 narozených dětí připadne 14 (přirozeně) nenarozených (ÚZIS, data za rok 2015), zase tolik nemluví.

Já jsem třeba tušila, že to nebude hned, rodičák jsem si ale nastavila optimisticky na dva roky. No, a když se po roce prokreačních aktivit ukázalo, že to nevyjde, trochu mě to rozhodilo. Ok, tak asi nic. Kašlat na to. Beztak je dvoudětnost jen společenský konstrukt a pakliže Sládě preferuje být jedináčkem, neměla bych mu já (nebo praprarodiče) vnucovat co pro něj je a není dobré. A pak rostly zuby. A pak jsem měla jarní únavu. Nějak podezřele dlouho. A pak mě napadlo udělat si test, co by kdyby. Aha.


Druhé těhotenství není těžké malovat si na růžovo. Ha, konečně si to užiju, nebudu chodit do práce. Konečně už vím, co mě čeká a nebudu panikařit. Konečně budu v klidu. Bude to taková ta romantika, jak mají influencerky na fotkách. Starší se bude mazlit s bříškem. Hm. Houby houby, zlatá rybko.

Nezvedejte těžké předměty? Zkuste si to, když potomek s dvojcifernou hmotností křičí hopa hopa a vztahuje ručičky – nebo sebou hodí na zem uprostřed rušné silnice. V 7 večer se vyvalit na gauč a nechat spolupachatele hříchu, ať vás obskakuje a vaří večeři? Místo toho lovíte dudlík zpoza gauče a (ne)těšíte se na tradiční hodinové uspávání rozlítaného lumpa. Něžnosti? Nula. Usnete ještě dříve, než vaše dítě. Na ranní nevolnosti jste najednou dva. Mi bylo naštěstí blbě jen týden a jen zlehka. Ale co holky které v sobě neudrží ani čaj? Když si představím, jaké potřeby mají batolata, je jasné, že dveře na záchod si ani v takovou chvíli fakt nezavřeš. Starší se bude mazlit s bříškem? Spíše má tendenci při uspávání kopat do rostoucího břicha, ne ho hladit.

Jediné co definitivně platí je, že starosti o to, jestli je vše v pořádku, kolik se přibere a jak je asi ňufák v břiše velký, vymizí. Dokud nepřijde problém anebo se mrně nepřipomíná odhodlanými kopy, týdny letí a na nějaké těhotenství si člověk ani nevzpomene. Pečlivé pročítání složení potravin? Neptejte se blbě, dejte sem kafe a cokoli k jídlu!

A do toho všeho vstupuje gynekolog, prohlídky a kontroly. Děti mají do čekárny i ordinace vstup zakázán. Takže zajistit hlídání. To co napoprvé vypadalo jako správná péče a rozumná pečlivost, které by snad mohlo být i více, je při druhém pokusu otrava. Vy jako nechcete speciální měření za 1200 Kč? Ale to je hrozně důležité! Sestra se mračí a z nastávající druhomatky je najednou odporná nezodpovědná osoba, která by snad chtěla škudlit na dětech. No, jak myslíte. Je to na vaši odpovědnost. Prohlásí moudrá osoba v bílém a všechna předchozí vstřícnost je pryč. Vy chcete abych vám řekl, jestli se právě díváme na pidi penis? Tak to bude za 300 paninko.

Na jednu stranu si člověk připomíná, co v odpovídajícím týdnu těhotenství dělal poprvé. Na druhou stranu, všechno je tak nějak jinak. Je fakt snadné prošvihnout termín registrace do porodnice, nebo k PA. Naopak břicho si jede svým tempem, moje je velikostně o měsíc napřed. A až za běhu zjišťuju takové ty nepodstatné detaily. 30 mi bylo a se Sládětem toho nasportuju exponenciálně méně než bez – takže tentokrát bych asi na ten cukrovkový test neměla vychladit. Taky se v mé průkazce objevilo kouzelně elegantní slovní spojení placenta preavia. Velkým a tučným. Jen mi doktorka (kromě pečlivého postrašení ohrožením života a nemožností přirozeného porodu) nějak zapomněla sdělit, co to znamená. A že je to u vyšších těhotenství dost běžná věc, která se v 90 % případů sama vyřeší. Tak teda dík madam.

Aktuálně jsem někde v půlce a vůbec netuším, co ještě budu řešit. Naspím toho skoro víc, než mé batole. Pravděpodobně budu muset přestat s nošením Sláděte v nosítku na břiše. Kojení už bylo tak nepříjemné, že to pochopil i prcek a odstavil se sám. Musela jsem pořídit golfky, protože sporťák už do vysokopodlažní tramvaje nebo schodů v metru nevytáhnu. A po konci uspávání mlíkem jsou v řešení jsou další drobnosti. Jak pak budeme spát? Jak se budu se dvěma dětmi pohybovat po městě? Dvojkočár nenarvu do MHD, takže jaký vybrat šátek? A co hlídání, když má tchýně na cestě další vnouče? Mám jít na mateřskou, nebo zase jen na rodičák? Otázky, samé otázky. A není na ně čas.


Shrnuto a podtrženo – pokud si právě prožíváte první těhotenství a říkáte si, že příště to bude lepší – tak nebude. Užijte si, co je.

A pro všechny ostatní, neptejte se blbě. Druhé bude, až bude. A nebo taky ne. Ptala jsem se jedináčků a nemají pocit, že by tím nějak trpěli.

Co je to být matkou

Být nosorožcem není snadné –
což dítě nebo člověka
dost často vůbec nenapadne,
a někdy ani zdaleka.

Je k tomu nutná tlustá kůže
a celá řada různých vloh.
A ani to nic nepomůže,
když není na rypáku roh….
— Emanuel Frynta

Být matkou není vůbec snadné. A od doby, co jsme začali žít v tlupách, se to nijak nelepší. Mateřství totiž není jen ta část o spánku (či jeho absenci) a koloběhu tělesných výměšků. To co z něj dělá vědu je právě společenská nástavba, složitý mix “poděděných” vzorců chování, společenských norem, názorů uvnitř sociální bubliny a nakonec i vlastních frustrací. A co více, tahle sbírka zaručených rad a správných postupů umí vyděšeným holkám tak zamotat hlavu, že někdy i zabije přirozené mateřské pudy – nebo chcete-li, hormonální komunikaci mezi miminem a jeho rodičkou. Co to znamená v praxi? Rada “nechej ho vyřvat” zvítězí nad pudovým strachem o život robátka. Výsledek je takový, že rodič sice má dobrý pocit z toho, že splnil společenskou povinnost, ovšem tepovka je po dobu pláče na takové výši, že sporttester gratuluje k životnímu výkonu. Win win? Nevím. A to je teprv začátek.

Být matkou není vůbec snadné. Nejde o těch 9 měsíců obav ani o tanečky na hranici života a smrti během porodu. Ta pravá prdel začíná na když vás odvezou ze sálu – a všichni najednou nejlépe ví, co máte dělat, v ideálním případě na to má každá sestra trochu jiný pohled. Co si budem říkat. Přirozená reakce člověka v oslabení je nevyčnívat, držet hubu a krok, nezprotivit se autoritě a nenechat se “vyhodit na mráz”. Nechceme se to rozházet se sestrami, pediatrem, tchyní ani vlastní mámou. Hnedka z kraje tak řešíme nejen vlastní fiziologii a péči o hlasitého cizince, ale i to, jak se zavděčit šéfům.

Během 40 dnů hájení se naštěstí skoro každá máma jakž takž otrká, najde si svoje fígle a získá dostatečné sebevědomí na to, aby případné rozumbrady odpálkovala. Jasně babi. My to už děláme jinak. Ovšem, zatímco přemoudřelou známou uzemníte snadno, červíček intuice/prožitých mateřských vzorců čeká na svou chvíli. Příklad? Moje máma mi teď může stokrát tvrdit, že dítě se má přizpůsobit rodiči. Opačnou informaci, spojenou s tím že lidmi, kteří se neobětují pro své děti je třeba tak trochu pohrdat, mi na hard disk zapisovala pravidelně až do patnácti. A to se blbě maže.

Jo, a kdyby to byly jen odborníci, mámy a babičky. Mateřství a tomu, jak se to má správně dělat, rozumí na světě snad každý, kdo někdy viděl obrázek dítěte. Všechno jsou jasná fakta, vědecky podložená. Co na tom že v realitě jde jen o lokální tradice? Role matky v Česku má přece zažitá a jasně daná pravidla hry. Sedět doma a vařit a uklízet. A kdo hraje “špatně”, tomu je třeba to připomenout. Hlasitě pokud možno.
A kdyby to byl jen tlak médií a cca veřejnosti, po porodu je každý trochu rebel s příčinou a za osobní názor a vlastní cestu se s kojencem v náruči bojuje s trochu jiným elánem a sebedůvěrou.

Třešničkou na pomyslném šlehačkovém dortu (hozeném do ksychtu) tak často zůstává vlastní sociální bublina. Zvláště pokud rodíte v první linii. Prorážet pupkem stereotypy o “líných těhulích”, v tramvaji se rozhodovat jestli být ta s “řvoucím parchantem” nebo “militantní kojilka co cpe kozy všude”. Komentáře známých, které “rozhodně nejsou na tebe” se vás stejně trochu dotknou.

A co sakra teď?

Zahodit sociální kontakty? (A bavit se jen v rámci pískovišť?) Nasadit hroší kůži a tvářit se, že hejty na “páchnoucí matky v teplákách” neexistují a vlastně ani nemáte dítě? Ani jedno není zrovna emočně nenáročné – a že i bez toho je emoční studna běžného rodiče ve stavu obecního vodovodu v horkém a suchém létě, po napuštění všech zahradních bazénů.

Často tak, z nouze a jednoduchosti, saháme po zbrani, která svou efektivností blízce připomíná nunčaky. (Takové ty dva klacky spojené řetězem, znáte z kung-fu filmů.) Svou vlastní identitu a místo na světě se snažíme vybudovat vymezováním se. Vymezováním se proti jinému, zažitému, stereotypnímu… co na tom, že když kolem sebe frajersky mlátíme, občas se klepnem mezi oči, vyhodíme si rameno a rozbijem ret? Právě tohle vymezování se vůči něčemu vnímám jako jednu z největších bolestí on-line komunit a influencerství.

První věc je, že je fakt hnusné psát novopečené mámě hejty jen kvůli tomu, že nechce jet podle českých nepsaných pravidel a vrací se do práce hned, jak to jde. Tyhle podpásovky si prosím odpusťte. (Byť nám všem může někdy únavou fakt cukat ruka.) Pokud máte problém s něčím, co dělá jiná matka jinak, tak ji přestaňte sledovat a/nebo si udělejte pořádek sami v sobě. Mluví z vás média, rodiče, gay kámoš mysogyn a nebo vlastní nanaplněné sny? Hm? Pokud se nejedná nezáměrné publikování nahých či jinak dehonestujících a nebezpečných fotek (to si podle mě citlivé upozornění vždy zaslouží), držte raději ruce z klávesnice. Všem nám bude lépe. (Co se násilí, týrání či zneužívání týče, tam to chce psát na jiná místa…)

Ta druhá věc je vlastně vtipná – a krásně na ni poukazuje Lucie Kratochvílová, v příspěvku který má třímístný počet komentů. Jde o neustálé vymezování se vůči nějaké hypotetické většině – ať už matek nebo nematek. “Já teď už na rozdíl od ostatních nemám čas se nalíčit.” “Naučila jsem se skromnosti a už si nekupuju nic na sebe.” “Je to hrozné, nevyspím se, od porodu vypadám strašně.” A taky “To že mám tři děti přece neznamená, že budu nosit tepláky.” “Žena o sebe musí pečovat. A matka obvláště, ta je vzor pro dceru i syna.”

Jasně, všichni chceme ty endorfiny, skryté v komentech a lajcích. Všichni chceme slyšet, že to je dobré. Že jsme dobří, ba úplně úžasní. Taky je super, že existují místa, která si nelibují v explicitním popisu dětských exkrementů (nazdar všechny mimiweby), ale zároveň se netváří, že mateřství nemá své vlhké chvilky. Je však otázka - a to i na mě – proti čemu se to vlastně vymezuju, když do nekonečna píšu o náročnosti rodičovského jobu.

Ano, být mámou není vůbec snadné. Zvláště v českém kontextu, kde to většinou znamená i ztrátu zaměstnání a související identity, včetně přátel a známých. Ovšem tak jako všude i tady ovšem platí, že všechno jde, když se chce. Pořád můžete cestovat, chodit do muzeí a galerií, sportovat. Můžete i pracovat a podnikat, můžete chodit na tiskovky a módní eventy, můžete psát i přednášet. Pít víno i jíst čerstvé pečivo. Spát pod širákem. Můžete nosit podpatky i overaly ke krku, se zipem na zádech. Můžete všude chodit včas, nafotit knihu s Bárou z Čubky Sobě, jezdit metrem na Staroměstskou nebo Mírák. Všechno je možné. Jen je musíte počítat s tím, že vás to (nějakou dobu) bude stát trochu úsilí navíc. A po čase možná zjistíte, že vám to nestojí za to. Třeba si raději dáte dva přestupy, než táhnout kočár po schodech nahoru. Třeba si místo makeupu raději dáte anglickou snídani.

Je tohle ztráta identity?

Neřekla bych. Nazvala bych to spíše evolucí. Proč lpět na něčem co je překonané stejně, jako hnědouhelné elektrárny? Nikdo přece neříká, že za měsíc nebude všechno jinak. Že si už příští týden nebudete znova oblékat pusch-upku.

Myslím, že je zbytečný stres, za každou cenu bojovat za zachování předmateřských životních atributů nebo se vůči čemukoli v rámci hraní role matky vymezovat. (Ať už jde o fulltime práci, styl oblékání, rozměry postavy, témata četby nebo umělecké výstupy…)

Mi přiznání si, že prostě jsem (teď primárně) máma trvalo 9 měsíců, těhotenství nepočítám. 9 měsíců jsem se snažila tvářit, jakože to nic neznamená, snažila jsem se žít dva životy, aby si náhodou lidi nemysleli že…

A když jsem za tímhle divadlem spustila oponu, přišel postupně vytoužený klid. A sebevědomí. Mám dítě, takže mám omezený časoprostor a vysoké náklady obětované příležitosti. Takže se s tím rozhodně nebudu zbytečně frcat, účtovat profacebookované hodiny a vymýšlet dekorační vícepráce. Ber, nebo nech být. Tvoje věc.

Občas mám slabou chvilku a fakt bych si chtěla stěžovat. Na druhou stranu – kdo tady chtěl děti? Já. Kdo si tady plní sny? Já. A že každý sranda něco stojí? No jasně. Takže o čem se tu vlastně bavíme?

Jak nebýt kazišuk

Byli jsme takhle jednou na návštěvě u přátel. Sláďátko a já. A jak už to tak u batolat bývá, došlo i na přebalování. Děti se smějí, lezou a chodí, ze sundané plínky mají děsnou radost a rozbíhají se do všech stran. Haha, mámo, že mě nechytíš!

Doma to znamená nechat Sládě pětkrát oběhnout stůl, honit ho a u toho funět, jak moc je to namáhavé. “Jen počkej! Až já tě chytím! Ty dostaneš! Ty dostaneš na zadek! Plínu!” Až po pěti kolečkách se mrňous nechá lapit, odnést na přebalovák a klidně obléknout. A co když spěchám? Zkoušeli jste někdy nasadit plínu hladovému tygrovi nebo divokému býku?

Na návštěvě však dostává celá situace až filmové rozměry. Jednak, samozřejmě, jde o šílenou grotesku, ve které dvě znavené matky honí jedna přes druhou dvě chechtající se a výskající batolata. Ta se však snadno může změnit v rodinnou komedii, kdy si děti se zájmem vzájemně poměřují pindíky. A nebo v úvodní scénu psychologického thrilleru. To když na scénu vstoupí starší sourozenec, nadzvedne mrněti cíp bodýčka a nepokrytě zkoumá jeho rozkrok.

Co teď?

Než jsme stihly cokoli udělat, situace se zase rozplynula v chaosu. Pro tentokrát.


Děti se (nepřekvapivě) rodí po sexu. Sám porod většinou taktéž odehrává “dole bez”, kojení pro změnu “topless”. Člověk si zvykne. A stejně vás ta kojenecká erekce překvapí. I přes nejrůznější vlastní zkušenosti často chceme věřit iluzi, že děti jsou bytosti zcela asexuální. Přitom vztah k tělu a vlastní sexualitě se rodí postupně, od prvního nádechu.

Jak to nepokazit a nenadělat více škody než užitku? Obzvláště v situaci, kdy ani, ehm, nedokážeme veřejně nahlas a zřetelně pojmenovat své vlastní vnější pohlavní orgány? Jak nebýt “kazišuk” všemožných budoucích milostných eskapád vlastního potomstva?

Jen se souhlasem

Před lety se mi svěřil kamarád s emocí, kterou nedokázal zpracovat. Ráno se probudil ze slastného snu… a on to tak docela nebyl sen. Nebyla to ani jeho žena. Jeho penisu se, s velkou zvědavostí, dotýkal tříletý syn. Ehm. Co na to říct.

Děti jsou zvědavé a naopak, snaží se vyhovět. Pokud je chceme alespoň trochu ochránit před zneužíváním a stejně tak je naučit úctě k druhým, je třeba naučit je, že každý dotek musí být předem odsouhlasen. A pokud není, je to špatně. Moc špatně.

(Zním to divně a příliš přísně? Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Signály (ne)souhlasu se člověk naučí rozeznávat jen praxí. A sorryjako, na děti by neměl sahat, pokud si to samy od sebe nevyžádají, nikdo. Když jde o genitálie tak i mytí od maminky a kontrolu u paní doktorky bez předchozího souhlasu považuju za dost na hraně.)

Když se miminko narodí, jsme rádi, že jsme rádi. Že ho dokážeme udržet voňavé a zdravé. Přebalujeme, čistíme, utíráme, mažeme a zase znova. A je velmi snadné do toho upadnout jako do rutiny. Odborníci proto doporučují s potomkem už od prvních dnů mluvit a říkat mu, co bude následovat. Teď ti sundám plenku. Teď ti roztáhnu nožičky. Teď zastudí vlhčený ubrousek. Teď tě umyju.

První měsíc jsem si připadala divně. Asi jako člověk, který si pro sebe vykřikuje na prázdné ulici. Jenže… ono to svůj efekt má. A možná zprvu nejde ani tak o dítě, jako o rodiče. Pojmenovávání jednotlivých kroků hygieny nás velké učí úctě – a z toho (v tu chvíli) posmoleného mrňouse dělá plnoprávného člověka. Nutí nás to zpomalit, dítě se postupně naučí, co přijde, spojí si pocit/úkon se slovem. Cítí, že si ho vážíme, a má možnost reagovat. A my bychom měli jeho reakci respektovat – a třeba ten perlan namočit do teplé vody ;-) Neznamená to sice, že uječeného pobíhavce přestanete přebalovat, ale pokud má 10m dítě problém se před vámi zcela odhalit, bobek odstraní proud vody ze sprchy a díky designérům za natahovací plenky. A odměnou za respekt vám bude důvěra. (Je to jen období.)

(Jedna žurnalistka přebalování přirovnala k vyšetření u gynekologa. Byť třeba ne vždy rozumí tomu, co lékař říká, pokud by ji předem neupozornil na každý krok, bude vyděšená a ve výsledku si bude připadat zneužitá a ponížená. Pokud rovnou z jekotem neuteče z ordinace…)

A vy se naopak můžete naučit důvěřovat svému potomkovi. Aby měl možnost rozhodnout se, jestli chce pomoc s hygienou nebo ne. Jenže jak na to, aby ratolest “nezhnila” ve vlastní špíně? Jako fajn cestu vidím i ty nejmenší prďoly postupně naučit, jak se postarat sám o sebe. Umývá se to takhle. Utírá se to takhle. Maže se to takhle. Chceš pomoc od rodičů? Dostaneš ji, ale ne proti své vůli. Vždycky se tě nejprve zeptám, jestli pomoc chceš a potřebuješ.

Jasně, občas to je o nervy a čas. Zvláště když spěcháte k pediatrovi a chcete mít miminko dokonalé. Ale ten konečný výsledek! Sorry, “nápomocný” strejdo, já tě ve vaně nepotřebuju. Umím to sám.

Celé tohle divadlo má nakonec ještě jeden bonus. Prcek se naučí respektovat ostatní. Nebude jiným dětem zvedat cípy bodýčka, když jsou polonahé. Nebude sahat na spícího tátu. A třeba se i naučí bránit ty, kteří respektováni nejsou.

Tělo není fuj

Já sama nahotu považuju za přirozenou díky tomu, že jsem tak byla naučená z domu. Byť dneska už nahého tátu vidět spíše nechci, jsou i rodiny, kde chodí nahé všechny generace a neřeší se to. Když jsem na návštěvě u rodičů, je tajným znamením zámek na koupelně. Pokud není zamčeno, znamená to vstupte. Pokud je zamčeno, zaklepejte a zeptejte se, jestli to nevadí. Respekt především. K nahým i stydlivým.

Nekoupila jsem kojeneckou vaničku a ani to nemám v plánu. A když jsem večer unavená a není kdo by mi pomohl, vlezu si do vany nebo sprchy spolu s mrňousem. Pak se spolu utíráme, natíráme, oblékáme… Bez oblečení vlastně trávíme celkem dost času. Občas vlezeme do jedné vany všichni tři. A naše nahé zadky/předky jsou tak pro nás stejně “sexy” jako kotníky nebo pupky. Vůbec.

Jaké to má výhody? Třeba tu, že dítě nemá potřebu zírat na každého méně oblečeného člověka. Ví, jak vypadá nahý dospělý. V čem se liší od mrněte. V čem se liší máma od táty. Nemusí si tyhle základní informace zjišťovat pokoutně a učí se přirozené diverzitě v tvarech i chlupatosti.

A učí se že mít tělo a mít ho rád je normální.

Ano, máš to tam. A já taky. Tak to má být. Klidně se dívej, máš to dovoleno. Ale sahat dovoleno nemáš. Vždyť víš.

(A tohle je taky důležité. To že je dovolena jedna věc automaticky neznamená, že je dovoleno i něco dalšího. Hranice a jejich plné respektování jsou zásadní. Protože přece nechcete své děti učit, že hluboký výstřih dámy automaticky znamená výzvu ke kojení…)

Náročné otázky

Dítě sedí u stolu. Mělo by svačit. A místo toho má obě ruce zaražené v rozepnuté plíně.

Mateřské selhání! Máš ho hlídat! Kdyby bylo správně oblečené…!

Ale houby.

Jasně zlatíčko. Je to tam. Pořád to tam je a vždycky bude. Není ale slušné si tam sahat u stolu nebo mezi lidmi. Takže šup, ruce ven, jestli nechceš jíst, fajn. Plínu sundáme a můžeš si to všechno prohlédnout v ústraní, než nachystám novou. A pak se znova hezky oblékneme.

Protože pokud váš potomek nemá asexuální orientaci, stejně se sexu nevyhne. A vy jste ti kteří mu k tomu buď přidají kopec výčitek, nebo naopak schopnost si to odpovědně užít.

Jak mít vždycky pravdu

No, myslím, že on pravdu chce prostě mít. Ne ji hledat.

Tak shrnul osobnost našeho společného známého můj muž. A bylo to jako uhodit hřebíček na hlavičku. S pánem, kterého máme na mysli, totiž není snadné diskutovat. Je to až tak nesnadné, že občas pochybujeme o tom, že je nějaké diskuse vůbec schopen.

Příklad?

Na začátku to byl banální rozhovor o bezzásahových zónách na Šumavě. Brzy se s točil v diskusi vedenou jím a držitelkou magisterského titulu z evoluční biologie. Ta ovšem skončila celkem záhy, slzami a hlasitým prásknutím dveří. Argumenty vědecké, statistické, evoluční, krajinářské… nic z toho nemělo smysl. Všechno jsou jenom pseudo žvásty.

No nic.

Od těch dob kolem pána “chodíme po špičkách” a otevíráme jen bezpečná témata (Co zahrádka?) a témata, na kterých se shodneme (Hranolky a pizza jsou relevantní jídlo.)

On totiž chce MÍT pravdu. Nechce ji hledat a nacházet. Chce ji jen MÍT, stále a navždy.


Jó, mít pravdu je krásná představa. Je to symbol důležitosti, důstojnosti, moci a síly. Kdo má pravdu, ten je pán.

Má to ale jeden háček.

Musíte investovat spoustu energie. Aby vám pravdu nikdo nesebral. Aby vám ji nikdo neponičil. Aby jste ji měli vy, a ne ti ostatní.

Úzkost z toho, že ji jednoho dne mít nebudete, začne řídit vaše kroky i myšlenky.

Jednak, potřebujete se neustále utvrzovat v tom, že tam ještě je. Zanedlouho se přistihnete, že chodíte stále častěji na místa, kde vám přikyvují. Ano, máš pravdu. Ano, tvoje pravda je pravda.

Což o to. Je to příjemné. Kdo by to nechtěl slyšet? A tak chodíme jako srnky ke krmelci. Názorové blogy a weby nám dávají pocit důležitosti a sebehodnoty, posilují kolektivního ducha a vůbec, naše ego. Vidíte? Mám pravdu! Říkají to všichni!

A že je to psáno a co je psáno to je dáno, z názoru se stává fakt a z myšlenkového konstruktu pravda… a s pravdou se přece nediskutuje. Pravda je. A kdo ji má, ten je na koni.

Tak jak si sakra někdo může dovolit tvrdit, že pravda je jiná? Nebo nedejbože, že žádná jedna pravda není?! Mimo bezpečné stádečko číhají bandy zlodějské, které vám vaši pravdu chtějí ukrást. Pošpinit. Zničit. Čím jsou ti neřádi hlasitější, tím pevněji držíte svou truhličku. Zamčenou. Bezpečně schovanou.

Už ji pro jistotu ani neotevíráte. Víte přece dobře, co je uvnitř a proč. A okolí vám jasně říká, že tak je to správně a tak to má být.

A tak často ani nezaregistrujete, že vám ta pravda trochu zasmrádla. Okorala. Že je z ní jen jakási seschlá mumie.

A i kdybyste to zaregistrovali – jste po takovém náročném boji vůbec ochotni to přijmout? Nezlomí vám srdce zjištění, že se vaše pravda prostě někam vypařila – a to už celkem dávno?

Pořád ještě chcete MÍT pravdu?

Pak je tady ta druhá rovina.

Co když to, co vnímáme jako svou “pravdu”, je jen názor? Stejně hodnotný jako kterýkoli jiný? Stejně bezcenný?

Patří ženy za plotnu nebo do vesmíru?

Jsou si všichni lidé rovni?

Existuje globální oteplování? A co ho způsobuje?

Jako člověk který MÁ pravdu jste odkázáni k tomu zaujmout stanovisko, a pak se ho zuby nehty držet. Protože ztráta by znamenala, že jste se špatně rozhodl. Že jste neměl pravdu. Že jste selhal.

Jako člověk, který pravdu HLEDÁ jste odkázáni k neustálému zjišťování, sbírání dalších střípků skládanky. Ke kritickému myšlení, zkoumání faktů a čísel, k poslouchání cizích názorů, ke změnám ve svých vlastních. Vaše ego je na nucené dovolené a hlava se nezastaví. Co když...? Co kdyby…?

První cesta je bezesporu pohodlnější. Nenáročná. Plně v souladu s programem přežití, kterým nás vybavila příroda. Cesta konzervativní.

Druhá cesta je divná. Je to cesta sluníčkářů, liberálů. Bláznů a buřičů. Mladých a naivních. Vědců, žurnalistů, výzkumníků.

Moje cesta.

Dneska vím, že pravdu nemám a pořád ji hledám – protože ona se mi během ostření někam pohne. Dokážu zaznamenat přítomný okamžik – ale vždycky to bude jen analogová fotka, bude na ní vidět jen něco a jen z jedné strany a už v době vyvolání půjde o minulost. Nebrání mi to však vážit si lidí, kteří to mají jinak. Kteří vidí scénu z jiného úhlu, spoušť zmáčkli dříve nebo později.

A dobře vím, že i mi se může stát, že ustrnu, svůj názor nazvu pravdou a na věky věků strčím pod zámek. Protože není v lidských silách vědět všechno. A na to říct Nevím je často třeba větší odvahy, než k pěstnímu souboji.

Popravdě ale, i přes tu náročnost, lidem kteří potřebují MÍT pravdu, nezávidím. Bez ohledu na to, jaký názor si tak bedlivě střeží.

A velmi speciálně pak nezávidím žádnému pravicově konzervativnímu muži. Nezávidím ten pocit ohrožení, to zpochybnění základů sebe sama, které měnící se doba nutně vyvolává. Vaše strachy, vaše hrůza ze změn a neznámého ve mě skoro budí až mateřskou něhu. Objala bych vás – kdybych nevěděla, že si to vyložíte jako provokaci a výzvu ke znásilnění ;-) A přece vás mám ráda. Vaše zoufalá snaha o udržení kontroly nad situací však vede jen k tomu, že kontrolu ztrácíte – jako byste byli příliš velcí a důstojní na to vidět, že svět už je jinde. Velmi si vážím toho, že nastavujete kritické zrcadlo – jen prosím, ať je to zrcadlo moudrým rádcem který učí zpomalit a ohlédnout se, nezapomínat na “staré dobré”. Ne vzteklým skřetem, který jen hází klacky pod nohy, sedí jako balvan uprostřed cesty a plive kolem sebe jedovaté poznámky.

Když v pralese spadne strom a nikdo to nevidí ani neslyší ani o tom neví, spadl?

A jak vy osobně definujete slovo pravda?




Bodypositive hejt

Bavily jsme se takhle s kamarádkou o našich tělech. Vlastně řešíme to pokaždé, co se vidíme, pokaždé, co svými potetovanými pažemi tlačíme kočárky s čím dál většími dětmi A protože by mi jinak asi bouchla hlava, musím se o obsach těch našich kavárenských plků podělit… Btw. citace jsou parafráze převzaté od různých influencerů. Zvolila jsem je, protože skvěle ilustrují situaci.

Sebepřijetí je výzva pro všechny

“Vždycky mě vytočí, když nějaká super štíhlá holka sdílí svou fotku v plavkách a píše u toho o sebepřijetí, jako by to s takovým tělem byl nadlidský výkon.”

Ups. Takže přijmout sebe sama a veřejně to říct mají právo jenom holky, které se nějak odchylují od obecných norem krásy? Kdo jsme abychom mohli říct, kdo už má právo se zapojit do body positive hnutí a kdo ne? Z vnějšího podhledu to sice skutečně může vypadat, že štíhlé holky nemají co řešit. Co když jsou ale štíhlé právě a jen proto, že každodenně bojují za své míry? Protože neuznávají sebe sama jako hodnotné bytosti, pokud by takové nebyly? To, jak člověk vypadá nebo se tváří, nemá se sebepřijetím nic společného. Znám holky, které by raději chodily v burce, než přijmout svůj nos. Ženy s dokonalýma nohama, které si ale i v 50 letech myslí, že nemohou nosit sukně. Existují buclaté a nekonvenční ženy které se mají rády – a spousta podobně hmotných, které se upřímně nenávidí.

Absence diverzity vede k falešnému normálu

Plavání kojenců a batolat je pro mě nejlepší školou. Podobně jako jakékoli sprchy na veřejné plovárně. Každá žena má jiný zadek, jiná prsa, jiné nohy, jiné břicho. Některá je oholená, jiné to ještě neroste, další se pyšní černočernou parádou. Ve chvíli, když jsme všechny soustředěné na své po mokré dlažbě chodící potomky, je nám fuk, jak vypadáme. Řešíme jejich zadečky a bříška – a svoje vlastní prsa jen ve chvíli, kdy je problém s kojením, rozhodně ne z pohledu tvaru nebo velikosti.

No, a teď se podívejme ze sprch ven, do veřejného prostoru. Do časopisů, filmů, reklam. Všechny plavkové modelky mají stejné postavy. Všechny reklamní maminy stejný úsměv a všechny ctihodné dámy stejnou (štíhlou) důstojnost.

Pokud nechodíte na koupák (a nemáte odvahu se rozhlédnout), pak se vám v hlavě usadí poměrně jednoznačná vize normality. Normální je takový tvar, taková barva, taková výška a taková váha… vidíme to všude, tak to musí být pravda. Tak tady prosim vás nepropagujte nějaké úchylky, nemocné tlusťošky, jo? A tak jsou fotky nestandardních žen v plavkách na instagramu nahlašovány jako nevhodný obsah, zatímco vyřezávané a vycpávané krasavice mají volné pole působnosti. To co je nazváno nadváhou má přitom 33 % českých žen. Nejprodávanější velikost není 36, ale 40. Tak kdo je tady normální?

Nenormální normalita

Jako statistik se nad tím vždycky směju, normální je rozdělení četností, kde má průměr, medián (právě polovina je méně nebo více) i modus (nejčastější hodnota) stejnou hodnotu. Teoreticky je možné normální rozdělení tělesné výšky nebo váhy v populaci. Jenomže vchol je mrška pohyblivá - a zatímco před sto lety bylo normální mít 153 cm, dneska je normální mít 168 cm.

Bohužel, slovo normální je často používáno ve významu “podle normy”, tedy podle nějakého předpisu, ve smyslu dobře, správně. Takže pokud někdo významný vyhlásí, že norma ženské krásy je 90-60-90, pak to tak prostě je. Byť by těchto měr ve skutečnosti nedosahoval vůbec nikdo.

Sám sobě otrokářem

“Dělám to kvůli sebe, chci se cítit dobře, chci dobře vypadat, co je na tom k nepochopení?”

Na tom prosím není k nepochopení nic. Tuhle argumentaci však často používají lidé, kteří se ke změně chystají a mluví o ní (takže zatím nic nedělají) a nebo se ji snaží realizovat navzdory odporu a potřebují o ní hodně mluvit, aby přehlušili vlastní intuici. Je v pohodě nejíst chleba, protože mi nechutná. Je stejně v pohodě milovat chleba, toužit po něm, ale nedat si ho - abych se cítil dobře? Copak bych se necítil dobře s čerstvým krajícem v bříšku? Pakliže se musíte omezovat v tom, co vám dělá radost, asi ta štíhlost není tak docela z vaší hlavy a je možná fajn se zkusit ptát, z čí hlavy teda je. Moje štíhlost pramení z mých zkušeností s modelingem – pro který jsou lidé nad 90 cm přes boky bezcennými kusy hnijícího masa. Takže pokud nechci být bezcenná… znáte to.

Miluju své tělo, ale…

“Moje tělo je jiné, než před porodem. Větší, měkčí, zjizvené. Je to krásné, zázračné tělo, které toho zvládlo hrozně moc, dalo mi nádherné dítě a já jsem mu vděčná. Konečně se přijímám taková, jaká jsem. Po třech měsících už se sebou ALE musím začít něco dělat a konečně se pustit do hubnutí.”

Jeden moudrý muž řekl, že cokoli za ALE jsou sračky. A má pravdu. Tak co, maminky? Milujete svá těla jaká jsou, nebo chcete co nejrychleji zhubnout na teenage míry? Tyhle dvě věci se tak nějak vylučují, víme? Nebo byste snad týraly hladem někoho, koho milujete? Vím, je to šok, podívat se na sebe do zrcadla a zjistit, že na rozdíl od všech modelek Victoria Secret, vy máte i tři měsíce po porodu bříško a pár kilo navíc. Právě jste se stali oběťmi nedostatečné diverzity a falešné normality. Pokud přijímáte samy sebe a své nové tělo, pak k němu buďte laskavé, dopřejte mu dobré jídlo, pohyb a spánek. Ono se už do kondice dostane samo. Beztak s miminem maká jak šrub. Pokud potřebujete hubnout, pak klidně jděte o půlnoci běhat, živte se salátem a obětujte veškerý volný čas svému snu. Jen tenhle masochismus nezastírejte sebeláskou.

Influencer vždy a všude

Je super mít instagram a dělit se tam o své dojmy a zážitky. Nemyslete si ale, že vliv mají jen ty příspěvky, za které jste dostali zaplaceno. Vliv má každé jedno slovo. Negativita směrem k vlastnímu tělu působí jako malá kapka jedu. Kapka sem, kapka tam. Vždyť se nic neděje … a najednou je normální, muset zhubnout do plavek (nechápu, plavky jsou přece elastické). Najednou by se měl člověk cítit špatně, pokud po celodenním letu nevypadá jako čerstvě utržená broskev.

Velmi dobře chápu tu stranu věci – insta je super nástroj k přeléčení oslabenéno sebevědomí. Lajky a komenty umí pofoukat bebí, které vám v pěti letech udělala učitelka velmi nevhodnou poznámkou o tvaru vašich uší. Vyfotím se, napíšu jak to je hrozné a už se najde padesát lidí kteří mě ujišťují, že to přece vůbec hrozné není. Je to naprosto legitimní přístup – a já vám budu ráda psát, že jste úžasní, protože prostě jste. Když však řeknete A (hejt na sebe sama), řekněte prosím i B. Dodejte proč. Dejte to do kontextu. Kontext je důležitý. Bez kontextu (dva rozvody, minimálně ten první po nevěře manžela) byste mohli Václavu Klausovi mladšímu klidně věřit, že je odborník na vztahy.

Svět pro dceru

Jedeme v tom všichni společně. Všichni společně budujeme celospolečenský přístup k (nejen) ženskému tělu. Já na to mám svůj názor, vy svůj. Jsem v míru s tím, že se neshodneme. Je úplně v pohodě, že vás osobně (na rozdíl ode mě) nijak nepohoršuje dámský rozkrok v reklamě na pneumatiky. Trochu na hraně už je životní přesvědčení, že ženy které nemají postavu a obličej jako pornohvězdy, by měly chodit kompletně zahalené, či raději vůbec nevycházet z domu. Ale budiž. Držím vám palce, aby vysněná kráska kývla na vaši žádost o ruku. Nicméně, vždycky pamatujte, že jeden Číňan zažaloval svou nádhernou ženu za to, že se jim narodila ošklivá dcera. (Ano, žena byla nádherná po plastikách). Geny jsou geny, míchají se jak chtějí - a nikdo vám nemůže zaručit, že bude vaše holčička po všech směrech jako z klasické reklamy. A zapudíte ji pak?

Jednejte proto sami se sebou (a s ženami kolem sebe) jako byste si přáli, aby se sebou jednala vaše milovaná dcera (a jak chcete, aby ji vnímalo okolí).

Hejtování lidí s těly mimo reklamní parametry, ať už na základě tvaru, barvy, váhy, výšky či zdraví, to je stejné jako zdůrazňovat, že malý pinďour je velký problém.

  • Za prvé, není. (Problém je příliš velká sebedůvěra, co se schopnosti uspokojit ženu týče – a s tím související neochota naslouchat a učit se nové přístupy.)

  • A za druhé, když se tahle informace po kapkách dostane do hlav kluků, kteří za normální považují výbavu z porna (jiné dospělé pinďoury obvykle nevídají), pak tady máme partu chudáčků, kteří si musí sebevědomí dohánět rozmáchlými přehnaně macho gesty.

PS: Když se bavíme o kontextu, je třeba říct, že za sebou mám nějaké ty body issues. Když jsem se před 11 lety na krátkou dobu stala modelkou, byla jsem už od první chvíle příliš stará a tlustá. Scout za mě sice inkasoval, ale bookerka ze mě byla nešťastná. Jenom 176 cm a i po 4 měsících hubnutí jsem měla 92 cm přes boky. Umíte si to představit? Prostě hrůza. A já jsem chtěla, aby byli spokojení. Nechtěla jsem dělat problémy. Jenže mi to další hubnutí po maturitě, v Praze, poprvé mimo domov, moc nešlo. Začala jsem běhat, cvičila každý den aspoň hodinu, ale pořád nic. Naordinovala jsem si pracovní “Magnum” dietu (takže jsem za celý den snědla jen jedno double chocolate Magnum) a začala řešit, co teda jíst a že mrkev je taky moc energetická. Hm. A že musli k snídani si můžu dát jenom jednu lžíci. Asi chápete, že tohle nebyla správná cesta. Co jsem pár dnů vydržela, to jsem pak dohnala něčím sladkým a zatímco míry se ani nehnuly, nálada šla do kopru. Do toho mi umírala jedna celkem blízká osoba a zkrátka, jednoho dne mě napadlo, hele, co kdybych se fakt najedla všeho dobrého, a pak to zase někde “odložila”? Nebudu vás napínat. Vyluxovala jsem celou spíž. A udělala to. No… a pak jsem si na to nějak zvykla. Pořád jsem běhala 8 km denně, srkala carnitin, pila psyllium a cvičila, nicméně tahle porucha příjmu potravy mi stejně vyhnala váhu nahoru asi o 5 kilo. Byla jsem zoufalá. Místo 36 velikost 40, nevešla jsem se do žádného oblečení, do kytek šel i vztah a vůbec. Vyhrabávala jsem se z toho půl roku (s pomocí nového vztahu). A hlavně, navždy se změnil můj pohled na vlastní tělo. Myslím, že od toho, co mi slečna bookerka řekla “Olinko, keby tys tak z 5 kilo schudnula, ty bys bola taká krásná!” už prostě nikdy nebudu mít pocit, že jsem dost štíhlá.

Od těch časů jsem váhu řešila vždycky, když jsem měla nějaký problém jinde. Historicky zafungovala výživová poradkyně i dieta podle 4 hours body. Dělala jsem to vždycky pro sebe, abych se cítila dobře. Samozřejmě. Jak jinak.

Btw. podle instaparametrů bych měla zhubnout. Břicho rozhodně nemám tak ploché, jak bych si přála. Je to vlastně dost hrůza. Sakra. To se z těch stahovacích plavek už raději nikdy nevyvleču. A můžu vůbec s tak hrozným tělem jít někam na koupák? Aby mě nevyvedla ochranka? Ojoj… a je to tu. Budu v létě chodit ve stanu?

A víte co? Kašlu na to – je mi 30, jsem vdaná, dítě mám. Kdo se nechce dívat, ať si pořídí klapky na oči. A manžel věděl, co čeho jde. Viděl mou mámu v plavkách ještě před svatbou. Mohl utéct. Neudělal to :-D

VOGUE CS aneb prvních 5 kousků očima předplatitele

Čekala jsem na něj dlouhé roky. Snila jsem o něm, představovala si, jak se ho dotýkám. Snažila jsem se být tak dobrá, aby si mě všiml. A abychom pak už byli spolu. Jenže když se konečně objevil, byla jsem zadaná. Prostě velká a nenaplněná láska.

VOGUE

Jak hodnotím lokální variaci kultovního magazínu po prvních 5 (resp. 6) číslech?


Popravdě. Kdyby borcí nevydali tiskovku o tom, jak super se jim daří, zapomněla bych snad, že nějaký Vogue CS vůbec existuje. Tento měsíc mi do schránky nic nepřišlo, na stáncích nic není… Nebýt jednoho tweetu co mi ukazoval můj muž, ani by mě nenapadlo, že jsem před svátkama dostala dvojčíslo. Nevěřila jsem. Musela jsem si ten časák vytáhnout z knihovny, podívat se… a vážně. Fakt že jo. Redakce si dala vánoční prázdniny!

Chápejte, nemám nikomu za zlé, že chce mít přes svátky volno. Já mezi svátkama taky pracuju jenom minimálně. Spíše mě štve, že vůbec nemám pocit, že by ten odpočinek byl zasloužený. Zasloužený po totálně nabušeném vánočním čísle a nebo aspoň totálně nabušeném dvojčísle. Ale ne. Fakt nemám pocit že ve Vogue se před svátkama maká byť jen vzdáleně tak, jako v retailu nebo na účtárnách. Respektive, myslím, že jediný kdo se nezastaví je produkční. A správce sociálních sítí. Ostatní lítají po světě. Ano. Vidím vaše fotky na Instagramu.

No, ale tak budiž. Vánoce jsou vánoce. Buďme k sobě milí. Takže vám ty hodiny v letadlech nezávidím. Jen mě vytáčí, že je trávíte s hedvábnými spacími maskami na očích, a ne psaním zajímavých textů.

To bych ale asi chtěla moc, když jediný kdo v redakci umí psát, je Martin Váša. Roky psal na blog InVogue, takže by celé číslo hravě naplnil a celý svět by to nesmírně bavilo – jenže to by asi nebyl prostor pro “slavné osobnosti” a “ty nejtalentovanější z české a slovenské scény”. Tvl. tyhle marketingové kecy předem… za to by si ten markeťák zasloužil velkou pusu na pódiu :-D (potenciál Czech Press Photo 2019?)

Ale tak, třeba jsem mimo já. Třeba je to časopis primárně o vizuálu. (To by potvrzoval i zvolený font, který je s unavenýma očima prakticky nečitelný.) Tak proč mě na předvánočním čísle nejvíce bavil advertorial s kosmetikou Dove? (!!!) Proč editorialy přeskakuju? Je to proto, že mě z pohledu na rozmazané fotky třeští hlava? Pochopila bych, že 80. frčí. Ale až tak, že musí být všude? Nebo si fotografové neumí vypucovat skla?

I tak jsem poctivě každý měsíc klusala ke schránce, těšila se a vzrušeně trhala igelit. Tak co? Konečně? Už? V lednu bych to dělala stejně (marně) a v únoru taky… nebýt drobnosti.

Při užívání webu (laciná náhražka papírové drogy) na mě vyskočilo pop-up okno s prosbou o vyplnění dotazníku. Protože mě výzkumy živí, pustila jsem se do toho. A on to byl marketingový dotazník pro značku drogerkových řasenek? WTF? Jak hluboko jste klesli!

Mám zrušit předplatné? Jde to vůbec? Jenže, co když to vůbec nechci dělat? Co když prostě nechci uznat, že můj vysněný idol má plesnivé nehty na nohách a vylizuje hořčici přímo z kelímku prsty, které si pak utírá do kalhot? Co když mám pocit, že stačí poslat ho na kožní a pořídit papírové utěrky? Kdo takový nenaplněný vztah zažil, asi to zná. Snů se těžko zbavuje. Takže když na mě v listopadu vyskočil inzerát poptávající redaktory on-line verze, s bušícím srdcem jsem nabouchala ten nejvíc nadupaný motivák ever.

Ozvali se za tři týdny. Nezájem vyjádřený nezájmem. Dokonce bez podpisu. Ale prý ať pošlu CV, ať si ho mohou založit do databáze. Hm. V tu chvíli mi bylo jasné, že celých mých 9 let psaní pro všechny možná nezávislá média o módě, celý tenhle blog, roky neplacené práce, snahy a vzdělávání, byly k ničemu. Jo, děvče, nejsi ani tak Vogue, aby tě aspoň pozvali na rande. Aby ti odepsali v rozumném termínu. Sorry. Nepatříš mezi ty lepší v Československu. CV člověka na volné noze, živícího se analytikou, copywritingem a výzkumem totiž těžko obstojí vedle všech těch PR asistentek libovolné trendy značky.

No, ale tedy budiž. Poslala jsem to. A moje city ochladly. A pak jsem se dozvěděla nějaké drby ze zákulisí. A začala jsem mít pocit, že v takovém domečku bych zatím bydlet ani nechtěla. Potvrdily se mi mé pocity, které jsem měla už od druhého čísla. Tohle není bible. Tohle je téměř amatérský časopísek. I lokální Smíchovský plátek, ručně psaný a tištěný na kopírce, dává dlouhodobě větší smysl.

Možná řeknete, že už mi hrabe z práce a dítěte, blbě kritizuju a všude vidím pracovní příležitosti. Může být. Ale copak vy nemáte pocit, že ve VOGUE CS vůbec netuší, pro koho píšou?

Ze světové značky se v lokálním pojetí stala mediální obdoba jednoho veleúspěšného politického hnutí. Všichni makají, všichni něco prohlašují, angažují se známé tváře a blízcí. Ten kdo to vede už přece má zkušenosti, a tak to musí fungovat. Obsah je prostě pro všechny lepší (čau lidi). Sledovat mediální výstupy je lahoda. Instáč a FB jedou, web krásný, super fotografové, světové modelky… jen se jaksi nic skutečného neděje. Všechno je podřízeno marketingu.

Problém je ten, že dělat luxusní časák, to je něco jiného než vést populistickou partaj. Čtenáře dlouhodobě neutáhnete na náhodné výstřely a rozmazané představy. Čtenář (i volič) touží po jasné vizi a jednoznačnosti. Časopis, který se snaží nenasrat havlisty ani klauzisty, který jede tvrdě po prodeji a konzumu a zároveň básní o nezávislém umění a přirozenosti, který przní ženy šílenými beauty kreacemi a plamenně brojí za feminismus. Časák, který se tváří že je Československý, ale o Slovensku se v něm prakticky jen mlčí. Který si pečlivě vybírá kdo pro něj bude psát – aby otiskával slavné dcerce něco, co vypadá (a bohužel i dává smysl) jako vlákno komentářů na instáči. (Věřím, že je skvělá v tom, co dělá. Ale psaní to fakt není.)

Výsledkem je podivná skrumáž, která se sice pokaždé skrývá za nějaké téma, ale není schopna ho udržet o nic lépe, než feťák v rauši svou moč. Kvalita textů skáče jak opice na gumě a editorialy si užívají jen ti, kteří jsou osobně přítomni focení (a neváhají o tom napsat krásné a oduševnělé reportáže na FB – které se bohužel do printu vůbec nedostanou). Jako by tvůrci netvořili pro čtenáře, ale jen sami pro své vlastní PR a uspokojení. Per suo diletto. Diletanti.

Rozumějte, chápu, že tenhle časopis není pro každého (to není žádný časopis). Ale vydavatelé a redakce by se měli rozhodnout, pro koho teda je. Pro majitelky architektonických a designových studií? Nebo mladé milenky milionářů ze satelitních haciend? Pro millenial právničky? Pro rozvedené podnikatelky, které si mohou chanelku koupit ze svého? Každá cílovka chce něco jiného. Zdá se ale, že ve VOGUE CS se nejenže nezeptali, ale ani se nad tím nezamysleli. (Trochu smutné na to, kolik je v tom prachů. Ale chápu, že uživatelský nebo strategický výzkum je v naší kotlině ještě dost neznámá věc a i bohaté firmy si ještě pořád myslí, že cílovku stačí vymezit věkem, pohlavím a příjmem. Takže pokud to čteš, milý VOGUE CS, věř, že ti můžu pomoct.)

Teď tedy vůbec nevím, jestli za 14 dnů zase poletím ke schránce - a nebo ji otevřu jen omylem, kvůli výpisu ze sociálky. Chci věřit, že měsíc k dobru redakce využila k analýzám dat z prodejů, kvantitativnímu a kvalitativnímu výzkumu a na základě výsledků k tvorbě relevantního obsahu. Ne jenom k napsání tiskovky (bez které by na VOGUE CS už všichni zapomněli) a návštěvy Couture Weeku v Paříži. Chci věřit tomu, že za moje peníze dostanou redaktoři alespoň living wage vhodnou pro slušný život v centru Prahy – a ne že budou žrát suchá chleba a prachy se protočí na bomba de-luxe editorialu s 16 komparzisty.

Moc bych si přála, aby VOGUE CS fungoval, aby pro něj psali zajímaví lidé super texty, aby v něm bylo aspoň 30 % Slovenska (nejen ve jménech fotografů a lokací) a dělal radost nejen svému vedení. (Jistě, je příjemné že tě na Couture weeku poplácávají po ramenou, ale to je asi tím, že Česko považují za stejně zaostalé jako Bangladéš a nic z žádného vydání si nikdy nepřečetli.)

A nebo ať jenom ví, co chce. Ať v něm třeba žádné texty nejsou, jenom fotky, co mi podrazí kolena. (Evelyn Benčicovou všude!) Klidně ať to jsou jenom reklamy. Ať to je jenom o frivolitách smetánky nebo o umění nebo cokoli. Dokud mi na to bude stačit rozpočet, ráda vás podpořím. Jen ať už je konec tomuhle trápení.


A kdyby to nevyšlo, pro jistotu jsem si předplatila Elle. Nějak se v poslední době zlepšili. (Píše tam jistá sl. Anna Basiková, a kdyby se jí někdo trochu pověnoval po faktické i stylistické stránce a dal jí rozumný prostor, časem může být dobrá. Je ale otázka, jestli český mediální trh vůbec chce lidi, co dobře píšou…)


Kočičí mateřství – plaz a lezec

Ani se pořádně nevyspíte, a první půlrok je pryč. I kdybyste náhodou nechtěli začít s příkrmy, překvapeně zjistíte, že potomek se už nakrmil sám, kusem časopisu. Dřív než se rozhodnete, jestli převařovat vodu, načapete drobečka jak olizuje podlahu. S gustem. Jakmile se dítě začne plazit, váš život se změní. Navždy.

Miminko se pomalými krůčky, den za dnem, mění v batole.

Vaše věci už nejsou vaše, záhadně vlhnou a rozpadají se. Čistota a pořádek se stávají relativními pojmy. O spánkových rytmech mimina raději nemluvíte nahlas, abyste to nezakřikli.


Nově získaná schopnost samostatného pohybu prostorem je neskutečný skok. Svět se otevírá. Nezávislost začíná! Z bezbranného klubíčka se stala fikaná housenka, která se doplazí kam potřebuje a nakousne, na co přijde. A do těch základních změn přichází požadavky specialistů na zavedení příkrmů. (Stres!) Prostě změny vlastně srovnatelné se samotným narozením.

Naše mámy nás v tomhle věku strčily za mříže, dovnitř vymezeného prostoru vhodily jen ty vhodné, úplně nejbezpečnější předměty. Rozmixovaná polívka ve sterilizované lahvičce, bryndák a stolička, a zase do vězení. Přežili jsme to. Ale koťata nemají sterilní ohrádky a taky se dožívají dospělosti. Co když to chcete dělat jinak, po kočičím, bez ohrádek a zákazů? Jaké jsou ty hlavní výzvy?

Čistota, půl dne pryč

Kotě se naučilo lézt a celé zvědavé vyráží ven z hnízda. Jestli jste doteď zvládali zajistit sterilní prostředí i potravu, tohle pro vás bude šok. Mimino olíže, na co přijde. Kolečka kočárku, podrážky bot, přicucne se k podlaze u záchoda jako ten sumeček ke sklu akvárka. A za děťátkem samotným zůstává mokrá stopa, vyvedená v barvě posledního jídla. Drobečky. Kousky. Cucky. Oblečky zastávají funkci mopu na podlahu. Stačí otočit se a… sorry mami, ale já na té hrací podložce NEBUDU!

Mrně svůj svět poznává chutí a nejvíc ho lákají ty nejšpinavější a nejpodivnější věci. Človíček v tomhle věku už fakt není blbý. Ví co chce a umí si to vykomunikovat. A tak se klidně stane, že zatímco vaše hodné miminečko bude způsobně sedět na dece, jak jste mu přikázali, stejně starý harant (mé dítě) mu bude tajně nosit špinavé klacky. Nepochybujte o tom, že budou ožužlány ještě dříve, než si jich všimnete - a po odhození opět nahrazeny novýmy kusy. Protože kámošovi se přece pomáhá ;-)

Co teda s tím?

Nestýkejte se s divokými dětmi divokých matek – a nebo to prostě jen držte v rozumných mezích. To že mrněti vytáhnete z pusy králičí bobek není běžné, ale stalo se. Než dáte potomkovi volno, zkontrolujte stav všech ekl věcí v okolí a kdyžtak se přesuňte jinam. Kde je čistěji.

Životu nebezpečno

Samohybné miminko znamená i mnohá nová nebezpečí. Pokud neuznáváte žalářnickou praxi, je třeba změnit svět na bezpečnější místo. Odstranit drobné, ostré, jedovaté a jinak nebezpečné věci. Nikdy nedávat horké kafe na stůl s ubrusem (protože nikdy nevíte, kdy se lumpák poprvé postaví a právě takhle staré děti jsou chudáčci nejčastěji opařené…). Zatímco řetízek, kousek plastu, mince nebo korálek zažívacím traktem projde zcela bez problému, magnety nebo baterie jsou životu nebezpečné. Převislé pokojovky ať si klidně visí, ale minimálně metr od nájezdové plochy mrňouse. Dostat květináčem po hlavě totiž není žádný med ani pro dospěláka. Jestli jste ještě nepřivrtali knihovny, je nejvyšší čas začít. Děti šplhají jako veverky ještě dříve, než se naučí chodit. A že máte nad postelí okno? Pak pořiďte bezpečnostní zavírání. Jednou ráno objevíte potomka stát na parapetu. A to přitom byl tak potichu, že jste si mysleli, že ještě spí!

Všechny tyhle věci vám naženou hrůzu a nejenom napoprvé. Časem si naštěstí trochu zvyknete a naučíte se potenciální nebezpečí vyhodnocovat. Na rozdíl od ostatních matek v koutku mě to, že Sládě leze po lavici, nijak nevzrušovalo. Malá výška, dole koberec, vyspané dítě. Pohoda. Z toho kouká maximálně řev. A spíše ani to ne. Sládě ví, jak nespadnout. Trénovali jsme to.

Jsou věci, které jsou nebezpečné za každých okolností, i pro dospělého. Ostré nože, elektřina, jehly, střepy, výše zmíněné baterky, jedy, chemikálie a všeobecně všechno co je horké a nebo těžké a vysoko. A pak jsou tady ty variabilní věci. Mám za to, že pokud nedokážu zabránit setkání s nebezpečím, je třeba potomka naučit, jak se má v danou chvíli chovat. Aby se dokázal ochránit sám. Zatímco malý zajíček se do trávy přikrčí intuitivně, človíček s tím potřebuje trochu pomoct. A nebo aspoň nebýt rušen při praktikování intuitivních postupů.

První věc je zadušení. Krajně děsivá záležitost.

Všichni víme, že malé děti nesmí dostat do ručiček malé věci, aby se náhodou neudusily. Doma to zařídit umíme. Ale co v přírodě? Nepouštět dítě z kočárku/nosítka?

Já jsem zjistila, že kdybych všechno hlídala, omezím Sláděti prakticky všechen volný pohyb, nebo sobě zcela zlikviduju volný čas (mimo dobu spánku). Ne že bych to nezkoušela, ale protože je mé dítě výjimečně cílevědomé a tvrdohlavé, kolem každého pokusu o omezení bylo opravdu hodně řevu. A tak jsem to vzdala. Uklidila jsem, co šlo a dovolila, co šlo.

Sládě se dusilo jednou, po tom, co si užužlalo minikousek jablíčka z ohryzku, promluvila na něj babička a ono se leklo. Takže když už je něco uvnitř pusy, to poslední co chci je dítě překvapit a vyděsit. Kaštany, ořechy a šišky, vlastně cokoli, co má více než 2 cm v průměru, jsem (ač nerada) dovolila žužlat v klidu a pod dozorem – a když už to bylo v puse, chodila kolem po špičkách a doufala, že dítě ví, co dělá. Naopak cokoli nedejbože menšího než 1 cm bylo no way. Kačírek na hřišti nebo na pláži? Tak to fakt ne. Na druhou stranu, mohla jsem nabídnout větší kámen na výměnu ;-)

Druhá věc jsou výšky a pády z nich.

Gravitace je svině. Hlavně když se mládě začne stavět na zadní, ručkovat a šplhat do výšek. Schody, lavičky, postele… pokud jsi tam schopné vylézt, jen si lez. (Stejně bys to dělalo až se otočím.) Mojí povinností je však upozornit tě, že si můžeš rozbít nos, ukázat ti, jak se to dělá bezpečně, jistit tě, aby sis neublížilo ale zároveň ti nechat pocítit, když jsi se přepočítalo.

“Pozor! Pozor, je tam díra. Můžeš spadnout.” “Hahaha!” “Pozor, je tam díra. Spadneš.” “Hm. *krátké zamyšlení*” “Pozor.” *záblesk v očích *matka přiskakuje *dítě se vrhá dolů *matka chytá za končetinu, zpomaluje pád, nechá potomka lehce s sebou ťuknout o zem a pak ho pomalu pokládá ve stejně divné poloze, jako by spadl “EH? Bú?” “Říkala jsem ti, pozor, je tam díra.” “Búúú!” “Tak pojď sem, už to nebolí.” *ňuňkání “Podívej, vidíš? Tady je díra. Pokud nechceš spadnout, musíš dávat pozor, kam dáváš nohy.” “Hm.”

Sládě takhle jednou skočilo po hlavě z přebalováku, jednou z kočárku. Zcela záměrně. A leze všude. Za ty měsíce už ví, co to znamená pozor. A ví, že když říkám pozor, znamená to opravdu pozor, nebezpečí.

S odstupem času tohle hodnotím jako boží věc. Jasně, když jsem kousek a chytám, dítko se zcela bez zábran vrhá do hlubin, jako by mělo křídla. Ale když jsem dál je vidět jak přemýšlí a počítá, co si může dovolit a co ne. Když řeknu pozor, zarazí se a zpomalí. A když si i přes varování nabije čumák, skoro nebrečí – zatímco kdybych ho sundala před tím než se samo rozhodne, bude to deathmetalový nářez.

(Někdy to jsou velmi napínavé situace. Sládě stoji na vrchním schodě v Cafe 1, jedno chodidlo už napůl za hranou stupně. Nechce se mu lézt dolů tak, jak se má, zadkem napřed. A tak přemýšlí, jak to občůrat. Čelo se mu krabatí od usilovného přemýšlení, kouká po mě, jestli se náhodou nezvednu a nepomůžu mu sejít po nohách. A pak si sedne a sjede schody po zadku. Uf.)

Podobně jako “pozor díra” funguje i “pálí pálí”. To je trouba, hrnec, horký čaj, oheň, ale i svíčka nebo horké jídlo. Někdy je zvědavost větší (svíčku na Štědrý večer Sládě zhaslo prstem), sporák je však respektovaný. Ukazuju horkou páru, žhavou plotýnku, hrnec, oblékám si rukavice a nechám prcka sáhnout si, jak jsou zahřáté. A beru to jako vážnou věc. Žádné plané varování. A doufám, že to bude fungovat, aspoň do puberty, protože opaření a popálení jsou moc au. (Zatím, když řeknu pálí pálí, mrňous se opatrně ale rychle vzdálí aspoň o tři kroky)

Poslední variabilní nebezpečí jsou ostré předměty.

Nůžky. Špendlíky. Vidličky. Uvzaté Sládě mi první jehlice vyškublo z ruky už v půl roce, snažilo si je strčit do pusy – a je asi jasné, jak moc mě to vyděsilo, vzhledem k nekoordinaci malých ručiček. Ano, změnila jsem po tom způsob práce a ukládání věcí. Zavedla slovo NE. Ale nezanevřela jsem ani na postupné vzdělávání, protože ne vždy dokážu kontaktu zamezit. (Samozřejmě, zkusila jsem nebezpečný předmět z ručičky i urychleně vyrvat. Ale to u nás nefunguje. Jednak, vylekané dítě neví, co dělá. A druhak, tvrdohlavec v ohrožení začne ječet a šermovat kolem sebe ručičkama s ostrým předmětem. A to je už hodně nebezpečné.)

*Pletu, na konci řady mi dítko zabaví jehlici. “Eho?” “To je jehlice. Píchá. Pozor.” “Eh?” “Ukaž ručičku, ukážu jak píchá.” *Sládě pomalu a ne moc ochotně podá ruku. *lehce, aby to nebolelo ale aby to bylo cítit, ho píchnu “Píchá. Pozor!” “Hm.” A mé dítko se o předmět buď přestane zajímat, nebo s ním zachází velmi opatrně. Dneska už se (u sedícího dítěte) nebojím jehlic, ostře ostrouhaných pastelek ani dětských manikúrních nůžek. (Jak moc to usnadňuje stříhání nehtů!)

Zkrátka, co se zákazů týče myslím si, že po Sláděti nemůžu chtít aby nedělalo něco, co já sama dělám. Dvojí metr je nefér a argument typu “jsi ještě malé” nebo “to bys neuměl” je pro mě mimo. Zvláště když šmudlíka chvíli po tom pochválíte, jak už je velký a samostatný. Platí, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Takže pokud nějaké věci nedokážu utajit (jezení chipsů), musím je aspoň ukázat a vysvětlit.

Krmím krmím, patlá patlám

Poslední věc, kterou budete v půlroce řešit, jsou příkrmy. Schválně říkám poslední – protože fakt není nejdůležitější. Přestože vám to všichni budou říkat, budou se ptát a budou mít názory. Přesně 6 měsíců od narození se nestane žádný velký třesk, v oné noci se nijak skokově nezmění metabolismus miminka, mateřské mléko po 183 dnech kojení náhle neztratí výživovou hodnotu.

V přírodě se to děje přirozeně a samo. Kočičí junior prostě pozoruje, ožužlává, zkouší co to máma má a jednoho dne i polkne. A když mu to chutná, pokračuje. Není v tom žádná věda. Takže pokud doma nemáte alergika (poznáte většinou už při kojení), nemá smysl si tím dělat vrásky. První věc, kterou Sládě snědlo, byl pomeranč. V 5 měsících mi ho prostě vyrvalo z ruky.

Příkrmy jsou jen příkrmy.

Nic to nemění na tom, že i já jsem, přesně podle doporučení, vařila mrkvičky, hrášky, kupovala bio super skleničky a ohřívala je v teplé lázni, balila na výlety i procházky… a pak to seškrabávala z podlahy a vyhazovala, protože potomek zbouchal půl lžičky a dost. Jak to, že nechce jíst? Co dělám špatně? Co když umře hladem? Celá ta vědecká masáž kolem příkrmů mi dělala akorát stres. Zbytečný, protože mimino rostlo a přibíralo úplně bez problému. Co bych si dnes doporučila?

Začněte kdy chcete. 6. měsíc je orientační. Dříve to mrně možná jenom ožižlá a nesní, později ho poznávání novinek třeba bude zajímat o dost méně. Ale je to individuální. Jako všechno.

Nejsou to státnice. Neexistuje žádné jediné správné řešení. Kolikrát denně, jak moc, co přesně a v jaké konzistenci? To je asi jenom na vašem prckovi. Pokud ještě kojíte, fakt se s tím není třeba trápit. Byly dny, kdy mé 9. měsíční dítko nesnědlo ani drobek. Bohužel pro mě si umí říct, co chce a co ne. A někdy chce jen prso. I teď. (Což je pro mou nekojící a technokratickou mámu nepochopitelné.)

Jezte společně. Mě to, vařit zvlášť dítěti a zvlášť sobě po chvíli dost štvalo. A tak jíme spolu. Totéž. Zeleninové polévky, těstoviny, pečená a dušená masa… ze začátku jsem to lehce prohnala tyčovým mixérem, postupně méně a méně. Ve vaření jsem zrušila sůl a cukr, častěji používám cibuli a česnek a jiná další nedráždivá koření. Výhoda tohohle přístupu je, že já sama jím zdravěji a pravidelněji. A taky už se nic nevyhodí.


Dívám se na 14měsíční chodící a samostatné Sládě a snažím se vzpomenout si, co se osvědčilo, které kroky se ukazují jako super a které jako chyby.

Tyhle tři věci - čistota, jídlo a nebezpečí, považuju za klíčové body. Každá minuta pozornosti se mi vrací, stejně jako nepozornost a lempláctví. (Hádejte kde všude jí mé dítě, které mělo původně jíst jen ve stoličce…) Přijde mi, že ostatní věci se pořád mění (spací rytmy), nebo jsou totálně individuální (způsob uspávání, záležitost kolem zoubků, jestli někoho více baví knihy, panenky, auta, hudební nástroje nebo zvířata…).

Vím, že po svém dítěti nemůžu chtít něco, co sama nedělám. Pokud chci, aby si okolí vážilo, bylo soucitné ale zároveň se umělo bránit, musím se chovat stejně.

Mým úkolem je naučit mládě všemu, co umím sama, všemu, co může potřebovat k životu v tomhle světě. Naučit ho důvěře ve vlastní schopnosti a dobro a naopak opatrnosti, když dojde na nebezpečí a zlo. A mám pocit, že se mi to zatím daří.

Tak hodně štěstí i vám a vašim mrňatům!

Kočičí mateřství – velké mimino

Stane se to z ničeho nic. Jen se na chvíli otočíte a najednou je něco jinak. Ano. To jinak je vaše dítě. Nechali jste ho ležet na zádech a ono leží na břiše. Až by se dalo říct, že to je definice smíšených pocitů. Máte neskutečnou radost, že se prcek zdárně vyvíjí a je tááák šikovný. (Po kom asi?) A zároveň víte, že teď už ho asi na přebalovacím pultu nikdy nenecháte bez dozoru. (Necháte, samozřejmě…)

Někdy kolem 4-5 pátého měsíce se z malého miminka stane velké mimino.

Slintá. Otočí se. A už si i začíná všímat jiných věcí než mámy a dokáže si je podat. (A jak!) Postýlku přeorá jako stádo divočáku a občas se přepočítá a dokutálí se do díry, ze které neví jak ven. A když náhodou zapomenete nedaleko něco zajímavého, jsou to neuvěřitelné výkony. (Věřte mi. Od snídaně do postele už nemůžete odcházet. Pokud teda nechcete mít chleba s tvarohem a klíčky rozpatlaný po polštářích i potomkovi…)


Velké mimino už zkrátka celkem samostatné a vyžaduje trochu jiný přístup, než slepé holátko.

(Přestane spát a začne spát jinak. I krmení se změní. Pokud jste měli pocit, že už svému potomkovi rozumíte… tak už zase ne. Vítejte v klubu. Všechno je jen období.)

“Jé. Tyhle ruce jsou moje a poslouchají mě! Co s nima dnes provedu?”

Pohybující se Sládě přineslo první potřebu lehkého přestavění bytu. Už nebylo možné dítko dlouhodobě uchovávat na gauči nebo ve fatboyi. A tak se centrem bytu stal velký futon. 3m2 se ukázaly jako prostor tak akorát dělaný celodenní pro válení a společný fyzický tréning nově nabytých superschopností mimina. Jak takový tělocvik vypadal? Nejedná se o nic náročného (pro matku). Prostě si lehnete na futon a necháte mládě, ať po vás šplhá, plazí se, slintá a ňuňá. Ideální kombinace výchovy a odpočinku, přesně jako z příručky pro výchovu koťat.

“Jé. Au!”

Zvýšená pohyblivost má i své nevýhody. Občas bolí. Primárně samozřejmě rodiče, protože prstíky a drápky jsou vynikající zbraň, ideální nástroj na prozkoumávání vlasů, obličeje a hlavně očí. Možná právě tady začíná výchova a nastavováni hranic a mezí. Občas jsem se až bála, jestli mé dítě náhodou netrpí sadismem – ale podle rozhovorů s dalšími matkami na plavání je to prý běžné. (Zkrátka, vypadala jsem občas jako po hodně divokém sexu – bohužel, to nebylo nic aktuálního, ale následky aktu více než rok zpátky.)

Něco jsem Sláděti v rámci hry vždycky dovolila a dovolím. Ale čím je starší, tím ostřeji se ohrazuju a hájím svůj prostor. Převedeno do kočičího světa, nechám si ožužlávat konec ocasu, ale pokud mě ty spratku kousneš, varuju tě, oženu se po tobě. A pokud nepřestaneš ani pak, končím hru a odcházím o půl metru vedle, nebo tě znehybním, ať se trochu zklidníš. Ubližovat si nenechám.

Pohyblivost a schopnosti ale přinášejí nové poznávání bolesti i prckovi (a opět rodičům). Třeba takový futon, má oproti pěnovkové nebo látkové hrací podložce s hrazdičkou spoustu výhod. Vlezete se na něj všichni a je vyvýšený, takže na něm není zima, jde na něm rovnou kojit či spát, je z něj vidět… a jde z něj spadnout. 10 centimetrů není nijak velká výška, ale to zadunění je děsivé a následný řev taktéž. (Nehledě pak na to vidět ty šílené parakotouly.) Poprvé jsem měla strach jestli se něco nestalo, výčitky, připadala jsem si jako špatná matka… nikdy z toho ale nebyla ani boule a tak jsem raději vylepšila vyměkčení kolem a dala Sláděti možnost učit se vnímat prostor. Záhy se naučilo kutálet a slézat samo, bez úderu hlavou o parkety.

Myslím, že bolest k životu patří, pomáhá nám zjistit, že tady končí legrace. A ač to je těžké, nemůžeme své potomky před bolestí zcela ochránit. Přijde mi proto důležitější naučit mimino s tímhle záchranným pocitem pracovat. Nechat prožít, obejmout, pomazlit, pofoukat a moc to nehrotit. Vlastně… mnohem těžší je vyrovnat se s dětskou bolestí pro nás, mámy. Začíná to prdíkama, bříškem a bezmocí. Pokračuje nečekanými událostmi, kterým jsme mohly zabránit snad jen tygřím skokem přes půlku místnosti a vlastním pádem (nebo neustálou přítomností, ani se neohlédnout...). A dříve nebo později se stane i lvl nejvyšší. Například si při vytahování dítěte z nosítka horem neuvědomíte, že v metru je snížený strop a štangle navíc… Mít v sobě zpracované emoce vám pomůže neutopit se ve výčitkách, zachovat chladnou hlavu a schopnost racionálního uvažování – jestli je nejvyšší čas volat rychlou, nebo to spraví obětí (a prso). Musím zaklepat, u nás to zatím byla vždy druhá možnost.

“Jé. A co je toto!”

Velké mimino se ve zvědavosti podobá týden starému jehňátku. Všechno musí ožužlat, ochutnat, zkusit. A když ho něco zaujme, je ochotné vynaložit i poměrně velké úsilí, aby se k tomu dostalo (a mohlo to oslintat, rozdrápkat a vůbec, podrobit důslednému zkoumání). Je to vlastně přirozený postup, jak poznat svět - protože chuť je smysl, který je v tuhle chvíli pro mrně tím nejzaběhanějším a nejsnáze ovladatelným. A asi nemá smysl proti tomu bojovat – když už pár týdnů později budete naopak hrozně chtít, aby se prcek nebál dušené brokolice.

Brzo jsem pochopila, že Sládě si do pusy vezme vše co najde bez ohledu na to, jestli je to z pohledu moderní výchovy správné, nebo ne. Mým úkolem tedy bylo (a pořád je) nechat v dosahu jen to, co je bezpečné. A zároveň poskytnout dost prostoru pro objevování a zkoušení. Co jsem mohla, to jsem předem opláchla. Smrková šiška, utrhnutá přímo ze stromu v lese. Kusy syrové mrkve, tak akorát do ručičky. Dřevěné hračky, umyté klacíky. Barevné kousátko. Plyšový králíček Lindt. Dílek pomeranče. Vyklápěcí fleschka z PR akce, včetně kolečka na klíče. Kvetoucí primule v květináči.

“Jé! Já to chci!”

Ono totiž, velké mimino není blbé mimino. A už má svůj názor, a svou vůli, kterou se učí si prosadit. (A když máte v ruce fleschku, nebo pomeranč nebo jinou podobnou věc, musíte se občas rozhodnout, jestli je důležitější váš názor na správnost, nebo můžete ustoupit.) Jestli jste se těšili, že s koncem prdíků bude doma větší klid, tak vás zklamu. Velké mimino ječí. Vříská. Vzteká se. Protože osud je k němu zlý a nechce mu dát to, co si představuje. Maminka se nechce podělit o čokoládu. Táta nedovolí notebook. Tělo ještě neumí lézt, ručičky jsou krátké, nožičky slabé a hračka se ne a ne pohnout sama přímo do pusy. Prostě pakárna. S profi plazením to na chvíli ustane, ale pokud máte urputníka (tzn. pokud jste i vy sami cílevědomí), zvykejte si. Tohle se opakuje před lezením, před chozením, před spaním… furt.

“Jé. To se hýbe!”

Viděli jste někdy gif s koťátky jak pozorují ping pong? Velké mimino sleduje svět zrovna tak. Očička se mu dovyvinula a už vidí kolem sebe – a to co vidí je nesmírně zajímavé, dívat se je nejlepší zábava. Právě teď je ideální čas na všechny možné mobily nad postýlku, hrazdičky, barevnosti, zrcadla, obrázky… a nebo jenom na dlouhé procházky.

Sládě mělo oči na vrch hlavy ze všeho. S naprostým klidem se čumělo přímo do slunce, takže jsem koupila sluneční brejličky. A jakmile bylo schopné pást koníčky půl hodiny v kuse, muselo vidět ven z kočáru. Takže jsme jezdili po centru a Václaváku ve sklopeném sporťáku, mimino na břiše se dívalo přímo před sebe a mělo neskutečnou radost. (A tím byl na dlouho konec spaní v kočárku, protože otočit se na záda a usnout, to nepřipadá v úvahu…)

Aby nebyla nuda ani doma, nad futon jsme postavili lampu z Ikea, oholili ji od stínidla, vyměnili žárovku a na její tyč jsem navěšela, co se dalo. S hrůzou jsem zjistila, že jsem podle montessori knížky prošvihla už dvě důležité mety vývoje a tak jsem vyrobila aspoň závěs s barevnými míčky (Popletla jsem návod, koupila špatné bavlnky a tak jsem míčky nakonec sprostě natřete akrylovkama. Na funkci se to nijak neprojevilo.) Míčky měly úspěch, stejně jako dřevěné bedruny nebo pouťová opice na gumě, tedy všechno, do čeho se dá mlátit ručkama, tahat to nebo kousat. Důležitější než barevnost byl pohyb.

Taky jsme vedle futonu nalepili řadu zrcadel (Ikea nalepená na desce z Ikea smutného zboží). Měla jsem z nich asi větší radost já, možná ale pomohly i prckovi dívat se, co se mu děje za zády. No, a ve výchovné aplikaci psali, že se mimčo bude chtít dívat na kontrasty a obličeje. Tak jsem na karton, podle fotek, nakreslila tlustou černou fixou tátu, babičku, pejska a kočičku. Proč kupovat černobílé kartičky se zvířátky, když nevím, jestli budou fungovat?

“Jé. To je legrace!”

Velké mimino je esence rodičovské radosti. Směje se a řechtá, na celké kolo. Nechá se mazlit a hladit. Je zvědavé a učí se každý den.

Je úžasné být rodičem velkého mimina a objevovat svět znova, s ním. Užijte si ty dny plné bezstarostného válení se, dny kdy můžete být oslintaní a nikomu to nevadí. Dny kdy nemusíte uklízet ani vařit a vše se děje v určitém ohraničeném prostoru.

Protože to brzy končí. Příkrmama.


Co je na příkrmech tak hrozné a na co se těšit s plazem a lezcem? I k tomu se brzo doplazím, pokud bude Sládě dobře papat své kašičky. ;-)



Kočíčí mateřství - novorozeňátko

Necítila jsem únavu. Vlastně ani nějaké šílené přívaly lásky. Spíše opravdu hlubokou úctu a odpovědnost. Pokud bych nemusela, tak bych od sebe toho teploučkého tvorečka vůbec neodlepila, úplně bych vyignorovala požadavek na nasazení plenky i celé oblékání. Plastovou vaničku vedle postele jsem použila jen v nejvyšším sebezapření, z touhy více neeskalovat hrozící konflikt se sestrou (který beztak solidně založil můj ochranitelský muž). Záměr vypadnout domů co nejdříve vyšel tak na 50 %. 24 hodin po narození už jsme byli doma a všechno bylo jen na mě (a muži a létající PA).

Co se mi osvědčilo na samém začátku?


Človíček na svět vstupuje buď po náročném boji, nebo zcela překvapen nečekanou změnou situace. Osobně si to představuju jako stejně pohodovou změnu, jako propadnout se černou dírou a objevit se na neznámé planetě, v těle poloslepého malého zvířátka s patnácti končetinami. V novém těle zažíváte úplně nové pocity, netušíte, jestli vás chce něco sežrat a odkud to na vás skočí. Prostě stres.

Novorozený člověk je k smrti vyděšený a není se čemu divit. Kdybyste mě během spánku přesunuli do amazonského pralesa, taky budu. Tak proč mu to dělat těžší?
Proč ho zbytečně převlékat, přehazovat z ruky do ruky, koupat, zkoumat a vůbec? Já mám pořád před očima situaci, kdy nás navštívila tchýně, dvoudenní miminko si dala na ruku podle toho, co okoukala v knížce (bohužel to byl zrovna ten obrázek, jak to nedělat). A miminko plakalo o život a já jsem nemohla nic dělat, protože mi to přišlo neslušné jí mrně nepůjčit, a babička vychovala tři děti, a odborná kniha je odborná kniha. Než mi došlo, že se Sládě především bojí a potřebuje hlavně něhu a klid, stálo to pěkné nervy, nějaké ty slzy a zoufalství na všech stranách.

Dokud se koťatům nerozlepí oči, tráví s nimi kočka prakticky veškerý čas a ven z pelechu se chodí jenom nažrat a vyvenčit. A když ty své válečky zrovna neolizuje nebo neňufká, spí taky.

Takže jsem si z postele udělala hnízdo a šestinedělí trávila prakticky jenom doma a během růstového spurtu jsem z postele téměř nevylezla. Zjistila jsem taky, že nejlépe se mi kojí po kočičím způsobu, a to v leže na boku – takže když jsem u kojení usla stejně jako děcko, nebylo to nijak na škodu. V kombinaci se společným spaním to znamenalo, že jsem dítě nakrmila (a odříhla) v leže v polospánku, okamžitě po tom, co jenom kníklo. A pokud jsme opět nezalomili už během krmení, usínání bylo i tak záležitostí vteřin. Nikdy v životě jsem toho nespala tolik, jako s miminkem! Ano, byly i nějaké prochozené noci (500 kroků žádná míra). Ale tyjo, oproti jiným si fakt nemůžu na nic stěžovat. (Naopak usínání bylo a je peklo, ale o tom později.)

Když kočka leží v pelechu, přede. Vrní jako motor a lehounce u toho vibruje. A jinak je uvolněná jako kus prázdné kožešinky. Předením si léčí tělo i nervy a uklidňuje i své drobečky.

Miminka jsou beznadějně citlivá na stres. U nás to v praxi znamenalo to, že když přišel muž z práce unavený a vynervovaný, Sládě začalo prakticky okamžitě vřískat. Nepomáhalo hluboké dýchání, zpěv, bílý šum, nepomáhalo přitulit na holé tělo. Dokud jsme si nezklidnili vlastní hlavy a myšlenky a nezpomalili každý pohyb, vřískot ustal jen na přebalovacím pultě, za doprovodu teplometu (asi jediný pevný bod ve vesmíru mimina?). Je to logické. Naprosto. Jenže stejně… zkuste si být vyzenovaní, klidní a pomalí jako lenochod, když vám dítě fialoví od řevu, mlátí s vámi hormony, emoce a mlíko samo kape až na podlahu. Být v klidu je prostě superskill – a asi proto jsou děti klidných matek (zdravíme Alici a Rút) mnohem klidnější, než ty těch hyperaktivních.

Vlastně… fakt jsem se snažila to předení nějak nahradit. Mám pocit že první tři měsíce jsem několik hodin denně zpívala, všechno, od velmi sprostých lidovek (slyš pan prof. Drahoš) přes hlasové etudy až po chorály v latině. (Konečně chápu, proč jsem chodila do sboru. Dneska už umí altové party i můj muž, občas jsme si pak, při hodinových uspáváních, dávali i různé kánony a variace.) Taky jsme od porodu nepoužívali žádné parfémy ani deodoranty ani sprcháče. Abychom tak nějak domácky smrděli. (Naštěstí byla zima.)

Kočka od mláďat odchází jen pokud jsou bezpečně ukrytá a spí.

To, co s matkou dělá řev novorozence, je fyzické mučení a kdo nezažil, nepochopí. Při únavě z celé nové životní situace není divu, že chcete zabouchnout dveře a utéct někam daleko. I já jsem to zkusila. Jednou. Sládě mělo spát, leželo vedle mě a ječelo. Po 20 minutách všeho možného jsem zbaběle zdrhla – a poslouchat to za dveřmi bylo ještě daleko horší. Takže jsem seděla vedle v pokoji a brečela taky. Nekonečných 40 minut. (Po objevení slovníku miminštiny jsem zjistila, že mláďátko chudáček tehdy brečelo únavou, neb se mu nedařilo usnout.) Well, pokud to s vámi necuká, fajn, vaše genetická linie má nervy ze železa. Ale pro mě je to, nechat dítě vybrečet, zcela proti přírodě. Proč by asi vřískalo, kdyby nemělo žádný problém?

Nakonec mě od řevu a úzkosti zachránilo nosítko a hlavně šátek, který je vhodný už od narození. Abych se vyhnula vlastní bolesti břicha z hladu, abychom nemuseli brečet spolu. Poslední hodinu před spaním, kdy jsem už byla i já se silami na konci, jsem prostě mrně přivázala a jinak dělala všechno tak, jako by už spalo. Uklidnila jsem se. Ono taky. A pak už to bylo snadné. Ukázalo se, že i pro mě je nesmírně praktické neřešit uspávání a nechat potomka, ať si v šátku usne a spí nebo kouká, jak je libo. Když už musím být s ním (protože evoluce a pudy), tak proč sama sebe týrat připoutáním se k posteli? (Když navíc, dokud mám něco v hlavě, ani prcek nezalomí.)


Na rozdíl od kočky, v noci toho moc nevidím a přestože děťátka voní, ani po čuchu se neorientuju nejpřesněji. Hodně jsem proto ocenila slaboučkou oranžovou žárovku, která barvou světla nenarušuje biorytmy. Hodí se na noční přebalování, kojení a vůbec, na všechno, co ještě neumíte i se zavřenýma očima a o půl čtvrté ráno.

Abych to tak shrnula, malé miminko je prostě téměř slepé koťátko. A pokud nechcete, aby vám ho sežrala kuna musíte si ho chránit. Už to že žije, spí a roste 2 cm za měsíc je neuvěřitelný výkon. Výchova v tuhle dobu nedává žádný smysl a není nijak možné mrně rozmazlit. Naopak, kdy jindy se s ním můžete mazlit od rána do večera? To že letíte jak namydlený blesk už při prvním zakňourání, je přirozená reakce. To že z podobných akcí máte modřiny je už méně přirozené, ale aspoň je to motivace k tomu uspořádat si byt i pro rychlé akce se zalepenýma očima ;-)

Jo, a poslední věc. Nebojte se toho a srovnávejte své mrně s ostatními. Zbláznila jsem se? Ne tak docela. Fakt nemá smysl řešit, čí miminko se dříve usmálo, zvedlo hlavu nebo více přibralo. Život není soutěž. Ale sledovat jak rychle se zahojil pupík stejně starým kamarádům nebo jaký má tvar jejich hlavička, to fakt není na škodu. Pediatři nemají čas dělat vyšetření do hloubky, takže si lecčeho nevšimnou – a všímat si musíte vy. Placatá hlavička našho mrněte se nakonec ukázala být nejen estetickým problémem. (A buďte si jisti, že Vojtovu metodu chcete cvičit se slaboučkým novorozencem mnohem raději, než s půlročním plazem s vlastním názorem a silnýma nohama.)

Napadá vás něco? Co pomohlo ve “čtvrtém trimestru” vám a vašim drobečkům?

Zážitky s větším mládětem zase příště :-)



Kočičí mateřství

Vychovávat kojence je jako házet hrách na betonový plot. Pokud ho neházíte s pomocí rychlopalné zbraně, je efekt nulový.

Až po měsících (a po tom, co se o to přestanete pokoušet) překvapeně zjistíte, že se plot ztrácí pod záplavou kvetoucích rostlinek hrachu. Nebo taky ne, pokud jste použili moc velkou sílu a hrášky se rozflákaly na moučku.

Jak (ne) vychovávám své Sládě a jaké to má výsledky?

Kromě toho, že jsem v sobě objevila nečekanou nekonečnou trpělivost, schopnost usmívat se i při přebalování o půl čtvrté ráno a skryté zásoby energie které se objeví, když už z únavy a hlavu nevidím na oči. A kromě toho že jsme už čtyřikrát přestavěli byt, změnili stravovací návyky a zvykli si na to, že náš život už nemáme zcela pod kontrolou?


Rozhodnout se o tom, jak vychovávat své dítě, není nic snadného. Jednak, je tu tisíc možností a směrů. Pak tady jsou místní zvyklosti. A “moudří rádci”. Mimino má sotva týden a už všichni (kromě rodičů) nejlépe ví, co by se mělo dělat a jak.

Přitom to je blbost.

Každé dítě je originál, každé dítě si jede to svoje, s něčím přichází, něco podědilo a něco okoukalo od mámy a táty. Myslet si, že na všechny bude fungovat stejné zacházení je podobná naivita jako předpokládat, že se všichni vlezeme do stejné velikosti bot. Netroufám si ani naznačit, jak by se o své děti měli starat ostatní. (Pokud nejde o fyzické tresty.) Každopádně však věřím, že některé přístupy mají všeobecný smysl. Ať se to mé babičce, mámě nebo jiným študovaným pedagožkám líbí, nebo ne. (Navíc, je dost nepravděpodobné, že by dítě četlo tutéž knihu o výchově, jako vy. Takže prostě neví, jak se má správně chovat. V praxi to znamená to,že průměrný rozestup mezi krmeními je 3 hodiny, je jen milá informace. Statisticky to klidně může znamenat, že 50 % mimin se krmí po hodině a 50 % až po pěti…)

Zeptej se kočky

Než jsem vůbec otěhotněla, žila jsem v zajetí pedagogických dogmat oscilujících od reálně socialistické ústavní péče (Strčit do postýlky, přesný rozvrh a nechat vyřvat o samotě) po Matějíčkovský extremismus (“Dítě do 3 let nesmí být ani chvíli bez matky!”). Jak jinak, v rodině učitelek. Za všechny problémy dětí přece vždycky může nedostatečná výchova (souhlasím, ale v jiném smyslu). A dítě je vždy něco jako další končetina matky, takže prostě nemůže mít vlastní vůli. Aha. S blížícím se porodem mi čím dál více docházelo, že tohle fakt nechci.

Jenomže kde jinde hledat inspiraci, když ne u vlastní rodiny?

Až pak mě osvítilo. Vždyť dokonalou a úspěšnou výchovu, od novorozence až po dospěláka, jsem měla možnost sledovat v přímém přenosu. U koček. A nakonec, přestože jsem se snažila číst moudré knihy a řídit se jimi, to co jsem odkoukala od Temnoty se v krizových situacích nakonec vždy ukázalo jako použitelnější.

Pustý ostrov velkoměsta

Samozřejmě, řídit se jenom tím co dělá venkovská kočka, není vhodné vždycky. Postupně jsem nasbírala a v praxi ověřila pár užitečných informací – a z nich nemůžu nevypíchnout zásadní radu.

Chovej se tak, jako by ses chovala na pustém ostrově.

Tahle věta a následující představa přirozeného prostředí, kde jsem se svým dítětem jen já sama, ve mě vždycky povzbudila intuici a odvahu dělat věci tak, jak je cítím. A ne tak, jak si je myslí společnost.

Na pustém ostrově prostě není monitor dechu, sterilizátor ani chůvička. A asi tam naopak budou hladová divoká zvířata. Pokud můžou mít miminka ženy ve filmu Nanook of the north, tak co bych to nezvládla já?

(Byť samozřejmě pořád přemýšlím nad tím, jak asi probíhalo krmení a vylučování miminka, když ho máma měla celý den na zádech. A nebo se rodilo na začátku polární noci a na lov rodiny vyrážely až za dne, když už i děti byly větší?)

Komunita v zádech

Vy víte, jak to ta eskymačka zvládla? Já tuším, že i díky tomu že viděla, jak se o novorozence starají její tety, sestry nebo dokonce spoluženy. Zatímco prastaré komunity fungují spolu v životě i smrti, my jsme vzájemně odtržení a izolovaní. (Jasně, já jsem ten poslední kdo by se divil, že nechcete poslouchat rodičovské a novopečenou babičku navštěvujete, pro jistotu, navštěvujete jen občas a za ideálních podmínek. Mé mateřské sebevědomí je po rozhovoru s vlastní maminkou vždy spolehlivě zadupáno do země a pro jistotu ještě postříkáno Rondupem.)

Jde spíše o to setkávat se s jinými matkami podobně starých, ideálně o dva chlupy starších dětí. Překvapivě, hlavním důvodem není výměna stížností a společné vypití kávy - ale pozorování potomstva. Ony totiž děti v prvních třech letech jedou podle stejného základního programu a používají v podstatě i totožné vyjadřovací prostředky. Pro hlad mají všechna mimina stejné slovo (teda pardon, křik a řeč těla), podobně je to s únavou. Pokud vám někdo dá hned z kraje “slovník”, domluvíte se rychleji než samouk. A stejně tak platí, že coby pozorný posluchač vlastního potomka snáze porozumíte i cizím dětem. (Byť to někdy trhá srdce, když táta křičí na unavené dítě protože si myslí, že jde o vztek…)

Půjčujte si proto cizí miminka, pozorujte je, zkoušejte je nosit a učte se řeči miminovského kmene. A nebo, pokud jste v širém okolí první matka za posledních 10 let, si přečtěte slovník v knize Tajemství klidného dítěte. To mi pomohlo nesmírně.

Jaká matka, taká Katka

Nakonec, z těch obecných věcí mě asi nejvíce překvapilo, jak moc je mimino odrazem svých rodičů. Well, možná se k vám do rodiny zatoulá duše vždy načuřeného prapradědečka z otcovy strany, který byl úplně jiný, než zbytek rodiny. Spíše ale čekejte, že vaše mrně budou srát stejné věci, jako vás. Takže až bude večer vřískat podobně jako ten náš lumpák, podívejte se na svět jeho očima a pochopíte. Třeba to, že ten hajzlík udělá stejně jako jeho otec vše proto, aby náhodou neusl. Protože by mu mohlo něco utéct. (Např. nějaký imbecilní trumpotweet na Twitteru.)


Jak mi tyhlety přístupy pomohly konkrétně, v jednotlivých etapách prvního roku života mimina? A jak si můžu být jistá, že moderní vědecké přístupy nejsou diametrálně lepší?

Nemůžu. Ale pokračování příště.

Ps: Tahle série je psaná na vyžádání. Pokud už máte větší dítě a svůj styl výchovy, tak kloubouk dolů a hluboká poklona, jste mi inspirací. Já tady dělám jenom to, co by mi samotné pomohlo, kdybych si přečetla. A obsahem je jenom můj názor, založený na velmi omezené praxi. Takže sem s vašimi názory, příspěvky, postřehy a vlastními zkušenostmi. Ale nedělejme si ten život horší zbytečnými hejty. ;-)

Dobročinnost

Noci se prodlužují. Horký čaj kruhy pod očima nespraví a studené kafe taky ne. Ale někdo nemá ani to. A někdo nemá ani tu schránku, kterou by mu mohly plnit adresné zásilky s poukázkami na finanční dar. A srdceryvnými obrázky stvoření s velkýma očima. Jde se vůbec nezbláznit z předvánoční vlny všudypřítomného dobra?

Poděl se. Řekla maminka a hrozivě se zamračila. Poděl se, nebo nedostaneš nic.


Podělit se je hezké a slušné. Učí nás od mala. A asi si vzpomenete, jak vás to, že vám někdo vyfouk z bonboniéry tu nejlepší pralinku, sralo.

I proto si myslím, že hodnota člověka by neměla být určována tím, jestli pomáhá, nebo ne. Někdo na to prostě nemá náladu, chuť a energii. Někdo musí nakrmit své děti a nemá už mlíko pro cizí. A naopak, to že pošlu pár mega někam přece nesmaže to, že jsem vyčůraný hajzl už ze zásady. Všechny pomáhací iniciativy, které mají vzbudit pocit viny nebo slušnosti, jsou pro mě už dost na hraně. A to už vůbec nemluvím o jiném nátlaku, ať už fyzickém, nebo virtuálním či slovním.

Protože bonbon nabízený z dobré vůle chutná jinak než ten, který by vám nejraději hodili na zem a podupali.

Co s tím?

Pokud nechcete pomáhat, kašlete na to. Stačí že platíte daně, pojištění a poplatky. Tím pomáháte starým, dětem, nemocným i zvířátkům. A pokud optimalizujete daně, vstupy i studentské slevy, pak vás darování nespasí a zkuste se nad sebou zamyslet ;-)


V práci po ochutnávce zbylo pečivo. Tři čerstvé bochníky a náruč rozpečených baget. Než je hodit do koše, proč je nerozdat? A tak jsem s chlebem na dlani vyrazila ke skupince bezdomovců. Nechcete? Ale jo. Vzali si. V euforickém opojení s dobrého skutku jsem se vznášela směrem k metru. Ách! Pomohla jsem! Nakrmila jsem hladovějící! A jak jsem šla na schody a ještě na chlapíky hodila poslední pohled, zfetovaná vlastní úžasností, jen jsem zachytila jak chleba letí do koše. Well…

Pomáhat je super. Ale měli byste vědět, proč to děláte. Pomáháte jen tak, a nebo proto, že se to dělá, že za to dostanete lajky, že si tím můžete vykompenzovat nějakou prasárnu?

Pokud za svou pomoc něco chcete, pak to není charita, ale byznys. Chcete vděk? Chcete nějaké chování obdarovaného? Sere vás, když si někdo “za vaše peníze” koupí flašku tuzemáku? Pak jste nepochopili co to znamená opravdu darovat. Ve chvíli, kdy něco dáte z ruky, už si s tím obdarovaný může dělat, co chce. A vy to musíte přijmout. (Byť třeba zákon o tom píše trochu jinak.)

Po zážitku s chleby už jsem se povznesla nad hmotné věci i peníze. Ale pořád mě ještě sere, když pro někoho něco vymyslím, udělám, připravím, a on to pak úplně celé rozfrcá vlastní iniciativou tak, že všechna práce byla zbytečná. Když mi za to platí, fajn, ale když neplatí? Jak si to může dovolit, křičí to ve mě. Ale může. Je to jeho. Může si s tím dělat, co chce.

Co teda s tím?

Pomáhejte jen těm, kteří si o pomoc řeknou. Ne každý slepec potřebuje převést přes cestu. A když už nic neříkají ale vy tak nějak cítíte… zeptejte se, co daný člověk nebo neziskovka potřebuje. Zmatený člověk s bílou holí možná hledá výstup z metra. A možná je to cizinec a potřebuje poradit, na kterou zastávku má jet.


Yes, Ježíškova vnoučata znovu na scéně! A teď rychle ulovit nějaké ty dárky a potěšit dědečky, když jim chudákům nikdo nic nedá a jsou opuštění v domovech pro důchodce…

Moment.

I můj děda žije v domově pro důchodce. Neměla bych především zavolat mu a zeptat se ho, co by si k vánocům přál on? Není to, že jsou v domovech opuštění lidé, i trochu naše vina?

Jo, není snadné navštívit tetičku která žije na opačném konci země a “nemá čas, bohužel, musí zazimovat zahradu”. Není snadné dárkem potěšit babičku “která už stejně je nad hrobem a nic nechce”. Není snadné povídat si s dědkem, který jenom opakuje dvě historky pořád do kola. Ale neměli bychom nejprve pomáhat svým blízkým?

Před očima máme hladovějící děti v Africe – ale nevíme, že hladoví i naši sousedi. Čteme si o housing first, exekucích a trápení samoživitelek – ale ubytovat známou která se rozešla a nemá kde být, nás nenapadne. Přitom bychom to asi udělali rádi. Jenže ti lidé si o pomoc neřeknou. Proč taky, když přece “pomoc není zadarmo”, viz výše. Aby jim někdo něco dal a pak vyžadoval doživotní vděk? Nebo aby si to museli odpracovat? Nebo aby plnili jiné požadavky? A druhá věc… přiznat si selhání? To nejde. Sociální sítě jsou přece od chlubení a ne od přiznání si, že potřebuju pomoc...

Co s tím?

Dívejte se kolem sebe. Zajímejte se. Ptejte se. Nabídněte se na pomoc. Dělejte drobné laskavosti. Pokud víte, že má kámoška problémy ve vztahu a k tomu roční dítě, umožněte jí na chvíli vydechnout - třeba tak, že si s tím prckem budete půl dne hrát, nebo ho dokonce pohlídáte. A taky, nebojte se říct si o pomoc. Zaveďte pomáhání si jako novou normu vašich vztahů. Jo, a pokud váš partner tahá domů kámoše v depce nebo o víkendech štukuje cizí byt, podpořte ho. Berte to jako váš osobní vklad.

Nakonec, když se srovnáte se všemi body výše, předvánoční šílenství se vás moc nedotkne. Protože víte co děláte, proč a pro koho. A proto, že to děláte celý rok, nejenom během adventu.

Zatímco loni jsem se při pohledu na fotku co přišla od UNICEF rozplakala (asi za to mohlo i končící šestinedělí), letos už to neřeším. Díky Heroclan se do pomoci nezisku zapojuju celoročně, nepeněžně, specializovaně a jen na požádání. Díky Maškrtnici a Cook2Help.com můžu spojit příjemné s užitečným a můžu relaxovat předením a pletením čepice, navíc pro dobrou věc. Část peněz, které bych fakturovala pro dlouhodobého klienta Vemzu.cz jde od klienta přímo na účet neziskovkám. Máme v rodině zajetý systém Skutečných dárků. Občas něco někam pošlu. Občas něco udělám. A jsem si vědoma toho, co jsou opravdové dary, co je spíše byznys a co zase “odpustek”. Díky tomu vím, co od které akce čekám. A nebýt záměru dělat reklamu těmhle způsobům pomoci, tak to ani nechci propírat veřejně.

Nejlepší svetry

V obchodech řádí černý pátek jako černá ruka, všechny ty akrylové a jinak plastové šílenosti se nabízí skoro zadara. Různé ňuňu chlupaté svetříčky, které sice nezahřejí, ale když se v nich náhodou zapotíte, budete smrdět jak cap. Takové ty předměty, které vlastně ani za peníze nestojí. Na druhou stranu, když náhodou na krámě vedou i něco, co by snad zahřát mohlo, má to obří cedule wool blend a cenovku skoro o řád vyšší. Ehm. Až ve složení zjistíte, že té vlny tam je tak 10 %. Jde vůbec dneska koupit fajn teplý a navíc ještě krásný svetr?

Svetry miluju. Mám jich více než kalhot a sukní dohromady, nosila bych je nejraději pořád. Nejsem sice svetrový guru teoretik, ale protože jsem jednotlivé kusy získala různými způsoby, myslím, že už se můžu podělit o tipy, kam na pullovery, cardigany a vůbec, všechny možné pleteniny kteřé fakt hřejí. Protože i pro mě je shánění super svetru bez pomoci dlouhý boj, který se často končí až s příchodem jara…

Na vysoké noze, hluboko do kapsy

Chcete nosit kašmír, merino a alpaku, ale nemáte peněz nazbyt? V tom případě nevynechejte jedinou příležitost k návštěvě secondhandu.

  • Osahejte si předem kašmír, hrubou i jemnou vlnu. Co dělá mezi prsty, jaká je na omak.

  • Jeďte štendrem nebo košem podle hmatu, vytahujte všechny hmatově relevantní kusy.

  • Čekněte visačky, díry od molů (tam, kde člověku padá z pusy a na ramenou) a otřepené rukávy.

  • Vyzkoušejte použitelné kusy a kupte to nejlepší.

Osobně jsem zjistila, že dámských kašmíráků není moc a navíc jsou dost jeté a sražené. Zato pánské… takže kupuju na pánech, a buď mi velikost sedne, nebo koupím XXL a dvěma tahy šicího stroje si svetřík předělám na svou velikost. Nebo ho rovnou celý přešiju. A občas zbude materiál i na čepici.

No, a pokud se vám nechce do hrabárny a secondhand byste chtěli kvůli udržitelnosti a veganství, je tady Kašmírový svět, e-shop který prodává kvalitní použité kašmíráky.

Šikovné ruce se neztratí

Celé roky jsem nosila jenom doma pletené svetry. Teď už si je pletu sama (i ostatním) a fakt to není tak těžké, jak to vypadá. Vlastně, úplně nejdůležitější je vybrat si správnou přízi. Já si ji předu sama na stoletém kolovrátku (100 merino 18 mic), než jsem se to ale naučila, dělala jsem solidní obraty českému výrobci, firmě Vlnap Nejdek. Jejich příze jsou kvalitní, estetické a na rozdíl od zahraničních nestojí štangli zlata. Pro začátek, časté párání (a účel zahřátí) ideální.

durduin

Pokud koketujete s pletením, doporučuju navštívit e-shop Vlnapu a podívat se nejen na jednotlivé druhy přízí, ale i do jejich akčních nabídek. Tak můžete mít svetr fakt levně. Za sebe můžu vřele doporučit Exclusive (trochu kouše), Merline, případně směsové Merino ze kterého se i dobře háčkuje. Rychle vám půjde pletení ze směsovky Elen, pro pokročilé pak stojí za zkoušku i chlupatá Geisha.


Pomalý luxus který vydrží

Neděsí vás čtyřciferné částky? Pak zainvestujte do pořádných, nových svetrů. Vyplatí se to. Slow fashion jako vyšitá. Kromě tepla na těle si totiž kupujete i dobrý pocit na duši. U značek níže si můžete být jisti nejen tím, že férově proběhla výroba a podporujete dobré lidi. Majitelé vám rádi řeknou také detailní složení a podělí se s vámi i o proces výroby a původ příze.

Live Sweaters

Primárně pánské svetry z merino vlny. Luxusní, designové… a hlavně, pohodlně pratelné v pračce. Chodila jsem kolem nich dlouho, až jsem jeden, skrze Ježíška, pořídila mému muži. Nejraději by mi ho nepůjčil ani na to vyprání.

Live Sweaters

Nic Lodž

Můj nejnovější totálně náhodný objev z Mint Marketu. Polská značka na které spolupracuje designérka a programátor pletacích strojů. Ona navrhuje designy, on maká v pletárně a o víkendech a po nocích se je snaží zrealizovat. Jejich fotosvetry jsou prostě božské a nemít plnou skříň, už bych je měla. Tak mám alespoň šálu.

Nic Lodz

MIK by Jana Mikešová

Jana Mikešová má bakaláře na Umprum a absolvovala s kolekcí mega svetrů. Svého času byly k vidění i na MBPFW a Janě totálně nakoply byznys - dokonce tak, že se jí další studium už nejevilo jako relevantní volba. Jana navrhuje designy, vybírá příze a vyrábí prototypy (s miminem by to jinak nešlo) a za zády má armádu pletařek, které její vize realizují. Jeji věci seženete na MOLO 7 a nebo v obchodě/showroomu Kvartýr, U vodárny 4 v Praze na Vinohradech (u Jiřáku).

Janě jsem kdysi pomáhala s předením i pletením a její věci jsem měla možnost prodávat i předvádět jako modelka. A věřím jim tak, že bych se v nich nechala zavřít do mrazáku.

MIK by Jana Mikešová

Noah No

Na tyhle svetry jsem loni čučela jak puk. Kašmíráky pletené v Česku? Ano. Navíc z kašmírové příze s jasně vysledovaným původem a přispívající na školy v Nepálu. Zatím nemají moc modelů, na druhou stranu, letos otevírali vlastní pletárnu a tak jsou otevření i tomu, plést svetry na zakázku. Navrhnete si svůj?

Snímek obrazovky 2018-11-24 v 8.50.51.png

Navarila by Martina Nevařilová

Kdo by si dneska vzpoměl na 90. Návrhářky? Já ano! A Martina Nevařilová je jednou z nich a velmi dobře se jí vede i dneska – její butik najdete v pasáži Lucerna. Co najdete v něm? Kvalitní strojový úplet v různých barvách a tvarech. Možná to nejsou žhavé fast fashion hity, ale rozhodně nečekejte nudu. Pokud máte cestu do centra Prahy, návštěva má určitě smysl.

Snímek obrazovky 2018-11-24 v 8.49.57.png

Woolife

Hledáte úplný základ? Pak vzhůru do Litomyšle. Místní pletárna funguje už více než dvě dekády a nabízí nejen vlněné svetry, ale i funkční prádlo. Prostě všechno, co potřebujete, když je fakt kosa.

Woolife

Máte nějaké jiné oblíbené svetro značky? Sem s nimi. Víc hlav, víc ví. A víc se zahřeje.

Být lepší

Rostliny rostou. Ekonomika roste. Všechno se zrychluje, zvětšuje, zlepšuje. Pokrok na každém kroku. A je na každém, jak se k tomu postaví. Zařadí se mezi poražené, vystačí si, rezignuje na svůj další rozvoj? Nebo se přidá k úspěšným, bude na sobě makat, splní si sny a svět mu bude ležet u nohou?

Růst, růst, růst. Být lepší, vystoupit z šedi průměru. Popřít vzdělávací systém, otřepat se z předsudků a očekávání, které na nás navěšela společnost a blízcí. Ukázat, že nic není nemožné. Dokázat nemyslitelné. Posunout svět dál. Zářit. Sepiš si své vize. Analyzuj své silné a slabé stránky. Podívej se na to s odstupem. Přestaň ze svých proher vinit ostatní. Stanov si cíle a jdi za nimi.

Návody na to, jak být lepší, jsou všude. A růst a sebezlepšování je ve společnosti mladých a dynamických tak normální, až je vlastně povinností. Dobrý den je jen ten, kdy ses naučil něco nového. Jediný, s kým se můžeš srovnávat, je tvé včerejší já. Tak co?

Mám motivační diář Doller s citáty. Zapisuju si všechno možné a reviduju to. Čtu motivační a seberozvojové knihy, nebo aspoň ty nejnáročnější věci z lehké četby, jako je Vogue CS a Denník N. Snaží se být v obraze. Učit se, nesedět na zadku, využít rodičovskou k něčemu velkému. Vychovat skvělého nového člověka, dát do mateřství maximum. A taky se posouvat co se ekologie a slow fashion týče. A jíst zdravěji. A co nejméně živočišných produktů. A šířit kolem sebe dobro, pravdu a lásku, praskat bubliny, zahazovat příkopy. Práci odevzdávat tak, aby nikdo nepoznal, že to nedělám na fulltime...

Už mi z toho asi jebne. Nebo možná jeblo.

Místo abych si zašla ven na procházku a jen tak courala, řeším, jestli je to dost správné a rozvojové. Jestli raději nemám nějak uspat dítě, rychle valit ke kompu, nabouchat tam co nejvíce textů, pak uvařit teplý veganský oběd, vyprat látkové pleny, přečíst si knihu o výchově, dočíst knihu na Volné noze, dočíst Taberyho… a to už je potomek zase vzhůru, já jsem samosebou nestihla nic, protože než si vůbec cokoli naplánuju, je půlhodina fuč. Snažím se. Sakra. A výsledky nula, jen jsem z toho vyždímaná jako hadr, protože abych byla v pohodě a měla všechno cajk jak potřebuju a mohla si pohodově a klidně hrát s děckem celý den… tak to je třeba vstávat před pátou ráno. Nehledě na to že jsem schytala sprda že se sama sobě nevěnuju, tak bych asi měla cvičit a taky meditovat…

Snažím se. Ale nedávám to. Nestíhám být tak dobrá. Buď se namaluju, nebo nasnídám. Nemám dodělané všechny DIY projekty, nemám vyžehlený koš s prádlem, takže nemám co na sebe. Není vytřeno. A … ano, nemedituju, ani necvičím jógu. Dokonce ani nechodím na žádné kroužky (mimo plavání), neorganizuju sousedské slavnosti a ani nevydělávám miliony… a už vůbec nejsem slavná, což bych přece měla, když už mám blogísek a instáč, tak na tom zamakat, nějak to monetizovat, neasi. Nebo když už něco dělám, tak to rozjet, plést jak na běžícím, pásu, ti udělám reklamu, víšjak.

Jsem looser?

Jenže já nechci být looser! A tak nad každým debilním krokem přemýšlím pět minut, jak to je lepší. Jestli mám dát látkovou nebo jednorázovou plenu, jestli se mám s miminem po probuzení mazlit, nebo ho vrazit na nočník, aby se učilo. Co mám uvařit, aby se po tom nepřibíralo, bylo to co nejvíce eko, pestré, teplé jídlo, rychlé, ne pořád totéž… A tak, místo abych makala, přemýšlím nad tím, jak to udělat nejlépe. A čas běží.

Jsem posedlá tím, mít věci dokonalé. Ale perfekcionista? Tak dobrá nejsem. Mám pocit, že nic nedělám dost dobře. Jenom se snažím. A mám úzkost z toho, že mi to nejde. Když by to podle knih a rad přece mělo jít.

Jo, asi mi už fakt jeblo. Šílím, protože mám odpovědnost za všechno, čeho se jenom dotknu. Za dítě. Manželství. Spokojenost všech babiček a dědečků. Za odvedenou práci. Happy kamarády. Dobrou náladu klientů, pohodlí respondentů. Za demokracii i za globální oteplování. A nešílím sama. I můj chlap je schopný se udřít – protože je přece odpovědný za to, že je všechno co nejlepší a včas a spokojení lidi i rodina…

Jo, takhle si tady žijem. Jsme posedlí růstem HDP, lajků, followers, příjmu i výkonu. A na sebe klademe takové nároky, že jim je schopný dostát snad jenom Superman.

Jenže, opačný extrém je moc smutná záležitost. Fakt se mi nechce pořídit telku, čučet na Soukupa od rána do večera, kopat do sebe chlazené desítky a ze všeho vinit neznámé entity typu Soros. Probůh. Jen to ne.

Tak pokud máte nějaké tipy na balanc, sem s nimi. Chce to hodit se do klidu. A nehrotit to. Smířit se s tím, že holt nebudou všichni šťastní. Že se holt oteplí a populismus a nerovnost nezmizí. Že nepomůžu všem. Že jedno děcku zaplatím terapeuta. Jenže vzpomeňte si na to ve chvíli únavy.

No nic. Chci jenom říct, závidím všem, kteří věci prostě jenom tak dělají, jak jim přijde, a ví, že to stačí.

A já jdu asi opět přemýšlet, jak udělat skvělý redakční plán blogu, jak to plnit a drtit aby ze mě byla velká star. I když už teď vím, že to zase nevyjde a zůstane jenom u nedokonalého plánu.

Protože tenhle článek píšu už týden, třikrát jsem ho smazala a několik hodin jsem zabila jenom přemýšlením nad strukturou. A teď Sládě překvapivě usnulo, kopla jsem do sebe sherry a ze vzteku nad svou neschopností to nabušila hezky od srdíčka. Protože jinak by (podobně jako asi 10 jiných) nevyšel nikdy. A bude mi časem stydno. Za chyby. Za opakující se slova. Za délku. Za to, že není o módě, stylu, datové analytice, výzkumu ani nevim. A mám strach, že to bude stejný fail, jako když jsem před dvěma týdny, plná vzrušení, emocí a s rozklepanýma rukama, reagovala na nabídku práce do Vogue.

Jenže možná tohle je ten krok za komfortní zónu, který potřebuju.

Toš tak.



Minimalistická matka – druhý půlrok

Už se otáčí! Snaží se plazit! Leze! Stojí! Sedí! A první snědená mrkvička! S miminem dny tak nějak splývají ale ty chvíle viditelného pokroku, to je jako první výplata v nové práci. Asi jako když po několika měsících vytrvalého házení hrachu na zeď konečně nějaká zrnka ulpí na omítce. Yes! Má to smysl! Tyhle chvíle radosti ale mají i svou temnou stránku.

Na mateřství je zákeřné to, že je všechno “jen období”. Když zrovna dojde na období příšerného vřískotu, jsou to velmi uklidňující slova, neb máte pocit, že to nikdy nepřejde. Když naopak přijde období úžasného ňuňu miminka, moc vás to nepotěší. Sotva se naučíte fungovat s usínáním až po 10. večerní a konečně začínáte mít pocit, že je váš život zase tak nějak pod kontrolou, mládě se začne budit v 6 ráno a vyžaduje večerku před večerníčkem. A tak je to se vším.

Čistota, půl zdraví

Byl krásný den a já jsem si naplánovala bohatý program. V souladu s bioritmy Sláděte. Odpoledne v centru, dvě schůzky uzpůsobené miminům, nosítko s náhradním tričkem, nazouvací boty… Neměla jsem ani minutu zpoždění a všechno bylo super až do chvíle, než jsme si sedly s čajem na zem na polštáře, začaly řešit pracovní věci, a mi nějak nedošlo, že dítko se už plazí. A tak se můj miláček doplazil až k talíři s čokopiškoty. Piškot byl sežvýkán, seslintán a rozdroben na zem. Čokoláda odrobená a rozpatlaná po ručičkách. A než jsem si toho stihla všimnout, můj drobeček se připlazil, položil mi ručičky na stehno a důkladně mi vetřel marmeládové želé do krémových manšestráků. Cesta Prahou na další schůzku byla velký krok mimo komfortní zónu.

Vždycky mi byla nepříjemná taková ta mamynkovská módička vytahaných trik se skvrnami, sešmajdaných pantoflí a plodných těl nacpaných do tenkého úpletu levných legín. Mastné vlasy? Proboha. To že mám dítě přece neznamená, že musím vypadat jako od popelnice. Kdybych byla v kostýmu jednorožce, asi by mi to přišlo komfortnější, než jet Prahou s jahodovo-čokoládovou skvrnou na světlých kalhotách. No, všechno je jednou poprvé a řeknu vám, člověk se otrká.

Období mezi miminkem a batoletem je totiž hlavně špinavé. Aktivní potomek se mazlí, slintá a rozpatlává vám rudou rtěnku. Lezoucí dítě ochutnává, co najde a koordinace ruka-ústa není vždy tak dokonalá, aby bláto a písek zůstalo v pusince a nezasvinilo i ručičky a obličejík. A popravdě, i kdybyste dítě držely přikurtované v kočárku a nedovolily mu sáhnout na nic, co není vymáchané v Savu, vyvařené a ještě potřené antiseptickým gelem, doženou vás příkrmy. Mrkvička. Batáty. Červená řepa. Švestky a třešně. Banán. Ghí a olivový olej. Kolik je jídel, tolik druhů skvrn. A váš šatník se ocitá na frontě, pod plnou palbou.

Jak přežít?

Všechno se hodí. Takže pokud nemáte pro krmení dítěte speciální chemický oblek nebo aspoň monterkový overal, oceníte všechny podivnosti s dírami a nevypratelnými skvrnami, které už byly leda na hadry a nějak omylem se ještě úplně nerozložily. Protože než se dítě projí ke kulturnímu stolování, i z funglnových triček naděláte častým praním síťovky. A spotřebujete tak 2-3 denně.

Jenže… co když vás domácí vězení a nošení starých hader nebaví?

Možností není mnoho. Můžete dítě mimo domov nekrmit (respektive jenom kojit). Nebo pokoušet štěstí s kapsičkami (Není to asi úplně ekologické a hlavně, to byste se divili jak daleko to pyré doletí při zmáčknutí dětskou ručkou!) nebo pečivem (Neuvěříte, jak těžko jde extrahovat rozžužlaná bezchutná chrumka z vlasů). A nebo se vhodně obléknout.

Maškrtnica (která má k jídlu fakt blízko) doporučuje bílou bavlnu, čistitelnou i nejradikálnějšími postupy. Za mě nejsou od věci ani tmavé modely, na 3D strukturách zase nejsou tak vidět skvrnky od tuku. Klasické modré jeansy toho snesou fakt hodně - a v nouzi se můžete tvářit, že jde o designový originál (což je vlastně pravda). Mimo to jsem zjistila, že (bio)bavlna s vysokou gramáží snese mnohem víc, než konvenční výrobky z řetězců. V praxi to znamená že triko vydrží, v nositelném stavu, celé měsíce.

Kazdopádně je ale nejvyšší čas naučit se prát.

Elilína vychválila mydlo s jelenem, a (nejen) tím mi její blog skutečně změnil život. Bez téhle kostky by byl můj svět mnohem skvrnitější. Na většinu fleků totiž opravdu funguje.

Jaký je postup?

Prostě oblečení co nejdříve po zásahu namočíte, skvrnu najelenujete, promnete a pokud úplně nezmizí, znova najelenujete a hodíte do pračky. (Osobně tam používám taky Jelena, jen sypkého.) Běžel jelen lesem. Na šedesát.

Jestli jste vyzkoušely jiné babské metody a fungují vám, sem s nimi. Já na to neměla čas. Zjistila jsem, že po nějaké době se nakonec odperou i náročné skvrny na plenách a po třešních. Teď zrovna zkoumám, kolikrát je třeba vyprat zaschlé švestky. A dejte si pozor na banány. Svině klouzavý.

500 dřepů denně

Hopa. Noha náhle nelze zvednout a do lýtka se zarývají ostré drápky. Hopa. Zkus se pohnout matko a uslyšíš ten řev. Vzpínající se ručičky. Zvedni mě. Stačí chvilka nepozornosti, dudlík letí vzduchem a už se dobrovolně plazíte po podlaze vlaku - zákon schválnosti neochčiješ a klíčový prvek uspávání tak leží v nejzažším rohu pod sedadlem. Poslední zbytky důstojnosti jsou pryč.

Jsem divoká, mé dítě je taky divoké – a tak se nezastavím. Sedám, dřepám, ohýbám se, oblečená, nahá i v plné polní. Nahoru, dolů, občas si připadám jako opice na gumě.Největší punkeři jsou stejně matky, když si ve městě sedám na holou zem, do zevláka mi občas chybí jen ten Klasik (nebo Sklepmistr) v ruce. K požadavku na rychlost při oblékání a odchodu z bytu se tak přidává nutnost svobody pohybu.

Co s tím?

Kdo chce být Sporty Spice? Mě tepláky nebaví a navíc to příliš zavání mama stylem. Takže jsem zkrátila a rozšířila sukně, nosím kratší kalhoty (nebo mrkváče, aby bylo dost místa přes stehna a nohavice nešly na zem) a pořídila si pořádný pásek, který je udrží na místě. Zatím mám za sebou léto a podzim, jsem tedy zvědavá na zimní měsíce. Sládě se asi bude učit chodit, což vylučuje kočárek a kurtování. Je tak možné, že blíbených kabátů se budu muset vzdát – protože se ve dřepu budou courat po zemi. Nějaké nápady?

Zpátky k sobě samé

Ok. Ve dvě předám dítě babičce, do 14:10 se nalíčím, hodím na sebe osvědčené šaty a nejpozději ve 14:15 za mnou zaklapnou vrátka... Jó, kůzlátka děťátka, takhle naivní jsem byla při plánování důležité schůzky. Nakonec nebyl čas řešit kdo je kdo, tak blbě oblečená jsem ale být fakt nechtěla. Ty pár měsíců staré šaty mi totiž byly velké. V ramenou. A taky všechny slušné kalhoty. Well.

Pomiminkovské období má, navzdory všem těžkostem, i svou kladnou stránku. Pravděpodobně jednoho dne zjistíte, že se vejdete do svého předtěhotenského šatníku (někdo i dvakrát). Možná zavřete mléčný bar nebo radikálně omezíte otevíračku. A pokud ne, po tom co se kojenec naučí sát s hlavou dolů a nohou za krkem už nebudete potřeboval takový prostor. Prsa se zase o něco zmenší a konečně se naučí trochu poslouchat.

Technicky vzato, jste tam, kde jste byly před miminem. Můžete si gratulovat.


Někdy kolem půl roku vás možná napadne začít s mrnětem chodit na plavání. Za sebe to doporučuju a pravda je, že tyhle kurzíky jsou hodně bezpečná zóna – v šatně potkáte prakticky jen matky se stejně starými dětmi. Osobně jsem ale zjistila, že se sice vejdu do bikin (ideální plavky na těhotenství), ale rozhodně se v nich necítím tak sexy, jako na začátku puberty. Co mi naopak sebevědomí dodává jsou plavky v celku. Černé, se stahovací podšívkou. Vedle vyjógovaných a potetovaných hipstamatek z Letné (které plavou po nás) si tak připadám aspoň trochu relevantně. Když už jsem taky ta hipstamatka. A jestli vám to přijde trochu přehnané – v zahraničních fashion magazínech je tohle normální plně relevantní téma.


Zanedlouho mě čekají velkolepé oslavy prvních narozenin, Sládě se učí stát bez držení, žvatlá a vhazuje tagliatele do lahve od šampusu. Už jsme si na sebe zvykli a vlastně bych tak mohla nosit cokoli. (Pokud se vnitřně smířím s tím, že mám v pase 71 místo 68 cm.) Jenže nějak se mi nechce.

Zatímco moje tělo se změnilo minimálně, v hlavě to vypadá jinak. Priority jsou jiné, jiné jsou i sny a životní cíle, včetně vnímání času a vlastní sexuality.

Otázka tedy zní, jestli návrat k předtěhotenským mírám znamená prostý návrat k tomu nejlepšímu ze starého šatníku. Možná se za tu dobu mnohem víc změnila vaše duše. O tom ale jindy.

Minimalistická matka – první půlrok

Tak, a je to tu. Berete první lepší tašku a do ní pečlivě skládáte věci podle seznamu. Bude to jen krátká dovolená – ale zpátky si ponesete to nejvzácnější, zbrusunové miminko. Co vás čeká po návratu domů?

Když jsem byla těhotná a domlouvala si práci, pracovala jsem s pojmem lifeline, coby pozitivním opakem deadline. Nečekala jsem nic a byla jsem upřímně zvědavá. Nějaké ty porodní příběhy a knihy “naše dieťa” a “breviář mladé ženy” mě tak nějak připravily na to, co mě čeká v průběhu. Pozorovala jsem kočky a ovce, jak pečují o své novorozence a tak nějak věděla, jak chci trávit šestinedělí. Nic mě ale nepřipravilo na to, že porodem opravdu začíná nový život. Mi.

Všechno co jsem do té doby znala, skončilo. A začalo něco úplně nového a jiného. Změnily se mi nejen míry a denní rytmus, ale i způsob pohybu, kritéria pohodlnosti a vnímání vlastního těla vůbec. A to je nový levl průvanu v šatníku.

Šest neděl a dál

Autosedačka stála na gauči v obyváku a od narození Sláďátka uběhlo právě 24 hodin. Celý ten slavný okamžik suverénně zaspalo a já tak mohla pozorovat sebe. Lokální umrtvení už bylo definitivně pryč, břicho splasklo na velikost 6. měsíce a naopak, moje prsa začínala vypadat stejně surrealisticky, jako ta na obraze Madona s dítětem od Jeana Fouqueta. Jako dva přefouknuté balonky. Moje rodičovská právě začala a o dalších 24 hodin později, při cestě k pediatrovi jsem zjistila, že prakticky nemám co na sebe. Kruci.

Už krátce po porodu zjistíte, že se vaše tělo najednou chová jinak, vypadá jinak, dělá divné věci a dokonce reaguje na zvuky. Už není vaše (a dlouho nebude, ale vám to překvapivě nebude zas tak moc vadit). Změnilo se v restauraci, dopravní prostředek, radiátor, hračku, kolíbku, bezpečnostní agenturu… a tyhle nové funkce vyžadují úplně jiné monterky.

Existuje nějaké univerzální oblečení, které funguje stejně dobře v těhotenství, mateřství i životě bez dětí? Ano. Ale asi byste ho nenosily. Jedná se o lidový kroj. Já mám detailní znalosti toho z horských oblastí Těšínského Slezska a Kysuce – a až život sám mi ukázal, že drobnosti, které vypadaly jako ušetření práce, jsou vlastně finty na snadné přizpůsobení oděvu měnícímu se tělu a potřebám.

Challenge 1 – břicho zpátky do formy

Všechny by chtěly hned po porodu vypadat stejně úžasně, jako v dobách největší slávy ještě před početím. To je hezká představa a vlastně není ani nerealistická – jen z toho vypusťte to hned. Bude třeba si chvíli počkat – a některé fyziologické centimetry vám už asi zůstanou.

Viděla jsem holky, které měly už po dvou měsících dokonale ploché břicho a moc bych vám přála, aby vám to taky vyšlo. Ostatně, přečtěte si k tomu krásný blog od Lucie Kratochvílové. Pro jistotu ale počítejte spíše s horším scénářem. Do předtěhotenských kalhot se první měsíc pravděpodobně nevejdete. A možná ani třetí. Centimetry (způsobené rozestupem svalů, kostí a roztažením kůže) na rozdíl od kil a gramů, nejdou dolů tak rychle.

Co s tím?

Pokud vám vyhovují, klidně pokračujte v nošení stejných spodních dílů jako doteď. Velikostně čekejte rozměry odpovídající tak 3-6. měsíci těhotenství, které se budou postupně snižovat.

Pokud v tuhle chvíli investujete do stahovacích kalhotek, punčocháčů nebo legín, neuděláte krok vedle. Nejen že vám tyhle kousky zvednou sebevědomí a přinesou trochu nostalgických vzpomínek na štěstí před, zároveň trochu pomáhají i zdravotně – přímé břišní svaly by se měly rychleji stáhnout zpět k sobě. Navíc, vynosíte je třeba i celý rok. Do roztrhání.

Naopak, je hloupost investovat do dražších nebo nedejbože na míru šitých kalhot. Ten měsíc jsem si je užila, to jo. Ale teď budou v šuplíku čekat na další těhotenství nebo na to, až se začnu přežírat čokoládovými dorty. Ano, tak hloupá jsem byla.

Challenge 2 – kojení

Je mi jasné že ne každý má to štěstí kojit a stejně tak každé kozy dělají jiné skopičiny. Pro mě kojení znamenalo největší šatníkovou výzvu v životě. Na co je třeba myslet u oblékání?

Odhalená ale zahalená

Kojení není jednoduché pro matku ani pro mimino. Drobek má sice výhodu ve vrozených pudech, zkuste se ale přisát na kopačák větší, než vaše hlava. Zatímco na obrázcích tohle krmení vypadá romanticky a nonšalantně, v realitě se první měsíce i zapotíte. Vytáhnout bradavku a nějak ji nasměrovat nestačí. Je třeba zkrátka vyvalit sudy.

Takhle se odkrýt není žádný problém doma nebo v kojobudce v Ikea. Na ulici, ve vlaku, v tramvaji, v čekárně nebo na lavičce v parku to ale tak dobře nejde. A i kdyby bylo příhodné počasí pro topless opalovačku, mnozí lidé vás obviní z tzv. demonstrativního kojení. Společnost zkrátka ještě neakceptuje prsa s mlíkem (na rozdíl od těch se silikonem, a celkově tech za účelem sexu a prodeje). Jak teda pohodlně nakrmit mládě a zároveň se nenechat slovně napadnout kustodkou Národní Galerie jako moje oblíbená Gretka (která i s miminkem normálně chodí ven)?

Knoflíky a zipy

Odteď na pár měsíců všechno na zapínání nebo zavinování. Sbohem šaty, roláky, mikiny a svetry přes hlavu. Osvědčily se ty kousky, které dokážete rozepnout tak, že při rozevření odhalí kousek podpaží – a tedy úúplně celá prsa. Což u propínacích šatů z plátna znamená, že je musíte být schopna rozepnout od krku až do pasu. Doporučuju proto otestovat.


Schovat pupek

Mít všechno na knoflíky na druhou stranu není nejlepší volba. Chvíli trvá než je rozepnete a kdo má poslouchat ten pláč. Mnohem snadnější je vytáhnout triko. V zimě ale opravdu nechcete sedět v parku s holým břichem a čekat, až bude mít miminko dost – proto jednoznačně doporučuju pořídit pár kojících tílek. Triko vyrolujete, u tílka jen odjistíte podprsenkovou část a oběd může začít. Vynosíte je i v létě a umožní vám používat všechna ta oblíbená trička ke krku.

Vlastně, kromě tílek, první věc, kterou jsem si pořídila, byla trika s velkým výstřihem, navíc na knoflíčky. Když se mi nechce vyhánět na pastviny spodní cestou, vedu své stádo vrchem, přes výstřih.

Všespásný šál

Zahalení je trochu smutná, ale vlastně i praktická záležitost. Jedna věc je chránit ubohé outlocitné spoluobčany před pohledem na kus kůže. Druhá věc je chránit drobečka a dopřát mu klidné hodování. Šál přehozený přes rameno a nebo i hlavu odstíní slunce i žárovku, udělá bariéru větru a celkově sníží počet rušivých vlivů. Moje dítě je zvědavé a když někde vidí cosi zajímavého, zapomíná na jídlo a chce řešit jiné věci. Takže se někdy krmilo i na pětkrát. A já jsem byla trochu mokrá.

Mimo to, šál umí zachránit i jeden z největších kojících trapasů…

Milky leaks

Pamatujete si na pohádku hrnečku vař? Prsa fungují podobně. Vaří vaří a když nikdo neujídá, přetečou. Pan hostinský občas chystá na stůl pro dva, i když jíst bude jen jeden. A nebo se prostě rozšoupne a servíruje bez ohledu na přítomnost strávníka. A moje restaurace je velmi, velmi pohostinná.

Co s tím?

Počítejte s tím, že budete často prát. V pračce. A sušit. V sušičce. A to hedvábí nerado.

V porodnici vám poradí koupit si vložky do podprsenky. Je to dobrý nápad a do jisté míry záchrana. Není to ale nic hezkého, pod většinou podprsenek to jde vidět a leze to do peněz. Vícerázové se mi ale hrubě neosvědčily, proto na domácí použití doporučuju jednoduše poskládat látkovou plenu a využít ji. Beztak jste většinu dne doma sama, jen s miminem.

Ať už to budete řešit jakkoli, občas k nějakému úniku (třeba podceněním savosti vložky nebo dítěte) dojde. Co je mokré uschne, na tričkách i podprsenkách ale zůstávají mapy. Pro klid duše proto doporučuju trička spíše tmavší, pruhovaná nebo se vzorkem či obrázkem. Abyste ten čas, než se budete moct převléct, strávily se ctí.

A co když průšvih nastane a vypadá to děsně? (Například když se protáhne pracovní schůzka?) Nonšalantně přes sebe přehoďte hedvábný nebo kašmírový šál (který obvykle používáte při kojení mezi lidmi). Schovejte prsa, odpoutejte pozornost. A rychle domů. Uf. (Naskakuje mi husí kůže, jen si na ty své příhody vzpomenu.)

Změna je život

Pamatujete si, jak vám v těhotenství povyrostla prsa? Tak teď budou ještě větší a měnit velikost zvládnou klidně i 8x denně. Navařeno, vyjedeno, navařeno, vyjedeno, pořád dokola.

Co s tím?

Volte buď volnější, nebo elastické topy a oblečení zkoušejte raději s variantou “plná lednička” než v modu “u snědeného krámu”.

A vyberte si správnou podprsenku.

Důležité je, abyste v pohodě a bezbolestně vytáhla nejlíp celé prso, aby vás netlačila a přizpůsobila se pravidelným změnám velikosti. Pokud si to můžete dovolit, investujte do ní. Je to váš parťák a peníze se vám vrátí neb kojení je levnější, než umělá výživa. Zajděte si do speciálního obchodu. Nechte si ji ušít na míru. Udělejte to pro sebe. Nešiďte se. Co jsem se bavila s holkama, ty nejlepší kojící podprsenky jsou používané ještě dlouho po odstavení dítěte.

Já jsem pro začátek nakoupila bolerko-podprsenky z Mark Spencer. Jsou v balení po 2 ks a točím je pořád dokola, když chci pohodlí a estetiku moc neřeším. Ale jsou z polyesteru a po roce nošení už vypadají děsně. A nejsou pro každá prsa, resp. obvod hrudníku.

Chcete se cítit sexy a láká vás koupit si krajkový model z HM? Nedělejte stejnou chybu, jako já. Jsou to vyhozené peníze, zvláště od košíčků DD a více. Podprsenky mají špatnou konstrukci, rolují se, tlačí, prsa stejně neudrží. To už si raději pořiďte nějakou normální pus-upku nebo krajkové nic. Ze zdravotního hlediska se sice doporučuje úplně se vyhnout kosticím (omezují krevní oběh a lymfatický systém), jsem ale toho názoru, že na dvě hodiny denně to není zas takový problém. A vaše sebevědomí to nakopne až k Marsu.

Nakonec, pro každodenní pocit krásy jsem se rozmazlila podprsenkami na míru od Page Underwear. Tahle holka ví, co dělá, střihy testuje na sobě a nemá problém ani se zpětnou vazbou. A já si u ní plním sny o sexy kojíco friendly prádle na denní nošení. (Na speciální příležitosti toužím po něčem od Terezy Vu.)

Challenge 3 - dopravní situace

S miminkem si můžete naordinovat domácí vězení a trávit čas v teplákách. A nebo pořídit dopravní prostředek a vyrazit do světa. Vyzkoušela jsem kočárek i nosítko, oboje má své pro a proti – shrnula bych to asi tak, že hledáte kompromis mezi svobodou pohybu a pocitem nákladního velblouda.

Ať už tak nebo tak, je pravděpodobné, že toho nachodíte hodně. A jak v komentářích moudře podotkla Gretka, je třeba na to mít správné boty.

Jaké?

Takové, které se nazouvají samy a bleskově. Perka, tomsky, pantofle, baleríny… je to jedno. Jen myslete na to že s miminem v nosítku se neohnete a neuvidíte si ani na špičky nohou a ani s kočárkem to není o moc lepší. Minimálně v zimě chcete vypadnout ven do nejdříve, než se mrně rozbrečí horkem.

Žena za kočárkem

Kočárek je vynález a jediný způsob, jak může matka zůstat chic. Vzdálenost mezi vámi a dítkem zabrání přenosu nečistot a košík dole uveze nákup i vše ostatní – takže kráčíte městem bez zátěže, namalovaná, elegantní a usměvavá. Prvních šest měsíců můžete být, díky kočárku, krásná. Klidně si to udělejte hezké, za odměnu. Pořiďte si malou kabelečku (pokud ji ještě nemáte), držáček na kelímek, deku aby se vám dobře sedělo s knihou na lavičce v parku.

Na co dát pozor?


Někdy v dubnu jsem začala nosit triko s krátkým rukávem a zjistila jsem, že mám hnědé ruce. Jakobych omylem použila samoopalovák, nebo je zapomněla v solárku. Neudělejte stejnou chybu, jako já. Nezapomínejte na to, že jste venku a na ruce používejte rukavice a krémy s vysokým faktorem. Sluníčko opaluje i v zimě.

S kočárkem je všechno elegantně pomalejší, v klidu čekáte na nízkopodlažní tramvaj, s úsměvem objíždíte dva bloky kvůli výtahu do metra. A pokud to chcete urychlit – pak se musíte smířit s tím, že se vám občas zablácená kolečka otisknou na kabát. A že v podpatcích kočár na eskalátoru udržíte o něco hůře, než v teniskách. Oni totiž lidi nejsou tak galantní, jak se v těhotenství zdá. Takže občas prostě nebude zbytí a svůj osud (a kočárek) vezmete do vlastních rukou. Zjistíte, že máte nadlidské schopnosti a natahovací paže.

Nosička lásky

Šátek nebo nosítko jsou výborné věci. Zvláště pokud je mládě ubrečené, nemáte výtah nebo bydlíte mimo sjízdné cesty. Nebo se hodně často pohybujete po městě a nejbližší metro není bezbariérové.

Na nošení toho moc nepotřebujete vy, ani dítě. O oblečení je toho na internetech k přečtení spousta, nicméně, čím méně vás toho bude od miminka dělit, tím lépe. Děťátko se zahřívá a potí a taky dělá ty jiné miminkovské věci. Nedoporučuju proto nosit dítě na pracovní schůzku nebo kamkoli, kde ho budete chtít odložit a zároveň vypadat dobře. Vaše triko nebude úplně svěží.

Výrobci šátků a nosítek se nám zároveň snaží procpat všechny možné speciální oděvy a doplňky. Nenechte se opít rohlíkem ani nízkou cenou. Například takové ty poklopy co se dávají přes nosítko, instatně nahradíte svetrem nebo mikinou – otočíte zadkem na předek, spodní knoflíky zapnete a rukávy zachytíte kolem ramen. Ostatně, každý propínací svetr je nosící a vůbec nejlepší jsou ty s “ušima” (nemají zapínání, jenom přinechanou látku) které přes nosítko sepnete zicherkou nebo broží. (A tou látkou si pak zakryjete miminko při kojení.)

Když už se odhodláte nakupovat, v zájmu přírody a vlastních úspor – všechno si vyzkoušejte s plnou i prázdnou korbou. Některé střihy jsou hoodně podivné a některé jsou sice promyšlené, ale na někoho jiného. Za sebe doporučuju nešetřit a koupit si kus, který použijete i bez dítěte. Otestovala jsem za vás zimní parku od Mama by Segra – na výletě v Beskydech, v mrazu a závějích, s tříměsíčním kojencem na břiše. A je fakt skvělá.

Nakonec, proč vás odrazuju od speciálních návleků, pomůcek a náhradního oblečení s sebou? Protože s nosítkem si všechno nesete samy. Nákup. Pití. Notebook a kancelář. Náhradní pleny a přebalovací podložku. Pokud tedy plánujete nosit častěji, pořiďte si na to batoh. Takový, který vám bude sedět i přes nosítko/šátek, bude sexy ve městě i v terénu a pojme všechno co potřebujete. Spolu s Alicí jsme se shodly, že ideální jsou ty, které můžete celé otevřít. Levnější varianta je Kanken od Fjällräven. Já jsem nakonec sáhla po Cubik od Pinq ponq, který má speciální kapsičku na pleny (asi to tak nezamýšleli, ale funguje to výborně).

Co tedy dodat na závěr? Subjektivně, první půlrok je záhul. Musíte se srovnat sama se sebou, s dítětem, s mužem, změnami ve spánkovém režimu, nedostatkem jídla, s rodinou… ale taky platí, že dítě leží, kam ho dáte. A že za chůze je obvykle zticha, pokud zrovna nespí. To se po půl roce změní. A přijde plazení, žužlání všeho, slintání ve velkém, lezení, špína… a příkrmy. Co to udělá s vašim šatníkem?

Nejžhavější zkušenosti z posledních měsíců přijdou v dalším díle.

Ps: Máte svoje tipy a rady? Sem s nimi!